Inkvizice


Nakonec co byla inkvizice?

Lat: Inquisitio haereticae pravitatis – vyšetřování kacířských nepravostí. V církevní žargonu svatá inkvizice byla více méně „tajná“ policejní a soudní instituce katolické církve, (později nejen katolické), která v době rozvinutého feudalizmu pod zamínkou zachování čistoty víry sloužila jako nástroj k násilnému vyhlazování a potlačování „kacířství“, tj. jakéhokoli politického či ideologického odklonu od moci oficielní církevní ale i státní. Zpočátku byla úkolem biskupů, ale brzy po ediktu milánském r. 313 dostávalo se ji podpory od moci státní světské (bracchium saeculare). Ve 12. století boj proti kacířství radikálně zesílil a následkem toho církev zavedla trest smrti „upálením na hranici“.

První známý zákon o upalování kacířů světskou mocí byl vydán od římsko-německého císaře Bedřicha II. (1220-1250), podepsaný poprvé pro celé císařství římsko-německé v Kremoně 22. února 1238 a podruhé v Padově 22. února 1239. V království Sicilském platilo již od roku 1232. Originál v překladu Dr. Erhrmanna zní: „Bedřich z Boží milosti císař římský … milým knížatům svým … a všem svým věrným v celém císařství, čtoucím tuto listinu (vzkazuje) milost svou a vše dobré.

    Nesešité roucho Boha našeho rozpárati se pokoušejí kacíři a sloužíce slovně chybě, jež znamená rozdělení, snaží se samu nerozdílnou jednotu víry roztíti a ovoce z pod ochrany Petra, jemuž byly od dobrého pastýře ku pastvě svěřeny, odvést. Jsou to uvnitř vlci hltaví, tak dlouho předstírající mírnost ovčí, až by mohli vniknouti do ovčince Páně; jsou to andělé nejhorší; jsou to synové nešlechetní, od otce ničemnosti a klamu původce k nezkušeným duším vyhnaní…..nařizujeme, aby bylo po pachatelích takových zločinů pilně pátráno, i když nikdo jich neudá, a poroučíme, aby byli od úředníků našich vyšetřováni, jakož i jiní zločincové a kteří vinnými uznáni budou, třeba důvodem lehké pověry, aby byli od duchovních a prelátů vyslýcháni. Když pak tito shledají, že aspoň v jednom článku od víry katolické se odchylují a budou pastýřským řádem napomenuti a přece nebudou chtít zanechati úkladů ďábla temnosti a uznati Boha světla, nýbrž tvrdošíjně v bludu zůstanou, ustanovujeme, aby dle nařízení tohoto našeho zákona Patareni a jiní kacíři, ať se jmenují jakkoliv, byli odsouzeni a smrtí potrestáni, po níž tolik touží; aby za živa před tváří obecenstva byli spáleni, vydáni jsouce soudu plamenů. … U nás za takové (kacíře) prositi nikdo neopovažuje. Kdo by tak učinil, na toho ne bez příčiny obrátíme šípy svého rozhořčení. Dáno v Padově 22. února 1239“.

   Tento zákon směřoval proti kacířům vůbec, jím bylo upálení kacířů jakožto říšským zákonem nařízeno. Zákon platil až do augsburského míru roku 1555.

 


Začátkem 13. století papežové Inocenc III. a Řehoř IX viděli v ní možnost výrazného upevnění svých postů, tak si jí podřídili a vytvořili z ní obávaný nástroj církevní politiky a její prováděním pověřili řád Dominikánů a Františkánů. Její působnost se rozšířila postupně do celé Evropy.  

Papež Inocenc VIII. Hned na počátku svého pontifikátu vydal fatální „čarodějnickou“ bulu „Summis desiderantes“, kterou uděloval rozsáhlé pravomoci k potírání čarodějnictví a odpůrcům tohoto honu hrozby vysokých církevních trestů. Aby nedocházelo někde k chybným výkladům, sestavili dva kolínští inkvizitoři Jakob Sprenger a Heinrich Institoris příručku „Malleus maleficorum“ (KLADIVO NA ČARODĚJNICE) v r. 1478 k odhalování čarodějnic a vedení čarodějnických procesů. Je to jedno z nejpochmurnějších knih historie lidstva jejíž důsledky byly otřesné. V létech 1480 – 1780 přišlo o život nejkrutějším způsobem až 1 milion žen, což vzhledem k tehdejšímu řídkému osídlení je nepředstavitelně vysoké číslo.

Mnich a bekyněV r. 1542 papež Pavel III. zřídil v Římě nejvyšší inkviziční tribunál Congregatio (výbor) Sancti Oficii (Ministerstvo Svatého Officia). Podějí v rozmachu Reformací byla táto Kongregace mohutně podporovaná dynastii Habzburgů, jako hlavní nástroj Rekatolizace (proti-reformace). Status inkvizičních tribunálů byl „NEDOTKNUTELNÍ“ i vůči všem orgánům státním. Vždyˇ()t boj proti kacířství byl) bojem proti nepřátelům společným, státu i církve. Nezřídka nad kacířskými zeměmi vyhlašovala „INTERDIKT“. Tak se inkvizice stala „NEJSTRAŠNĚJŠÍ ZBRANÍ ABSOLUTIZMU“. V její čele stal VELIKÝ INKVIZITOR, jmenovaný králem a potvrzený papežem. Tento) mechanizmus se tak rozjel, že mnohdy docházelo k hromadnému upalování kacířů a čarodějnic, a následně pod tou zamínkou i k vyhlazování některých národnostních menšin, jako ve Španělsku Maurů (Mauři byl dobový název pro Araby, tj vyznavače islámu). Dále po rekatolizování Pyrenejského poloostrova pokřtění Mauři byli přejmenování na Marrani, či Moriskos, ale stejně už nikdy se netěšili plné důvěře. Přesto, že se jednalo o lid pokojný a velmi přičinlivý, jejich pronásledování nepřestávalo. Nezřídka jim byl konfiskován majetek i bez udání důvodu, aby mohli být inkvizičními soudy mučeni a upalování. Proto se vzbouřili v r. 1568 – 70, ale byli poražení a přes 100.000 se jich muselo vystěhovat do Afriky. Tím vše ještě neskončilo. V r. 1609 za Filipa III. stejný osud potkal ještě dalšího přes půl milionu těchto nešťastníků. Nepatrné zbytky existují ještě dodnes v horách Granadských. Je potřeba zde též dodat, že právě tyhle akce byly příčinou velkého ekonomického úpadku celého Španělska od 2. poloviny 16. století. Od r. 1481 – 1808 bylo ve Španělsku upáleno přes 30.000 osob a doživotně uvězněno přes 300.000 osob. Zde bude dobře se zmínit, že proti řádění inkvizice v jednotlivých státech vznikala lidová povstání již od 13. století, ale až po svržení monarchii revolucemi v 17. až 19. století v jednotlivých státech Evropy byla Svatá inkvizice postupně zneutralizována. Zrušená byla v r. 1965. V této podobě trvala od r.1908,kdy ji takto reformoval z původní římské inkvizice Pius X. Na její místo nastoupila Kongregace pro nauku víry na konci II.vat.koncilu,a její úkoly stanovil Pavel VI. v encyklice „Pastor bonus“ jako „povzbuzovat a chránit v celé katolické církvi nauku ve věcech víry a mravů“.

Inkviziční proces proti kacířství vytvořila katolická církev podle některých starších vzorů, např. římského trestního procesu probíhal obyčejně na udání, které mohlo být docela anonymní. Soudce byl zároveň vyšetřovatelem i žalobcem. Řízení bylo tajné, obrana nepřípustná a obviněný zcela bezprávný. Obvinění bylo na základě důkazů z udání a doznání bylo vynuceno krutým mučením. Přiznání si viny a kání se mohlo někdy mít za následek trest doživotního žaláře místo veřejného upálení. Odmítnul-li se kát, byl odevzdán moci světské k veřejnému upálení, aby církev pokrytecky vyhověla „božímu přikázání“ neprolévat krev obětí. Proces mohl být veden i proti mrtvým, pak byl upálen i jejich obraz, anebo jejich tělesné pozůstatky, či symboly. Ještě nelze opomenout osudy Židů po rekatolizací Pyrenejského poloostrova. Tohle etnikum bylo považováno za prapříčinu tak závratně rychlého rozšíření islámu do Evropy. Že právě židé tvořili „zrádnou pátou kolonu“ která tajně ale intenzívně spolupracovala s postupujícím islámem, protože v islámu viděli své sbratřené přátelé. Byli za to docela slušně odměňování, že se uměli ve společnosti výborně orientovat, prioritně obsazovali všechny lukrativní posty, od výběrčí daní přes obchod až po řízení společenských struktur na všech jejich úrovních . 

 


Inkviziční tribunál v 18.stoletíProto RECONKVISTA se vůbec se židovským etnikem vůbec nemazlila, že tohle etnikum se jako první snažilo Pyrenejský poloostrov horem-pádem promptně opouštět podle zásady „ZACHRÁŇ SE KDO MŮŽEŠ“. Nastal obrovský pohyb směrem na východ Evropy a osazovali se od severního Baltického moře přes Polsko, Halič, Bělorusko, Ukrajinu, až na jižní Balkán (Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Jugo), ale i hluboko na východ do Asie (Rusko) a podobně. Od těch dob je Evropa plná židů a já když si vzpomenu na své dětství, u nás na Kysucích jich bylo též bohatě, ale ve skutečnosti je potřeba říct i to, že někteří byli dost oblíbení. Ale zároveň se těch dobách mého dětství tradovalo, že nejvíce jich je v Polsku. Pak přišla 2. světová válka a to už by bylo na jiné téma.        

http://www.atllanka.estranky.cz/clanky/eu-a-islam/eurabie-treti-cast

     Všecky „nové pohledy“ na inkvisici více méně jsou opsány z tendenčního spisu proti katolické Církvi, mravně pokleslého a zednářského kanovníka Juana Antonia Llorente (1756-1823).

 Inkviziční tribunál  Katolický učenec Hefele podává životopis Llorentův následovně: „Jan Antonín Llorente, representant „osvěty“ ve španělském kléru na konci 18. století, se narodil v šlechtické arragonské rodině v Rinconu del Solo u Calahorry dne 30. března 1756; studoval světské i církevní právo v Tarragoně a Saragosse a stal se v roce 1779 knězem diecéze calahorské a doktorem kanonického práva ve Valencii. Již tenkrát náležel k tzv. osvícencům, a protože španělská vláda právě tomuto směru přála, otevřela se mu rychle dráha občanských a církevních důstojností. Již dvě léta po vysvěcení se stal advokátem v Madridě, členem vysoké rady kastilské a akademie sv. Isidora, která vznikla po vypuzení Jesuitů a hned od počátku pěstovala jansenismus. Následujícího roku1782 se stal Llorente, teprve 26 letý, generálním vikářem calahorrského biskupství a očistil se, jak sám doznává, roku 1784, kdy uzavřel přátelství s jedním učencem, od posledních zbytků ultramontanního kvasu. Dle jeho vlastních slov je zřejmé, že již tenkrát byl ve spojení se zednáři. Tyto okolnosti způsobily, že roku 1789 byl králem jmenován kanovníkem v Calahoře, od osvíceného ministra hraběte Floridablancy členem nové dějepisné akademie a od veleinkvisitora Augustina Rubina de Cevallos, biskupa jansenkého, generálním inkvisičním sekretářem v Madridě. Místo inkvizičního sekretáře zastával až do r. 1791, kdy byl z hlavního města vypovězen a poslán do Calahorry; ale osvícený veleinkvisitor Maneuele Abada y la Sierra r. 1793 si ho povolal zpět. Pracoval s Abadou a po jeho pádu s ministrem Jovellanosem, hraběnkou montijskou na církevně-politické změně ve Španělsku. Byl kompromitován zachycenou korespondencí a ačkoliv již byl v seznamu jako kandidáta na uprázdněné biskupství, byl Llorente chycen a zbaven svého postu v inkvisici, dále odsouzen k měsíčnímu pokání v jednom klášteře. Neoblíbenost Llorentova trvala až do roku 1805, kdy pověstný kníže, španělský ministr Godoy si usmyslil, že baskické provincie oloupí o jejich  výsady (fueros) a podrobí je svému despotismu. Aby se jeho dílo lépe zdařilo, mělo použité násilí, kterým bylo provázeno, být ospravedlněno tzv. vědeckým odůvodněním a zde si Godoy vzpomněl na Llorenta. Ten byl ihned povolán do Madridu a rychle jmenován kanovníkem při stoličním chrámu v Toledě, scholastikem arcibiskupského ústavu, universitním kancléřem a rytířem řádu Karla III. A to z toho důvodu, že ve svém třísvazkovém díle „Noticias historicas sobre las tres provincias bascongadas“ , Madrid 1806, svobodu jmenovaných provincií upřel. Tento svobodomyslný Llorente se dal využít jako nástroj despotovi a byl proto, jako na výsměch okradených provincií, jmenován členem vlastenecké společnosti v baskických provinciích. Když v roce 1808 Napoleon chtěl dát španělský trůn svému bratru Josefu Bonapartovi (, Llorente se přidal k francouzskému bratrovi. Řehole byly potlačeny, kláštery oloupeny o jmění a sám kněz Llorente obdržel krásné poslání, aby dekret, kterým byly kláštery zrušeny, prosadil toto lupičství ve Španělsku, za což byl patřičně odměněn. Osvědčil se takovou dovedností v konfiskaci, že byl jmenován generálním ředitelem tzv. „národního“ jmění. Tímto titulem byly pojmenovány také zkonfiskované statky španělských vlastenců.

     Od roku 1809 dle rozkazu krále Josefa B. se Llorente zaměřil, mimo psaní různých brožur příznivých pro Francouze, hlavně zpracování dějin inkvizice. Ve svém psaní pokračoval i v Paříži, kam byl po pádu Josefovy vlády ve Španělsku v roce 1814 vyhnán coby velezrádce. Ve Francii právě vydal ve čtyřech svazcích „Historie critique de l´Inquisition d´Espagne“. Pařížská konsistoř mu však pro tento spis zapověděla sloužit mši sv. a zpovídat. Chtěl se živit výukou španělštiny, bylo však rovněž zamítnuto. Získal podporu francouzských zednářských lóží. V roce 1820 spolu s jinými byl amnestován, zůstal v Paříži, překládal nemravné články a v roce 1822 vydal své „Portraits politiques des Papes“. Tento jeho spisek přiměl francouzskou vládu, že Llorenta v prosinci 1822 vypověděla z Francie. Odešel do Madridu, kde zemřel 5. února 1823.

PopravaNepatrná ukázka z jeho díla: Na prvním místě stojí neobyčejná zatrpklost proti církvi, která jeho peru diktovala velký počet nepravd, lží a nesprávností. V jeho díle „Politické podobizny papežů“ jmenuje PP Řehoře VII. „největší obludou a nejhorším zločincem člověčenstva“. Dále o něm říká, že je „největším monstrem, jež  ctižádostivost zploditi mohla, příčinou tisíce válek a vražd, člověkem, jenž více zlého učinil, než kdokoliv jiný na světě“. Řím je pro Llorenta „centrem intrik“ a dějiny, říká, nikdy neodpustí evropským vladařům znovu zřízení církevního státu, jak uvádí Hefele v díle „Kardinál Ximenens a církevní poměry ve Španělsku na konci 15. a začátkem 16. století, zvláště zhodnocení důkazů inkvizice“. Rovněž v historii dělal Llorente doslova kotrmelce nevyjímaje historii inkviziční. Inkvizice již od dávných dob bylo používáno jako berana proti katolické církvi. Teprve učenci – jako Hefele – s ní strhli roušku hrůzy a ukázali ji v pravém světle a podstatě. Opět až v minulém století se církev omlouvá za hrůzy inkvizice. Vraťme se ale opět k Hefelovi, který podává důkaz proč se mu Llorentovi nemá věřit. Píše, ve výše jmenovaném díle: „Jak pod jeho rukou dějiny vyhlížejí, budiž poukázáno na to, co v dějinách inkvizice pronášejí o křižáckých výpravách: Tato válka-první křížová výprava-a ostatní podobné expedice, jež následovaly, byly by Evropu pro svou neoprávněnost pobouřily, kdyby národům již nebyla bývala vpravena kontroverzní zásada, že k zvelebení a oslavě křesťanství válka jest dovolena.“ Jednu zásluhu ovšem Llorentovo dílo však přece má. Napsal o ní Hefele (ve výše jmenované knize): Co však tomuto dílu velkého významu dodává, jsou velmi četné výtahy z originálů inkvisičních a právě tyto umožňují, aby správný soud o španělské inkvisici pronesen býti mohl…Llorente dle smýšlení svého jistě ona akta, jež nejvíce by proti inkvisici mluviti mohla, nevynechal, ale usiloval, aby právě nejfamosnější procesy dle originálu podal a přece všecky jím uveřejněné originály inkvisiční, statuta atd. staví inkvisici do lepšího světla, než jemu, dle podaných stranických reflexí, milým jest.“

Llorente ve svých spisech měříval k tomu, aby dokázal o inkvisici, že byla ústavem čistě církevním ,který sloužil jen zájmům církve.  Pak snaží se, aby inkvisici vylíčil jako úřad ukrutný, krvavý a hrozný. Proti tomu však Hefele dokazuje, že inkvisice držíc se zásady za těch dob obecně platné cujus regio, eius religio nekonala nic jiného, než co se konalo též i v zemích protestantských. Vždyť trestní zákon za těch dob byl daleko přísnější a krva­vější než v naší době. Proto ve všech zemích a vy­znáních se za kacířstvo ukládal trest smrti; pak že inkvisice vyslýchala a rozsuzovala nejen kacíře, nýbrž všeliké jiné zločince, jako rouhače, smilníky, vrahy, buřiče, lichváře a podloudníky, jakož i kouzelníky a čaroděje. Ony domnělé nebo skutečné oběti inkvisice nebyly tedy všecky trestány pouze pro svou víru nebo pro nevěru, nýbrž i za mnohé jiné občanské zločiny. ( Alois Hlavinka: Bludy a lži v dějinách. Brno, 1888, 235–268).

Thomas de Torquemada, pověstný inkvizitor, jehož jméno ztělesňuje Černou legendu Španělska se stalo symbolem krutosti a fanatismu ve službě náboženství. Narodil se v r. 1420 ve vesnici Torquemada (Latina turris cremata, “spálená věž”) blízko severního španělského města Valladolid, a měli Židovský rodový původ: současník historik Hernando del Pulgar, zvaný Torquemada byl strýc Juana de Torquemada. Jeho předchůdce Alvar Fernández de Torquemada se vzdal nejprve-generace židovský konvertovat. Po významné službě jako mnich a učenci, Torquemada se stal blízký panovníkům; Ferdinand a Isabella Kastiliea mdash; novým tvůrcům království Španělska, a byl jmenován generálním vyšetřovatelem v 1482. Rozšíření jeho moci nad celkem Španělska bylo podporováno vraždou Vyšetřovatele Pedro de Arbués v Saragossa v 1485, který byl přičítán kacířům a Židům, a obvinil rituální vraždu takzvaný Santo Nińo de Laa Guardia nebo Svaté dítě Laa Guardia v 1491, který byl znovu přičítán Židům. V 1492 on byl jeden z hlavních iniciátorů vyhnání Židů ze Španělska.

Svatý  DominikByl členem řádu dominikánského a r. 1482 jmenován jedním z osmi inkvisitorů stanovených bullou ze dne 31. led. 1482. Rok potom stal se generálním inkvisitorem pro Španělsko. Jeho bezmezný fanatismus, despotická povaha a krutost jen znásobily brutalitu a přísnost španělské inkvisice. Po celém poloostrově Pyrenejském zřídil celou síť soudů inkvisičních, spojených s vrchní radou, jejímž byl sám předsedou. Přes to, že jeho opatření setkávala se značným odporem i mezi jeho spolubratry, dovedl tvrdě prosadit svou, zejména s pomocí svých právnických pomocníků, jako byli Juan Gutierrey de Chaves a Tristan de Medina. S nimi vydal Instrucciones čili Ordenanzas de los Inquisidores, předložené valnému shromáždění inkvisitorů v Seville 22. říj. 1484. Tyto instrukce, proti nimž marně se ohrazovali inkvisitoři některých krajin a některá města, byly tak přísné, že vězení inkvisiční byla záhy přeplněna. Také konfiskace se množily a zvláště knihy židovské byly ničeny. Např. v Saragosse při jediném auto da fé bylo spáleno přes 6000 knih. Sám papež Alexander VI. brojil proti řádění de Torquemadovu, za jehož působení a předsednictví inkviziční rady bylo odsouzeno asi 8000 osob k smrti. Vždyť jen během jediné auto da fé v Toledu 10. března 1487 bylo 1200 obětí. Také o vypovědění židů r. 1492 ze Španělska se de Torquemada valně přičiňoval.R. 1494 byl konečně papežem zbaven svého krvavého úřadu.

Ústřední banky tehdy ještě nebyly, stejně jako papírové nebo dokonce účetní peníze, ale právě v době španělské inkvizice byl nepokřtěný Žid Isaac Abrabanel španělským ministrem financí. „Státní příjmy   v jeho rukou vzrůstaly; osmiletá činnost v úřadě (1484-1492) nebyla inkvizicí nikdy shledána za odsouzeníhodnou. Abrabanel královskému páru pomáhal svou chytrostí a dobrou radou. Sám prohlásil, že se v královských službách domohl majetku a vlastnictví pozemků a že mu ze strany dvora i grandů byly prokázány mnohé pocty. Jak nepostradatelný asi byl, o tom nejlépe svědčí skutečnost, že vzdor kanonickým zákonům a opakovaným nařízením kortesů o zákazu připouštění Židů do křesťanských úřadů mu katoličtí panovníci svěřili do rukou hlavní nerv státního života, ministerstvo financí - a to před zrakem zuřivého inkvizitora Torquemady!

Ale nemusíme chodit ani tak daleko do dějin, náš dnešní neoliberální tržní „pámbu“ nás všechny přebere po svém, podobně jako když papeženci ve třináctém století likvidovali pevnost albigenských kacířů (Katary) v Beziers - jižní Francie, tak velitel dobyvatelů dal dotaz arcibiskupovi, koho má ušetřit a koho obvinit a zabít, dostal odpověď: „pozabíjejte je všechny bez milosti. Bůh si je sám vytřídí!“

Mám na inkvizici i další zcela jiný pohled o které se zpravidla obyčejně mlčí: Vždyť mnozí přední inkvizitoři byli též i židé, především ve Španělsku. Původ slůvka inquisitio pochází z lat. = zjišťovat, vyšetřovat.

O inkvizici protestantské, Německu, Anglii, či husitské, luterské v Německu aj. se taktně mlčí. Ale že byla inkvizice též i židovská, o té se nejvíce zarytě mlčí. PROČ asi ?

http://www.blisty.cz/2008/4/4/art39970.html

Upálení hříšniceZávěrem pro spravedlivé posouzení dějin a jednotlivých seskupení na Pyrenejským poloostrově je třeba přiznat, že doba Arabské nadvlády udělala z tohoto poloostrova jedinečnou kvetoucí sad či záhradu, a  vysoce prosperující ekonomiku, včetně obrovského rozmachu vědy a techniky, např. arabské číslice bez kterých bychom si dnes vůbec nemohli představit ani současný technický rozvoj všeho civilizovaného světa, především matematiky, fyziky, mechaniky a podobně. Dále rozsáhlou výstavbu celého poloostrova, od ALHAMBRY (arab. Kalát al-hamra - v překladu červený hrad), sídlo maurských vládců postavené nad Granadou v 13.- 14. století a proslavené nádhernou architekturou se známou Lví fontánou. Tohle centrum pozůstává z celého komplexu luxusních paláců „Nazaries“ nepředstavitelné hodnoty včetně rozsáhlých parků a záhrad. Dále celé sítě nádherných mešit (které po rekonkvistě byly přestavěny na slavné a nádherné katedrály), až po výstavbu měst a obcí, ale i rozkvétající zemědělskou výrobu potravin. Prostě celý Pyrenejský poloostrov se stal za nadvlády Arabů jedinečnou překrásnou kvetoucí záhradou, co se v dějinách křesťanských široké veřejnosti úmyslně zatajuje. Po rekonkvistě byla celá tahle kultura úmyslně záměrně totálně zdevastována, jako „hříšné pohanství“. Ještě ani do současné doby se křesťanskému živlu po rekonkvistě nepodařilo takové kultivovanosti dosáhnout do všech složek ekonomické, zemědělské, kulturní a lidské úrovně. Důvod? Protože všechny intelektuelní elity všech  možných profesí, od ekonomických, pedagogických byly buď inkvizicí vymordovány, anebo včas uprchly do emigrace. Zde je potřeba si též uvědomit, že vždy v dějinách všech takovýchto fenoménech se vždy jednalo o obrovské majetkové převody, ve skutečnosti konfiskace. A nakonec několik následných století inkvizice jistě nemohlo prospět dalšímu rozvoji tohoto regionu. Proto se právě na tomto poloostrově tak snadno levice zmocnila vedení jako první na světě ještě dřív, než v bývalém Rusku vznikl SSSR. A ani okupace císaře Napoleona tam nic nezmohla. Tak tristně vypadaly dějiny pyrenejského poloostrova po vyhnání Arabů a ten stav se ještě ani do dnešních dnů moc nezlepšil.                                                                                            

A jak to bylo u nás v Česku? Česká šlechta byla převážně protestantská. Pak po Bíle Hoře tak kdo nestihl včas vyemigrovat, tomu byl majetek konfiskován a celá rodina byla vyvražděná. Vše začalo rituální popravou 26 českých pánů na Staromáku a vyvěšením jejich hlav na náměstí pro výstrahu. Karel z Lichtenstejnu 1569 – 1627, císařský místodržící byl Habzburgy pověřen provádět v Čechách násilnou rekatolizací včetně majetkových konfiskací po české protestantské šlechtě. Dnes je politováníhodné, když sledujeme, jak církev katolická se dnes domáhá majetků, který získala právě z těchto pobělohorských konfiskací po vyemigrování či vyvraždění české protestantské šlechty. A jak dnešní KDU – ČSL se proto angažuje, i když např. po rozpadu Habsburské říše a vzniku ČSR museli jen držet hubu a krok. Ale nejhorší, že celá 30ti-letá válka tak vyplundrovala české země, že zde zůstalo jen sotva 1/3 z původního počtu žijící české pospolitosti a uvrhla Česko mírem „Vestfálským“ na 300 let do Habsburského područí.    

Stále znovu a znovu se  přetřásají „hrůzy“  katolické inkvizice, jako by žádná jiná neexistovala. Proto malá ukázka závěrem -  inkvizice a „reformátoři“.

   Martin Luther:

„Když zloděje,“ píše Luther, „trestáme provazy, vrahy mečem, kacíře ohněm, proč nechápeme se raději zbraně proti škodlivému učení pekla, proti papeži, kardinálům, biskupům a proti veškerému hnusu římské  Sodomy a proč raději neskoupáme ruce své v jejich krvi?“ Luther také sliboval: „Všichni, kdož o to usilují, tělo i čest za to obětují, aby biskupství byla zničena a zahlazena, to jsou milé dítky Boží a praví křesťané…“

   Luther rovněž popichoval  a lid k vyhnání katolických biskupů, protože biskupové o jeho novém učení nechtěli ani slyšet. Popouzel knížata na sedláky a domlouval jim, „aby neměli více trpělivosti ani milosrdenství, nýbrž aby pobíjeli, pokud rukama vládnout mohou, aby sedláky zabíjeli jako vzteklé psy, z nichž každý s duší i s tělem bude zatracen a na věky ďáblův…“ a dále proto má je rozsekat, zardousit a pobodat, kdokoliv může, buď tajně nebo veřejně“. Ještě krátce před smrtí psal Luther doslova sprosté listy proti Židům, kde je nazývá „mladými, do pekla zavrženými ďábly“ a prosí v nich křesťany, „aby synagogy židovské spálili a každý, kdož může, aby síru a smůlu přihazoval“, aby jim veškeru bohoslužbu zapověděli, aby s nimi co nejnemilosrdněji nakládali, a kdyby to nepomohlo, aby je jako „vzteklé psy“ ze země vyhnali.

   O nesporně inkvizičním Lutherově duchu svědčí také to, že Písmo nazývá vrchností žalářníků, pohaněčí jako v podobenství. Jako poháněč oslů musí tyto mrskat, tak musí vrchnost luzu, sprostý lid poháněti, bíti, rdousiti, věšeti, páliti, odpravovati, kolem lámati, jako divokou divokou zvěř honiti a nutiti, aby se jí báli a lid tak v uzdě držán byl.“

  

   Kalvin Jean (Calvinus):

coby „helvetský apoštol“. Představitel záp. reformace. Původně studoval filozofii v Paříži a právo v Orléansu a Bourges v řečtině a hebrejštině. Usadil se v Paříži, odkud musel jako reformátor uprchnout a usadil se v Ženevě. Tam se výslovně domáhal „inkvizice na vyhubení kacířského pokolení“ jak svědčí protestant Galiffe. Tento ženevský reformátor vyžadoval v podstatě stejná práva a přednosti pro své duchovenstvo, která odpíral katolickému duchovenstvu vášnivými slovy: „…lid musí ustavičně v chudobě udržován býti, aby byl poslušným. Obžalovaný musí tak dlouho mučen býti, až se přizná, musí býti spoután řetězi; dítky mají se přinutiti, aby svědčily proti rodičům. Pouhé podezření postačilo k zatknutí, ba i k odsouzení… Rámě katovo bylo vysíleno pracemi, jež síly jednoho muže převyšovaly. Byloť v málo měsících od 17. února do 15. května 1545 třicet čtyři oněch nešťastníků – a mezi nimi i katova vlastní matka – mučen, hranicí, šibenicí a čtvrcením se světa povoděno. A nezřídka se stávalo, že poslední exekuci předcházelo hrozné tělesné zmrzačené“.

 

http://www.novinky.cz/clanek/121087-alhambra-je-jedinecny-maursky-unikat.html

Možná bude zde dobře si uvědomit, že Kolumbovo objevení Ameriky se odehrálo v době maximálního rozmachu španělské inkvizice. Takže současně s koloniálními dobyvateli se tam hned stěhovali i misionáři, kteří šířili křesťanství bezohledně „ohněm s mečem“ podle metod inkvizičních. Současně s křtěním lidí šířili VLASTNÍ KULTURU tak, že bez milosti likvidovali všechny domorodé kulturní památky všeho možného druhu starých pohanských struktur Mayů, Aztéků apod. Kdo by odmítnul nechat se pokřtít, byl bez milosti zabit setnutím hlavy, upálením, či zastřelen. A všechen majetek, hlavně zlato byl místním domorodcům konfiskován a vyrabován. Zlato též docela snadno zaměňovali třeba za zrcátka. Významné monumentální kulturní stavební památky budované po celá tisíciletí, např. chrámy a podobně byly vypálené a zničené jako symboly pohanství tak, že po nich nesměl zůstat ani kámen na kameni. Když si to všechno uvědomíme, jak se dějiny odehrávaly, že objevení Ameriky bylo pro španělskou INKVIZICÍ též obrovským darem, jak lacino se okupanti zmocňovali obrovských majetků celého nového kontinentu a kolik zločinů napáchali masovým vymordováním domorodých kmenů a zničením všech možných místních kultur.  

 

Nakonec ukázka od Viktora Huga: Jednání III. Scéna V. Přeložil Jaroslav Vrchlický.

Vysvětlení: Král Ferdinand vydal edikt proti židům, kterým vydáni jsou inkvisici. Velký rabín Mojžíš Ben-Habib přinesl výkupné 30.000 dukátů. Král a královna pohnuti penězi, odvolávají edikt. V tom je překvapí vrchní inkvisitor Torquemada, vrhne svůj železný křiž na hromadu zlata, přinutí krále a královnu, že padnou před ním na tvář a kají se ze svého hříchu, pak rozhrne oponu a ukáže jim autodafé, jež o své újmě zažehnouti kázal.                                                                                                               (Noc, stmívá se. Gallerie, v hloubi otevřena dokořán, ukazuje v šeru večerním náměstí Tablada, pokryté davy. V středu náměstí jest quemadero, ohromné stavení plné plamenů, hranic a kulů a odsouzených v »sanbenitos«, jenž se míhají v dýmu. Vědra smoly hořící upevněná nahoře na kolech chrlí hořící svůj obsah na hlavy odsouzených. Ženy, jež plameny obnažily, plápolají uvázány k železným kolům. Výkřiky utrpení a úpění. Na čtyřech rozích quemadera čtyři obrovské sochy, zvané apoštolové, jsou celé rudé žárem. Jsou plny děr a puklin, z nichž trčí hlavy úpějící a zmítající se ruce podobné hořícím pochodním. Ohromný obraz požáru a muk. Král a královna patří v ustrnutí na to. Torquemada se pase v pohledu na quemadero.

To přece jen rekonkvista v jižní Francii šla jinou cestou, vlastní.francouzskou. 

I to je dobře vědět o dějinách, když naše mládež se v našich školách o tom těžko něco dověděla.     

Závěrem info z denního tisku duben 2008: Vatikán vydal pravidelnou zprávu (duben 2008), ze které vyplývá, že muslimů je na celém světě poprvé víc než katolíků. K islámu se totiž podle nejnovějších údajů hlásí asi 19,2 procenta světové populace, k římskokatolické církvi pak 17,4 procenta obyvatel planety.                                                                                                                

Ilustrace z časopisu 100+1 číslo 7/2008
E-mail:  j.chromik@quick.cz

Josef Chromík, Hlavní třída 46, 736 01 Havířov 1. ( 596 813 651)





Zpět



Valid CSS!


Copyright © 2010-2011 chromik.wz.cz. All rights reserved.