Černí baroni


Jozef Chromík


Kdo jste bez viny,
hoďte po ní kamenem“ Jan 8/7.
„a odpust nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“.


Úvahy nejen metafyzické nad pololetním zamyšlením a pod.

Ing. Chromík u Černých baronů    V poslední době množí se fundamentalistické diskuse o "čistotě" naši členské základny a v jejich rámci - především z oficielních míst našeho Svazu - narůstají flaky na její realizaci. Jejich důsledky by měly vést kastovnicky k tříštění našich řad na čisté, čistší a nečisté což připomíná ona normalizační dělení minulého režimu na rovné, rovnější, vyvolené, trpěné a zatracované.

    Obrátili se na mne někteří naši kamarádi „kombatanti“, kteří po propuštěni z PTP trávili celý život nadále převážně jako horníci v podzemí, neboť po „laskavém“ propuštění z nuceného vojenského svazku se neměli kam vracet. Během služby v PTP totiž jejich domovy byly rozvráceny a prostředí. ve kterém žili do narukování, bylo pro ně po skončení vojny již cizí a nepřátelské. Mnozí z nich již nejsou ani mezi živými. Jiní cítí se být v tísni. Mluvili, proč a za jakých okolností vstupovali kdysi do KSČ. Jsou to známé celé „story“, i když smysl či užitek z toho v podstatě pražádný neměli. Naopak, celý jejich život byl pro ně tak jako tak těžká křížová cesta. Ptají se, kdo, proč a jaké vlastně pokání je po nich požadováno, když žili čestně a proti žádnému spolubližnímu se neprohřešili a naopak obětavě pomáhali potřebným Co jim mohu říci? Nevím o nic více než oni.

    Pří takových otázkách si maně připomínám, že stejně jako oni i já znám některé "kamarády", kteří i bez vstupu do KSČ životem proplouvali neobyčejné hladce. Vždy se jim v životě dařilo a všechno vyšlo. Žádné peripetie (vyhazováni ze zaměstnání a pod.) či jakékoli životní a hmotné problémy nepoznali, protože někteří z nich byli za dobře s různými kamarády z VB či dokonce STB, čile zpracovávali posudky na své spoluobčany v občanských výborech, nebo byli oddanými funkcionáři v odborech, či jiných orgánech NF. Měli adekvátní, jim plně vyhovující zaměstnání, snadno vystudovali a mohli jezdit na turistickou rekreací i do zahraničí. A samozřejmě, že i všechny jejich děti mohly bez problémů studovat a podle schopnosti dosáhnout i vysokoškolské vzdělání. Tedy komfort v pohodě. A nyní srovnejme, kdože z nich byl čistší a měl lehčí život. Snad ten, který musel zastat „věrný“ hornictví, protože se neměl kam vrátit, i když se s odstupem doby stal členem KSČ, nebo ten, ač nečlen KSČ si vybudoval pozici ve společnosti díky své politické a občanské aktivitě a mohl tedy spokojeně prožívat onu dobu, na niž dnes s odporem vzpomínáme. Ten člen či bývalý člen KSČ, který trávil téměř celý život jako horník v podzemí, že si v pracovní době nemohl zajít ani pro svačinku či kávu, a pokud měl žízeň, nezřídka mu zbyla jediná možnost: otevřít si ventil s důlní průmyslovou vodou, aby si vůbec napojil ten totálně dehydrovaný organizmus. Pouze ti z nás, kteří to na vlastní kůži prožili, a znají to pracovní prostředí v podzemí z vlastní zkušenosti, dovedou to všechno úplně pochopit. A tak to chodilo nezřídka i 3ó5 dnů do roka („fedruj furt“).

    U nás jsou dobře známé případy i z nynějších nejvyšších politických elit (všichni o nich víme), kteří sice v KSČ nikdy nebyli (ale mnohokrát o to členství opakovaně usilovali) a přitom proplouvali životem na vysokých vlnách hladce a vždy se dostali tam, kam se jim zamanulo. Dokonce postupovali i na takové posty, kam neměli šancí se dostat ani řádoví členové KSČ, např. na dlouhodobé studijní stáže do západních států, jako Rakousko, Itálie, NSR i USA, a to i na několik měsíců. Přitom je všeobecně známo, jaké místopřísežné prohlášení musel každý podepisovat, pokud se tam chtěl dostat. A to platilo i pro pouhou výjezdní doložku na pozvání od příbuzných. Podepisovalo se před odjezdem, ale po návratu ze služebních cest a stáží se musela podávat podrobná zpráva. Co všechno musela taková zpráva obsahovat? Ale opět neříkám to proto, že bych chtěl někoho posuzovat či odsuzovat, že ten či onen je čistší či větší hříšník než druhý. Kdo se ale odváží nyní tvrdit, že je to tak všechno jednoduché a jasné a posoudit kudy ta skutečná dělicí čára mezi čistými a nečistými či mezi čistějšími a zatracovanými skutečně vedla?

    Na začátku jsem citoval výrok Krista, co řekl farizeům, když mu přivedli cizoložnici. Ona měla být podle tehdy platných zákonů ukamenována (i nyní to stále platí v islámu). Jak to dopadlo v bibli, víme. Kristus pak psal prstem něco po zemi: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď po ní kamenem“. Když to uslyšeli, od nejstarších jeden po druhém se povytráceli. Nato se Pán na ni obrátil: „Ženo, kde jsou ti, co na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil? Tak ani já tě neodsuzuji. Jdi, a víc už nehřeš“ (Jan 8/7-11).

    Zde by bylo na místě připomenout i další příklad z bible: „Farizeus a mýtník“, ve kterém Kristus vyzvedl kajícného hříšníka, mýtníka před sebevědomými pyšnými Farizei, když řekl svým apoštolům: „Kdo se povyšuje bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Z bible k nám promlouvá v dalším podobenství „imidž“ kajícníka v „marnotratném synovi“. Samo pokání je ovšem vždy především hluboce intimní záležitost s kterou se nevychází na veřejnost. Ono vychází ze zpytování svědomí.

    0 posuzování druhých je psáno:„Nesuďte a nebudete souzeni, nezavrhujte a nebudete zavržení, odpouštějte a bude Vám odpuštěno. Dávejte a bude vám dáno, dobrá míra natlačená, natřesená, vrchovatá Vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou i Bůh naměří Vám.“ (Luk. 8/37)

    V souvislosti s tím považuji za potřebné připomenout že ve všech civilizovaných zemích světa, i v těch nejchudších všichni důchodci nad 70 let stejně jezdí zdarma. I u nás možná budou od příštího roku 1999 všichni starci nad 70 let opět jako dříve jezdit zdarma na všech tratích ČD. Tak rozhodla nynější vláda ČSSD. Jen si vzpomeňme, u nás to platilo po mnoho desetiletí, až vláda „elitních profesorů“ to zrušila. Tím vědomě a bezohledně poškodila ty nejslabší, kteří se nemohou bránit, starce a stařenky, aby zůstalo více peněz pro dravé žraloky, zločince a mafiány. Ale pozor, dobře je vědět že např. v chudobnější SR platí úprava důchodů pro naše kamarády od PTP zvýšení o 30.- Kč/měsíc, tj. dvojnásobek proti u nám. A samozřejmě, že žádné takové strašáky o členství v KSČ či jakýchkoli politických stranách u nich zákon neobsahuje, a nikdo je nevytahuje, ani vytahovat nehodlá. A to vše tam zajistil pro PTP u nás tak zlý a neustále osočovaný pan Mečiar. Tak se ptám, máme být my sami mezi sebou stejně bezohlední, nebo bezohlednější, (že jeden bude odsuzovat svého kolegu, o kterém konečně nic neví a do jeho duše nemůže stejně nahlédnout) než plutokratická vláda tunelářů a mafiánů ke svým vlastním otcům a dědečkům, kteří jim dali životy, výchovu i vzdělání zdarma?

    A naopak, podívejme se na vzory, s jakou pietní úctou se chovají ke svým starcům právě ti chudobnější sousedé, s kterými naše tehdejší vláda ve své pýše odmítala komunikovat (např. ve Vyšehradské čtyřce, že s takovou holotou a žebrotou nebude držet basu). Právě v těchto zemích jezdí starci i stařenky nad 70 let zdarma, a dokonce i v autobusové dopravě za pakatel. Sám jsem z SR a téměř kontinuálně se tam s našimi kamarády od PTP kontaktuji a celý jejich život sleduji.

    A pokud jde o tolerancí, i v tom chceme skutečně být horší, než byli ONI. Všichni víme, jak „ONI“ byli vysoce tolerantní nejen k některým bezpartijním (uváděl jsem některé případy), ale i jiným politickým stranám. Např. i ČSL měla u nich nejen dostatek prostoru pro svůj rozvoj, ale mohla mít stále svou identitu, svou stabilní členskou i voličskou základnu. svůj vlastní tisk, své struktury - sekretariáty po celé republice a zůstávala stále u moci. Pokud by dosud přetrvával ,,régime ancien“ líbánky by pokračovaly jako v idylce. A jak to vypadá nyní v podmínkách liberalizmu? Po posledních volbách odmítla dokonce velkorysou nabídku podílu na výkonné moci (politikařením bez sebereflexe). Kde zůstala křesťanská láska a služba dobru? Svou identitu křesťansko proměnila v totální absenci tolerance, když koexistenci oplácela nenávistí, osočováním, (že nechce a nesnese podporu od těch, kteří v minulosti po 40 let ji v soužití tolerovali, podporovali a možná i pěstovali), a nemravnou honbou za mamonem všeho druhu, (restituce, sponzory, korupce). A tak postupně ztratila svůj tisk, svou členskou i voličskou základnu, svou identitu, své struktury i své další priority a to vše vlastním aktivním přičiněním. Ale svou karmu mají nejen jednotlivci - individuality, ale i společenská seskupení, jako národy, státy, ale třeba i profesionální kluby či politické strany a pod. Tak se muselo se stát co se stalo. Došlo ke spuštění karmy a tím i k vážnému ohrožení zdraví jejího předního politika. To se nad nimi vztyčil varovný prst boží, aby se vzpamatovali. Ale pomůže to? Však totéž platí i o zdraví některých jiných, dalších našich politiků.

    Není zanedbatelné si všimnout jak a jakou dávkou tolerance se řeší občanská svébytnost u našich západních sousedů v SRN: Pan Wolfgang Schauble, šéf poslanecké frakce CDU/CSU a budoucí předseda CDU je ochoten přijímat do strany i bývalé členy SED, tedy včerejší komunisty z bývalé NDR. A to nejsou žádni starci nad hrobem.

    Ale podívejme se na celou problematiku zcela lidsky. Stejně jak složitá je struktura celé naši společnosti, tak mnohovrstevnatá, kaleidoskopicky pestrá je i naše členská základna. Je to zcela pochopitelné a nekompromisně zákonité, neboť nevznikala uměle ve skleníku, či někde ve zkumavce, ale v prostředí, jež jsme všichni od okamžiku, když jsme odhodili nám vnucenou a námi nenáviděnou uniformu, až dosud prožívali. Nerespektovat tuto skutečnost znamená protismyslně chápat minulost a neuznávat současnou realitu, jež tvoři naši dnešní občanskou svébytnost. A také dokazovati, že naše soudržnost a pospolitost může existovat jen a jen v podmínkách, kdy jsme v tísní a pod tlakem vnitřních sil. Naše vzpomínky na minulé a těžce prožívané doby jsou pochopitelné smutné a trpké. Přesto vedle nich přežívají i vzpomínky příjemné. Mezi ně nesporně patří i kamarádství, které u mnohých vydrželo až do dnešních dnů. dnů, a soudržnost, jež nás v minulosti tolik posilovala a v níž jsme oprávněně spatřovali svou oporu v nepřízni osudu. A právě tyto vzpomínky, které pro svou ryzost, čistotu a vysokou etickou hodnotu nezašly i za celá desetiletí, by měly garantovat, že trpkost našich zážitků, na které se pochopitelně nemůže zapomenout, nepřeroste v zatrpklost a nenávist.

    Podle Zpravodaje č. 29 za poslední 3 měsíce opustilo naše řady 79 členů. Stalo se tak z vůle boží. Nakonec všichni jsme ve věku, že neznáme nikdo dne ani hodiny, kdy i úhlavní celoživotní nepřátele hledají k sobě cestu usmíření, aby si očistili své svědomí před cestou do věčnosti. Nejsmutnější na tom všem je, že ještě v tomto posledním tažení, kdy mnozí z nás začínají dělat znova do plenek (návrat do útlého dětství) a dny každého z nás jsou sečteny, se probouzejí mezi námi touhy vzájemného odsuzování svého bližního. Všichni se brzy ocitneme před soudem Nejvyššího, kde všechna skrytá, či zjevná závist dostane jiný rozměr. „Nesuďte, a nebudete souzeni“.

    Navíc stavíme si a odhalujeme jakési legionářské pomníky po okrese Karviná a Ostrava, a možná i někde jinde. Dále někteří naši kamarádi uvažují i o kontinuitě našich přátelských vztahů do dalších generací, tedy na naše děti a vnuky. A tedy při těchto úvahách se máme my mezi sebou vylučovat! Revoluce v každé zemi měly své specifické dějiny, ale či něco takového se mezi kolegy, kombatanty-legionáři někdy někde v historii světa stalo? Neznám takový případ. Jaká je v tom vůbec logika? Ať by byly důvody jakékoli, revoluce byla nekrvavá. ONI nepoužili sílu, nedošlo ke zkřížení mečů, pěstí, ani slov, nedošlo k obětem ani ke krvavým odvetám. Odkud čerpáme tolik arogance na satanské rituály krvavého vítěze? Vždyť tak hladký průběh revoluce nemá v historii světa obdoby. Skutečné příčiny, proč se vůbec něco takového mohlo stát jsou metafyzické. Ale pro to zde není prostor. To by bylo na celý další elaborát. A nyní moc vážně: Pokud používáme slovo očista, je to z hlediska ryze filozofického i mravního absurdna zvrácenost. Cesta ke katarzi je vždy bolestivá. Ona vede přes sebereflexi, lítost, smíření, pokání, ale i sebeobětování. To ale musí začít nezastupitelně každý sám od sebe. Až následně pak mohu dospět k smysluplnému očištění, k Bohu a Lásce. Vždyť cesta k očistě nevede a nikdy ani nemůže vést přes těžký hřích závisti, zášti, pomstychtivosti a nenávisti, neboť jejich výsledkem je stejně jen těžký hřích. To je evokace viny metafyzické, protože zločinem a těžkým hříchem se nikdy nemohu propracovat k ctnosti, dobrému skutku a ke katarzi. Takovou zvrácenou mravnost uznává pouze islámský džihád.

    Ale i z hlediska celospolečenského a humanitárního to musí působit moc tristně, jak vystřiženo ze smutné komedie: pohled na starce, stojící jednou nohou již v hrobě, kteří ze závisti se snaží poškodit své kamarády, a navenek se snaží svůj hřích vystavovat jako ctnost či bohulibou očistu. Navíc ani zákonodárce nás netřídil a netřídí. To my sami jsme si tak ďábelsky vymyslili, hnaní právě svými nejnižšími pudy. Za to již zákonodárce nemůže. Vždyť my sami se skutečně ze své vůle pohybujeme na hraně zákona. Takže nenalhávejme si, že zde jde o nějakou katarzi, když se dopouštíme nejtěžšího hříchu nebo viny se všemi přívlastky: Metafyzická, mravní a justiční.

    K Stanovám: Stanovy našeho Svazu nenadiktoval Bůh Mojžíšovi z hořícího keře na hoře Sinaj, ani Kristus se o nich nikdy a nikde nezmínil. Bůh nadiktoval Mojžíšovi Desatero, a Kristus doplnil Nový zákon o hlavní přikázání: „Milovat budeš bližního svého, jako sebe samého“. A od těchto fundamentálních božích zákonů se odvíjely všechny lidské právní Kodexy a Zákoníky všech národů a států od počátku světa, které chtěly zavést řád, stabilitu a blahobyt do svých pospolitostí. A naopak všechny ostatní zákony, Kodexy a Stanovy, které byly v rozporu s tímto fundamentálním božím zákonem, byly nemravné, hříšné, zločinné a škodlivé, protože polarizovaly společnost, byly postaveny na násilí a zneužívání postavení mocných. Stavěly člověka proti člověku a evokovaly nenávist ponížených, uražených a poškozených, když samozvané „elity“ jednu část své pospolitosti apriori zatracovaly. Takové neetické právní Kodexy byly např. Inkviziční zákony, Kladivo na čarodějnice či Norimberské zákony apod. Kdo seje vítr, sklízí bouři. Stačí se podívat do dějin českých a i zde vidíme fungováni „karmy“ (zákona příčiny a následku). Takže i stanovy našeho Svazu jsou prostě dílem člověka křehkého, zatíženého dědičným hříchem se všemi z toho plynoucími hříšnými negativními atributy, a taková je i jejich mravní hodnota. Nic více a nic méně. Pouze dodržování fundamentálních božích pilířů: Desatera a „Miluj bližního...“, ale i „Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem“ má svůj hluboký filozofický a etický smysl: svědomí by mělo totiž každému našeptávat pozitivní myšlení, jako „nemůžeš-li být někomu podle svých možností nápomocný, alespoň nikdy neuškoď“, anebo známý výrok Kristův „Cokoli dobrého jste udělali v prospěch svého bližního, mně jste udělali a naopak.“.

    Navíc, přestože zde není prostor, abych se zabýval hlouběji psychotronikou o původu všech nemocí a duchovní léčbou, považuji za prospěšné upozornit na to, že žádná energie, ani myšlenka pozitivní či negativní nezůstane bez následků. Že všechny nemoci, které jsme si dosud ve svém životě vytrpěli či které na nás ještě čekají, mají svůj původ v mravních poruchách našich duší, v negativním myšlení, mluvení a konání: zášť, závist, nenávist, kterými jsme někdy zlomyslně „bombardovali“ svého bližního. Tím jsme se v podstatě zpronevěřovali lásce k bližnímu, a tím i lásce k Bohu. A pokud si to své nestačíme odpykat v tomto životě sami, tresty za naše hříchy (karmický dluh) se sesypou na naše potomky do dalších generací (újma na zdraví nebo i na majetku). Pak se lidé diví, proč se jim rodí děťátka jako fyzicky nebo mentálně poznamenaní mrzáčci a pod. Bez příčiny se nepohne ani stéblo trávy na louce. Kdo umírá s takovou to zlobou v srdci, bude trpět nadále i po smrti. Není možno jednu kolektivní vinu vytloukat jinou, daleko větší kolektivní vinou a přitom trestat i nevinné individuality. Metafyzicky to je mravní zvrácenost a katarze naruby.

    Kdo o tom dosud nic neví a neslyšel, budu rád, když si to všechno ještě včas uvědomí. Pán Bůh mu zřejmě tímto dává ještě šanci. Mnohokrát jsem si ověřil, jako to všechno doopravdy funguje, jednak pozorováním lidí kolem sebe, ale i na vlastní kůži. Vím, že právě těžkosti, porážky, neúspěchy a zklamání jsou přirozenou součástí života a právě díky jim dorůstáme a zrajeme. Tak jsem se rozhodl, i když mi o nic nejde, jsem si vědom, že nadešla nyní doba, kdy je třeba si to všechno zopakovat a říct to tak hlasitě, aby se každý z nás včas vzpamatoval. Ale též aby se pak nikdo nemohl vymlouvat: „Já jsem nic o tom tenkrát nevěděl“. Takže kdo může chápat, ať chápe, kdo ne, ať je k němu Všemohoucí Bůh milostiv, a ať mu všechno odpustí.

    Jako astrolog chci zde zároveň vyslovit vážné varování, že celé lidstvo stojí ještě před zlomem tisíciletí na prahu apokalypsy (obrovská katastrofa, kdy živí budou závidět mrtvým). Nerad bych šířil poplašnou zprávu, protože hvězdy nepředurčují, ony pouze signalizují. Příklad zkázy Sodomy a Gomory, kde nezůstal kámen na kameni, by měl být výstrahou i poučením. Nyní i my všichni stojíme na křižovatce dějin. Jak všechno dopadne, zda se skutečně něco stane, či ne, bude záležet na nás všech, na každém z nás, kterým směrem se rozhodneme. Každý musí začít od sebe. Čiňme pokání. Jiné cesty není.

    Proroci a kacíři vždy nastavovali mocným tohoto světa zrcadlo, strhujíce jim masky z tváří a říkajíce jim pravdu bez ohledu na následky a hrozby. Jejich boj za pravdu a spravedlnost byl v každé době velmi obtížný, nesl vždy s sebou velká rizika a vyžádal si mnohdy i nemálo obětí. „Spravedlnost“ pak poslala Krista na kříž i Jana Husa na hranici. Ale na krvi spravedlivých nikomu pak růže na tomto světě dlouho nepokvetly. Buď jak buď, nemohu se nikdy ponížit a přidat k pomstychtivé „lůze“ hulákající: „Ukřižujte ho!“. To se raději zařadím sám a z vlastní iniciativy mezi ponížené a uražené. Jsem ročník 1928 a měl jsem již sedmdesátdva let a cítím se jednou nohou v hrobě, takže nevím, kolik času mi ještě zbývá. Vím, že své poslání z vůle boží, pro které jsem na tento svět přišel, jsem ještě dosud nenaplnil. Jsem si dobře vědom, že v každém společenském seskupení se základní většina nejraději tiše „veze“, elity profitují, ale pouze ojedinělé individuality jsou ochotny vypít kalich hořkosti až do dna za všechny své členy, tj. za každého jedince pro udržení a zachování totální integrity celé členské základny spolku, celého národa či svazu, proto i touto malou cihlou chci přispět do stavby díla svého osudu.

    V závěru přeji všem svým kombatantům - legionářům, kamarádům od PTP, bez ohledu na to, co celý svůj dosavadní život dělali a jak ho prožívali, do dalšího zbytku života hodně zdraví, lásky, pozitivního myšlení, ale i božího požehnání do sta let, a v tom mi Pán Bůh pomáhej.

E-mail j.chromik@quick.cz
Vypracováno v říjnu 2000. Josef Chromík, Hlavní třída 46, 736 01 Havířov 1. ( 596 813 651)




Zpět




Copyright © 2010-2011 chromik.wz.cz. All rights reserved.