Židovské bankovnictví.
výňatek z díla „Konečné řešení pro Evropu..“ od J. Rothranze

Tomáš Baťa v r. 1932: „To čemu jsme si zvykli říkat krize je jen synonymum pro mravní úpadek a bídu. Ony jsou pravou prapříčinou i následkem současného ekonomického úpadku. Mnoho lidí se domnívá, že tento stav je možno sanovat penězi. To je hluboký omyl. Žádné obraty a kombinace nám nic nepomohou. Potřebujeme jen mravní stanoviska k lidem, práci a k veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic a nadevše nevydírat a neožebračovat pracující“.

Právě tento jeho výrok našeho významného podnikatele z 30tých let nám potvrdí pravdivost jeho vize i pro naši současnost pohledem do níže uvedené historie světového bankovnictví.

Pro naše účely postačí, když si budeme jako až dosud průběžně vybírat z prakticky nekonečného množství historických jednotlivostí zvláště výrazné etapy na cestě Židovstva k dnešnímu celosvětovému monopolnímu postavení v bankovním sektoru. Že o takový monopol Židovstvo usilovalo od samého začátku a že už jej skutečně má, lze snadno zjistit z axiomu, vyjádřeného v židovském časopisu „The American Hebrew“ z 10. září 1920. Píše se tam: „Z ekonomického chaosu stvořil nepokojný židovský duch organizovaný kapitalismus s jeho nejúčinnějším nástrojem, bankovnictvím.“

Podpořit a ilustrovat tuto židovskou tezi nám pomůže nikdo menší než Jacques Attali, dlouholetý důvěrný poradce F. Mitterranda a pozdější neúspěšný šéf „Evropské banky pro výstavbu a rozvoj“. Attali nás také ušetří možné výtky, že snad čerpáme z „antisemitských pramenů“, protože sám je alžírský Žid, jeden ze 150 tisíců takových ve Francii (podle Guy de Rothschilda), a navíc jeho mimořádně důkladná a fundovaná kniha o židovském velkobankéři Siegmundu G. Warburgovi představuje tak bohatý soubor informací, že její údaje jen sporadicky vyžadují doplnění z jiných pramenů. Tomuto dílu o 500 stranách, které vyšlo r. 1985 ve Francii a už následujícího roku také v německém překladu, bylo bohužel ze strany německy hovořících gójů věnováno velice málo pozornosti; neprodané výtisky prvního (a jediného) německého vydání se dokonce r. 1991 vynořily na pultech antikvářů za výrazně sníženou cenu.

Že se četba Attaliho knihy opravdu vyplatí, poznáme už z jejích prvních stránek; jestliže nás výše citovaný lexikon informoval jen povšechnými slovy o tom, že bankovnictví je historicky poprvé prokázáno u starých Babyloňanů, pak Attali již upřesňuje: „Ve znovu objeveném archivu prvního kreditního ústavu v Babylonu, tzv. ‘domu Murashu’, se vedle sedmdesáti židovských jmen nacházejí také smlouvy, rovnoprávně uzavírané mezi Židy a babylonskými obchodníky.“ - V římské a později také východořímské aneb byzantské říši hráli Židé ve finančním sektoru dominantní roli. Za zvláštní zmínku stojí skutečnost, že v Byzanci byli ONI „pány nad ražbou peněz“ a později se stali dokonce i nájemci daní. „V pátém století se Židé začali jako bankéři usazovat také v evropských křesťanských osadách a financovali obchody i ostatní záležitosti klášterů a měst. Řehoř z Toursu připomíná jednoho židovského bankéře jménem Azmentarius, kterému hrabě z Toursu a jeho náměstek dlužili peníze.“ - O křesťanském Západě 11. století Attali píše: „Všeobecně se říkalo, - (s nadsázkou?) - že peníze si lze půjčit jenom u Židů. V mnoha jazycích tehdejší doby se pojem ‘židovina’ významově kryl s výrazem ‘lichvářství’ - tedy ne moc lichotivé slovo.“

Nyní přejdeme přes další - byť i velice zajímavé - podrobnosti a budeme se zabývat vlastním rozkvětem bankovnictví v pozdním středověku. „Počátkem 14. století,“ poučuje nás náš informátor, „vystihli židovští obchodníci správnost své volby Západu před Orientem. Následkem toho se sem také přesunulo těžiště jejich národa. Židé se usazovali především tam, kde byl domovem obchod - v Antverpách, Bruggách, Trevíru, Norimberku, v Benátkách i na všech dvorech: vidíme je jako dodavatele peněz pro expedice iberských panovníků, např. pro výpravu Alfonse III. proti Maurům; je doložen Judah Ebn Ezra jako bankéř krále Alfonse VII.; Joseph Ibn Shoshan jako bankéř Alfonse VIII; Ibn Zadok jako daňový inspektor (špan.: ‘almoxarife’) Alfonse X.; Abraham El Barchilon ve funkci finančníka Sancha IV.; Benveniste de Porta jako bankéř Jaimese I. Aragonského; Judah Halevi a Abraham Aben-Joseph jako ‘generální pachtýři’ králů Karla II. a Karla III. Navarského... V 15. století jsou Židé zvěstovateli nadcházejícího bohatství měst, jako byly Bruggy, Antverpy, Benátky a Janov, a usazují se tam...; přesto však stále ještě hrají velkou roli při španělských královských dvorech. Tak např. Luis de la Cavallerai byl v oné době nejvyšším pokladníkem Jana II. Aragonského; Diego Aria de Avila a po něm i jeho syn byli tajemníky Jindřicha IV. Kastilského; Abraham Senior a pak Isaac Abrabanel byli nejdříve bankéři Alfonse V. ve válce proti Granadě a později se stali finančními poradci Isabelly Katolické,“ o čemž se ještě později zmíníme. Oficiální dějepis, kterému Sion už dávno nasadil náhubek, cituje při svém líčení rozmachu bankovnictví v 15. století až do omrzení stále tatáž jména: v Německu Fugger a Welser, v Itálii Alberti a Medici, ve Francii Jacques Coeur - tedy samé Nežidy! Není snad už jenom tohle v jasném rozporu s výše uvedenými skutečnostmi ze židovských pramenů? Přirozeně že ano, nemluvě už o tom, že ani v těchto oficiálně uváděných prvních nežidovských bankéřských dynastiích nelze spatřovat výhradně Nežidy. Např. jméno „Jacques Coeur“ je v překladu „Jakob Herz“, a okamžitě zní izraelitsky. Židovku jménem Adelheid Herz si jak známo, vyvolil za manželku Carl Rothschild, jeden z pěti synů legendárního Meyera Amschela. Přeměna nápadně židovsky znějících jmen na jména méně „nápadná“ je dávnou jejich specialitou v diaspoře. Jestliže je přesto Dauphin-Meunier jiného názoru a uvádí, že: „Jacques Coeur byl horlivý křesťan. Jeho bratr byl biskupem v Luçonu, jeho syn arcibiskupem v Bourges. Ten hrál r. 1448 významnou roli při překonávání velkého církevního schisma, na čemž měl nejvyšší zájem celý křesťanský svět“ atd., pak to samo o sobě nedokazuje vůbec nic! Ve Španělsku a v Portugalsku se dostávali pokřtění Židé (tzv. „marrani“, neb „moriskos“) i do nejvyšších církevních kruhů a přesto zůstávali tím, čím byli před svým pokřtěním. Byl to dokonce jejich promyšlený cíl: pomocí předstírané zbožnosti získat vysoké církevní úřady a z nich pak podkopávat Církev. Sám židovský historik Graetz k době kolem r. 1480 konstatuje, že „velký počet z nich jako vysokých církevních hodnostářů hrál svou roli; mezi nimi bylo několik biskupů židovského původu... Bylo by totiž zapotřebí notné dávky naivity k domněnce, že svůj vztah ke křesťanství opustili jen kvůli ‘nudnému’ katechismu. Mnoho marranů však přirozeně zůstávalo dál ve svém - podle církevního stanoviska - zaslepení, tzn. ve věrnosti víře svých otců.“

Ať už národní identita Jacquese Coeura a jeho německých nebo italských velkobankéřských kolegů první generace bude či nebude zjištěna, jisté je tolik, že po jejich bankovních domech jako takových už po staletí není ani stopy. Židé svými schopnostmi se mezitím dostali na vrchol stále se rozvíjejícího bankovnictví a jejich služby byly křesťany ochotně přijímány, takže Graetz může o italských poměrech 15. stol. s hrdostí konstatovat: „Když se město Ravenna chtělo připojit k Benátkám a stanovilo k tomu své podmínky, mimo jiné požadovalo, aby mohlo do Benátek vyslat své bohaté Židy, kteří by tam otevřeli kreditní banku, čímž by se odpomohlo aspoň nejhorší chudobě obyvatelstva. Židovští kapitalisté dostali v mnoha italských městech od knížat nebo městských senátů rozsáhlá privilegia k otevírání bank a peněžnímu obchodování. Mantovský arcibiskup vyhlásil (1476) jménem papeže, že je Židům dovoleno půjčovat na úrok. Pisánský kapitalista Jechiel ovládl peněžní trh v Toskáně.“ - Ústřední banky tehdy ještě nebyly, stejně jako papírové nebo dokonce účetní peníze, ale právě v době španělské inkvizice byl nepokřtěný Žid Isaac Abrabanel španělským ministrem financí. „Státní příjmy v jeho rukou vzrůstaly; osmiletá činnost v úřadě (1484-1492) nebyla inkvizicí nikdy shledána za odsouzeníhodnou. Abrabanel královskému páru pomáhal svou chytrostí a dobrou radou. Sám prohlásil, že se v královských službách domohl majetku a vlastnictví pozemků a že mu ze strany dvora i grandů byly prokázány mnohé pocty. Jak nepostradatelný asi byl, o tom nejlépe svědčí skutečnost, že vzdor kanonickým zákonům a opakovaným nařízením kortesů o zákazu připouštění Židů do křesťanských úřadů mu katoličtí panovníci svěřili do rukou hlavní nerv státního života, ministerstvo financí - a to před zrakem zuřivého inkvizitora Torquemady!“

Ano, opravdu museli, jak triumfálně konstatuje Graetz, protože Židé se všude (díky zkoncentrovanému kapitálu, získanému pomocí šikovně prováděné lichvy) uměli učinit pro panovníky nepostradatelnými, a pak si na nich následně vynutit bankovní koncese nebo přímo svěření správy státních financí. A kde tomu tak snad ještě nebylo, úplně postačovala chtivost křesťanů po penězích k tomu, aby si židovské bankovní panství nechali líbit, jako např. v anglikánské Anglii koncem 16. sto-letí: „Za Stuartů se v Anglii usadil menší počet marranů, kteří zde byli stejně jako třeba v Bordeaux nebo v Hamburku považováni za španělské nebo portugalské křesťany a trpěni pro své bohatství a obchodní kontakty. Nejváženějším z nich byl Antonio Fernandez Carvajal, který vypravoval vlastní lodě a provozoval s nimi zámořský obchod. Když jednou byl obviněn z odpadnutí od víry, žádali nejvýznačnější londýnští obchodníci parlament, aby přihlédl k jeho nesmírnému přínosu pro město, a horní sněmovna se ihned postarala o umlčení žaloby.“ Vedoucí složkou skutečného bankovnictví se však stali Židé asi vůbec nejdříve v Holandsku. Jak sděluje Dauphin-Meunier, „přišly v letech 1610-1630 do Amsterodamu tisíce z Antverp vyhnaných portugalských Židů, kteří pak zde napomáhali rozšíření obchodního kapitalismu. Především ale zdokonalili a ucelili bankovní techniku. Zaváděli zde také nové živnosti, jako např. broušení diamantů. Roku 1609 městskou správou založená banka byla původně jen bankou depozitní, ale rychle se změnila ve směnárnu a kreditní ústav. Právě díky jí se stal Amsterodam na více než sto let finanční metropolí Evropy.“ - Potvrzuje to rovněž Jacques Attali: „Amsterodam... se mezitím stal hlavní ústřednou židovského bankovnictví, a to ještě před pádem Janova jako poslední středomořské metropole.“ - A dále píše: „Ve stejné době hrál ve Versailles další bankéř, hugenot [!] Samuel Bernard, významnou roli u dvora Ludvíka XIV., jehož finančně silně podporoval. Po sňatku anglického krále Karla II. s Kateřinou z Bragançy r. 1662 přišli do Londýna další sefardští židovští bankéři jako Jacob Henriques a Samson Gideon, kteří už tehdy vyměnili Amsterodam za budoucí ‘srdce’ finančního světa.“

Období mezi lety 1700-1760 označuje Heinrich Graetz za epochu „zdivočení“ Židovstva. Zde máme jeho zdůvodnění tohoto až překvapivě kritického odsudku: „Smysl Židů pro čest a právo byl v průměru citelně oslaben. Potřeba vydělávat, získávat peníze, byla už tak pánovitým požadavkem, že způsob jejich nabytí se stal lhostejným a vymykal se každé kritice. Z toho vzniklo uctívání mamonu; ne už jen pouhá láska k penězům, nýbrž úcta a respekt před nimi, takže bylo lhostejné, zda pocházejí z nečistých zdrojů. Do té doby poměrně dodržovaná demokratická rovnost mezi Židy, která neuznávala rozdíly stavů, se zcela vytratila v zběsilém tanci kolem zlatého telete. Do vedení židovských obcí se už nedostávali ti nejváženější, ale nejbohatší, a tedy získávali jakousi plnou moc ke svévoli a zpupnosti. Satira z té doby právem pranýřuje všemocnost peněz, kterým se všechno koří: ‘Peníze spojují i rozvazují; povyšují nevědomé do úřadů.’ - Postupující zbídačování obyvatelstva Židy bylo spolupříčinou těchto jevů. Mezi portugalskými Židy v Amsterodamu, Hamburku, Livornu, Florencii a Londýně bylo jen velice málo skutečných finančníků.“ - Graetz pak dále uvádí řadu jmen a číselných údajů, které zde s ohledem na rozsah neuvádím. Postačí nám konstatovat spolu s Attalim, že počátkem 18. století povstaly v Hamburku a Londýně první, převážně židovské „obchodní banky“, které se soustřeďovaly především na výnosné (zálohové) financování a na zámořský obchod. „Tato věřitelská živnost v mezinárodním obchodě a mezinárodním měřítku se pak rozšířila na Ameriku, a to dávno před prohlášením nezávislosti. Tak např. Asher Levy, David Franks a Heyds Salomon financovali vývoz do Ameriky a později také její nezávislost,“ tedy skutečnost, která v oficiálním spodobnění amerických válek za nezávislost pravidelně chybí...

Vzestup Rothschildova domu, který se stal během necelého století světovým centrem nejen židovských, ale veškerých financí vůbec, se datuje od napoleonských válek a pro svůj význam si jistě zaslouží zvláštního pojednání. Ponechme tedy zatím stranou rothschildovské bankovní impérium a načrtněme si zde především Židovstvem představovaný a podporovaný rozvoj bankovnictví v Německu. Přestože koncem 18. století vypukla v Londýně finanční krize, která svými důsledky zasáhla také Hamburk, „na jiných místech Německa se konsolidovaly a rozvíjely židovské bankovní dynastie v zemi, která právě prodělávala bouřlivý průmyslový rozvoj. Ve Frankfurtu byl tehdejší majetek dynastie Speyer odhadován na 420 tisíc zlatých a tím patřila k nejpřednějším v Německu... V Berlíně založil už r. 1795 svou firmu Joseph Mendelssohn; r. 1789 Salomon Oppenheimer v Kolíně n. Rýnem a rovněž v Berlíně r. 1803 také Samuel Bleichröder...“

Berlín a Frankfurt, vedle Hamburku města s největším podílem židovského obyvatelstva, byla také prvními německými bankovními centry. „Roku 1824 navrhli poprvé berlínští a frankfurtští bankéři zřízení soukromé ‘národní cedulové banky’ při současném rozpuštění Královské banky; podobná žádost byla ve stejné době vznesena ve Frankfurtu, kde ji však městský senát na naléhání (tehdy ještě německé) Obchodní komory zamítl se zdůvodněním, že na navrhované akciové společnosti by se mohli libovolně podílet cizinci a sloužila by pak pouze k ažiotáži (spekulacím).“ - Přijetí podobného, převážně židovského návrhu, jehož vzorem bylo zřejmě Patersonovo založení Bank of England, zabránil jen odpor několika prozíravých politiků. Nicolai cituje slova jednoho z nich: „Tolik se zdá být jisté, že takto velkými privilegii vybavená společnost by znamenala věčné upevnění finanční aristokracie, ale stejně tak navždy by to znamenalo vypuzení pozemkové šlechty a celá země by se dostala do úrokového područí několika cizích i domácích spekulantů.“

Viditelně koordinovaná propaganda se nyní začala zasazovat o „uvolnění bankovnictví pro soukromé podnikání“, čímž bylo přirozeně myšleno vydávání akcií a bankovek. „Všude v provinciích vznikaly ‘soukromé výbory’, které se o zřízení takových bank snažily... že toto ‘hnutí za svobodu bankovnictví’ bylo v podstatě re-prezentováno židovskými elementy, je zřejmé ze skutečnosti, že jen v Prusku bylo k r. 1861 ze 642 bankéřů 550 Židů, tedy jen 92 křesťanů.“ - Když byl po židovsky inspirované revoluci r. 1848 a jejích důsledcích pruský stát donucen ucházet se u bank o veliké úvěry, stál Sion již blízko svého cíle: „Hospodářská opatření,“ říká Nicolai, „prováděl ve spolupráci se všemi velkými finančními Židy ministr financí David Hansemann. Tomu pak přirozeně také odpovídala bankovní politika. Především činností Abrahama Oppenheima byla v Prusku zřízena první akciová banka...Ve stejnou dobu se stát vzdal peněžního monopolu postoupením práva vydávání bankovek na vratislavskou Státní banku a berlínský Pokladní svaz, a současně zrušil normativ pro soukromé cedulové banky.“

Jak to pokračovalo dál? „Už tak ochromený odpor v nepřetržitém obranném boji poznamenává celý následující čas. Následkem byla perioda spekulantství 1856-1857, vyvolaná neúměrným vzrůstem počtu akciových bank s cedulovým privilegiem i bez něho, dále pak zaplavení Německa východními Židy, a konečně úplné zrušení koncesní povinnosti pro akciové banky zákonem z 11. června 1870. To všechno uvolnilo cestu ‘gründerství’ a našlo si svůj židovsko-politický výraz v zákonu z 3. července 1869, kterým byla v celém Německu zrušena veškerá ‘konfesijní’ omezení.“ - Připomeňme si zde ještě, že roku 1875 pak byla vytvořena „Deutsche Reichsbank“ na bázi soukromého kapitálu. Protože tím vydávání bankovek ostatními, většinou židovskými, cedulovými bankami rychle ztrácelo na významu, není příliš těžké uhodnout, odkud pocházel soukromý kapitál této pro forma „státně kontrolované“ ústřední cedulové banky! Proto také musíme souhlasit s Nicolaiho shrnutím, které je však vzhledem k faktům ještě poměrně zdrženlivé: „S historicky správným a doloženým zjištěním, že uvolnění soukromého bankovnictví v Německu je odvozeno od židovského vlivu a že koncentrace kapitálu byla prováděna už tehdy stejně jako dnes, máme přinejmenším prokázánu jednu ze spolupříčin tohoto vývoje.“

Závislost např. německého průmyslu na jejich bankovním světě se dá prokázat třeba na Maxem Warburgem řízeném hamburském bankéřském domu M. M. Warburg krátce před a během I. světové války: „Roku 1912 vstoupil Max do dozorčí rady koncernu Blohm & Voß, nejvýznamnějších německých loděnic... V témže roce se stal Carl Melchior [Warburgův důvěrný spolupracovník!] členem dozorčí rady Norddeutsche Hütte v Brémách. V průběhu dalších let pak vstupovali další ředitelé Warburgovy banky do dozorčích rad všech německých velkoprůmyslových podniků, které jsou bez výjimky zákazníky této banky, přirozeně včetně rúrské průmyslové oblasti...“ - Počet takových postů v dozorčích radách velkoprůmyslových podniků musel jít do stovek, protože vzdor tomu, že židovské banky za Hitlera už r. 1934 „ztratily polovinu svých zástupců v dozorčích radách“, čímž byl v tomto mezidobí nastoupený trend dočasně pozastaven, pořád ještě u Attaliho zjišťujeme, že r. 1937 (!) „banka přišla o dalších 80 míst v dozorčích radách“, přičemž nějaká si držela stále ještě i r. 1938, kdy přešla nuceně do německé správy!

Z jednoho dalšího, spíše nahodilého sdělení našeho informátora Attaliho ostatně vyplývá, že také holandská ústřední banka se už v druhé polovině 19. století zcela nacházela v jejich rukou: Tehdy totiž ještě mladý Max Warburg odchází v osmdesátých letech za účelem zácviku v oboru bankovnictví k Dreyfusovi do Frankfurtu a pak do banky Wertheim & Gompertz do Amsterodamu. Jednadvacetiletému Warburgovi se r. 1888 podařilo ustavit tuto rodinnou banku za korespondenční banku největší holandské banky oné doby, Nederlandsche Bank,“ což vymohl u svých učitelů, kteří k tomu v Nederlandsche Bank museli přirozeně mít odpovídající kompetence...

K jakému účelu chtěl židovský finanční svět dostat emitování bankovek za každou cenu do svých rukou, nechá se snadno odvodit z již výše řečeného o moci ústřední banky. S kolínským Oppenheimerem důvěrně spřátelenému bankéři Rober-tu Pferdmengesovi vděčíme za potvrzení této teze, když ve svém r. 1930 zveřejněném díle „Die Wirtschaft der Gegenwart und ihre Gesetze“ dal na uváženou toto: „Je obava, že stabilizací hodnoty peněz bude více nebo méně ochromena měnová politika; tím by totiž byly měnové politice uloženy závazky, které by ji zbavily svobody jednání k dosažení stanovených [!] hospodářsko-politických cílů.“ - Na jaké posvátné „hospodářsko-politické cíle“ Pferdmenges konkrétněji myslel, formuloval jasněji ovšem pouze v úzkém kruhu, totiž na jednom zasedání bankéřů v Kolíně: „Zaměřením měnové politiky na stabilitu indexu by zmizely zprostředkovatelské zisky a my, pánové, tyto zisky potřebujeme.“ - Byl to ostatně tentýž Pferdmenges, kterého jsme už dříve poznali jako finančně-politického „poradce“ Konráda Adenauera po druhé světové válce... Nakonec, celý svět si nechává „radit“ od mamonu, tak např. v šedesátých letech britský socialistický (!) premiér Harold Wilson osobně od spoluprovozovatele Bank of England Siegmunda G. Warburga. Jako „poradce“ amerického prezidenta Reagana k r. 1984 uvádí Schweiger hned tři pány se jmény Friedmana, Stockmanna a Feldsteina. Ani další bývalý prezident Jimmy Carter se v peněžních záležitostech nezříkal „rady“ svých souvěrců a povolal si za ministra financí jistého T. Michaela Blumenthala, kterému ještě pomáhal státní sekretář Salomon. Další bývalý prezident „Bill Clinton byl obklopen štábem poradců, v němž se nacházela pěkná řádka specialistů na finanční otázky: Felix Rohatyn, Robert Shapiro, Robert Reich, Paul Krugman, Gene Sperling...“

Podle Jacquese Attaliho „se po povstáních r. 1848 [!] mnoho německých Židů uchýlilo do Ameriky a pustilo se - vedle již tam sídlících Speyerů, Belmontů, Lehmannů a Salingerů - do bankovních obchodů“. - V druhé polovině minulého století dostala židovská bankovní síť v USA znovu notný přírůstek, protože v té době „zřizovaly evropské banky své první kanceláře v New Yorku a Bostonu, a ještě další židovsko-němečtí bankéři, přitahovaní americkou bankovní expanzí, sami přijížděli do obou těchto měst: Guggenheimové, Morgenthauové a Lewisonové odplouvali do Ameriky a plni nadějných vyhlídek tam otevírali své vlastní firmy“. - Když se dne 1. července 1944 sešla v Bretton Woods velká mezinárodní konference k stanovení (de facto) zlatého standardu US dolaru, byl jejím předsedou přirozeně „zvolen“ židovský bankéř Morgenthau.

Jednou z největších akciových bank na newyorské burze byl a je (údajně nežidem Waddillem Catchingsem jako tzv. Investmentfonds) r. 1928 založený institut, který byl však už tehdy obdařen jednoznačně židovsky znějícím názvem „Goldman Sachs Trading Corporation“ ukazující i svými dalšími právními formami na institut jistého Marcuse Goldmana z 19. století. Po obrovských ztrátách při pověstném burzovním krachu r. 1929 však tento bankovní dům padl r. 1935 také oficiálně zpět do židovských rukou, jmenovitě do rukou jistého Sidney Weinberga: „Mezi lety 1935 až 1950 Weinberg nejen že uchránil firmu před úpadkem, nýbrž ji přivedl na samotný vrchol její dosavadní historie, a sám si dokonce i mezi cynickými wallstreetskými vlky vysloužil uctivou přezdívku ‘Mr. Wall Street’. - Jeho nástupcem se stal r. 1910 narozený urostlý muž jménem Gustave Levy z New Orleansu, který jak v otřepané legendě skutečně začínal jako poslíček u jednoho provinčního makléře v Louisianě. Jeho mimořádné nadání pro arbitráž a termínové obchody, které sám nazýval ‘exotickými rostlinami ve finančním skleníku’ ho pozdvihlo ke skutečné velikosti, až se r. 1945 stal partnerem firmy Goldman, Sachs & Co. Po r. 1955 byl kdekým považován za ‘největšího manipulátora peněz na Wall Streetu’... Mnozí z jeho 1.400 podřízených ho označovali za bezohledného autokrata. Ve wall-streetských burzovních kancelářích bylo několik tuctů Gustavů, kterým se zkráceně říkalo Gus. Ale kdykoli byla - ať se sympatií, obdivem, strachem nebo nenávistí - oficiálně řeč o ‘Gusovi’, jednalo se o Gustave Levyho a nikoho jiného... Takový byl Gustave Levy; když pak roku 1970 dosáhl šedesátky a jeho firma postoupila na osmé místo mezi wallstreetskými podniky, stále věřil, že ještě nedosáhl vrcholu. Roku 1973 vydal 79 akciových emisí v celkové hodnotě zhruba 5,9 miliardy dolarů a podílel se na dalších 190 emisích v hodnotě 8,7 miliard. K jeho newyorské centrále patří deset kanceláří v různých amerických městech od Bostonu přes Chicago a Dallas až po Los Angeles. Jeho internacionální pobočky už dosahují až do Tokia, a r. 1974 se Levy v doprovodu svého ředitele pro ‘mezinárodní operace’, bývalého amerického ministra financí Henryho Fowlera [!] objevil v Curychu, aby ke svým zahraničním pobočkám připojil také i švýcarskou.“ - Tak např. v Německu šéf kolínského bankovního domu Salomon Oppenheimer jr. & Cie., Alfred svobodný pán Oppenheim, stal se od r. 1977 také prezidentem düsseldorfské burzy.

Židovská dominance Wall Streetu je příslovečná, a tak se nelze ani příliš divit následující zprávě z r. 1991: „Šéfovi americké cedulové banky Mr. Alanu Greenspanovi, stojícímu už několik dní v křížovém ohni neobyčejně otevřené kritiky, se dostalo výslovné pochvaly Bílého domu. Vzhledem k zájmům politiků to není nic podivného. Podpory se mu však ve stejnou dobu ale také dostalo od finančních expertů Wall Streetu. Většina z nich se staví za to, aby prezident Bush jmenoval Greenspana i na druhé čtyřleté období do úřadu šéfa Ústřední banky USA... Kdyby ho však Bush v úřadu neměl potvrdit, navrhují experti znovu aktivovat jeho předchůdce na postu šéfa banky, Paula Volckera.“ - Ani Volcker, ani Greenspan (od něhož existují ještě početné varianty jako Grünspan, Grynzpan atd.) nejsou právě příliš anglosasky znějící jména...

A když pak náš informátor Jochen Göbel rok nato skutečně znovu „jmenovaného“ Alana Greenspana představil jako „po prezidentovi nejmocnějšího muže Spojených států, jak si šéf cedulové banky nechává rád říkat“, pak to bylo vědomé podhodnocení, protože sice může být, že si tak nechává občas říkat, ale především Greenspan skutečně je nejmocnějším mužem USA daleko před prezidentem. Ovšem i jejich šéf cedulové banky hraje jako obvykle jen roli místodržícího, k čemuž se později ještě dostaneme.

Že stát Izrael zaměstnává hebrejského šéfa své ústřední banky, není jistě nic zvláštního. Zpozorníme však při zprávě, že guvernér izraelské cedulové banky Jakob Frenkel byl před nástupem svého úřadu v r. 1992 „hlavním ekonomem Mezinárodního měnového fondu (MMF)“, a v důsledku toho udržoval „těsné styky se svými protějšky ve všech velkých státech, jakým byl třeba Alan Greenspan znovu prezidentem Bushem jmenovaný za šéfa Federal Reserve Board. Počítá se také s tím, že Frenkel otevře dveře, které byly až dosud pro Izrael zavřené“ (pozn: kterépak asi ?), jak bylo svého času ne neprávem kalkulováno.

Ale také rakouská a německá ústřední banka mají, resp. až donedávna měly židovské šéfy. Bývalému prezidentovi rakouské Národní banky Stephanu Korenovi propůjčila exkluzivní zednářská lóže B’nai B’rith v létě 1984 zlatou medaili „za humanitární zásluhy“. - Současný šéf banky Thomas Lachs „je synem amerického re-emigranta, důstojníka tajné služby“, a jako takový je zcela smysluplně „předsedou společnosti židovského muzea ve Vídni“; kromě toho je při svém ročním příjmu kolem 700 tisíc DM socialista a odborář! Jak vidno, není marranství jedinou formou hebrejského umění přetvářky. To o něco feudálněji se už tváří Helmut Schlesinger, (až do října 1993) prezident německé Bundesbank izraelitského původu: Odborářem není, ale zato je již dvanáct let činný ve „správní radě DG Bank, vrcholovém institutu družstevních bank [!] (Genossenschaftsbanken)“. - Jméno Schlesinger je prakticky výhradně jejich, i když se zatím na to kupodivu nikdo neodvažoval poukázat. Jako doklad existuje úmrtní oznámení z „Allgemeine Jüdische Wochenzeitung“, také bývalého významného jejich ministra zahraničí USA Jamese Schlesingera vedle dalších početných příbuzných na důležitých veřejných místech Spojených států.

Některé výroky filosofů, učenců i císařů :

„Nad všemi státy tíživě se vznáší mocný nepřítel, který vede stálou válku proti všem ostatním národům. Jsou to Židé. Oni dovolávají se u nás rovnoprávnosti, neohlížejíce se na to, že sami nám ji odpírají, prohlašujíce nás za zavržené góje a dokonce dobytek.“

(J. G. Fichte)

„Cizinec, který je trpěn, může být užitečný státu, ale jen s podmínkou, že se ho nezmocní. Je nespravedlivé, požadovat stejná práva se členy rodiny v domě, kterého jste nestavěli.“

(E. Renan)

„Židé se raději zakusují do těla jiných národů . . . Tak boží národ stává se cizopasníkem na těle jiných národů, odrůdou lstivých kupčíků . . . horší než každé malomocenství na světě.“

(J. G. Herder)

„Vlastí Židů jsou všichni ostatní Židé, z toho vyplývá, že je krajně absurdní, umožnit jim účast ve vládě nebo ve správě státu. Na Židy nutno vždy hledět jako na dočasně žijící zde cizince. Není lživější myšlenky nad zkoumání Židů se stanoviska náboženské sekty.“

(A. Schopenhauer)

„Bylo by podivné, představit si celý národ darebáků: je však neméně podivné, vidět národ, složený výhradně z kupčíků, kteří si nepovažují za čest, že jsou občany státu, jenž jim poskytl pohostinství, ale raději šidí jeho obyvatele.

(E. Kant)

„Vidím kolem sebe raději národy mohamedánské nebo pohanské víry, než Židy. Jsou to podvodníci a šejdíři. Vykořením toto zlo. Nebude pro ně v Rusku ani střechy, ani obchodu, byť se sebe více namáhali a kde koho podpláceli.“

(Petr Veliký)

„Žid se zmocnil svojí rukou tisku všeho světa, aby s větším úspěchem mohl otřásat vlastními základy našeho občanského bytí. Houževnatě usiluje o to, aby se smísil s křesťany v nejrůznějších tajných spolcích a usměrňoval jejich činnost ve prospěch Izraeli. Žid vždy a především lpí k takovým tlupám, které si vytkly za cíl zničení vládnoucích řádů.“

(Franz Liszt

„Židé jsou živlem rozkladu ostatních národností.“

(Momsen)

„Kdo dal popud ke komuně a řídil ji tak, že židovský majetek všude zůstal nedotčen, že komunáři nepodnikli útoků ani na jeden ze sto padesáti pařížských domů Rothschildových? – Židé!“

(Drumond)

„Kobylky a housenky, ničící moji Francii, to jste vy, Židé!“

(Napoleon)

„Peníze a revoluce jsou vepsány do desek zákona tohoto opovrženého národa.“

(Vespasianus - byl významným římským císařem. Vládnul antické římské říši v letech 69 až 79. Je známý zejména díky potlačení vzpoury v Judeji a díky ekonomickým reformám, jimiž pozvedl říši. Stal se zakladatelem dynastie Flaviovců.)

Tak zní soud nad Židy z úst velkých lidí, o nichž nelze říci, že by byli zaslepeni náboženským fanatismem. Že tak soudili o židech, je vina Talmudu, tohoto zdroje jedu nenávisti židovského národa ke všem národům světa.




E-mail:  j.chromik@quick.cz

Josef Chromík, Hlavní třída 46, 736 01 Havířov 1. ( 596 813 651)





Zpět



Valid CSS!


Copyright © 2010-2011 chromik.wz.cz. All rights reserved.