Motto: Kde je dnes Babylon? Kde říše Sumerů? Trojská? Perská? Antický Egypt?
Kde Kartágo? Antické Řecko? Svatá říše Římská? Říše Byzantská? Francká?
Světská sláva, polní tráva.
E X C E R P T A.
Výpisky z let 1920.

Dějiny židů v USA . . .

Werner Sombart ve své knize „Židé a hospodářský život“ (na str. 38 a 45) napsal: „Na první pohled by se zdálo, jako by hospodářský systém Severní Ameriky byl právě tím, co se vyvíjelo nezávisle na židech… Přesto trvám na svém tvrzení, že Spojené Státy (snad více než kterákoliv země) jsou až po okraj naplněny židovským duchem. To je uznáváno z mnoha stran, obzvláště těmi, kdož si mohou utvořit o tomto předmětu úsudek.“

„Což není ospravedlněno oproti těmto skutečnostem mínění, že Spojené státy vděčí za svou existenci židům? A je-li tomu tak, tím spíše lze tvrdit, že židovský vliv učinil Spojené státy tím, čím jsou – americkými? Neboť co nazýváme amerikánstvím, není takřka ničím, než destilovaným židovským duchem“

Dějiny židů začínají Kryštofem Kolumbem. Dne 2. srpna 1492 bylo více než 300.000 židů vyhnáno ze Španělska. Příštího dne vyplul Kolumbus k západu a v jeho družině bylo několik židů. Kolumbova výprava už dávno před vyplutím vzbuzovala jejich zájem. Kolumbus sám se s nimi často stýkal. První dopis, v němž líčí své objevy, byl adresován židovi.

Na španělském dvoře té doby vykonávali největší vliv tři tajní židé (Marani):

Tito tři židé ovlivňovali královnu Isabelu, a když chtěla zastavit své klenoty, aby vypravila Kolumba, Santagel jí s prosbou nabídl sumu 17.000 dukátů. Tato suma pravděpodobně přesahovala výlohy výpravy. D Kolumbem se zúčastnilo výpravy nejméně pět židů:

Luis de Torres odhalil na zemi použití tabáku. Usadil se na Kubě a je prvním předchůdcem židovského ovládnutí tabákového monopolu. Santagel a Sanchez dostali po návratu mnoho výhod. Bernal způsobil Kolumbovi mnoho nesnází, bezpráví a žalářování. Židé se začali stěhovat do Ameriky, zejména do Brazílie, v době jejího sporu s Holanďany a židé se přemístili do holandské kolonie, kde dnes stojí New York.

Holandský guvernér Peter Stuyvesant nebyl srozuměn s jejich usídlením a vyzval je k odstěhování, avšak k odstěhování nedošlo, neboť při odvolání vypovídajícího rozkazu uvedli ředitelé holandské obchodní společnosti jako důvod odvolání velký kapitál, který židé uložili v akciích společnosti. Byl jim však zakázán vstup do veřejných úřadů a maloobchod. Židé se věnovali vývozu, ve kterém dosáhli monopolního postavení vzhledem ke svému evropskému spojení.

Židé jsou zakladateli světového velkoobchodu zbožím všeho druhu. Jsou zakladateli úschovného systému při ztroskotání lodí. Peter Stuyvesant neúmyslně přinutil židy, aby učinili z New Yorku hlavní americký přístav. I když později, za americké revoluce (60. - 80. léta 18. století), většina židů utekla z New Yorku a Philadelphie, ale většina se opět vrátila zpět. Tento New York se stal hlavním střediskem židovstva nejen amerického, ale světového. V New Yorku se proclívá veškerý dovoz a vývoz a každodenní práce celých USA skládá účty židovským finančníkům. Všechna půda, na které stojí toto město, je v židovských rukách. Za 50 let (od roku 1870 – 1920) vzrostlo židovské obyvatelstvo USA z 50.000 na více než 3,300.000 židů. Ve Velké Británii jich žije asi 300.000, v Palestině asi 100.000 (v r. 1920). Číselný poměr židovského obyvatelstva ve Velké Británii a USA ukazuje, že ona obrovská moc, kterou vykonávali mezinárodní židovští finančníci, není ani následkem jejich počtu, ani na něm není závislá. Bezpříkladná moc při poměrně malém počtu židů, je osvědčenou zkušeností Evropy. V roce 1920 žilo na světě asi 14 milionů židů – tedy tolik, co Korejců. Vliv a moc obou skupin je naprosto nesrovnatelný. V dobách Jiřího Washingtona (inaugurace v r. 1789) bylo v USA asi 4.000 židů, většina, většina z nich byla obchodníky. Největší část z nich stála na americké straně. Haym Salomon financoval válku za nezávislost.

Americký žid se však nikdy neasimiloval, tak jako se neasimiloval nikde na světě. Svou odloučeností utvrzuje mínění, že nepatří k ostatním lidem. Mladý americký žid řekl: „Veškerý rozdíl, který existuje, je rozdíl mezi americkým židem a židovským Američanem. Židovský Američan hraje roli domorodce, odsouzeného zůstat navždy parasitem.“

Ghetto nebylo dílem Američanů, nýbrž vlastním dovezeným zbožím židů. Oddělili se v nich jako ostře odloučená společnost. „Židovská encyklopedie“ o tom říká: “Společenská organizace židů v Americe se liší podstatně málo od svých organizací v ostatních zemích; bez jakéhokoliv nátlaku dávají židé přednost v úzké pospolitosti. Tato zvláštnost trvá stále.“

Ke konci 19. století ovládali židé téměř veškeré finance USA, téměř veškerý obchod ve všech nejdůležitějších oblastech společnosti: divadelnictví a herectví, filmový průmysl, cukr, tabák. 50% i více velkořeznictví a více než 60% obuvnického průmyslu. Oděvní konfekci pánskou i dámskou, dodávky hudebních nástrojů, obchod se zlatem a šperky, diamanty, obchod s obilím, bavlnou, Coloradské slévárny, zasílatelství, zpravodajské agentury, tisk, žurnalistiku, obchod alkoholem, půjčkový obchod, atd.

Všechny tyto oblasti ovládají židé buď sami, nebo ve spojení se zámořskými židy. Ochránci americké vážnosti v zahraničním obchodě jsou židé. Mají jasné porozumění pro cenu amerického jména. Zástupci amerických společností export – import, jsou téměř výhradně židé. Pod jménem amerického (stejně jako německého) obchodu se skrývají židé. Jako příklad vzrůstu židovského bohatství v USA může sloužit Emanuelova synagoga v New Yorku: v roce 1846 mohla stěží sehnat 1.520 dolarů na své vydržování. V roce 1868, po občanské válce, mohla již vybrat 708.755 dolarů za nájem 231 sedadel. Rovněž oděvnický monopol, jako jeden z prvních výsledků téže občanské války může být uveden jako příklad zámožnosti a národní i mezinárodní moci židů.

Židovská otázka

Theodor Herzl: V „Jewish State“ (str. 4) uvádí: „Židovská otázka ještě existuje. Popírat to by bylo bezúčelné…Židovská otázka existuje všude, kde bydlí židé v jistém počtu. Kde neexistuje, tam je přinesena židy za jejich stěhování. Táhne přirozeně tam, kde nejsme pronásledováni… Neblazí židé vnášejí nyní antisemitismus do Anglie, když jej byli vnesli již do Ameriky.“

Potíž psaní o židovské otázce spočívá v přecitlivělosti židů i nežidů v této věci. Existuje dokonce pocit, jakoby bylo krajně nevhodné veřejně vyslovit nebo napsat slovo žid. Obchází se to tím, že se ostýchavě a zdvořile píše“ „Hebrejec“, Semita“, „Izraelita“ a zachází se s tím upejpavě. Přesné je však pouze : žid. I nežidé se ostýchají veřejně mluvit o židovské otázce a u mnohých se projevuje zřetelný strach. Pocity nežidů se projevují zřetelně v přání raději mlčet.

Všude tam, kde židovská otázka vystoupila do popředí (Rumunsko, Rusko, Německo, Rakousko, Maďarsko, Polsko) – tam všude byl a vyvolána snaha židů po vládě. 3% židovského obyvatelstva USA ovládá nejen USA, ale značnou část světa, což u žádné jiné rasy nebo národa neexistuje. Židé se objevují neobyčejně velkým podílem všude na vyšších místech, na nejtajnějších poradách čtyř ve Versailles, u nejvyššího soudního dvora, při konferencích v Bílém domě, ve všech mezinárodních a nadnárodních organizacích, v nepřehledné oblasti světových financí: všude tam, kde se dosahuje moci, nebo kde se moc de facto realizuje. A zde začíná židovská otázka: proč se žid kloní neustále k nejvyšším místům a proč mu v tom nikdo nezabraňuje? Co ho tam přivádí? Kým a proč je tam uváděn? Co tam dělá? Co znamená pro lidstvo, že je tam?

Nežidé soudí, že se židům musí prokazovat lidskost a žid si navykl požadovat humanitu výhradně pro sebe. V podstatě je nad ní povýšen – je jejím vynálezcem ke své ochraně, používá ji, ale nežidům toto právo nepřiznává: on je jejich vládcem. Vykrádá společnost nežidů soustavně, cílevědomě, nelítostně a proti jeho zbídačování je společnost nežidů skoro bezmocná. Židé se proti veřejnému jednání o židovské otázce brání výhrůžkami a rozšiřováním pochval o všem židovském, o svém podílu na civilizaci a kultuře. Nejčastěji poukazují okamžitě na antisemitizmus. Už jen pouhé položení židovské otázky je označeno za projev antisemitizmu.

Není pravdou, že mezi internacionálními finančními světovládci je několik židů, nýbrž pravdou je, že světovládci jsou výhradně židé. Tento nápadný zjev vytváří trapnou situaci pro všechny ostatní židy, kteří nepatří ke světovládcům, kteří jsou jen židovským národem. Avšak světovláda je cílem snahy, které dosáhli pouze židé a žádná jiná rasa ani národ, a sice nikoliv obvyklými metodami ostatních dobyvatelů světa, musí být problém vztahován bezprostředně k celé židovské rase.

Mezinárodní žid nepanuje proto, že je bohatý – bohatství a vláda nejsou totožné. Žid má kromě bohatství ještě něco, co je daleko mocnější než bohatství. Má obchodního a panovačného ducha své rasy, má program, který uskutečňuje celá staletí, může se opřít o rasovou věrnost a solidaritu své rasy, jaká neexistuje u žádného jiného národa ani rasy. Kdyby byla současná světová vláda židů předána nežidům, těm nejlepším, celý mechanismus světovlády by se naprosto jistě rozpadl, protože nežidovi chybí určitá vlastnost, kterou má jenom žid. Židé to samozřejmě popírají. Připouštějí pouze, že se liší svým náboženstvím. Otázka či úvaha, zda-li náboženství může být zdrojem takové moci, jaké židé dosáhli, je zcela nesmyslná. Kromě toho je patrné, že světovládní židé nejsou ani pobožní, ale nejzbožnější věřící a nejposlušnější přívrženci židovského náboženství jsou nejchudší židé. Těm jejich náboženství nepropůjčilo světovládu. Spíše přinášejí osobní oběti, aby udrželi svoji víru nedotčenou moderními změnami myšlení. Kdyby se žid lišil od ostatního lidstva pouze svým náboženstvím, stala by se celá otázka jednoduchou a směšnou. Ale žid se odlišuje od ostatních svým náboženstvím méně než čímkoli jiným. Mezi oběma velkými křesťanskými větvemi je větší vědomý rozdíl, než mezi jedním z nich a židovstvím. Proto se na žida hledí jako na člena jedné rasy, na jejíž houževnatost ztroskotaly všechny pokusy o její vyhubení. Udržela se při životní síle a moci sledováním oněch přírodních zákonů, jejichž porušení mnohé jiné národy bastardizovalo. Zachránila se z minulosti do přítomnosti oběma vysokými hodnotami monotheismu a jednoženství a stojí dnes před lidstvem jako viditelné znamení starověku, ze kterého lze odvodit všechen duchovní majetek lidstva.

Žid bude vždy usilovat, aby se cítil jako část svého lidu, národa, rasy. Nic na tom nezmění jakékoli jeho vnikání a zabývání se jiným myšlenkovým světem, vírami a zvyklostmi. Dostává se mu tím práva sounáležitosti s vyšší rasou, s vyvoleným národem.

Židé, vládnoucí světu, stojí na vrcholu své moci (kromě jiných věcí) na základě vlastností židovské podstaty.. Každý žid má tyto vlastnosti, i když ne každý v plné míře. Není patrně možné chápat mezinárodního žida bez chápání základů židovského charakteru a jeho psychologie.

Žid je jako obchodník od přírody obratnější než většina jiných lidí. Už ve středověku bylo o nich známo, že jsou posedlí obchodováním tak, že mnozí je považovali za pominuté. Tato vlastnost je učinila neoblíbenými z obchodních důvodů – a tyto důvody židovské neoblíbenosti nemohou být připisovány osobní nevraživosti nebo nepřátelům jejich rasy. V Anglii byli pronásledováni právě z těchto obchodních důvodů. Ve staré Anglii měl kupecký stav mnohé, velmi početné zvyky. Tak počestný kupec nesměl nikdy sám začít obchod, dokud mu nebyl nabídnut. Okrasa výkladních skříní světly nebo barvami se považovala za opovrženíhodnou a nekalou metodu konkurence. Bylo proti platným mravům obchodovat s více druhy zboží. Pro kupce bylo přiměřeným chováním, když si dával zdání, že se se svým zbožím nerad loučí. Když však do těchto zvyklostí vstoupil žid, prostě je rozbil. V době, kdy takové ustálené mravní zvyklosti měly sílu Bohem nařízeného mravního zákona. Žid se způsobem svého obchodního chování musel jevit jako hříšník. Ale žida jeho přirozenost nutkala, aby prodával. Nemohl-li prodat jeden druh zboží, nabízel jiný. Z židovských krámů se staly bazary, předchůdci dnešních obchodních center a starý mrav (jeden krám pro jedno zboží) byl zničen. Žid byl původcem rychlého obratu a malého výdělku. Zavedl splátkový systém. Jediné, co nesnesl, byl klid a stálost. Jeho jediným úmyslem bylo učinit věci pohyblivými. Byl otcem reklamy v době, kdy už pouhé oznámení polohy krámu vzbuzovalo podezření, že majitel je ve finančních nesnázích a používá poslední zoufalé prostředky, ke kterým by se žádný sebevědomý kupec nesnížil.

Bylo pochopitelné, že tato energie židovského obchodování byla spojována s nepoctivostí. Usiloval o nadvládu obchodu – a stalo se. Tuto obratnost projevuje stále. Jeho schopnost svést k sobě proudy peněz, spočívá na instinktu. Každé jeho usazení v některé zemi bylo okamžitě příležitostí pro další židy. Všechny obchodní židovské obce mezi sebou udržují spojení. V té míře, v jaké rostlo bohatství jednotlivých židů, rostlo bohatství, vážnost a moc, získávalo totéž centrální obci, ať již byla ve Španělsku, v Anglii nebo Holandsku. Byli spolu spojeni navzájem pevněji, než kdokoli jiný, protože tmel rasové jednoty, rasového bratrství, nemohl být u nežidovských skupin nikdy tak silný jako u židů.

Nežidé nemyslí sami o sobě jako nežidé a nikdy nepociťují k jinému nežidovi žádné závazky. A tak se stávali agenty židovských plánů v dobách a v místech, kde židé nechtěli být poznáni jako držitelé finanční a politické moci. A to bylo veřejně známo. Ale na poli světovlády nebyli nikdy úspěšnými soupeři židů.

Od jednotlivých židovských obcí se sbíhala moc k ústřední obci, kde seděli hlavní bankéři a ředitelé obchodů. Z centrály zpět proudily poukazy, rady, zprávy a peníze všude tam, kde jich bylo zapotřebí. Tak bylo zřejmé, že národ, který se k židům nestavěl příznivě, byl šikanován a naopak národ, který vyhověl všem jejich přání, byl jimi protěžován. Je zcela věrohodně prokázáno, že několika světovým národům (Francie, Německo, Španělsko) dali pocítit svou nenávist.

Tento systém, vytvářený celá staletí, existuje dnes ve světovém měřítku. Koncem 19. století bylo mezinárodní bankovnictví ve svém největším rozkvětu, a mohlo vykonávat nerušeně dozor nad světovými financemi a nad vládami. Avšak v druhé polovině 19. století vznikl průmysl, který dosáhl takového rozpětí, jaký nepředpokládali ani židovští bankovní makléři. V té míře, v jaké rostla jeho moc, stával se průmysl magnetem financí a soustřeďoval do svého okruhu světové bohatství. Produkce a zisk z produkce, místo půjček a úroků z půjček, byly po jistou dobu hlavními metodami. První světová válka zesílila postavení průmyslu – a od té doby proti sobě stojí obě mocnosti: finance v rukou židovských a průmysl převážně v rukou nežidovských.

Otázka židovského programu

Židovské dějiny jsou dějinami putování všemi národy. Pozorujeme-li jen současné židy, neexistuje jiná rasa na zemi, která by žila na tolika místech, mezi tolika národy jako židé. Mají jasnější světový smysl než každý jiný národ, protože svět byl jejich cestou. A také smýšlejí ve světových rozměrech víc, než může kterýkoliv nacionálně vymezený národ – od staletí je světoobčanem.

Theodor Herzl, zakladatel sionismu, jeden z největších židů 19. století, při každé příležitosti hlásal: „Jsme jeden lid – jeden národ“. Herzl věděl přesně, že to, co se nazývá židovskou otázkou, je politické povahy. Ve svém úvodu k „Židovskému státu“ napsal: „Věřím, chápu antisemitismus, který je hrozně zamotaným hnutím. Pohlížím na něj ze židovského stanoviska, avšak bez bázně a nenávisti. Věřím, poznávám, jaké prvky jsou v něm z prostého sportu, obyčejné obchodní závisti, zděděných předsudků, náboženské nesnášenlivosti a také domnělé sebeobrany. Věřím, že židovská otázka je právě tak málo sociální jako náboženskou otázkou, i když příležitostně nabývá té nebo oné formy. Je národností otázkou, která může být rozřešena jen tím, stane-li se politickou otázkou světovou, která musí být civilizovanými národy světa společně projednána a kontrolován.“ Na otázku majora Evanse Gordona před britskou komisí pro cizinecké přistěhovalectví v srpnu 1902 Theodor Herzl řekl: „Chci dát své pojmové určení národu, a vy můžete k tomu přidat přídavné jméno „židovskému“. Dle mého názoru je národ dějinnou skupinou lidí znatelné kohese (z lat. cohaeresco = lnouti k sobě, souviset), která se drží pohromadě prostřednictvím společného nepřítele. To je dle mého názoru národ. Připojíte-li k tomu „židovský“, máte to, co rozumím pod „židovským národem“. Ve svém líčení o působení tohoto židovského národa na ostatní lidstvo dr. Herzl napsal: „Klesneme-li, staneme se revolučním proletariátem, poddůstojníky revolučních strany. Stoupneme-li, stoupne také strašná moc našich peněz.“

Tento názor existoval nejdéle v židovském myšlení a je zřejmě pravdivý. Je zastoupen také lordem Eustace Percym a uznán také kanadským časopisem „Jewish Chronicle“, který napsal: „Liberalismus a nacionalismus otevřely za hřmění trub brány ghett a poskytli židům občanskou rovnoprávnost. Žid vystoupil z ghetta do západního světa, viděl jeho moc a jeho lesk, využitkoval ho a položil ruku právě na nervová centra jeho civilizace, vedl ji a dal ji jiskru, že si ji úplně podmanil – odmítl pak nabídku … Mimo to – a to je pozoruhodné – je Evropa nacionalismu a liberalismu, vědeckého způsobu vládnutí a demokratické rovnosti snášenlivější k němu, nežli staré útisky a pronásledování despotismu … Při přibývající konsolidaci západních národů není déle možno počítat s neomezenou snášenlivostí … Ve světě dokonale organizovaném ve vlastních teritoriálních státních útvarech, má žid pouze dvě útočiště: buď musí zbořit sloupy celých národnostních systémů, nebo si musí stvořit teritoriální státní útvar. V této možnosti volby spočívá vysvětlení jak pro vdovský bolševismus, tak i pro sionismus; neboť především se zdá, že východní židovství se potácí nejistě sem a tam mezi oběma.“ „Zdá se, že ve Východní Evropě rostly si po boku bolševismus a sionismus, právě tak jako židovský vliv během 19. století stmelil republikánské a socialistické myšlenky – až k mladoturecké revoluci před sotva více než pěti lety: ne proto, že se žid stará o positivní stránky radikálního světového názoru, ne proto, že baží po tom, aby se stal podílníkem na nežidovském nacionalismu nebo demokracii, nýbrž proto, že nenávidí každého přítomného z jiného, tj. z nežidovského vládního systému.“

Odvážní židovští myslitelé uznávají veřejně tyto myšlenky za pravdivé. Žid je nepřítelem nežidovského uspořádání věcí. Proto je vždy proti monarchii republikánem, proti republice socialistou, proti socialismu bolševikem.

Příčiny rozvratné činnosti židů spočívají zřejmě v naprostém nedostatku demokratického smýšlení. Žid je od své přirozenosti samopanovačný. Demokracie je dobrá jen pro ostatní lidstvo, ale žid tvoří, ať je kdekoliv, aristokracii toho či jiného druhu. Demokracie je pouze slovním nástrojem, kterého používají židovští agitátoři, aby se pozdvihli k všeobecné úrovni všude tam, kde byli pod ni stlačeni. Jakmile však této úrovně dosáhnou, ihned začínají jejich snahy po zvláštních výsadách, jakoby k tomu byli samozřejmě oprávněni – to je postup, pro který zůstane Versailská mírová konference provždy mementem. Židé jsou dnes jediným národem, jehož zvláštní a neobyčejné výsady jsou vepsány ve světové mírové smlouvě.

Mimo několik mluvčích, kteří neurčují způsoby myšlení židů, ale myšlení nežidů, je zcela očividné, že sociálně a hospodářsky rozkladné prvky jsou všude ve světě vedeny nejen židy a jejich mluvčími, ale jsou jimi i placeny. Herzlova slova, pronesená v r. 1896 to dokazují: „Klesneme-li, staneme se revolučním proletariátem, poddůstojníky revolučních stran…“

Židovské tendence jsou zaměřeny dvěma směry: k rozbourání všech nežidovských států a ke zřízení státu v Palestině. Sionistická strana je sice velmi hlučná, avšak ve skutečnosti představuje pouze nepatrnou menšinu. Může být označena sotva jinak, než jako obyčejně ctižádostivá osídlovací snaha. Slouží nesporně jako velmi užitečná kulisa pro veřejnost, aby za ni mohly být uskutečňovány plány světovlády. Mezinárodní židé, vládci finančních a vládních mocností, se mohou scházet kdykoliv a kdekoliv, ve válce, v míru a předstírat, že uvažují pouze o cestách a prostředích, jak otevřít Palestinu židům. Snadno pak unikají pozornosti a podezření, že jsou pohromadě k jiným účelům.

Na VI. sionistickém kongresu v roce 1903 již byla předpovězena 1. světová válka, byl stanoven její průběh a skončení a předem označeno postavení židů k mírové smlouvě. To znamená, že ačkoliv existuje židovský nacionalismus, jeho omezení na stát, který se má zřídit v Palestině, není záměrem, který zaměstnával celý židovský národ především.

Donald A. Cameron, poslední britský generální konzul, muž plný sympatií pro sionismus a často citovaný židovským tiskem, říká: „Židovští přistěhovalci (do Palestiny) brzy se toho nabaží, aby se vzájemně obírali o tři procenta. Jejich synové budou pospíchat po dráze nebo parnících do Egypta, aby tam vydělali 10 procent… Žid v Palestině odkázán na sebe, snědl by si vlasy z hlavy, rozbil by svůj stát na kusy.“ Židovská otázka zaměstnává řadu zemí a myslitelů, má co do činění s politickou organizací židovského národa. Musí tento národ vyčkávat, až bude v Palestině, aby měl svůj stát, nebo je už nyní organizovaným státem?

Nežid nebyl vychováván v tajemstvích nebo v neviditelném společenství a soudí, že něco podobného nemůže vůbec existovat (pokud s nimi sám nepřišel do styku, nebo mu nebyly oznámeny).

Hermann Bernsteina v „American Hebrew“ z 25. června 1920 napsal: „Asi před rokem mi předložil jistý úředník ministerstva spravedlnosti opis rukopisu „Židovské nebezpečí“ profesora Niluse a prosil mne ve věci tohoto spisu za dobrozdání. Řekl, že rukopis je překladem ruské knihy, vyšlé roku 1905 a později potlačené. Rukopis obsahoval - tuším, „Protokoly mudrců sionských“ a byl prý předčítán dr. Herzlem na tajné konferenci sionistického kongresu v Basileji. Řekl, že dle jeho mínění je spis asi dílem dr. Herzla … Pravil, že mnoho amerických senátorů, kteří jej četli, bylo poděšeno, když shledali, že před mnoha lety byl židy vypracován plán, který se teď počíná uskutečňovat, a že bolševismus byl již před lety projektován židy, kteří zamýšleli zničit svět.“

Protokoly byly vydány v Londýně úřední tiskárnou „Eyre and Spottiswoode“ podle textu uloženého v britském muzeu pod pečetí toho ústavu „10. srpna 1906“. Londýnské „Times“ prohlásily všechny židovské protiútoky za neuspokojivé. Dále upozornily, že židé ponechají text protokolů stranou a budou zdůrazňovat jejich anonymitu. Dotknou-li se vůbec obsahu dokumentu, stane se tak formulí vždy se vracející: „Je to dílo zločince nebo šílence“. Tyto protokoly bez autorova jména, se objevují tu a tam většinou v rukopisné formě, pracně opisované ´ruka od ruky´, bez opory nějaké autority, která by se za ně postavila, pečlivě studované v tajných kancelářích vlád, žijí dále a vzrůstají svou jasnou, přesvědčivou silou svého obsahu na významu.

Protokoly vyvolávají otázku: mají židé organizovaný světový systém? Co je jeho politikou? Jak je řízen? Tyto otázky však v podstatě protokoly zodpovídají. Ať byl jejich autorem kdokoliv: měl dokonalou znalost lidské povahy, dějin a státnického umění, vzbuzující ve své zářící všestrannosti úžas, ale také strašný pro ty, proti nimž směřuje její moc. Spisovatelem nemohl být ani blázen ani mezinárodní zločinec, nýbrž spíše znamenitý, láskou k národu a k víře prodchnutý duch, jsou-li vůbec tyto protokoly dílem jednotlivcovým. Tento spis je příliš strašnou skutečností, aby byl výmyslem, příliš pevně založen, aby byl pouhým dílem myšlenek, příliš hlubokým ve své znalosti tajných pramenů života, aby mohl spočívat na podvodu.

Židovské útoky na protokoly zdůrazňují, že spis pochází z Ruska. To však není správné. Přišly z Ruska, přes Rusko, Byly obsaženy v ruské knize, vydané v roce 1905 profesorem Nilusem, který chtěl vysvětlit, pomocí protokolů, události, které se tenkrát seběhly v Rusku. Toto uveřejnění a vysvětlení dalo knize ruský nátěr, což přispělo židovským pomocníkům v USA a v Anglii, protože se židovské propagandě podařilo zplodit určité představy o Rusku a Rusech. To je má učinit nevěrohodnými. Avšak vnitřní stavba protokolů jasně ukazuje, že nejsou psány Rusem, také ne ponejprv v ruštině, a že nebyly sepsány ani pod vlivem ruských poměrů. Našly pouze cestu do Ruska a byly tam nejdříve uveřejněny. Byly nalezeny diplomatickým úředníkem v rukopisné formě ve všech dílech světa. Všude, kde židovská moc mohla, tam je potlačila, někdy i trestními prostředky.

Houževnaté životní trvání protokolů nutí k přemýšlení. Židovští mluvčí vysvětlují věc tím, že protokoly podporují antisemitickou náladu a že jsou za tím účelem uschovávány. Rozšíření protokolů v USA lze vysvětlit pouze tím, že propůjčují skutečnostem, již dříve pozorovaným, více světla a zvýšený význam. Tyto vlastnosti jsou opět tak nápadné, že přikládají jinak neověřenému dokumentu značnou míru důležitosti.

Pouhé lži nemají dlouhý život a jejich síla brzy vyprchá. Avšak protokoly projevují více životnosti, než cokoliv jiného. Protokoly by nebyly ani zajímavější ani cennější, kdyby nesly jméno Dr. Herzla nebo někoho jiného. Protokoly jsou světových programem, o tom není pochyb. Čí je to program, je řečeno v protokolech samých. Národy nezajímá, napsal-li je zločinec nebo šílenec, nýbrž fakt, že se tento program, ve svých nejdůležitějších podrobnostech, uskutečňuje. Dokument sám je poměrně nedůležitý, ale svrchovaně významný je celý stav věcí a okolností, ke kterým upíná svou pozornost.

Dějinný původ židovského vlivu.

Zveřejnění sionských protokolů byla prolomena hradba mlčení ve věci židovské otázky a židovského světového programu. Jenom židé znemožňují a zakazují o tomto předmětu mluvit.

V roce 1920 v USA při jedné hostině použil řečník slova „žid“ vzhledem k charakteru obchodů několika židovských bankéřů. Jeden židovský host vyskočil a chtěl vědět, považuje-li řečník za americký mrav označovat jeho rasu takovým způsobem. Řečník odvětil, že ano a sklidil za to souhlas posluchačů. V USA bylo nepsaným, ale přísně dodržovaným zákonem, že židé nesmějí být označování jako židé. Pojem mezinárodní žid se nahrazoval pojmem „finančník“. Časopis „Chicago-Tribune““ uveřejnil 19. června 1920 na první straně v prvním sloupci kabelovou zprávu od svého zvláštního dopisovatele Johna Claytona pod názvem: „Trocký vede židovské radikály k světovému panství. Bolševismus pouze nástrojem záměru.“ První věta článku zněla:

Za poslední dva roky přinášejí zpravodajští důstojnosti a členové různých tajných dohodových služeb, zprávy o světovém revolučním hnutí, mimo bolševismus. Zprvu popletli zprávy o těchto dvou proudech, avšak nitky, které zachytili, opět se počínají více a více rozpřádat.“

Takové zprávy měla i zpravodajská služba USA, avšak vzhledem k silnému židovskému vlivu, nebyla prováděna šetření s takovou důkladností a vytrvalostí, jako v jiných případech. Přesto však, podle židovských pramenů, ministerstvo USA (spravedlnosti) jevilo jistou dobu takový zájem, že zahájilo šetření. Naproti tomu úředníci evropských států „Dohody“ prováděli vyšetřování už dva roky před tím. Židé žijící v USA prohlásili, že dokumenty a protokoly jsou dílem Německa a že antisemitská vlna , která se rozlila po Německu a vyčistila německou vládu od přemocných židovských revolučních vlivů, je pouze prostředkem k uvalení viny za německou porážku na židy. Američtí rabíny jednomyslně prohlašovali, že dějiny ukazují, jak po každé velké válce následoval útok na židy.

Článek v „Chicago-Tribune“ a mnoho dalších skutečností ukazovalo, že zájem o židovskou otázku se neomezoval pouze na Německo a nebyl tam ani nejsilnější. Právě různé tajné služby „Dohody“ byly v té věci nejčinnější. „Chicago-Tribune“ ve svém článku dále pokračuje:

„Bolševismus pracuje k převratu přítomné společnosti a k mezinárodnímu sbratření rukodělných lidí jako světových vládců. Druhé hnutí pracuje ke zřízení nové rasové světovlády. Pokud mohly sledovat průzkumy britské, francouzské a naší vlády stopu, vůdčími duchy tohoto druhého plánu jsou židovští radikálové.“ Tato pasáž připomíná výrok Lorda Eustace Percyho, otištěný v kanadské „Jewish Chronicle“: „Ne proto, že se žid stará o positivní stránku radikálního světového názoru, ne proto, že si přeje účastnit se nežidovského nacionalismu nebo nežidovské demokracie, nýbrž proto, že nenávidí každý stávající nežidovský vládní systém.“

„Chicago-Tribune“ pokračuje“ „Jsou schopni využít povstání islámu, nenávisti centrálních mocností proti Anglii, japonských zájmů na Indii a obchodních kontrastů mezi Amerikou a Anglií…. Jakým musí být každé hnutí světové revoluce, je i toto hnutí především proti anglosaským…Organizace židovsko-radikálního hnutí světového je skoro v každé zemi ukončena. Snahy této židovsko-radikální strany nemají altruistické pozadí, nýbrž chtějí pouze osvobození své rasy.“

Tentýž časopis uveřejnil 21. června 1920 článek: „Židovský ráz tohoto hnutí baží po nové rasové světovládě“.

Židovští spisovatelé však všechno spontánně popírají slovy: „Vše je falešné, vše je lží, vše je vymyšleno nepřáteli židů, aby byly vyvolány nenávist a vraždy.“ V průběhu času, ve kterém se hromadily důkazy, zprávy a informace, se tón židovské opozice změnil: v případě, že by to všechno byla pravda: „mohli bychom se divit, kdyby tito nebozí, potlačovaní židé, svým utrpením dohnaní až k šílenství, snili o tom, jak porazit své nepřátele a zaujmout třeba místo státní moci?“

Také „Christian Science Monitor“ v červnu 1920 v úvodníků píše: „Přesto by bylo osudným omylem domnívat se, že židovské nebezpečí již neexistuje, dáme-li mu jiné jméno a jinou atmosféru. Toto nebezpečí možno také nazvat, podle jedné z nejvznešenějších knih Starého zákona ´hrůzou v noci´, neboť vědomě nebo nevědomě míní profesor Nilus totéž, co chápe žalmista mocnostmi duchovního zla. Jinými slovy pro toho, kdo rozumí znamením doby, jest něčím nepopiratelným, že existuje tajná mezinárodní politická organizace, která nepřetržitě pracuje prostřednictvím, své psychologické kanceláře, zatímco lidstvo, místo aby bdělo, leží v hlubokém spánku.“ Tento časopis varuje před předpojatostí a před nevážností zákonů důkazu. Nesnáze však daleko častěji povstávají z nevážnosti ke skutečnostem, než k důkazům. S určitostí lze říci, že většinou panují předsudky proti skutečnostem a v rozporu se skutečnostmi a nejsou jimi způsobeny. Každý, kdo se chce seriozně zabývat otázkou židů, musí se vyrovnat především dvou předsudků: předně, že židovský světovládný program je teprve mladšího původu.

Nežidé mají sklon k domněnce, že tento program byl sestaven teprve koncem 19., století, protože byl přednesen v Basileji. Kdyby tomu tak bylo, byl by nepochybně odlišný od toho, který je k dispozici v protokolech. Moderní program existuje také, ale nedá se co do rozsahu a důkladnosti srovnat s tím, který existuje již od dávné doby. Dokonalé ústavy neviditelných vlád nejsou dílem tajných schůzek, spíše je to staletá, nahromaděná práce a především zkušenost. Mimo to, třebaže moderní pokolení má sklon nevážit si takových plánů, je přece holou skutečností, že tyto plány existují již po staletí jako rasový ideál, vážný důvod pro jejich uctivé přijetí nebo zdatné provedení pro žijící pokolení. Žádná idea není v židovstvu hloubeni zakořeněna než ta, že jsou vyvoleným národem a že jejich budoucnost má být skvělejší než minulost. Velká část křesťanstva tento jejich názor uznává.

Mezi všemi programy, které se kolem této ideje vytvořily, byl také nepochybně jeden starý a vytvořený nejmoudřejšími duchy Izraele. O tom nepochybovali mnozí z těch, kteří vnikli do skrytých věcí světa. Za sionské protokoly nemusí být tedy v plné míře odpovědni současní židé. Je možné, že tento úděl na ně přešel jako dědictví. Kdyby tento program byl „moderním“, narychlo uspořádaným dílem, patrně by zmizel právě tak rychle, jako většina všeho tzv. moderního. Druhý úsudek, od kterého je nutné upustit je představa, že každý žid je s tímto plánem obeznámen. S hlavní idejí konečného triumfu Izraele je však obeznámen každý žid, který udržoval spojení se svým národem, ale o zvláštních plánech, trvajících od staletí ve výrazné formě ke zvětšení tohoto triumfu, ví průměrný žid stejně tak málo, jako věděl průměrný Němec o tajných plánech Všeněmecké strany. Průměrný žid není zasvěcen do plánů tajné skupiny, vyjma vybraných případů. Žádnému židovi však nejsou nepříjemné jistoty uskutečnění těchto záměrů. Existuje-li tedy takový židovský světovládný program, pak musí existovat s vědomím a pomocí určitého počtu lidí a ti musí mít nějakou vedoucí hlavu. Představa židovského světovládce v přítomnosti může znít fantasticky, nejsme-li ve styku s hlavní otázkou. Žádná rasa nebaží a neváží si svého mocenského postavení tak, jako židé. Její porozumění pro cenu mocenského postavení vysvětluje zvláštní průběh jejího veškerého jednání. Žid je v první řadě honcem po zlatě, protože až do této doby je zlato jediným známým prostředkem k získání moci. Židů, kteří si vydobyli významné místo jiným způsobem, je neobyčejně málo. Proslulý anglicko-židovský lékař dr. Bernard Van Oven, tvrdí totéž: „Všechny ostatní prostředky společenského vyznamenání jsou židovi nepřístupny. A zajišťuje-li, jak on ví, bohatství, společenské postavení, úctu a pozornost, má být za to kárán, snaží-li se dosáhnout bohatství, aby si jím koupil společenské postavení, nebo společnost, sklánějící se tak ochotně před oltářem mamonu?“

Žid není proti králům, nýbrž proti státním poměrům, které nepřipouštějí žádného židovského krále. Budoucí světový samovládce bude židovským králem, sedícím na trůně Davidově – v tom souhlasí všechna proroctví a dokumenty světovládného programu. I když v současné době není židovský král, jsou zde zajisté lidé, kteří by mohli krále zvolit. Už od předkřesťanské doby není židovského krále, ale přibližně až do 11. století existovala „Knížata vyhnanství“, hlavy židů, roztroušených mezi národy. Byli a dosud jsou nazýváni „Exilarchy“, knížata vyhnanství. V jejich družině byli izraelští mudrcové. Vydržovali dvůr a dávali svému lidu zákony. Žili, kde to činily čas a okolnosti nutným, v křesťanských nebo mohamedánských zemích. Vzal-li úřad za své s posledním veřejně známým exilarchou, nebo zmizel-li pouze z dějin, zřekl-li se ho úplně, nebo trvá-li v jiné formě, jsou dosud otevřené otázky. Že existují úřady pro židovskou světovou oprávněnost, je všeobecně známo, že existují světové židovské organizace (uvnitř samotné a silné židovské obce) je právě tak známo, jako okolnost že v určitých židovských jednáních na výboj i odboj panuje jednotnost na celém světě. V situaci či názorech židů se nemůže nic jevit protismyslným, pokud jde o existenci exilarchy v přítomné době, spíše naopak: taková myšlenka by byla židům velkou útěchou.

Židovská encyklopedie k tomu poznamenává: „Jest podivne, že se ještě činí zmínka o exilarších v sabathském řádu aškenázského rituálu…Židé sephardského rituálu nepodrželi tohoto přetržitého zařízení, s nímž se již nesetkáváme ani ve většině reformních synagogách 19. století“.

Existuje tedy nějaký židovský Sanhedrin (Židovská velrada), vládnoucí nebo poradní židovská korporace, vykonávající dozor nad věcmi svého národa po celém světě? Tento židovský Sanhedrin byl nanejvýš zajímavým zařízením. Jeho původ a způsob jeho ústavy spočívají v temnotách. Měl 71 členů, vč. předsedy, a vykonával úlohu politického senátu. Neznáme pramen, z něhož Sanhedrkin odvozoval svou vládní moc. Nebyla to volná korporace. Nebyl demokratický a neměl zastupitelskou povahu. Nebyl také zodpovědný lidu. Se všemi těmito vlastnostmi byl zcela a naprosto židovský. Sanhedrin byl zvolen knížetem nebo knězem ne proto, aby hájil lidové zájmy, nýbrž podporoval vladaře v jeho správní práci. Shromáždil se na rozkaz, nebo byl stálý a povolával své členy. Jeho zřízení, jak se zdá, bylo stejného druhu, jako všeobecně známý systém, s jehož pomocí se udržuje u moci jedna aristokracie bez ohledu na politický vývoj národa.

Židovská encyklopedie k danému tématu poznamenává: „Sanhedrin, čistě aristokratický ve svém charakteru, měl svou autoritu pravděpodobně sám ze sebe tím, že se skládal ze členů nejvlivnějších rodin šlechty a kněžstva“. Tato korporace byla podporována druhou, podobnou, která spravovala náboženské zájmy lidu. Její členové pocházeli asi ze tříd, které stály blíž lidovým vrstvám.

Sanhedrin vykonával vládní moc nejen nad palestinskými židy, nýbrž všude, kde žili ve světě roztroušeni. Jako senát s bezprostřední politickou mocí přestal působit se zhroucením židovského státu rku 70 po Kr., ale existují známky jeho dalšího trvání až do 4. století, jako poradní korporace.

V roce 1806 bylo svoláno shromáždění notáblů, aby bylo vyhověno Napoleonově žádosti na zodpovězení některých otázek ve věci židů, toto shromáždění tvořili francouzští významní židé. Tyto židy svolal opět Sanhedrin, aby dosáhl svolení veškerého židovstva s odpovědí Napoleonovi. Tento sněm se konal 9. února 1807 v Paříži. Řídil se starými předepsanými formami, byl obeslán ze všech částí Evropy, aby tím dal plnou váhu židovstva eventuálním smlouvám Napoleonovým s francouzskými židy. Po oznámení svého rozhodnutí Sanhedrin prohlásil (r. 1807), že se rovná úplně starému Sanhedrinu, „zákonnému shromáždění, vybavenému mocí k vynášení nařízení k podpoře blahobytu Izraele“. Vysvětlení těchto skutečností je přibližně toto:

To, co činí vůdcové židovstva v přítomné době, aby udrželi politiku a ústavu Israele, neznamená nový směr ani nové stanovisko a není důkazem žádného nového plánu. Při židovské zcelenosti by bylo zcela přirozené, kdyby Sanhedrin stále existoval. Zdá se, že Sanhedrin měl v čele 10 mužů (politbyro), kteří se povznesli v úctě nad ostatní členy. Bylo to zcela přirozené, kdyby se dnes židovští vůdcové seskupovali ve výbory, oddělené podle zemí a účelů.

Každý rok se konají světové shromáždění nejvýznamnějších židů všech zemí světa. Scházejí se na zavolání, bez ohledu na cokoli jiného. Soudcové vysokých hodností od nejvyšších soudních dvorů různých zemí, mezinárodní finančníci, židovští řečníci liberálního směru (kteří jsou vážení i u nežidů a jejich slovo platí), političtí stratégové všech stran celého světa se shromažďují, kdekoliv chtějí. Předměty jejich porad jsou oznamovány pouze potud, pokud oni dovolí a chtějí. Nelze samozřejmě předpokládat, že by všichni účastníci takovýchto schůzek byli členy vnitřního kruhu. Listina vyslanců vykazuje obyčejně tucty jmen, s nimiž by nikdo nechtěl uvádět do souvislosti třeba Readinga nebo soudce Brandejse. Sejde-li se Sanhedrin (a bylo by to nejpřirozenější věcí světa, kdyby tak činil), schází se zajisté v uzavřeném kruhu osob, majících svolení židovské finanční, duchovní a mocenské aristokracie. Mašinérie židovské světovlády je kdykoli hotova k okamžitému použití. Žid je přesvědčen, že má nejlepší náboženství, mravnost, výchovnou metodu a nejlepší vládní ideál. Nemusí vystupovat z kruhu těch, které pokládá za nejlepší, chce-li vykonat něco pro dobročinnost, nebo chce-li provést program, který se týká vnějšího světa.

Do této staré mašinérie, které používá mezinárodní žid při všech svých činech, nechává pouze z části nahlédnout ostatnímu světu. Existují schůzky hlavních finančních, politických a intelektuálních vůdců židovstva. Tyto schůzky jsou ohlášeny pro ten či onen účel. Někdy se konají takové schůzky židů v některém hlavním světovém městě bez udání účelu. Sjedou se do města, poradí se, a - odcestují. I když není známo, existuje-li všeobecně uznávaný vůdce židů, není žádných pochybností o existenci tzv. vnější, zahraniční politiky, tj. určitého hlediska a plánu pojednání proti nežidovskému lidstvu. Žid se cítí být uprostřed nepřátel, ale cítí se také jako člen jednoho národa. Musí tedy vůči ostatnímu, vnějšímu světu pěstovat určitou politiku. Musí se zaměstnávat poměry kolem sebe a nemůže tak činit, aniž by přemýšlel o dalším vývoji. Toto přemýšlení v něm musí vzbuzovat rozhodnutí, aby tento vývoj ovlivnil ve svém smyslu. Neviditelná židovská vláda, postavení židů v nežidovském světě, jejich politiky budoucnosti – to není nemyslitelné. Při zvláštním postavení židů ve světě je to dokonce velmi přirozené.

Lze připustit, že existuje Sanhedrin, světová korporace vedoucích židů všech zemí a dokonce, že existuje Exilarcha, viditelná a uznávaná hlava Sanhedrinu jako tajuplný předchůdce budoucího světovládce, aristokrata. Lze připustit existenci světového programu tak, jako má každá vláda svou zahraniční politiku. Protože to je samozřejmé, že každá taková instituce vyplývá zcela přirozeně ze stavu svého postu. Právě tak je též přirozené, že tyto věci nezná každý žid. Sanhedrin byl vždy aristokracií a byl by jí také dnes. Je možné, že když rabíni ze svých kazatelen vykládají, že o tom nic neví, že mluví pravdu. Na co se však může mezinárodní žid zcela spolehnout, je pravděpodobnost, že každý žid má vrozenou vlastnost, aby svůj národ přivedl k vážnosti a moci. I kdyby nižší židovští vůdcové nevěděli nic nebo velmi málo, přesto hledí s největší úctou a důvěrou právě na ty muže, kteří mají tyto programy provést.

24. protokol sionských mudrců o tom říká:

„Nyní chci pojednat o tom, jak mají vniknout kořeny domu Davidova až do nejhlubších vrstev země. Tato dynastie dokonce ještě dnes propůjčila moc našim mudrcům, vychovatelům a vůdcům všeho lidského myšlení, aby panovali nad světovými událostmi“. Protokol dále uvádí: „…uvažujeme-li to za spolehlivé, znamená to, že samovládce sám zatím ještě neexistuje, že však dynastie, nebo Davidova linie přenesla na sionské mudrce přípravné práce pro jeho příchod“. O těchto mudrcích protokol říká, že nejen připravují ty, kteří řídí záležitosti židovstva, nýbrž že také utvářejí lidské myšlení a ovlivňují je tak, jak jsou příznivé jejich plánům. I kdyby program sám byl tajný, jeho provádění a účinky tohoto provádění nemohou zůstat utajené. Jeho stopy ve světě jsou viditelné a zcela zřetelně existují.


E-mail:  j.chromik@volny.cz

Josef Chromík, Hlavní třída 46, 736 01 Havířov 1. ( 596 813 651)





Zpět



Valid CSS!


Copyright © 2010-2011 chromik.wz.cz. All rights reserved.