Diskuze na foru ČAS

Re: To sou mi věci ...
145 odpověď odeslal(a) český měšťáček v Úterý 8.Února 2005 23:56:06
Ve Středu 15.Prosince 2004 15:44:50, 31 odpověď, Ing. Chromík:
...Úvodem ale bych chtěl předem vzpomenout, že já jsem sám mezi svými nejbližšími přáteli a kamarády „černými barony“ od roku 1998 považován, že „též musím být asi ŽID, protože tak chytrý člověk jako já, může být jedině ŽID“... Kdykoli se dostanu mezi kamarády - černé barony, mám vždy o srandu a zábavu postaráno...

Osoby zapsané ve svazcích STB
Příjmení,jméno : Narozen(a) : Bydliště : Typ spolupráce/Evidující správa STB : Krycí jméno/Svazek
Chromík Josef : 26.05.1928 : Ostrava :
Důvěrník : 13210
http://www.cibulka.com/cgi-bin/osoby.exe?code=W
Co si mám o tomhle člověku myslet??? Máte jich na fóru více??? No tě Bůh...
český měšťáček

Moje odpověď: Vzpomněl jsem si teď v říjnu 2008, že po převratu jsme byli vyzvání od OF dělat přísedící u soudů Okresních i Krajských. Já jsem přihlásil k soudu Krajskému. Jakmile jsem podal přihlášku, musel jsem předložit lustrační osvědčení. Na požádání jsem ho dostal promptně s podpisem tehdejšího ministra vnitra Jána Langoše. Pak jsem u Krajského soudu v Ostravě dělal toho přísedicího asi 10 let hned od r. 1990. Tím je pro mne celý tento problém Cibulkových seznamů o ničem.

Please, click the thumbnails to see each image in its normal size
Prosím, klikni na obrázek

lustrační osvědčení


Re: To sou mi věci ...
146 odpověď odeslal(a) Turnovský ve Středu 9.Února 2005 00:43:10
máme "jich" tu na fóru přibližně stejné procento jako v jakékoli jiné česko-slovenské komunitě. Co s tím čechoslováci nadělají? Turnovský

Re: To sou mi věci ...
148 odpověď odeslal(a) Ing. Chromík ve Středu 9.Února 2005 18:06:36
První, kdo si toho všiml, že tam je moje jméno, když vyšly Cibulkové svazky, byl můj vlastní zeťák, Vlastimil Sonnevend. Hned mne na to upozornil, že jsem byl prý „důvěrník“ STB. Nevím, komu jsem byl důvěrný, či kdo kdy důvěřoval mne. Ani mne to nezajímá.
Vše bylo jak doma v rodině do detaily probráno. Kdo mne znal po celou dobu mého života, ví, jak jsem se těžce musel životem probíjet a stále jen za nejnižší mzdu, např. 2300,-Kč v létech šedesátých a v sedmdesátých létech max 2450,- Kč, kdy jsem musel živit čtyřčlennou rodinu. Přišla doba, že mzdy zvyšovali už i takovým pracovníkům, kteří otevřeně a agresivně se vyjadřovali o komunistech, např.: Všechny by měli být pověšení na lucerny. A navíc bez kvalifikace obyčejní průmyslováci. V zákulisí jsem se dověděl, že to jsou lidé, kteří nepředstavují žádné nebezpečí pro KSČ, jako právě třeba já. Takže i idioti byli o pár stovek, až o pět set výše nade mnou. Mohl bych uvést i jména. Tak to běželo, až jsem se jednoho dne v r. 1976 vzbouřil „proti všem“. Můj první dopis nese datum 4. srpna 1976. Možná přichází doba, že i něco z toho se bude muset „oprášit“.


K tomu tématu dále: Cibulkové seznamy ale neobsahovaly hodně skutečných udavačů, kteří byli ihned ze seznamu odstraňování, jako např. i Václav Havel a možná i ještě některé další tváře dobře známe z té popřevratové doby.
To ještě sama STB dělala v poslední době včas opatření. Na čí asi příkaz? Vždyť v době převratu všichni jsme viděli, jak v televizi ukazovali spalování spousty dokumentů v ohni s jménem Václav Havel a ještě jiných, které jsme ještě ani neznali. Tenkrát se mluvilo, jak právě on sám ihned udal, že do poštovní schránky mu byly nastrkaný proti-komunistické materiály a ještě něco dalšího. Nejen kolem tohoto tématu. Proč se chtěl ihned zavděčit tehdejšímu režimu?
Cesty do zahraničí: Mnoho nynějších „papalášů“ si jezdilo po celou dobu na západ, včetně do USA v těch dobách. Dnes je známo, že nikdo neodjel, pokud nepodepsal něco a po návratu nepodal zprávu apod. Já když jsem chtěl asi v r. 1982-3 s manželkou se vyjet do NSR za její příbuznými, bylo mi vše zamítnuto. Kolikrát byl třeba i Havel nebo Václav Klaus v USA, NSR, nebo jinde na západě? Nebo mnozí jiní z dnešních představitelů? Co o tom vypovídají Cibulkové seznamy?
Ale existuje jeho jméno na těch Cibulkových seznamech? Podívej se „český měšťáček“ a dej zprávu. Já ty seznamy nemám. Ale pokud tam není, tak to jen potvrzuje, že Cibulka dostal něco jíž dobře vy-cenzurováno nynějšími garnitury, Ruml a spol, anebo ještě i jinými před ním.
Když jsem po převratu jezdil do Prahy do KDS, tak ve Federálu byl poslancem pan František Michálek z Boskovic, bývalý dlouholetý politický vězeň, který už dlouho nežije. Celý jeho život byl jedna velká „Kalvárie“. Toho chudáka tenkrát tam pozitivně vylustrovali pan Václav Benda, jako předseda KDS a spol. By jsem u V Boskovicích na pohřbu, protože jsem si ho vážil více, než celého Bendu a Havla dohromady.

Mne více zajímá, že jdu ve šlépějích svého otce, který mne dal určitý mravní „Kodex“ do mé krvi a který bych nikdy za žádnou cenu se neodvážil porušit. Až jednou se ocitnu před tribunálem tím nejspravedlivějším, kde každém z nás bude naměřeno (plusy i minusy) podle skutečných zásluh. A můj taťka se stále na mne dívá a provádí mne klikatými uličkami tohoto života, že dává mi včas info, abych nezabloudil, kdykoli jsem dostal různé nabídky a podněty, mnohdy nesmírně zajímavé: Jožko, udělej to či ono. Ale nakonec vždy jsem odolal, ať vše vypadalo na první pohled sebe-lákavější. Za pár let se ukázalo, kdybych do toho či onoho byl vlezl, ocitnul bych se nejen v hanbě, ale možná dnes už bych nebyl ani mezi živými. Vím, o čem mluvím. Proto po celý svůj život jsem chodil s hlavou hrdě vztyčenou a nemám žádný důvod někdy na tom něco měnit. Nakonec i to je asi dar boží.

A též nikdy bych se nechtěl srovnávat s mravnosti ani Václava Havla, ani nikoho z jeho věrolomných k.., jako Rumla, či ostatních, kteří v r. 1990 den před volbami vytvořili samozvaný tribunál před televizními kamerami, pro odsouzení např. pana JUDr Josefa Bartončíka. Možná ten pan, nad kterým lámali hůl před celým českým i slovenským národem, byl mnohém nevinnější, než všichni samozvaní soudcové dohromady, kteří v tom tribunálu zasedali. Havel potřeboval do parlamentu natahat právě ty své věrolomné hyeny z OF, proto každá špinavost a zločin bez ohledu na platné zákony mu byly dobré. Možná ještě za jeho života mu bude podle zásluh naměřeno.

Možná by stálo za zmínku, že STB již nežije, ale kolik máme nyní skutečných agentů jiných rozvědek, jako CIA, FBI či kdoví jakých jiných, a kolik z nich bylo dokonce skutečných dublerů Že pracovali tenkrát pro obě strany, aby to měli pojištěno na obou stranách, která by zvítězila. Kolik se jich dnes chová otevřeně tak agresivně v prospěch cizí mocnosti, že naše národní zájmy otevřeně zaprodávají a dělali a dělají vše co mohou, aby neustále poškozovali nás ve prospěch cizí mocnosti. Ty nynější škody jsou obrovské, protože mají rozměr nejen ekonomicky, ale i politicky, mravní, právní i lidsky. Že náš národ nyní musí platit i vlastní krvi za zločinnou činnost nynějších skutečných agentů cizích mocnosti a to tu ještě nebylo. I proto ony předčí všechny škody, kterými nám kdysi škodili komunisté na úkor Moskvy. Kdo může chápat, nech chápe. Zda je sto to pochopit „český měšťáček“, to nejsem si tak jist. V každém případě přejí mu hodně odvahy a sily.
Protože Cibulkové seznamy o tom žádné svědectví nevydávají.

Re: To sou mi věci ...
149 odpověď odeslal(a) Turnovský ve Středu 9.Února 2005 18:43:28
Pravdou ovšem je, že pan Josef Chromík není uveden v seznamech vydaných Ministerstvem vnitra ČR a tam jsou i osoby sledované, na něž byly vedeny svazky. Ostatně do kategorie Důvěrník se mohl dostat kdokoli, včetně toho, kdo častěji rozmlouval s někým, kdo byl agent-tajný spolupracovník (mluvil aniž by o jeho závazku k StB věděl) a ten ho uváděl jako zdroj jakýchkoli informací. Čili důvěrníkem se mohl stát kdokoli, aniž by něco podepsal, či vůbec o svém důvěrnictví věděl. Samozřejmě, byli i takoví důvěrníci, kteří o svém důvěrnictví dobře věděli. Turnovský

Re: To sou mi věci ...
150 odpověď odeslal(a) Ing. Chromík v Pondělí 14.Února 2005 11:43:26
Pokračování o mých kontaktech s STB.
Nejdřív úvodem musím uvést něco, od čeho se to všechno začalo odvíjet:
Mám manželku z Karviné, s kterou jsem se poznal jako voják PTP – VTNP, když jsem tam narukoval kopat uhlí po spoustě různých jiných peripetii. V té době mi umřel taťka a to bylo příčinou, proč jsem se snažil postavit se na vlastí nohy a oženit se. Karviná je město, které má moc zajímavé dějiny. Po Mnichovu byla okupována Polskem, že všechny děti musely chodit do škol polských. Od září 1939 se stala součástí třetí říše a všechny školy se změnily na německé. Ti se starali nejvíce, že dodali některé profesorské kádry do Karviné až z Hamburku. Tak i moje manželka (*1929) všechny tyhle změny prožila, včetně znalosti uvedených dalších jazyků (česky, polsky, německy a znova česky). Prostě každý občan Karviné měnil své hlavní město během 25ti let (1920 – 1945) 4 krát: Praha, Waršava, Berlin a znova Praha, že byl Čechem, Polákem, Němcem a znova Čechem a žil stále na jednom místě doma v Karviné. I to je dobře vědět o dějinách některých části naši vlasti.

Kromě toho po válce následovaly všechny možné odsuny a repatriace, které postihly celou Evropu, zasáhly, ale tuto část znova-vzniklé ČSR obzvlášť citelně. Proto máme stále ještě hodně žijících příbuzných, ale především přátel (bývalí spolužáci apod.) v Německu, Rakousku, Anglii apod. Rádi k nám přicházeli sem tam na nějaké návštěvy podívat se do svých rodišť a posílali nám i různé časopisy na požádání manželky (Stern, Quick), i když ne vždy ty zásilky jsme skutečně dostali.
V r. 1967 emigrovala dcera J. V. Stalina Světlana na západ a manželce přišly nějaké časopisy, které se široce rozepisovaly o tom tématu. A od toho se začal odvíjet náš i můj kontakt s STB.

Tak v té době někdy v létě přesvědčily mojí manželku její spolupracovnice v zaměstnání, aby jim jeden takový hodně dlouhý článek o tomto tématu přeložila do jazyka českého. Pak stalo se, co se stát mělo. Následně si to děvčata po-přepsaly a po-opisovaly na stroji a široce rozmnožily. Až se to rozšířilo po celé Ostravě.
Rok 1967 byl zároveň rokem pozvolného tání, že manželka požádala o výjezdní doložku do Rakouska na pozvání příbuzných a bylo nám v tom vyhověno..Před odjezdem jsme dostali ve státní bance na výměnu nějaké kapesné kromě, jak se to tenkrát dávalo. Naše finanční životní úroveň byla celkově mizerná, ale byli jsme rádi, že nám to vůbec vyšlo.
Před samým odjezdem do ciziny navštívili manželku v zaměstnání STBáci, aby ji vyslechli o překladu toho článku, ale též ji požádali, aby jim ukázala náš byt. O tom se mi manželka vůbec nezmínila ze strachu, abych ji nic nevyčítal, kdyby nás nikam nepustili. To všechno jsem se já dověděl až po návratu, když si i pro mne přišlo STB.
Odjížděli jsme se stanem úplně bez nálady do Mikulova, kde jsme celá rodina ještě naposled u nás v ČSR v restauraci poobědvali. Pak jsem chtěl nakoupit něco na cestu - české konzervy. Jakmile jsem se o tom zmínil, manželka mi nevšímavě odsekla: „kup si, co chceš“ a nálada ještě více poklesla.

Mlčky jsme dojeli k státní hranici. Kontrola na hranicích: Každé zavazadlo, stan, spací pytle, kufry, vše jsme museli otevřít, následovalo i šacování, ale nakonec přece nás pustili. Za hranicemi si manželka hlasitě povzdechla, to snad není ani pravda, že už jsme v Rakousku.
Ještě jednou opakují, že já jsem o žádné návštěvě STB u nás před odjezdem ještě vůbec nic nevěděl.
Po překročení hranic připadali jsme si jako v Jiříkovým vidění, v pohádce.
Předně jsme navštívili naše přátelé v Laa an der Thaya na 1 den. Pak jsme trampovali se stanem a vyhýbali jsme se kempům, že jsme stan roztáhli večer, kde bylo vhodné místo. Tenkrát to ještě šlo.
Já po překročení hranic jsem se choval velmi spontánně při setkání s českými turisty. S každým mluvil tak otevřeně a nikdy by mne nebylo napadlo, že ještě i tam bych se měl přetvařovat a chválit komunisty. Otevřeně jsem nadával na naše poměry vždy a před každým a to se mi stalo osudným.

Mi bylo 39 let, kdy jsem byl ještě samé emoce a prudký temperament. Měl jsem odvahu ještě i hory v zubech přenášet.
V Brucku jsme se ubytovali ve velkém Kempu, tj. ve stanovém táboře vedle Čechů ze Znojma, kteří se už vraceli domů. Ti měli nakoupeno hodně českých konzerv a nabídli nám je za naše peníze. Tak jsme s nimi dlouho do noci seděli a povídali o všem, co jsme kolem sebe viděli. O politice a z toho jsem měl po návratu problémy. Oni si určitě zapsali naše SPZ a doma po návratu mne zřejmě udali.

Po našem návratu domů asi za měsíc mne zavolala naše kádrovačka Čečivová: „soudruhu, přijď hned sem, máš u mne návštěvu“. Když jsem přišel, představil se mi u ní jeden soudruh STBák, mladý takový fyzicky zdatný chlap, který se mne zeptal v kolik hodin mi končí směna, a vyzval mne, abych ho po návratu navštívil. Adresa ul. 30. dubna č. už nevím.
Když jsem tam přišel podle domluvy asi v 15:00 hodin, odvedl si mne do jedné kanceláře, kde jsme chvíli oba čekali. Pak se objevil starší, hubený, prošedivělý pán, který se představil major Ženba. Ten mne oslovil otázkou: „Co tomu říkáte, že Vaše manželka přeložila článek o Světlaně..“. Tak to bylo pro mne překvapení. Vznikla dlouhá pauza. Chromík začal zhluboka dýchat, abych dobře prokvil mozek a hlavou se začalo toho prohánět strašně moc. Uvážil jsem ihned, jakmile bych začal trochu se třeba jen distancovat či ustupovat, ONI by byli ihned na „VYSOK0M KONI“ a to bych skončil s hanbou v jejich útrobách. S ďáblem nejsou žádné kompromisy. S ním se musí jedině bojovat a poslat ho ihned ke všem čertům. Tak nakonec jsem promluvil: „Mi to připadá, že někdo nemá co dělat, že je mu potřeba roboty přidat, když má čas a zájem si vymýšlet zbytečné problémy a starat se o takové nicotnosti“. Zas dlouhá pauza. Pak se jen zmínil „počkejte si“ a někam odešel. Já zůstal zas jen s tím mladým „mácou“. Po chvíli se objevil ve dveřích a řekl mi, že ho máme následovat do jiné místnosti.Tak jsme kráčeli chodbou k širokému schodišti, pak tím schodištěm do 1. patra a tam mi otevřel vysoké dveře a gestem mi dal pokyn, že mám vlézt. Tak jsem vstoupil do obrovské zasedačky, kde byl jen jeden široký a dlouhý stůl přes celou místnost se židlemi kolem něj, mohutný hrubý červený koberec a veliké obrazy starců s fousatými tvářemi, které jsme znali z transparentů různých akcí. Nechyběl ani Felix Děržinsky. Jakmile jsem se ocitnul vevnitř a porozhlédl se, kolik jich tam kolem toho stolu sedí, tak jsem si hlasitě povzdechl „no nazdar, je Vás tady jako psů, a já jsem na vás sám“ a to jsem se ještě držel vysokého opěradla židle, kam jsem si pak sedl. Pak jsem se ještě znova porozhlédl po všech těch tvářích, jak všichni na mne divně civěli svými kukadly. Zřejmě nebyli zvykli na takové jadrné hornické oslovení. Bylo jich určitě více než 20, sami muži všeho možného věku.

Po uklidnění mne vyzval s. major Ženba, abych zopakoval tu větu, kterou jsem řekl jemu tam v jeho kanceláři. Udělal jsem. Pak se to začalo točit. Já jsem jim velice klidně řekl. Pro Boha o co vám vůbec jde. Proč to, co ví celý svět ne nesmí dovědět žádný náš občan? Nezdá se Vám, že je toho neustálého klamání a zakazování dovídat se pravdu už trochu moc? Naproti mně ve středu stolu seděl jeden dost mladý a docela hezký soudruh s kulatou hlavičkou. Toho všichni oslovovali soudruhu náčelníku, že podle toho to musel být jejich nadřízený. Ten jediný se ku mne choval docela přátelsky, zatím co ostatní všichni po mne ječeli a vzájemně se překřikovali, že se to někdy až poslouchat nedalo.
Pod tlakem určitého vzrušení ukázal jsem na obraz prezidenta Novotného v čele místnosti a řekl: I tenhle soudruh nám toho už nalhal za tolik let strašně moc.

Tím jsem svou situaci okamžitě vyhrotil, že oni tak přešli na okamžité vyhrožování. Že už toho mají dost, aby mne mohli okamžitě zavřít. Na takovéto vyhrožování jsem byl zvykly reagovat vždy stejně: To znám moc dobře, že to umíte. Když jste posypali silnice popelem ze Slánského, tak poslyšte, mne je úplně jasné, že bez jednoho Chromíka svět se bude určitě točit dál. Ale na krvi spravedlivých nikomu růže dlouho nepokvetly. Ani vám všem dohromady nic dobrého z moji krve nevyroste. Vše se Vám vrátí a ovoce z moji krve budou sklízet i další vaši potomci i když vy to stejně nechápete. Ale to je váš problém. Na druhé straně jsem si to hluboce a vážně uvědomoval, že dnes se už domu skutečně nevrátím.
Pak otevřeli další bod, obsah naši cesty po cizině. Zřejmě to byl hlavní důvod, proč si mne pozvali. Věděli vše, co jsem tam s našimi českými občany mluvil. Podle toho co mi řekli, vypadalo to že mne udali ti turisté za Znojma. Konfrontace se stále více eskalovala.

Přes všechno jejich štěkání reagoval jsem s klidem a přehledem tak dlouho, až i mne bouchly nervy, že jsem ne ně vyjel: „Podívejte se, já se znám s jinačími papaláši, že vy všichni dohromady ani jednomu z nich nesaháte po kotníky, a všichni, koho znám, nejen nějací přátelé v soukromých rozhovorech jsou docela upřímní a přiznávají, v jakém to Absurdistanu žijeme. Že všechno, co nám veřejně píše v novinách a hlásá, je jen ošklivý podvod a humbuk.
Nezdá se vám soudruzi, jak je to všechno hanebné co se mnou zde nyní děláte“.
Od této chvíle nastal obrat. Už se zaměřili na jediný dotaz: Kdo, kdo a kdo že to je.
Neustále mi podstrkávali papír, čisté listy A4, abych nemusel nic mluvit, jen abych jen napsal konkrétní jména osob. Začal jsem si uvědomovat, jak moje existence už visi jen na tenkém vlákně, ale ustoupit nebylo kam.
Tak mi nic jiného nezbylo, že jsem pak všechny podstrčené papíry psal, že jsem si to všechno jen vymyslel. Copak to jde napsat třeba jména některých přátel manželky z dětských let? Nebo někoho jiného ze svých osobních přátel?
Po 38mi letech je těžko si vzpomenout na úplně všechno, co se tam během čtyř hodin hádek odehrálo Když bylo asi 19 hodin, vyzvali mne, abych nikdy a nikomu o tom nemluvil, kde jsem byl a o čem se mnou rozmlouvali. „Tak to teda NE! Za celou dobu, co zde sedím, nestále mne vyhrožujete zavřením a nyní máte tuto odvahu? Když by se to stalo, co by si o mne myslela moje rodina, moji přátelé, moji spolupracovníci? On ten Jozef vypadal takové neviňátko, ale musel mít své za ušima. Zdarma by ho nezavřeli“.

Po celou tu dobu, co po mne všichni pochopi ječeli, ten jejich šéf naproti mně převážně uklidňoval. To je zřejmě jejich scénář.
Ještě před ukončením tohoto šetření dali mi příkaz, že hned zítra jim musím přinést a odevzdat svůj cestovní pas. To jejich přání jsem splnil.
V tak pokročilou dobu mi ten naproti sedící náčelník nabídl, že mne nechá odvést domu autem.
Na takovou nabídku já jsem zůstal na něj civět svými kukadly. Hlavou se mi prohánělo, že zde jde o rafinovaný trik. Neovládl jsem se, že jsem se mu zmínil, „to jsem zvědav kam mne to auto odveze“? Ale v duchu jsem doplnil své oblíbené „co má stát, se určitě stane“. Proto jsem souhlasil.
Pak přijela Volga, do které mi nabídli místo v zadu vedle jiného soudruha. Když se Volga rozjela, já jsem se z okna díval, kam jedeme. Ono to skutečně jelo do Havířova.
A oni mne ku podivu odvezli skutečně domu. U nás byla návštěva z Karviné, jeden inženýr z dolu ČSA a spolužák z dětských let, s kterým jsem se dlouho znal.
Když jsem povyprávěl, proč jsem přijel tak pozdě z práce a kde jsem byl, tak konečně manželka přiznala, že oni manželku navštívili ještě před našim odjezdem do zahraničí a byli se podívat i do našeho bytu. Chtěli si ověřit, zda u nás nevisí jen záclonky.v oknech. To byl důvod, proč manželka v Mikulově neměla zájem o žádný nákup něčeho na cestu. Žila v domnění, že nikam nás nepustí a já bych ji to vyčítal.

Kromě toho STBáci byli vyzvídat i mnohé naše přátelé v Havířově, jak oni se na nás dívají, zda tam nehodláme zůstat. Po našem návratu nám to mnozí přiznali. Jedna paní, která byla u manželky „vařená pečená“ nám o tom řekla všechno dopodrobna, co jim odpověděla: „Tá Nella letos tak mohutně a moc zavařovala, že kdyby tam skutečně chtěli zůstat, tak by do toho neinvestovala“. Tento problém uvažovat o emigraci by byl pro nás oba moc bolestivý. Mne i manželce žily ještě obě mámy o které jsme se museli dost starat. Ony obě skutečně obě už potřebovaly určitou péči, že nebylo to jen tak jednoduché a mravní nechat je obě opuštěné napospas.

Největší show se mi podařilo prezentovat na druhý den, když jsem přišel do zaměstnání.
Všechno se mi to hlavou prohánělo a celá nervová soustava mi pod tlakem toho všeho naplno vibrovala. Otevřel jsem všechny ventily naplno a před všemi spolupracovníky v kanceláři. Přicházeli ještě si mne poslechnout stále další a další pracovníci z jiných kanceláři, co že se to včera Chromíkovi přihodilo. Jim všem bylo „hej“, že chvílemi buráceli smíchem, ale pro Chromíka to ještě včera žádná sranda nebyla. Neustále někteří měli doplňující otázky a skoro celou směnu probíhala táto beseda. Podobně jsem to všechno opakoval před mnohými přáteli v mnoha společnostech několikrát na mnoha místech.
Zde je potřeba dodat, že všichni zúčastnění pamětníci této události ještě žijí určitě, kromě jednoho hodně staršího pána. Takže všechno je ještě dnes stále ověřitelné.
Stojí za vzpomínku, jak rozdílně na to reagoval jediný člověk, vedoucí oddělení SOUDRUH Ing. Šebesta Vlastimil z Ostravy, který taktéž ještě žije. Po celou tu dobu stále se tvářil, jako by mu někdo „klíny do řiti bil“ a jen neustále divně zíral kolem sebe a na mne, ale jinak ani nemuknul. Později se stal předsedou KSČ podniku.

O dohře pokračování:
V tom roce na podzim čas oponou trhnul: Nejdřív byl sjezd spisovatel, pak A. Dubček nahradil A. Novotného v KSČ a v dalším roce generál Svoboda ve funkci prezidenta.
Chromík asi v dubnu napsal nejvyššímu představiteli SNB Ostravského kraje, aby mi vrátil můj cestovní pas. Asi za 2 týdny si mne pozval ředitel podniku, aby mi on vyřídil vzkaz od plukovníka Hrbáčka, kdy se mám pro ten svůj pas k němu dostavit. Den a hodinu.
Když jsem se tam objevil, přijal mne velice laskavě a ihned mi nechal udělat i kafé. Vrátil mi pas a v něm byly i všechny ty listy A4, na kterých bylo napsáno, že vše jsem si vymyslel. Nejzajímavější na tom setkání bylo, že on se ku mne choval, jako já bych byl jeho nadřízeným.
Jakoby mimochodem položil mi otázku, zda já jsem již tenkrát něco o tom věděl, že u nás dojde k tak výrazným politickým změnám. Moje odpověď byla ANO, že jako Slovák jsem se tam předem o tom dověděl. On to bral vážně a uvěřil mi a mne to jen potěšilo. Dnes ale mohu se otevřeně přiznat, že jsem ho jen blafoval. Chtěl jsem udělat dojem.
Ještě musím se zmínit, že tento člověk nebyl totožný s tím náčelníkem, který mne nechal někdy v září po tom dlouhém výslechu odvést domu autem. Tento vypadal hubený, drobnější křehké postavy. Ještě jsme se párkrát nahodile setkali v ulicích Ostravy a vyměnili si pozdrav nedbalým kývnutím hlavy.
Pak přišel 21. srpen a zas bylo všechno jinak, že na jaře v dalším roce jsem musel znova pas odevzdat do Karviné na pasové oddělení SNB. Tam, kde mi ho kdysi vydali.

Nakonec se musím zmínit, že ještě následovalo jedno setkání s STB v Karviné. To bylo v r. 1980 v době, kdy v Polsku Solidarita organizovala mohutné stávky. Na tom je zajímavý způsob, jakým si mne ONI pozvali. Úplná komedie. To bude 3. část tohoto elaborátu.



Další setkání se uskutečnilo v době, kdy v Polsku Solidarita organizovala stávkové hnutí.
Pro pochopení souvislosti musím nejdřív napsat úvod, od kterého se to všechno odvíjelo.
Na štědrý den 24. prosince 1979 během dopoledne asi kolem 10. hodiny jsme dostali návštěvu velmi vzácnou a překvapující. Přišel k nám pan krásné postavy, vysoký, zdatný ve středních létech asi tak pětačtyřicátník a velmi hezký a v rozhovoru moc příjemný člověk. Představil se jako dopisovatel „Paris Matsch“.
Taková návštěva v takový Vánoční den, tak něco tak zvláštního se nám ještě nikdy ani předtím ani pak nepřihodilo. Na Vánoce bylo jako všade hodně různých dobrot, tak se nám spolu sedělo fajn. A poseděl skutečně moc dlouho. My jsme byli moc rádi, že je u nás.
Rozmlouval s námi jak to šlo: se mnou francouzsky a s manželkou německy. Dost dlouho mu trvalo, než se dostal k hlavnímu tématu, proč vůbec se u nás objevil. Stejně i do dnes mi zůstává záhadou, proč právě on se dal na takové zvláštní úkoly. Já jsem v té době pracoval již v Karviné na šachtě, ale opět jen jako projektant v Přípravě výroby za pár korun. Můj cíl dostat se do podzemí do hornického provozu a vydělat si a tak si zajistit i hornicky důchod stále ještě nebyl naplněn. K tomu jsem nemohl dopracovat jinak, než po dlouhých a těžkých bojích.
Když se náš host posadil a uklidnil rozhovor začal nevinné o nadcházejících vánočních svátcích, jak se u nás oslavuje, o vánočních jídlech, zvycích tradicích a podobně.
Pak mne překvapil, že věděl o moji iniciativě, o mých dopisech Dr. Husákovi, co se dověděl zřejmě od mých tehdejších pražských přátel, kteří ho k nám nasměrovali. Projevil zájem dovědět se, jak jsem dopadl, zda mi bylo vyhověno apod. Pak došlo na aktuelní světa dění, že poukázal našeho severního souseda Polsko, kde historie začala psát novou stránku. Jak se tam všechno pod očima mění: Solidarita pozvedla celý národ z prachu a marasmu totality a postupně ovládla celou lidskou pospolitost. A ono se to všechno odehrává jen kousek na sever od našich hranic. Celou ekonomiku zastavily stávky. Ani doly netěží uhlí, protože i horníci stávkují. A to všechno se odehrává jen kousek od našich. A pak jakoby mimochodem mezi řeči se zmínil, že tiše mi položil takový návrh:

našel by se u nás v ČSSR někdo, kdo by něco podobného zde dokázal? Pokusil by se třeba např. Chromík o něco takového u nás?



Vznikla delší pauza. Oba jsme se na sebe upřeně podívali a já stal před úkolem jak reagovat.
Až jsem si vše v hlavě uspořádal, udělal mu takovou delší přednášku z historie i politologie obou národů, polského i našeho. Pokusil jsem se mu vysvětlit, jak oba tyto slovanské národy, polsky a česky mají odlišné dějiny, celkovou orientaci, tradice, ale i způsoby života i myšlení.
Jak Poláci byli vždy orientování na konzervativní katolicizmus, a celý režim jejich života se po celá staletí neměnil. Polský plebs byl nucen žít po nejtvrdším útlakem vlastní i cizí aristokracie, ale i duchovenstva katolické církve. Nevolnictví a poddanství, které dopadalo na celou polskou pospolitost bylo tvrdší už jen v Carském Rusku.

Když Napoleon Bonaparte táhnul přes tuto zemi na východ a měl vyhodnotit, co viděl, tak se vyjádřil, že ještě nikde v Evropě neviděl na venkově tolik lidské bídy a utrpení, jak v národě polském.
Polsko jako stát v tu dobu neexistovalo. Bylo rozděleno mezi sousedy: Prusko, Carské Rusko a Rakousko – Uhersko. V části ovládané carským Ruskem byla životní úroveň nejbídnější.

Když se tento císař během svého tažení na východ zdržel ve Warszavě, obrátila se na něj polská aristokracie o pomoc, aby on svou vojenskou silou jim pomohl k znova nabytí Polské státnosti. Využili jeho slabosti k jedné krásné polské ženě (jeho nové milence), aby ONA svým osobním kouzlem ho přiměla k tomu. Tento velký vojevůdce a císař udělal něco úplně jiného, čeho by se oni nikdy nebyli nadali. Uštědřil jim dlouhé kázání, tvrdou lekci, která se stala součásti dějin polských.
„ Nejdřív dejte svému lidu svobodu, tolik svobody, aby on sám pocítil, že má smysl vzít zbraň do ruky a vybojovat si svou státnost. Dokud budete svůj vlastní národ tak dusit v bídě a utrpení, jak to dosud stále děláte, žádnou státnost si nemůžete ani získat ani získanou zachovat a udržet. Nikde v Evropě jsem neviděl tolik bídy a utrpení nejširší venkovské pospolitosti, jako právě zde ve vašem národě polském.“

Byl to dlouhý hodinový monolog, kterým je císař oslovil tak, aby nikoho nenechal na pochybách, v čem je jádro celého problému.
Polský poddaný byl povinen neustále pracovat „na pánském“ všech možných vrchností: domácí polské šlechtě, církevní vrchnosti i vládnoucí cizí mocnosti.

Já si vzpomínám, jako u nás na Slovensku v roce 1939 rozšířená o Polsku taková zpráva, že „Polsko je hnojištěm Evropy“. Jako chlapec nikdy jsem se nedověděl, co je obsahem nebo příčinou tohoto tvrzení. To byla doba, kdy bylo u nás hodně německého vojska, které se mělo toho tažení do Polska zúčastnit.
V Polsku nikdy v minulosti nevzniklo nějaké silnější protestantské reformační hnutí, jaké se prohnalo celým zbytkem Evropy. V některých částech a národech jako v národě českém i opakovaně vícekrát.

Nynější hnutí „Solidarity“ je z pozadí ovládané katolickou církvi, ale především jako vše, zahraničním kapitálem. Bez této podpory by žádný Walesa, ani žádná Solidarita neměla šanci vůbec vzniknout, ani ovládnout celý veřejný život. Kromě toho zvolení Poláka za papeže ještě více posilnilo nadvládu církevní aristokracie, která byla i bez toho obrovská.
Bez této podpory by žádný Walesa, ani žádná Solidarita neměla šanci ani vzniknout, ani ovládnout celý veřejný život. Ale národ český, to úplně jiné kafé. Český národ byl první v kontinentální Evropě, nepočítáme-li Anglii, který začal s reformaci katolicizmu, a jako první v Evropě se dopracoval levicové orientace. Jan Hus (1349 – 1415, jinak také počátek revoluce husitské) vystoupil o 100 let dřív před Martinem Lutherem, reformátorem německým a navázal na bludné učení Wiklefa. Wiklef má na svědomí pozdvižení Lollardů, Luther krvavou selskou válku. Učení Jána Husa zmobilizovalo 15 let trvající války pod vedením Jána Žižky, původně silničního loupežníka. Říká se, že ne po květu, ale po ovoci poznáme strom. A ovoce Husova vystoupení? Nečtené války, zubožená zem, ohromné ztráty. Počet obyvatelstva menší, špatné zdravotní poměry, bezpečnost malá, ukrutné a nedostatečné zákony k udržení pořádku. To všechno si prožil český národ o 100 let dřív, než tak vyspělý národ jakým beze sporu Němci jsou. Ti začali se svou vlastní reformaci až po vystoupení Martina Luthera a selské války.
Na druhé straně též není zanedbatelné, že jeho upálení v Kostnici zmobilizovalo celý český národ do boje za pravdu a spravedlnost, že jako první se dokázal tak stmelit a v tomto svém spravedlivém boji dokázal porazit křižáky celé spojené Evropy u Domažlic. Není zanedbatelné, že tam jako hlavní „politruk“ křižáků Aeneas Silvius Piccolomini (pozdější papež Pius II.) si v poslední chvíli zachránil živou útěkem. Tento vysoký představitel katolické církve kdysi ještě jako papežský nuncius v Praze vyslovil vysoké uznání českému národu, že „tak vzdělaný národ v Bibli, jako je národ český v Praze, ještě nikdy nikde na světě neviděl. Tak vzdělaný národ se nikde jinde na světe určitě nevyskytuje“.

Tak to je co říct, když z těch nejzodpovědnějších úst představitele katolické církve dostala Praha a tím i celý český národ takové „pukrle“. Pak přišel Jan Hus, za ním česká reformace a z nich se najednou stali dva protihráči, každý na opačné straně barikády.
To všechno si prožil český národ o 100 let dřív, než tak vyspělý národ jakým beze sporu Němci jsou. Ti začali se svou vlastní reformaci až po vystoupení Martina Luthera.
Ještě jsem ho upozornil, že únor 1948 byl v tomto státě realizován z vlastní vnitřní iniciativy národa českého, co v žádné Evropské zemi by to tak nebylo prošlo. Český národ bral kapitalizmus jako skutečně už zastaralý a prožity, jako předtím byl feudalizmus. Proto v Čechách Marxizmus a levice byly brány spontánně jako pokrok, jako v žádné jiné části Evropy.

Ještě jsem dodal, že já jsem ze Slovenska a když jsem maturoval v r. 1948, tak mezi námi studenty maturanty se to bralo, jako těžko pochopitelné, že tak kulturně a všeobecně vyspělý český národ je ochoten podrobit se tak primitivní barbarské ideologii.

Můj vánoční host poslouchal mne velmi pozorně a zdržel se komentáře. Jeho znalosti z našich dějin adekvátní. Pak jsem mu řekl: Vážený pane, v tomto našem státě taková úvaha nemá žádnou šanci na úspěch. I kdyby se o to chtěl pokusit třeba nejvyšší představitel ROH, jen co by se začal pokoušet takový plán připravovat, že by o tom někomu jen ceknul, na druhý den by se ocitnul v base.
Takže ten pan od nás od nás odcházel možno i částečně zklamán, ale na druhé straně mi projevil vděčnost. Před odchodem od nás poděkoval, že jsme se poznali a že si mohl se mnou, nebo s námi u nás doma společně posedět. Dnes je mi nejvíce líto, že jsem si pečlivě neuschoval a nezachoval jeho vizitku. Pokud se nemýlím, tak se to odehrálo v r. 1979.

Uplynulo tomu asi 5 – 6 týdnů, že někdy v první polovině února následujícího raku dostal jsem pozvání do Karviné na SNB.

Pamatují se, že to bylo jednou ve čtvrtek odpoledne po bezpečnostním raportu. Když jsem se vrátil na své pracoviště, zvonil mi na stole telefon: „Dopravní inspektorát Karviná“.
Pozvali si mne na jejich Okresní správu do Karviné na pondělí ve 13:00 hodin, že potřebuje se mnou vyřídit nějaký dopravní přestupek. Já jsem se pokoušel oponovat, že v pracovní době mne ze zaměstnání nikdo nepustí ven do města za takovým účelem. On mi sdělil, že si nemám dělat starosti a budu určitě uvolněn.
Zde musím upozornit, že celá táto pozvánka mi byla hned podezřelá. My, jako starší lidé už pár let jsme auto přes zimu nepoužívali. Každý rok po návštěvě hrobečků na dušičky vybereme z auta baterku a odneseme ji domů, abychom prodloužili její životnost. Takže není možno přes zimu zprovoznit. Když jsem se doma zmínil o pozvání na SNB, bylo nám oběma jasné, že se jedná o blafování. Na druhý den jsem uvědomil vedoucího oddělení o pozvání, ale on už o tom věděl a souhlasil. Když jsem se dostavil na místo pozvání, zaklepal a vstoupil, ale ihned mi řekli, že si mám počkat v chodbě. Asi za 5 minut přišel jeden mladý hoch zeptal se mne na totožnost, a pak vyzval, abych ho následoval.
Odvedl si mne do nejvyššího patra a tam asi do třetích dveří po pravé straně. Když jsme tam spolu vstoupili, posadil mne k stolu, omluvil se s poznámkou, abych měl chvíli strpení, odešel a nechal mne vevnitř samého. Osamocen rozhlížel jsem se kolem sebe po celé místnosti, kde to vůbec jsem.
Po stěnách byly převážně jakési pamětní vyznamenání, ceny, nebo něco jako pochvalné diplomy, všade čtu: “Kolektivu Státní bezpečnosti“. Dále pár obrazů a mezi nimi velký obraz Felixe Děržinského, jen na čelní stěně obraz Prezidenta.

Když jsem tam byl sám, napadlo mne, že oni si mne možná pozorují skrytými kamery. Proto jsem se neodvážil ani povstat. Asi do 10 minut přišli dva: on s dalším starším prošedivělým pánem, který se představil jménem: „plukovník Holeksa“. Ten si sedl za vrch svého psacího stolu, zatím co ten mladý „hromotluk“ naproti mně.
Nejdřív se mne zeptali přímo, co jsem psal Dr. Husákovi, zda a jak úspěšně je celá moje kauza řešena.
Teda stejné téma, jako s vánočním hostem. Dokonce že by chtěli vidět, případně vypůjčit si ode mne ty moje dopisy, které jsem mu psal. Já jim odpověděl, že něco bych jim možná půjčit mohl, ale jen to, co mám okopírované navíc. „Mám jen jedno kompletní pare a z toho jim skutečně nic zapůjčit nemohu. Ani kdyby jste mi doma udělali inventuru, já stejně doma vůbec nic nemám. Jen nějaké zlomky právě kvůli zabezpečení se.
Přesto, z toho mám doma navíc, něco vám vypůjčit mohu, ale moc toho není.
Tohle téma ale bylo jen kamufláž pro začátek.

Pak promluvili hlavní téma: že vědí, jakou jsem měl na Vánoce doma návštěvu. Kdo u mne byl a co chtěl.

Chtěli vědět, kdo byl ten pan, proč mne navštívil a co všechno bylo předmětem našeho společného rozhovoru. Abych si nemyslel, že jim mohu něco zatajit, oni mají již o tom dost přesnou zprávu, takže se mnou si chtějí všechno jen ověřit.


Tak vážení soudruzi, v tom případě vás musím zklamat. Nic tak světoborného se nekonalo a o ničem se nemluvilo, co by mohlo být předmětem vašeho zájmu.

On taktéž, jako vy věděl, že jsem psal Dr. Husákovi dopisy a dokonce i o čem jsem psal. Jen chtěl vědět, zda jsem tím skutečně už něčeho dosáhl, zda oni se mnou něco řeší apod. A já jsem mu vůbec nelhal, řekl jsem mu všechno co se mi od té doby přihodilo.
Řekl jsem mu otevřeně, že akorát jsem byl 2 krát vyhozen z práce. 1.krát na den mistra Jána Husa v r. 1977. A jakmile jsem si práci našel, asi v září (bylo to u VOKD DZ 21 v Karviné do funkce obyčejného revírníka), znova se to opakovalo. I to, jak na ONV odboru pracovních sil v Karviné mi bylo nabízeno místo závozníka u ČSAD. Jakmile mi to řekli, neudržel jsem se, udělal jim gesto „takovýho!“, prásknul dveřmi, že málem futra vyletěly a vyběhl rychle na ulici a autobusem domů. Na to téma jsem jim svou situaci vykresloval, jak jsem se opakovaně ocital na dlažbě, že již jsem propadal pesimizmu.
Uvědomil jsem ho, že již skutečně jsem byl odhodlán opustit republiku, pokud se pro mne zde práce nenajde. Už jsem počítal i s tím, že budu následovat příklady Pavla Kohouta (nebo Solženicyna, či Ščaranského), a uvědomil jsem o tom celou svou rodinu. Ale bojoval jsem dále. Až jsem se obrátil na ministra FMPE Ing. Ehrenbergra až dvakrát. A spousty dalších připomínek. Popisoval jsem jim všechny své peripetie, které jsem i tomu pánovi z Paříže povyprávěl. Vůbec jsem se s nimi nesral. Prostě zde jsem převzal iniciativu já, když mne přímo svým zájmem o moje dopisy vyprovokovali. Dali do rukou zbraň, kterou jsem už nemohl nevyužít.

Oni ale nezapomněli, o co jim šlo. Věděli, že ten pan byl u nás moc dlouho, že určitě jsem jim neřekl vše.

Já jim na to: Vyprávěli jsme si o dějinách našich národů, o Vánocích, našich vánočních jídlech, tradicích a našich zvycích. Copak se to nesmí? Vždyť byly Vánoce a nálada byla skutečně vánoční.
Docela rád jsem sdělil, že nám byla ta jeho vánoční návštěva docela příjemná a skutečně nás potěšila.


Ale to další téma, o kterém ten pan z Paříže se mnou mluvil především, (o stávkách Solidarity v Polsku) jsem se jim ani neceknul. Bylo mi jasné, že oni každého cizince u nás měli vždy pod kontrolou. Proto též věděli, kde se pohyboval, koho navštívil, ale i jak dlouho u nás byl.
Z požadovaných materiálů jsem jim půjčil podle domluvy jeden. Zapůjčený materiál mi vrátili asi do měsíce. Jednoho dne odpoledne jsem to našel strčené do domovní poštovní schránky. Strčil to tam beztak ten „hromotluk“ a zřejmě poskok onoho plukovníka „Holeksy“. Toho člověka jsem ještě párkrát uviděl v ulicích Havířova. Vždy rychle sklopil oči a snažil se zmiznout z očí. Soudruha plukovníka jsem nikdy více neviděl. Ten byl beztak občanem Karviné.
Před odchodem od nich po mne opět chtěli, abych nikomu o tom nikdy nemluvil, že jsem byl u nich na STB. Já jim znova zopakoval to, co kdysi v Ostravě, že já nemám žádný důvod něco tajit před svými přáteli a svou rodinou. Proto jsem též na druhý den v práci všechno dopodrobna povykládal všem svým spolupracovníkům Jen obsah nebyl až tak zajímavý, jako o tom prvním dávném ostravském setkání.

To byla doba, kdy po celém Karvinsku ve všech zaměstnáních, všude se o Polsku diskutovalo na aktuální žhavé téma každodenně a moc. Všechno se doma dívalo převážně na polskou televizi.
Já jsem si v té době kupoval polský časopis, týdeník „Przekrój“ (česky Průřez), který byl převážně na jen to téma. Na pracovišti dolu ČSA byla převážná část spolupracovníků Poláci, protože Karviná je pohraniční město, tak to nikdo nemohl přehlédnout. Všichni jsme viděli, jak Solidarita – hornici na některých šachtách odváželi ředitele šachet na kolečkách ven ze závodů a mnoho dalších zajímavosti.
Do doby, až byl vyhlášen „stan vojennyj“. Tím se vše skončilo až do éry M. Gorbačova.

Ještě jsem si vzpomněl na nějaké další události, které se odehrály někdy v r. 1976, typují tak listopad, prosinec. Zda to bylo inspirováno STB, to nejsem si jist. To mohly být reakce na moje dopisy Dr Husákovi, v kterých jsem naplno odkryl obrovský „bordel“ vevnitř BPO. Kromě nich bylo ještě mnoho dalších a dalších reakcí, které mne jen zocelovaly.
Byl jsem pozván na psychiatrické vyšetření telefonem přímo z ordinace, kterou měla nějaká dáma, lékařka. Já se tam z domu dokonce vypravil, ale po cestě mi to došlo v autobuse a šel jsem se podívat pouze moc opatrně do čekárny, pootevřel dveře čekárny, nakouknul tam ale ihned couvnul a vrátil se domu. Připadalo mi to trochu zlověstně.
Bylo na mne vymyšleno rafinované vyšetření „Psycho-technické testy“ na Experimentálním pracovišti FMPE v Ostravě na Výstavní ulici. Aby to zas tak nevypadalo, že se to týká jen Chromíka, měli tam se mnou se toho zúčastnit další pěti hoši z našeho podniku (BPO Báňské projekty Ostrava měly cca 800 pracovníků). Ale tam se zas stalo úplně něco jiného, že v ten den (pondělí) z pracoviště volali hned ráno, že jim tam onemocnělo najednou více osob, proto oni nemohou vůbec pracovat. Ale všechno to bylo jakési záhadné.

Ještě co jsem se dověděl od svých některých nadřízených anebo přátel po převratu, jak se o mne neustále zajímalo STB. Již v r. 1990 na schůzi důchodců dolu ČSA sdělil mi Lojza Martinka, můj vedoucí úseku, že kdykoli se v Praze něco „semlelo“, např. výročí Jána Palacha, hned v pondělí ráno byli u něj STBáci a vyptávali se ho, zda Chromík nebyl náhodou včera v Praze. On jim řekl, Jozef honí důchod, on dělá za sobotu a neděli i 3 směny, aby si zvýšil průměr. Ten i kdyby měl vlastní letadlo, tak by to nemohl postíhat.
Dále mám v Čadci přítele, Ignac Drvár se jmenuje. Já jsem se za ním zastavoval do práce na SEVAK (Slov. Vodárny a kanalizace), on mi udělal kafé a jako přátelé jsme se bavili o všem možném. Po převratu mi řekl, že pokaždé, kdy jsem u něj byl, měl návštěvu STB a jednou dokonce strávil u nich v Čadci celou noc mu výslechu o mojí osobě. Tak co si o tom myslet. Měli mne tak pod drobnohledem i na Slovensku v Čadci.
Na konci ještě dlužím některá vysvětlení: Já jsem v osmdesátých létech měl styky s některými pražskými přáteli chartisty, s kterými jsme se důvěrně stýkali. Zúčastnil jsem se asi 2 krát „létající univerzity“ v soukromí u pána Prof. Hejdánka Ladislava a mám na to milé a nezapomenutelné vzpomínky. To zařídila moje dcera Dagmar, která v té době pracovala v Praze. Oni možná očekávali, že se i já stanu signatářem charty, ale protože moje iniciativa byla sama dost obsáhla, tak jsem mezi ně nechtěl. Po převratu jsme se ale rozešli ve zlém, protože jsem brzy odhalil lež, že „pravda a láska zvítězí…“ a projevil opovržení nad takovou demagogii.




E-mail:  j.chromik@quick.cz

Josef Chromík, Hlavní třída 46, 736 01 Havířov 1. ( 596 813 651)







Zpět




Copyright © 2010-2011 chromik.wz.cz. All rights reserved.