Vánoce na Kysucích
za minulé republiky a za dob Slovenského štátu. To jsou moje vzpomínky na moje mládí.

Když si vzpomínám na Vánoce na Kysucích a celé to vánoční období, tak se mi vždy srdíčko sevře takovou něžnou a milou nostalgií. Jak se to tam kdysi všechno odehrávalo. Myslím na tehdejší lidové zvyky, které zvyšovaly citové prožitky a lásku v lidech. Zde je potřeba vzít v úvahu, že v tehdejších dobách byla ještě mezi nejširším okruhem prostých lidí dost velká bída, tj. velice nízká životní úroveň. A od toho se i odvíjelo všechno v životě nejširších vrstev kolem.

Betlém Jakmile jsme všichni zasedli k prostřenému vánočnímu stolu, máma vykropila celou chalupu čistou vodou z řeky a metličkou z čerstvého chvojí. Od pokoje do pokoje, včetně předsíně, verandy a všech chlévů s dobytkem. Během celé této operace hlasitě odříkala modlitby požehnání a vinšování do nového roku. Pokud si ten text ještě správně pamatuji, tak zde je celé jeho plné znění:

"Na tomto nastávajícím roku, aby Vám dal Pán Bůh zdraví, štěstí, hojné božské požehnání, na statečku rozchování, na dětičkách radosti, hojnosti, prajnosti, štědrosti, úrodajnosti, po komorách, po stodolách všeckého dosti, aby jste byli všichni zdraví, šťastní, veselí, jako v nebi anděli a po smrti království božího dosáhli".

Po tomto jejím rituálu si i ona k nám zasedla a štědrá večeře mohla začít.

Tři králové Nejdřív jak vypadala u nás doma štědrá večeře. Ještě před zasednutím k stolu se zapálily svíčky ve svícnu. Vždy bylo zapáleno tolik svíček, kolik osob se večeře zúčastnilo. Pak po zasednutí jsme se všichni hlasitě pomodlili Otčenáš, Zdrávas a požehnání před jídlem. Pak jako první konzumace byla symbolika na tělo Kristovo: oplatky s medem. To otec celé rodiny vzal do své ruky oplatku postupně pro každou osobu a na ní položil nejdřív kávovou lžičku medu. Do té první, kterou si ponechal na svém talíři, namočil koneček palce a ukazováku a takovými oběma omedovanými prsty udělal sobě a každému dalšímu členu rodiny křížek na čelo tak, že každého nás požehnal.

Dále co všechno se na tuto večeři servírovalo a konzumovalo. Po oplatkách následovala krupicová kaše se skořicí a máslem. Tomu se říkalo Ježíškova kašička. Pak následovala polévka hrachovka. Ale v některých rodinách houbová kyselá kapusnice (česky zelňačka). Další jídlo se jmenovalo "pupáky". To byly kuličky z kynutého těsta upečené na plechu, o průměru asi 2-3 cm, ponořeného do cukrem oslazeného mléka a hodně mákem posypané.

tři králové Pak následovalo hlavní štědrovečerní jídlo místním žargonem zvané VILIA (od latinského vigilia = bdělost). To byly uvařené suché švestky a hrušky dohromady, mírně oslazeny cukrem a ochuceny kořením, skořicí a hřebíčkem). Tohle velice oblíbené jídlo zůstávalo po celou vánoční dobu i po večeři na stole, dokud nebylo úplně zkonzumováno. A tímto jídlem prakticky v chudých rodinách celá štědrá večeře skončila. O kaprovi se salátem u chudých vesničanů nemohlo být ani řeči. Dále v některých rodinách se po večeři zbytky vilie pak očistily a pomlely ve strojku na maso na chutnou marmeládu, či povidla, kterou se pak plnily další vánoční koláče. Ty byly obzvlášť oblíbené. Já sám jsem z obchodnické rodiny, tak si pamatuji, jak před Vánocemi se u nás v obchodě vždy objevilo hodně těchto sušených švestek a hrušek. Je zajímavé, že dnes už suché hrušky ztratily své místo na trhu úplně. Zatímco suché švestky naopak na své oblíbenosti možná ještě přibraly.

Až po tomto jídle u nás a v mnohých dalších rodinách, kde na to měli, následoval bramborový salát se smaženým kaprem. Pak po večeři se popíjelo domácí horké svařené víno, které si lidé sami nechali předem vykvasit z různých lesních plodin, jako trnky, šípky, anebo z domácího rybízu.

Dále po večeři např. chodily dvě skupiny po koledě. Od domu k domu, pod okny každého zpívaly koledy.

První byla skupina složená z místních žen a chodila od domu k domu, všude zazpívaly jednu neb více vánočních koled. Za to byly odměňované jednak penězi, tj. nějakou drobnou korunou, ale hlavně jídlem a pitím. Vše se jim vynášelo z domova ven pod okna před chalupu. Během toho pohoštění bylo před chalupou velice veselo.

Další skupina byla o muzikantech s dechovými hudebními nástroji. Místně se jim říkalo "TRUBAČI". Taková skupina těchto muzikantů též obcházela celou ulici, od domu k domu a pod okny každé chalupy zahráli nějakou koledu, jednu neb i více podle podmínek. U nás to byla vždy "Tichá noc, svatá noc". To proto, že tato koleda byla nejoblíbenější u mého taťky. Ale už samo to očekávání, jak se postupně blížili k naší chalupě, že jsme je slyšeli co chvíle blíže a blíže. Pro nás to bylo milé a napínavé očekávání. Těm se dávalo nejméně 50.- Kč, což v těch dobách nebylo až tak málo. A vypít nějaký alkohol podle jejich přání samozřejmě též byl součástí naší vděčnosti. Pod okny se opakovalo stejné "divadlo", jako předtím s těmi ženami. Ale tahle scéna byla více reprezentační, proto i to pohoštění a odměna musela být vyšší a důstojnější.

V pozdějších hodinách byl samozřejmostí odchod do kostela na půlnoční bohoslužby. To bylo něco podobného, jako během adventu známé ranní bohoslužby "roráty". Vycházelo se z domovů po tmě s různými lampáši, jaké kdo měl doma. V těch dobách začaly se v místním elektro obchodě prodávat "baterky", jako svítilny, do těch dob tam něco úplně nového, před tím vůbec neznámého. Kdo měl sebou takovou "baterku", to byl v těch dobách někdo.

Tolik o Vánocích na Kysucích za mého mládí. Vše mi to dnes připadá jako neuvěřitelné kouzlo.

Dále na Štěpána ráno chodívali chlapci ve věku tak 12-14 roků od domu k domu po koledě, to bylo povinšování. I tomu zvyku se říkalo po "štědrokách". Chodili buď po dvou, anebo někdo i sám. Za takové povinšování hned po vstupu do každého domů dostávali jen obyčejný koláček. Taková to byla doba, že pro dítka z rodin chudých byl i obyčejný koláček velice příjemnou vzácností.

Tři králové Ještě bych neměl zapomenout se zmínit o "BETLÉMCÍCH". To byli malí kluci tak od 6ti možná do 14-15ti let, kteří chodívali od domu k domu po zpívaní koled. Byli obyčejně ve třech, ale měli doprovod staršího zamaskovaného do kožešinové hlavy, kterému se říkalo "HRIC". Tomuto rituálu se říkalo chození "po Betlému". Začalo se chodit už v posledním týdnu adventu a pokračovalo do nového roku. Oblečení byli všichni tři do bílých dlouhých košil a na hlavě měli vysokou betlémskou čepici z tvrdého papíru utočeného do válce a olepenou nějakou krásnou červenou lesklou barevnou ozdobou s nalepenými hvězdičkami.

Každá taková skupina se předem trénovala ve svých domovech v tom zpívaní všech možných koled, aby ten zpěv naostro nebyl pak falešný. Dále všichni tihle "betlémci" nosili sebou hole, na kterých nahoře byla plechová kolečka upevněná hřebíkem dovnitř tak, že když tou holí o zem klepnul, tak ty plíšky zaštěrkaly. To štěrkání holemi bylo součástí celého toho jejich rituálu.

Klanění Další podobný rituál prováděli "Tři králové", kterým se někdy též říkalo "PASTUŠKOVÉ". To byla také skupina tří osob, která ale chodila až po novém roce až do Tří králů a chodily ony tři osoby samy, bez toho čtvrtého hrice. Tihle Pastuškové měli jen odlišné své papírové čepice do tvaru vysokých kuželů (nikoli prosté válce) se vzadu nalepenou vertikální plošinou, na které dole visela taková ozdobná bambulka. Hole i dlouhé bílé košile měli stejné jako Betlemáci. Ale Tři králové zpívali např: "My tři králi ideme k Vám, štěstí zdraví neseme Vám..", anebo jejich vystoupení se neslo v duchu pastýřů, kteří se přišli jako první poklonit nově narozenému Jezulátku. Tihle Tři králové, či Pastuškové když zpívali, tak chodili stále dokola jeden za druhým a během toho zpěvu holemi stále tloukli o zem, a tím i cinkali těmi plíšky na vrchní části těch holí ukotvených. Už to samo o sebe byla velice zajímavá podívána. Dále písničky, které zpívali, byly vždy o betlémských pastýřích, kteří jako první se přišli poklonit novorozenému Jezulátku. Proto se jim běžně říkalo "pastuškové". Oni když byli tři, tak trochu připomínali svátek Tří králů připadající na 6. ledna. Proto též toho dne jejich poslání končilo. Po tomto svátku už jich nikdo nikdy neviděl chodit nikam a zpívat.

Když jsem u tohoto tématu, tak mne napadlo, že přece jen na něco jsem ještě zapomněl.

To je o koledování církevní hierarchie do všech domovů a bytů věřících, přesněji o jejich vysvěcování, případně i ostatních obytných prostorů, jako obchodů, skladů či tíž chlévů pro dobytek mnoha vesnických sedláků. Ve své době se těm návštěvám říkalo „koledníci“, neb chození po koledě. To chodil vždy kněz s miništrantem, který mu nosil nádobu se svěcenou vodou a „kropenku“, kterou vykropil každou místnost každého domu či bytu.

Dále oni během te návštěvy napsali na dveře rok a název těch Tři králů prvními písmeny.
Vypadalo by to letos takhle: 20 K M B 11. Teda nejdřív první dvě písmenka roku, pak jména Kašpar Malicher Baltazar a zbývající písmenka roku. Mnohdy to napsali ne více dveří v domovech či bytech.

Pan farář např. u nás v Turzovce cestoval převážně všude v kočáru či bryčce taženou koněm, neb párem koní. Jako doprovod míval sebou několik (3 – 4) silných chlapů, kteří mohli unést těžká břemena, jako pytle s ovsem. Ono totiž chudí vesničané jako odměnu dávali svým duchovním představitelům (farářovi) na stůl obilí v ošatce. Obvykle to byl oves pro jeho koně. Tak za den toho ovse bylo nasbíráno i několik plných pytlů. Takže pro manipulaci s plnými pytli obilí bylo potřeba skutečně pořádně silné chlapy.

Jiné rodiny, které na to měly, mu dávaly peníze. Každý podle svých možností, někdo třeba 50.- Kč, neb někdo jiný i stovku. Dále i mladí kluci - ministranti si přišli při tom koledování na nějaký svůj drobný profit, tedy též na pár korun.

Ale minulý režim nadvlády KSČ tyto liturgické rituály všeho církevního duchovenstva se snažil různými způsoby stále více omezovat, a podle některých lokalit prostě i tvrdě zakazovat. Tak později směli koledníci chodit jen tam, do takových domů či bytů, kam byli výslovně osobně pozvání. Tak celá tato tradice postupně byla světskou vrchností odbourávána až dokonce někde i úplně zakázána. Ve skutečnosti ten stav, chodit po koledě jen do lokalit, kam byli pozvání, už zůstal jako stabilizovaný dosud. Někde možná celá tato tradice je dnes už dávno úplně zapomenutá. Nicméně i to se patří zde uvést, jak to kdysi chodilo ve vánočním období v celém tamějším regionu a myslím, že nejen tam.

Dále o Silvestru: Já až do svých 25ti let jsem nikdy ani neuslyšel, že naše mládež chodí na tento den na hory strávit ho v nejveselejších možných podmínkách pod vlivem alkoholu a svobodného sexu. Až jako vojín po pohřbu otce jsem se to dověděl v takové společnosti. Já tento den trávil s rodiči doma u večeře moc podobné štědré večeři. Jen po ní večer se odcházelo do kostela na zvláštní církevní ceremoniál "Poděkování starému roku". To byla taková nádherná církevní liturgie, že domů jsme odcházeli nadšení a naladění na další nový rok. Takový byl u nás doma Silvestr rok co rok za staré republiky Masarykovy a Slovenského štátu. Vše v dnešní době už zůstalo jen skutečně takovou milou nostalgickou vzpomínkou.

Betlém ze šustí Zbývá se mi zmínit ještě o naší kysucké tradici spojené se svátkem Tři králů. Tak dne 5. ledna , tedy den před samým svátkem Tři králů, bylo zvykem položit večer pohoštění pro ty Tři krále, aby k nám nepřišli marně, až budou během dnešní noci obcházet naše domovy. Teda šlo o to, aby byli všude důstojně pohoštění. Tak večer máma upravila na noc prostřený stůl bílým ubrusem a položila na něj džbán čisté vody a tři sklenice též naplněné vodou na tři místa u stolu. Kromě toho jako jídlo ten den upekla též vždy vánočku a položila ji doprostřed stolu na krásný tác. Ta vánočka někdy byla i celá, ještě ani nenačatá, někdy ale naopak. Už byla z ní část snědena k večeři. Pak na druhý den byla k snídani a vodu obyčejně použila máma k přípravám dalších jídel, k vaření. Ta voda se nesměla někam ven vylívat jako obyčejný odpad.

Dále tento den 6. ledna na svátek Tři králů byl považován jako poslední termín pro odstrojení vánočního stromečku a jeho odstranění z bytu, či domova vůbec. V kostelech ale to bylo úplně jinak. Tam byly tradičně vánoční stromečky ponechány až do svátku Hromnic, tj. do 2. února. Pak už ani v kostelech nikde vánoční stromečky neexistovaly.


E-mail:  j.chromik@volny.cz

Josef Chromík, Hlavní třída 46, 736 01 Havířov 1. ( 596 813 651)





Zpět



Valid CSS!


Copyright © 2010-2011 chromik.wz.cz. All rights reserved.