O lidském zdraví.

Ing. Josef Chromík


Doplnění mého článku „Struktura zvaná člověk….“z časopisu „Česká psycho-energetika“ z r. 1998.


Jak vzniká nemoc?


    Pokud jste řidič, víte že někdy se Vám může na řídícím panelu rozsvítit kontrolka, která Vám signalizuje, že v motoru něco není v pořádku. Může to být třeba signál o špatném mazání. Průměrný řidič dolije olej a pokračuje v jízdě dál.

    Když ale onemocní naše fyzické tělo, zpravidla jdeme k lékaři. Ten zjistí, že (metafora:) svítí kontrolka špatného mazání, ale co udělá? Lékaři ovšem existují dobří a méně dobří. Ten méně dobrý lékař vypáčí červeně svítící kontrolku poruchy mazání tak dokonale, že již ani jizva nezůstane, a pacient bez dolití oleje šlape dál, tak dlouho, až se „motor zadře“.

    Některý pacient zajde k léčiteli. Ale léčitele jsou dobří i špatní. Ten méně dobrý místo dolití oleje přestřihne drát vedoucí ke kontrolce. A šlape se znova dál až do zadření motoru. Dobrých léčitelů je málo, ale jsou. Takový rozpozná příčinu nemoci, zpozoruje, že došel olej a že je potřeba ho dolít. To ale může pacient pouze sám. Léčitel mu může pouze poradit a ukázat, jak na to. Konečně dobří lékaři a dobří léčitelé mohou poskytnout pomoc, pomohou nemocnému „dolít olej“, ale příčinu nemoci musí si odstranit vždy každý sám.

    Nemoc ale nás též zastavuje ve shonu života, dává nám prostor zamyslet se nad sebou a příležitost změnit se. Nemoc též přináší stáří a je odrazem našich chyb nejen v chování, ale i v oblasti výživy. Podle své vážnosti nemoc je někdy též něco jako malá smrt, že skončí jedna etapa života. Ale po vyléčení se člověk jakoby znova rodí. Zapojí se pak do života společnosti uzdraven, v ideálním případě tělesně i duševně. Kdo se ale vrátí tam, kde začal a z chyb se nepoučil, skončí tam, kde nechce, že znova onemocní.

    Duše vysílá signál, když se začíná dít něco špatného (v případě nějaké nezřízené touhy, např. provést nějaký zločin) a tělo by mělo uposlechnout. Potíže začnou ale vznikat, když někdo otrne, pak ztratí důvěru sám v sebe a jeho duše se stává trpícím vězněm nezřízeného těla. Ona pak zmrzačená, plná bolestí a utrpení již nemá dost sil, aby mohla vyvíjet nějaké pozitivní aktivity, anebo vydávat třeba pouze pozitivní signály. Takový člověk se pak stává doslova neštěstím pro celé své okolí, jako nejbližší příbuzenstvo ale i všechny své sankcionované partnery (jako své spolupracovníky v zaměstnání, přátelé, známe a pod).

    Během svého života každý člověk spotřebovává energii. Tu získáváme z více zdrojů: stravováním, dýcháním, slunečným a kosmickým zářením, vlhkostí vzduchu, větrem apod. Ale i člověk člověku, jeden druhému energii dodáváme, anebo naopak vzájemně si ji ubíráme, odčerpáváme. Orgány našeho těla jsou pak touto energii vyživovány, ale ony ji i vyzařují. Vše je jakoby obaleno jemným vlněním. Kolem lidského těla se podle toho vytváří energetický obal, který lidé s určitými vlohami dokáží vnímat citem (to skoro každý), ale i vizuálně. Tento energeticky obal aura již sám mluví i o zdravotním stavu člověka, ale i o kvalitě a mravní sile každé individuality. V tom by nám měl pomoct léčitel uvést některým z mnoha způsobů náš organizmus do energetické rovnováhy. Tak naše tělo za ideálních podmínek může načerpat novou silu a uzdravit se.

    Ale pozor! Pokud se člověk se svými myšlénkami city sám nezměnil, tj. nenaladil na určitou frekvenci, jako ladíme rádio, může se stát, že po jistým čase se dodána energie spotřebuje a obraz nemoci se objeví znova. Všechny emoce mají svou specifickou frekvenci. Smutek má svou, zášť, nenávist, žárlivost, strach, tíseň a lítost mají také svou frekvencí. Jsou to frekvence nízké. Optimizmus, radost, ale především láska v srdci, pokora a odpuštění nás ladí na frekvence vysoké. Podle toho, na jaké vlně se pohybujeme, přitahujeme k sobě lidí, kteří jsou ladění stejně. To jsou naše zrcadla. Ony nám ukazují, co my na sobě nevidíme a co je uvnitř nás. Když se setkáváme s lidmi, kteří nám ubližují, jsou právě oni odrazem našich modelů jednání. Vnitřní agrese přitahuje vnější agresi, podvod přitahuje podvod, touha a někdy nutnost byt svobodny přitahuje ještě větší revoluci, např. v podobě nevěr partnera či rozvodu. Začít řešit vztahy s druhými lidmi mohu teprve až si uvědomím, že všechny problémy, které mne stihají pramení z mého vlastního vidění světa. Proto nikdy nemůžeme vinit druhé za to, jak se k nám chovají. My je k sobě přitahujeme tak, že si to plným právem zasluhujeme.

    Když člověk změní sám sebe, své myšlení a emoce, dostane se na vyšší frekvenci vlnění a jíž pak nepřitahuje to, co kdysi. Všichni známí vidí, že on se nějak změnil a mnohdy ho pak ani nechápou. Nejtěžší je začít. Změnit se, to je tvrdá práce na sebe. Sledovat, jak se okolí chová vůči mne, a podle toho vyvozovat jak na tom jsem. A krok za krokem pokračovat k lepšímu. Chce to silnou vůli, že člověk dosáhne, co potřebuje, že nic se neděje náhodou, ale všechno je řízeno přitažlivosti stejnorodého. Bez toho, aby jeden pochopil druhého a vzdal se požadavků, které by mu působily bolest, bez toho není možné s partnerem, manželem, či přítelem v míru soužit. Když začneme chápat partnera, začneme tím poznávat i sama sebe. Když se partnerovi přizpůsobíme, uvedeme do života i vlastní složky osobnosti, které jsme dosud v sobě neobjevili. Pak pochopíme, že není potřeba měnit druhé, že změnit můžeme pouze sebe. Jedině tak pomůžeme i těm druhým, protože se mohou s námi dostat výše, anebo je ztratíme za sebou, když oni nechtěli.

    Všechno, co nás v životě potkalo a potká, není náhodou, ať to dobré, či to špatné. Žádna situace není náhodná, všechno má svou hlubokou příčinu, že člověk si tu situaci něčím přitáhl na sebe sám. Vlastně si ji zaslouží a má se zní nějak poučit. Každá nepříjemná událost nám chce něco napovědět, že něco neděláme dobře. Že něco děláme špatně ve smyslu porušování mravnosti, či kosmických duchovních zákonů, které působí v celém vesmíru, i když o nich nic nevíme. Mezi takové nejbanálnější patří úmyslné poškození svého bližního na majetku, zdraví či nějaké ohrožení jeho života. Dále nesmyslné připoutávání se k čemukoli hmotnému, nebo vytvoření si modly (idolu) z někoho nebo něčeho, včetně partnera manželského či dalšího některého člena rodiny, jako i milence, milenky, auta nebo jakéhokoli hmotného statku hnutelného, či nemovitosti. Právě tohle připoutání k hmotným statkům všeho druhu, teda mamonu (včetně peněz, zlata a pod) působí vůbec nejzhoubněji ze všeho.

    Takže všechno, co nás v životě potká, štěstí i neštěstí slouží k našemu růstu a vývoji. My jsme si to na sebe nějak přitáhli: Vše, co člověk ze svého srdce vyzařuje ven, působí jako magnet, že přitahuje protipól. Připoutanost k majetku a strach o něj přitahuje zloděje, či jiný způsob, že ho pozbudeme. Připoutanost k manželovi přitahuje nevěru a nemoci, k dítěti úraz a zlostnost dítěte. Kdybychom sami sebe a své duši důvěřovali, uměli bychom si sami pomoct doplnit energii, a tak vyrovnat svůj bio-energetiky deficit. Vždyť každý člověk je sám o sebe obrovským energetickým pramenem a taktéž všechno kolem nás, příroda vesmír, kosmický prostor. Úroveň energetická a způsob její nabytí a využití vždy záleží na duchovní úrovní každého z nás.

    Ale to ještě není všechno. To bylo pouze o jedné straně mince. Lidská individualita se nechová jako magnet ve fyzice. Každý člověk žijící na tomto světě je geneticky pokračováním života svých předků.
Z toho vyplývá, že ať chceme, nebo nechceme, jsme tím i nositeli jejich genů (chromozomů, nebo DNK-názvy z biologie) tj. karmických vlivů.

Tím se dostáváme k novému pojmu, Karma. Tak co je to vůbec Karma?

    Jedna ze základních definic je, že jde o zákon příčiny a následku.
Jeden ze základních karmických zákonů je, že děti neodpovídají za své rodiče, ale rodiče za své děti bezesporu ano. Ovšem nejen rodiče bezprostřední, kteří nám dali naše životy, ale všichni naši předkové se podílejí na kódu naši DNK, teda i naši Karmy. Každý máme rodiče 2, ale dědečky, tj. rodiče našich rodičů jsou již 4 a o každou generaci výše se ten počet pokaždé násobí dvěma. Takže jsme dítky několika sta generaci všech našich předků od počátku světa. Jak široký musí byt ten rodokmen? A přece všichni naši předkové svými životy zanechali dědičný kód i v naši individualitě, teda my jsme přišli na svět již jako nositelé dědictví všech kladných ale i záporných (hříšných) činů všech našich předků. V křesťanském náboženství se tomu říká dědičný hřích, i když úplně totožné to není. Takže každý přicházíme na tento svět zatížení pořádným „batůžkem“ dědictví všech našich předků. Proto není se možno ani divit, že žádný člověk si svou na tomto světě svou Karmu za jeden život asi odsloužit nemůže.

    Všichni přicházíme zde na tento svět s určitým konkrétním úkolem, posláním, který by jsme měli splnit, ale při tom musíme také překonávat mnohé překážky. A právě to se v jednom životě těžko může podařit. Proto se zde vracíme, přicházíme na tento svět znova a znova, abychom si to zopakovali a z chyb předešlých životů se poučili.

    Kdyby tohle všechno lidstvo chápalo, že život smrtí nekončí, a všechno si pak každý znova zopakuje, určitě by se musely zlepšit vztahy mezi lidmi. Pak by ubylo i mnoho různých chirurgických (operačních) zákroků všeho druhu, jako očních, zhoubných nádorů, amputací končetin a jiných těžkých zdravotních problémů.

    O karmě je literatury moc, ale my se nyní omezíme pouze na některé její aspekty. Jeden z pohledu ji rozděluje na 4 úrovně:
1. Biologická. Zde je možno mluvit o následcích nezdravé výživy. Zde není možno přehlédnout ani konzumací alkoholu a jiných drog, se všemi dědičnými důsledky: jakého potomka mohou přivést na svět takhle zatížení rodiče, jako např. notoričtí alkoholici a jim podobní (přicházejí na svět děťátka s různými mongolizmy, či jinak znetvořené lidské bytosti).

    2. Společensko-kulturní: Sem patří i následky různých politických, národnostních, náboženských a jiných bratrovražedných válek, vzájemného vyvražďování se lidské populace mezi sebou, ve zájmů různých falešných ideologii. Sem patří též inkvizice, upalování „čarodějnic“ a jiných nespravedlivých soudů a trestů, ale i vykořisťování všeho druhu za celá tisíciletí od počátku světa. Ve všech těchto případech se zpravidla jednalo o zneužívání postavení mocných, kteří si takovým způsobem chtěli své pozice upevnit, případně ponechat si je i jako dědičné, pokud se jim to tenkrát dařilo. Není zde možno vynechat ani pohled na dnešní dobu, jak člověk zůstal stále nepoučitelný. Stačí se podívat na naše dějiny slovenské i české, ale i na dějiny celého světa vůbec.

    3. Individuální úroveň karmy. To se týká především osobnosti, které se buď silou vlastního EGA dovedly vydělit ze společnosti, anebo se takovými narodili (panovníci, knížata, ale i individuality jiného druhu, jako někteří svatí, poustevníci apod.). Jejich karma může byt i hrůzná, ale i vysoce pozitivní. V tom případě se již ani nejedná o karmu, ale o dharmu, tj. život v pravdě. Mezi takové individuality patřil bezesporu Kristus, Budha apod. Ale možná i někteří poustevníci někdy ve středověku, když se vzdálili od lidské společnosti někam do vlastního exilu, jeskyň a živili se tím, co našli v přírodě kolem sebe: některé bylinky a třeba i hmyz. Ale někdy jde o karmu vysoce negativní. To se týká převážně panovníků a jejich rodů. Mezi nimi by se asi těžko našlo i něco jiného. Možná byli i mezi nimi takoví, kteří tvořili vzácnou výjimku.

    4. Karma na úrovní transpersonální. To je vždy Dharma. Takovým byl jistě Kristus, Budha, a možná i Mojžíš, starozákonní proroci a jiné jim podobné osobnosti, Krišna, Krišna, Bráhma, Zarathustra atd. To je ale pro obyčejného smrtelníka pouze jakýsi ideál, a jakákoli snaha přiblížit, nebo přibližovat se k němu, je vždy nepřetržitý proces. Problém je vždy v tom, že dnešní člověk, který se na takovou duchovní cestu vypraví, je vystaven tolik nástrahám, že stačí malé klopýtnutí, a člověk se ocitne znova hluboko, třeba i před původní startovací čárou.

    My žijeme v takové hektické době, kdy slyšíme ze všech stran, že „lepší je být zdravým a bohatým, než chudým a nemocným“. Každý, kdo má možnost těchto možnosti využívat, by zde chtěl žít třeba i několik století, kdyby to jen trochu šlo. O to se všemožně usilovali mnozí potentáti tohoto světa, seč jim sil stačilo. Nikdo si ani v koutku duše by neodvážil nyní tuhle filozofii moderní doby zpochybnit.

    Všichni jsme na tento svět přišli s určitým posláním. Ne proto, abychom „vytěžili“ z této etapy svého bytí maximum pro svůj hmotný blahobyt za každou cenu i na úkor svých bližních spoluobčanů. Abychom celý život promrhali v honění se po pomíjejících marnostech a starostech světa. Táto cesta je velmi lákavá, ale může byt i nebezpečná, škodlivá, že může člověka dovést až k fatálně hrůzným závěrům. Ona dovedla lidskou společnost často do obrovských katastrof.

    Duše vysílá signál, když se začíná dít něco špatného (v případě nějaké nezřízené touhy, např. provést nějaký zločin) a tělo by mělo uposlechnout. Potíže začnou ale vznikat, když někdo otrne, pak ztratí důvěru sám v sebe a jeho duše se stává trpícím vězněm nezřízeného těla. Ona pak zmrzačená, plná bolestí a utrpení již nemá dost sil, aby mohla vyvíjet nějaké pozitivní aktivity. Takový člověk se pak stává doslova neštěstím pro své okolí, především nejbližší příbuzenstvo a ostatní sankcionované partnery (jako své spolupracovníky v zaměstnání, nadřízené i podřízené a pod).

    Ale rovněž tak se nemůžeme stát osobností ideální. Abychom splnili své poslání, pro které jsme na tento svět přišli v tomto životě, stačí když se staneme plně rozvinutou, integrovanou osobností. A na to někomu stačí i docela málo let života (třeba pouze 20-30 let). Zatímco někdo jiný, ač zde „smradil“ třeba i více než 100 let, zůstal pouze jako živočich na biologické úrovní a možná vůbec nic nedokázal. Byl pouze přítěží pro své okolí, které muselo o něj pečovat, místo smysluplného naplnění svého bytí. Jiní lidé dokázali během několika málo let v krátkém čase svého mládí naplnit nativitu, tj. smysl poslání svého života. A o to by mělo jit každému člověku. O sémantiku našeho života. Stát se sám sebou. Z Bible víme, že Kristus splnil své životní poslání za 33 let svého života.

    Každý se stará byt zdravý, ale ani to nemusí být vždy to super: byt zdravy. Příklad: Kdyby filozof Rudhyar byl zdrav, byli by ho r. 1914 odvedli do války a tam by padl. Ten jeho batalion, do kterého měl byt zařazen, v bitvě na Marně byl celý zničen, že z něj nezůstala živá ani myš. Právě nemoc mu nejen zachránila život sám, ale pomohla mu naplňovat své velké poslání po celý dlouhý život.

    Takže nemoc může byt někdy dokonce vzácný dar boží, či milost boží. A totéž je možno říct i o různých životních neštěstích, osobních krizích a pod. Ony mohly byt seslány na naší hlavu, jako varovné signály, abychom se probudili a pochopili, že jsme se ocitli na křižovatce života a začali hledat novou orientaci. Hledali jinou cestu, změnili směr na cestu k svému vysvobození, která nás dotlačí na naši individuelní dráhu. Právě nemoci, životní krize, bolesti a trápení nás mají probudit z letargie, abychom se zamysleli nad sebou, nad smyslem svého života a jeho naplnění. Takže tohle je cesta, která nás přivádí, abychom se stali sami sebou. Kristus aby naplnil smysl svého poslání, musel podrobit již v tak mladém věku ukřižování!

    Stará rabínská anekdota o tom vypovídá: Na rabína Isaka se obrátil Cohn a ptá se ho „proč nežiješ a nechováš se, jako žil Mojžíš“? Odpověď: „Až umřu, a přijdu po smrti k Jehovovi, On se mne nebude ptát, proč jsem nežil jako Mojžíš, ale proč jsem nežil a nechoval se, jako Isak. On mne přece stvořil Isakem, ne Mojžíšem“.

    O to jde především, zda se staneme sami sebou, plně rozvinutou a integrovanou osobností. Ony všechny ty nemoci a osobní krize nám mají pomoct, dotlačit či dokopat nás na naši vlastní individuelní dráhu (a v některých případech možná až na tu nejvyšší transpersonální).

    Ony nám mají otevřít myšlení a ukázat cestu jiným směrem, (nemoci a osobní krize) aby nás odpoutaly od pomíjejících marnosti světa a potlačily nás dopředu na cestu našeho životního poslání. Bez tohoto varovného signálu bychom se asi nikdy neprobudili. A ta nás pak přivede k osobní transformaci, abychom se vůbec mohli stát sami sebou.

    Havířov, 10.12.2000.

    P.S.
O chození s Bohem: Bible nás poučuje, jak Henoch chodil s Bohem. Pan Ježíš nás nabádá, abychom dosáhli jednoty s Bohem. Apoštol Pavel píše, že nežije již on, ale Kristus v něm. Nový zákon nám radí, abychom se modlili bez ustání. Védy a upanišady učí jednotě jedince s Bohem.


26.3.1999.
K šedému zákalu.
Může to byt prostě banální genetický případ. Sám to mám ze styku mezi lidmi vypozorováno, že stačí, pokud to měl pouze jeden z rodičů, a přenáší se to na všechny děti do dalších generací. Prostě stáváme se možná dědičnými nositeli nějakého provinění některého z našich pra- pra- prapředků. A o jaké provinění jde? Toho mohlo byt strašně moc: Se zlobou a nenávisti se na někoho dívám, nebo určité situace nevidíme, protože je vidět nechceme. „To není moje starost, co mne po tom“. Tak nevidíme topící a prosící o pomoc. Často pošilháváme po něčem, co nám nepatří již od dětského věku. Já, já, já volá dítě a všechno si shromažďuje do své náruče. Na životním filmu jsou zaznamenány manželské hádky, nevěry, ztráty i zklamání. Vnímáme bolest, která naše nejdražší potomky v budoucnu pravděpodobně v jejich životě postihne. Tak náš duch si během života nasbírá těžký ranec svých dluhů a vin. Z nedostatku pokory spíláme Bohu nebo lidem za naše vlastní provinění, že trpíme vlastní slepotou. Neradi se smiřujeme s tím, že právě bolestí a trápení nás zušlechťují a pak se člověk stává lepším.

Ing. Josef Chromík, Hlavní třída 46, 736 01 Havířov 1. tel: 0420 596 813 651.
E-mail: j.chromik@quick.cz



Copyright © 2010-2011 chromik.wz.cz. All rights reserved.