Peníze z mého hlediska a jako virtuelní zboží

Z hlediska psycho-energetiky každá bankovka představuje obrovskou energii. Její energetická hodnota je dána její nominální cenou.Ta ale může mít svou hodnotu jak pozitivní tak i negativní, tj. kladnou či zápornou.

Protože peníze jsou formou energie, musí se pohybovat v typickém přílivu a odlivu. Jejich rozumné přijímání a držení (shromažďování) je nutné k vytváření stálých hodnot, materiálního zázemí, výživa, vzdělání, bydlení, zdraví ap. a naopak, jejich zralé vydávání pouštěním - investování, umožňuje změnu, rozvoj, pohyb, růst spojený zpravidla vždy s jistou dávkou nejistoty. Celý náš život je vlastně hledáním rovnováhy mezi stálosti a změnou.

Při řešení svých finančních problémů nemůžeme být úspěšní, pokud si neuvědomíme, že každá naše finanční situace v životě není náhodná a že my nejsme v ní jen tak náhodně.

Ona vždy kopíruje naše postoje k vnitřním darům duševním i tělesným, a k zvoleným životním hodnotám. Velmi intenzívně je spojená s otázkou objevení, uchopení a rozdávání vlastní energie a s respektováním cyklu přijímání a dávání sobě jiným. Celkem se to dá vyjádřit, že stav milostného života, hmotného blaha a bankovního účtu též jen kopíruje to, co si člověk skutečně zaslouží.

Říká se, že za vším stojí peníze a sex.

Odměny, které dostáváme z vnějšího světa zrcadlí nám také to, jak člověk svým každodenním jednáním obohacuje svůj život. Naše finanční situace je ovlivněná i tím, do jaké míry my sami svou činnosti, svým bytím a celkovým režimem života umíme se realizovat, že nám na sebe záleží. Chudoba ctí netratí, ale ani nepřidává.

Někteří lidé jsou pyšní na to, že jsou chudí. Považují to za důkaz své slušné mravní a duchovní úrovně. Oni nerozvíjejí svou schopnost radovat se z toho, do čeho by své peníze investovali, a z hodnot, které by tím získali. V životě lidí se někdy vyskytnou extrémní situace, povodně, války a jiné katastrofy, které nás přesvědčí o tom, že záchrana mnoha životních hodnot i samého život závisí na finančních zdrojích. Proto vyvážené zacházení s penězi je součásti správné seberealizace. V tomto bodu se téma peněz těsně pojí s tématem našeho těla. Otevřenost k tělesným potěšením (prožívání smyslových prožitků, radost z jídla a ze sexu) dělá nám život nejen štědřejší a radostnější, ale přispívá k našemu stabilnějšímu postoji na vlastních nohách, k hlubšímu zakořenění.

Za pozornost stojí též úvaha o tom, že jak nakládáme s penězi, tak nakládáme nejen s jinými druhy své vlastní energie, ale i s tělem svým a těly svých bližních, především manželského partnera a svých děti. Francouzské ženy např. doporučují ženám, které uvažují o partnerovi aby sledovaly svého vyvoleného v restauraci u jídla. Podle nich jak se každý člověk chová při jídle a k jídlu, tak se bude on chovat k své partnerce při sexu.

Touhu po hmotných statcích a radostech nesmíme zaměňovat s chtivosti. Sexuelní chtivost bývá často zaměňovaná za vášeň a motivována potřebou získat od druhého pocit přitažlivosti a sebevědomí. Zde záleží na tom, zda shromažďujeme majetek a peníze ze strachu, nebo lásky a totéž platí i o jídle a milování. Proto bychom měli ukájet své touhy a potřeby svého těla bez přehánění a pocitu viny těla.

Z hlediska horoskopu peníze, sebeobrana a tělesné sebevědomí náleží do znamení Býka. Protější znamení na odvrácené straně osobnosti je Štír, který vnáší do vývoje lidské osobnosti téma sexu a smrti jako proměny.

Tohle dynamické spojení se odráží v principu, pokud jde o materiální hodnoty. Zachovat si můžeme jen to, co jsme sami ochotní i obětovat, vzdát se toho. Z toho též je možno vyvodit, že my musíme mít moc nad svými penězi, ale nikdy naopak ony nad námi. Hodnota člověka proto nespočívá v tom, jak tučné máme kdo své konto. Ale taktéž zvládnutí života bez peněz ve hmotě můžeme být anděly, ale ne lidmi.

Energie a jídlo.

Mozek každého z nás vysílá a přijímá spousty signálů. Sami při tom 80% našeho vnímání ani neregistrujeme. Jde o signály, které probíhají na úrovní našeho podvědomí. Takže např. vše co jíme obsahuje vibrace nejen pěstitelů ovoce, zeleniny či dobytku, z kterého maso konzumujeme, ale i kuchařů a ostatních osob, které se na přípravě našich potravin podílejí.



Peníze jako virtuální zboží:

Peníze hýbou světem. Ale co jsou to vlastně peníze? Jak se změnily v průběhu historie? Peníze umožnily a usnadňují směnu mezi lidmi. V dávné minulosti byly peníze z drahých kovů – ze zlata a ze stříbra. Revoluci do peněžnictví přinesly papírové peníze. Začátky bankovnictví musíme studovat na aktivitách anglických zlatníků v 16. a 17. století. V té době ještě platila Magna Charta a podle ní se požadování nebo vybírání úroků trestalo smrtí. Na konci 17. století byl Anglický král Wiliam Oranžský v důsledku války s Francií ve velkých finančních potížích. Tenkrát mu angličtí zlatníci „půjčili“ 1,2 milionu liber sterlingů, což byla na tehdejší dobu nepředstavitelná částka. Měli ovšem své podmínky. Úrok 8% a král musel dát zlatníkům licenci, která jim umožňovala poskytovat úvěry. Až do té doby všechny jejich operace s vydáváním jejich potvrzenek na sumy větší než měli ve na svých depozitech, byly protizákonné. Tato licence to povolovala a zlegalizovala. Roku 1694 získal Wiliam Patterson královskou licenci, která umožnila zřízení centrální Bank of England. Ve Spojených státech má emisi peněz pod kontrolou Federální rezervní úřad – FED. V roce 1913 president Woodrow Wilson podepsal dokument, kterým vytvořil FED. Není to vládní orgán, ale rada soukromých bankéřů. Většina lidí je přesvědčená, že FED (Americká centrální banka) je pobočkou vlády. Není to pravda.

Od té doby začaly všechny problémy v peněžnictví. Nastala éra inflace, krachu měn a dalších zlořádů. Nové peníze se staly předmětem podnikání. Přesto všechno byly stále tyto peníze kryty zlatem. Každý mohl přijít do banky a své peníze vyměnit za zlato. Dýku do zad světovému peněžnictví vrazil prezident Nixon, když zrušil zlatý standard dolaru. Od té doby je možné všechno. Začala éra virtuálních peněz. Jednu z nejlepších knih o problematice současného finančního systému napsal Michael Rowbotham pod názvem The Grip of Death, česky Smrtelné sevření.

Klaus homelessKomunisté si mysleli, že když si chci něco koupit, tak si musím napřed na to vydělat. Proto se tenkrát stály fronty na banány. Proto jsme před vánoci nemohli dostat prémie. Lidé by totiž s těmi penězi šli do Prioru a chtěli by zboží, které nebylo. Po vánocích už to bylo lepší a lidé peníze uložili v bance na dvou nebo čtyřprocentní úrok – jó - kdeže loňské sněhy jsou. Víte ještě, že dříve lidé dostávali úroky za vložené peníze a neplatili žádné poplatky?

Klaus přišel na to, že si můžeme půjčit. Každý rok Klausových vlád byla záporná bilance zahraničního obchodu přes 200 miliard korun. Každý rok jsme nakoupili více o 200 miliard korun než jsme získali. Za 5 let jeho vlády to bylo více než 1000 miliard korun. Banánů byly plné obchody – půjčili jsme si na ně. Poznali jsme, jak to na světě funguje.

Ano, svět funguje na úvěrech. To je hlavní poznatek z knihy Michaela Rowbothama. To, na co přišel Klaus u nás na začátku devadesátých let, to na Západě fungovalo už celá desetiletí - tedy asi něco přes 30 let. Od té doby, kdy padl zlatý standard. Banky půjčují lidem peníze. Na to potřebovali shromáždit co největší množství peněz od střádajících lidí. Proto začali lidem za uložení peněz dávat úrok až 3%. Velmi rychle zjistili, že mohou na každých 100 dolarů , které měli u sebe v depositu, půjčovat 200, 400 nebo až 900 dolarů. Bylo to proto, že jen jeden člověk z deseti někdy požadoval svoje peníze vyplatit v hotovosti. A banky nesměli riskovat nesolventnost. To by byl konec jejich podnikání.

Většina lidí byla přesvědčena, že zisk bankéřů z půjčování peněz za úrok 5% poskytováním úroků střádalům klesne na 2%. Ale lidé byli spokojeni s 3% úrokem za uložené peníze a přijali to. Objem úspor narůstal, a banky mohli na každých vložených 100 dolarů půjčit až 900 dolarů. Z těchto 900 dolarů měly úrok 45 dolarů. Takže, když se dluh vrátil získaly 945 dolarů. 900 dolarů bylo stornováno ve sloupci dluhů a banky si ponechaly úrok ve výši 45 dolarů. Proto velmi ochotně platily úrok ve výši 3 dolary za každých 100 dolarů vkladu, které nikdy neopustily jejich sejfy. To znamená, že banky jsou schopny dosáhnout 42% zisk za každých 100 uložených dolarů. A přitom si většina lidí myslí, že banky dosahují jen 2% zisk – tj. rozdíl mezi úrokem půjčky 5% a úrokem za vklady 3%. Ale to vše platilo. Nástupem globalizace dostali banky ramena a když zjistili, že vlastně peníze střádalů ke svým obchodům nepotřebují tak podstatě zlikvidovali úrok pro střádaly k nule. A navíc zavedly poplatky za služby. A tyto poplatky jsou tisíci násobné než úroky , které vypláceli. V rakouské - české spořitelně vytváří poplatky více jednu třetinu dividend pro akcionáře.

Tento popis finančních transakcí koluje na internetu pod názvem „Chceme celou zem a 5% navíc“. V něm anonymní autoři popisují formou pohádky všechny praktiky finančníků. Fakta jsou známá, ale obrana proti nim je v nedohlednu.

Statistické údaje Bank of England z roku 1997 uvádí celkový stav peněz ve Velké Britanii celkem 680 miliard liber sterlingů (Lstg). Je to celkový obraz financí, pohybujících se v ekonomice. Jde o mince, bankovky, bankovní vklady, vklady stavebních společností všech lidí, veřejných i soukromých obchodních společností. Celkový obraz financí nám objasní, jak tento objem peněz rostl v čase. V roce 1963 to bylo jen 14 miliard, v roce 1975 to bylo už 53 miliard. Za 5 let toto množství stouplo v roce 1980 na 205 miliard Lstg. V roce 1997 dosáhlo množství peněz v ekonomice na celkem 680 miliard. Virtuálních peněz !

Většina lidí si myslí, že peníze může vydávat jen vláda a vláda si peníze ohlídá. Ale dnes již se státy nefinancují vydáváním peněz (to je ponecháno výhradně na soukromém bankovním systému) a oběživo dodává centrální banka podle potřeby. Podle mne je to stejné, jako udělat kozla zahradníkem. Za této situace se můžeme jen divit, že není větší množství krachů bank a měn celých států. I když je jich i tak dost. Mexico, Malajsie, Rusko a jako určitě ne poslední Argentina.

Ze stejných statistických údajů Anglické banky vyplývá, že vláda Velké Britanie vydala celkem jenom asi 25 miliard Lstg. Kde se tedy vzalo zbývajících 655 miliard, které nevytvořila vláda? Celý ten zbytek 655 miliard liber – což dělá 97% všech peněz Velké Britanie – byl vytvořen bankami a stavebními společnostmi a byl vytvořen z ničeho. Každému, kdo by si chtěl přilepšit výrobou peněz, hrozí trest 20 let vězení. Tedy malému obyčejnému člověku. Nikoli lidem, kteří se pohybují v bankovním sektoru. Podle prof. Jílka peníze vznikají, když banka poskytne úvěr, aniž současně někomu peníze z účtu strhne. Tomuto způsobu tvorby peněz se říká "multiplikativní tvorba depozit".

Když by se někdo zeptal, jak můžou soukromé společnosti „vyrábět“ peníze, dostane se jim odpovědi, že jsou to hypotéky, soukromé půjčky a přečerpávání účtů, které vedou k vytvoření tohoto dluhu. Vlády se přímo spoléhají na to, že se lidé zadluží, aby tak byly vytvořeny peníze, které proudí do ekonomiky. K roztáčení kol ekonomiky je pak nutné, aby každá libra, koruna, dolar měly své ekvivalenty v nějakém dluhu.

Ale Británie v tom není sama. Situace ve Spojených státech je stejná. Dluh USA dosahuje 14.12. 2005 celkem 8,144,943,973,435 dolarů. To je 8 144 tisíc miliard dolarů. To znamená, že na každého Američana včetně starců a kojenců je tady státní dluh v částce 27 334 dolarů (to dělá 683 350 korun – kolik je ten náš? Dosáhneme dokonalosti Američanů?). Každý se může o tom přesvědčit na http://brillig.com/debt_clock/.

Stejně jsou na tom všechny státy světa. Dluh Britanie jsme již vzpomínali, ale i Kanada má svůj dluh ve výšce 650 miliard dolarů, Japonsko dalších 2 000 miliard dolarů a Německo 300 miliard euro. Vypadá to, že čím bohatší země, tím je více zadlužená. Mohli bychom naopak říci, že čím je stát více zadlužený, tím je bohatší. Možná jen virtuálně.

Ale nejen vlády jsou zadlužené. Rostou i dluhy osob a domácností. Američané jsou nejbohatším národem na světě hlavně díky tomu, že jsou také nejzadluženější. Celkový dluh lidí a firem v USA dosahuje dalších 4 200 miliard dolarů. V Británii je to 780 miliard liber, z toho domácnosti si půjčily přes 500 miliard. Ale dluhy se musí jednou splácet. Zatím to vypadá, že svět se řídí heslem Madame de Pompadour – po nás potopa.

Většina lidí žije v bláhové představě, že když si půjčují peníze v bance, tak si půjčují peníze jiných lidí, kteří je do banky uložili. Jenže na výše uvedených číslech jsme si ukázali, že to není pravda. (když Bank of England vydala jen 25 miliard liber, není možné vytvořit dluhy ve výši 680 (stát) + 780 (lidé) miliard liber). Když banky půjčují lidem peníze, tak ve skutečnosti vytvoří nové peníze. Peníze půjčované bankou nejsou už existující peníze, ale jsou to nově vytvořené peníze jen k tomu účelu. Všichni se spoléhají na to, že tento proud peněz vytvořený dlužníky bude zásobovat ekonomiku jako celek a tím ji udržovat v chodu. Popsaný systém bankovnictví je u nás nazýván "multiplikativní tvorba depozit". V USA se mu říká „frakční rezervní bankovnictví“. Když jsem si nechal udělat recenzi tohoto článku u renomovaných ekonomů, řekli, že to není možné. Já se však domnívám, že nejen je to možné, ale je to velmi pravděpodobné. Když je něco možné – když je možno vydělat velké peníze, tak to lidé udělají – pro peníze všechno – zvláště když za to nehrozí trest.

Abychom viděli, jak vznikají tyto virtuální peníze? Zde příklad. Podnikatel si vypůjčí peníze v bance. Udělá si účet, na který mu „peníze“ přijdou. Nechá postavit tovární halu, nakoupí stroje a začne vyrábět. Za halu a stroje zaplatí z účtu. I za provozní materiál zaplatí z účtu. Svoje dělníky platí z účtu. Platí jim na jejich účet v bance. A oni jdou nakoupit do obchodu a platí kartou opět z účtu. I obchodník zaplatil za zboží převodem na účet. Viděli jste v tomto koloběhu nějakou opravdovou korunu, kterou vydal a za kterou ručí stát?? Já ne. Mám ještě jeden příklad. Nedávno se nějaký pan Kramář pokusil (on se ani nepokusil, ale to je jedno) udat akreditivy neexistující americké banky v obrovské ceně. A bude možná po zásluze potrestán (když ho chytnou). Pan Kramář je žabař. Kdyby pan Kramář tyto akreditivy použil někde na Bahamách nebo ve střední a východní Evropě k založení banky, dostal by se mezi finanční elitu. „Peněz“ na to měl dost. U nás v devadesátých letech taky nikdo nekontroloval „peníze“, když se zakládaly banky a víme co z toho bylo. A z této své banky by se mohl pan Kramář účastnit kolotoče půjček a úvěrů virtuálních peněz, které nikdo nikdy neviděl. Vydělal by mnohem více a zůstal by ctihodným finančníkem. Takto ho honí policie na celém světě. A to je jediný rozdíl mezi ním a ctihodnými finančníky.

Tato zadluženost žene státy k neustálému růstu ekonomiky. Ekonomika musí růst, státy musí exportovat, aby získaly peníze, aby mohly splácet dluhy. Jenže to tak nefunguje. Ekonomika roste, ale ještě rychleji rostou dluhy. Rostou úroky a úroky z úroků. USA si musí každý den vypůjčit 2 miliardy dolarů, aby udržely ekonomiku v chodu. Vypůjčují si hlavně v Číně. Čína už má v USA aktiva za více než 400 miliard dolarů ve formě státních dluhopisů. Žijeme v éře stále rychlejšího ekonomického růstu. A dluhy dosahují astronomických výšek. Ve skutečnosti jediné, co roste, jsou virtuální peníze na účtech několika jednotlivců, kterým poskytuje jen pocit moci. Virtuální moci.

Podle autorů výše uvedeného dokumentu úvěry, vytvořené bankou ve vlastnictví státu jsou lepší, než úvěr vytvořený soukromými bankami, protože není nutné vymáhat takový dluh prostřednictvím daní a neexistuje žádný úrok, který by nafukoval celkové náklady. Veřejná stavba, realizovaná za peníze státní banky je aktivem, které nahrazuje peníze vytvořené v momentě ukončení prací. Na americké autory je to geniální poznání. Pro nás bohužel už pozdě. Naši politici už zatím stačili naše státní banky rozdat zahraničním zájemcům.

Všichni říkají, že „žijeme ve věku pokroku“ a že „pokrok se zastavit nedá“. Nikdo neříká, že pokrok by se měl týkat lidí a jejich života. Měl by zlepšovat životní podmínky všech lidí, nejen těch bohatých. Nejen těch, co vyrábí legálně falešné peníze. Zatím tento „pokrok“ vede jen ke stále většímu zbídačování lidí. Stoupající nezaměstnanost, nedostupnost lékařské péče, důchody v nedohlednu – to všechno je důsledek růstu. Růstu v rukou neoliberálních politiků a ekonomů. Jak to, že ekonomika roste a všude chybí peníze?? Kam mizí ty vytvořené prostředky?? Neoliberální svět ekonomiky drží lidi pod krkem a nikdo neví, kam kráčí – přesto rychle kráčíme k zářným zítřkům. Zářným zítřkům pro koho??

Z uvedeného je patrné, že

Srpen 2006. Převzato z Britských listů, upraveno a zkráceno.
E-mail:  j.chromik@quick.cz

Josef Chromík, Hlavní třída 46, 736 01 Havířov 1. ( 596 813 651)





Zpět




Copyright © 2010-2011 chromik.wz.cz. All rights reserved.