Kdo ovládá svět

Motto: „V každé generací je povinnosti každého slušného člověka dbát, aby sám sebe vyváděl z otroctví".
„Velké národy se chovají vždy jako loupežníci, malé zas jako děvky".

Waterloo a jeho důsledky na světa dění:

císař NapoleonNázev bitvy „Waterloo" z 18. června 1815 dali původně Angličané proto, že tam měl rozložený svůj stan jejich maršál Wellington. Francouzi ji pojmenovali podle vesnice Mont Saint Jean a Prusové podle dvora Belle Aliance, kde bylo centrum armád císaře Napoleona. 3 dny před vlastní bitvou císař Napoleon dal příkaz maršálu Grouchymu (věkově starší člověk), aby se vypravil se svým vojem (30.000 vyzbrojených mužů) pronásledovat Prušáky. Tohle rozhodnutí byla strategicky nejosudovější chyba celého císařová života. Stručný průběh bitvy: 17. června Wellington operoval proti francouzskému Neyovi nerozhodně. Jakmile se dověděl o porážce Prusů u Ligny a jejich ústupu k Vavren, přestěhoval své postavení od Quatre-Bras a rozestavil své voje mezi Braine-la-Leud a dvorcem Papelotte po obou stranách silnice ze Charleroi do Bruselu. Císař Napoleon se spojil s maršálem Neyem u Frasnes a domníval se, že Wellington ustupuje k Bruselu. Proto císař nezaváhal a hned v 11:30 dal rozkaz k útoku, který se prudce rozzuřil na obou stranách. Asi v 17 hodin byl anglický maršál Wellington na hlavu poražen a vyslal skupinu kurýrů do Londýna se sdělením této špatné zprávy.

  Před formálním podepsáním kapitulace objevilo se neočekávaně na obzoru další vojsko Prušáků (18.000 mužů) pod vedením maršála Bluchera – které vpadlo proti Francouzům (unaveným a vyčerpaným) do útoku z pravé strany. Po tvrdých úderech byl císař Napoleon ve 20 hodin na hlavu poražen. Po této bitvě vešel do dějin Wellington svým chladným výrokem Angličana „To je zajímavé, po bitvě prohrané válka vyhrána".

britský generál WellingtonRozložení sil: Wellington měl 67.000 mužů (30.000 Němců, 24.000 Britů a 13.000 Holanďanů) se 180ti děly. Císař Napoleon měl 72.000 mužů se 246ti děly. Převaha francouzské dělostřelby Wellingtona poškodila tak, že v 17 hodin mu zbylo sotva 30.000 bojeschopných mužů. Ve 20 hodin večer na bojišti zůstalo 35.000 francouzů padlých a 6.000 jich padlo do zajetí a přes 20.000 padlo Angličanů a Prusů. Link: http://www.sanquis.cz/clanek.php?id_clanek=%20100 Dalších 30.000 francouzů pod vedením starce Maršála Grouchyho bloudilo belgickými lesy, ale dělostřeleckou palbu slyšelo. Na bojiště dorazili nad ránem, když už o všem bylo definitivně rozhodnuto, proto nezřídka se dějinách mluví o jeho zradě. To je ale moc smělá kombinace.

   Ve chvíli, kdy Prušáci vtrhli na bojiště, bylo ihned jasné, že karta se obrátí. Ve štábu britského maršála Wellingtona sloužil mladý důstojník Rothschild, který ihned pochopil, že mu „UHODILA HVĚZDNÁ HODINA". Nezaváhal, dezertoval a pádil ke kanálu La Mance, který přeplul společně s kurýři Wellingtona, přinášejícími Londýnu ŠPATNOU zprávu. On přinesl zprávu DOBROU svému bankovnímu domu.

V důsledku zprávy špatné vznikla v Londýně na burze panika, všechny akcie a pohledávky závratně krachly, co bankovní dům Rothschilda bez zaváhaní plně využil. Když do Londýna dorazila další oficielní zpráva dobrá, to už měl Rothschildův dům už vše „pod střechou". Proto od dob „Waterloo 1815" Rothschild „drží pod krkem" všechny britské vlády celého světa.

Kdo ovládá svět?

V souboru „Apokalypsa planety" jsem uvedl:
řádový volič (společenská sedlina) ještě si nikdy neuvědomil, že všichni politikové světa jsou jen viditelní herci. Skuteční režiséři zůstávají neviditelní. Oni ze zákulisí všechny herce pozorují a kontrolují. Když se některý herec urve a začne hrát svou vlastní hru, musí rychle z kola ven.

Níže citují Honoré de Balzaca, který již dávno ve své době odkryl tento pohled do zákulisí dějin.
Honoré de Balzac Nebude marné uvést pár konkrétních příkladů: J. F. Kennedy, generální tajemník OSN Dag Hammersjold, Olof Palme, Martin Luther King, Aldo Moro, Patrice Lumumba, a další. Nezůstal ušetřen ani papež Jan Pavel I., který byl za 33 dní po svém zvolení byl zákeřně otráven. Jeho nástupce zesnulý Polák J. P II. žádnou pitvu nepovolil, aby nikdy nevyšla plná pravda na světlo boží. Měl snad z něčeho strach? Nebude od věci připomenout, že v Haagu existuje „Loutkový soudní dvůr", předvádějící před očima celého světa tak ošklivé komedie, jaké by ani MOLIÉRE nikdy nevymyslel Složený z bezcharakterních loutek, otrocky přisluhujících velkému bratrovi, ochotných za špinavý groš obětovat svou čest, své lidské i mravní povědomí, cítění a své charaktery jaké dějiny světa ještě nikdy nepoznaly, (např. i Svobodan Miloševič a pod). Další dílna loutek tentokrát Bagdadská vyprodukovala vraždu Saddama Husajna. Asi týden po této vraždě mi zavolal jeden přítel dotaz, co já k tomu mohu říct? Tak jsem řekl: „Saddam není vůbec náš problém. Jeho vražda je jen signál, že svět se hrne do záhuby". Celá série následných dětských sebevražd oběšením při hrátkách na Saddama o tom dost vypovídají.

Honoré de Balzac, který evropskou literaturu ovlivnil jako málokdo jiný, kdysi řekl: „Jsou lidé, kteří se pohybují za kulisami světového dění, a proto existuje dvojí druh dějepisu: první oficiální, zfalšovaný „ad usum Delphini", a druhý, v němž jsou zaznamenány skutečné příčiny dějinných událostí – opravdu hanebné dějiny."

Walter RathenauNěmecký státník Walter Rathenau (1867 – 1922) v listu „Neue Wiener Presse" 24. prosince 1912 přiznal: „Tři sta mužů, kteří se navzájem znají a sami jmenují své nástupce, jsou těmi, kdo řídí osudy světa. Jejich moc spočívá v absolutním utajení." Tento politik a ekonom byl za 1. světové války vedoucím představitelem válečného průmyslu a hlavou koncernu AEG.

V pozadí doby stojí nevyřízená poslední myšlenka: zrušení všech státních forem a jejich nahrazení mobilním systémem samosprávných kulturních svazů pod vládou transcendentní ideje.“
Walther Rathenau

Benjamin DisraeliPodobně se vyjádřil proslulý viktoriánský státník a možná nejvýraznější osobnost dějin Británie vůbec Benjamin Disraeli (lord Beaconsfield 1804 – 1881): „Svět je řízen zcela jinými lidmi než si představují ti, kdo nestojí za kulisami." V létech 1868 a 1874 – 80 ministerský předseda. V r. 1875 získal pro Britanii většinu akcii Suezského kanálu (prostřednictvím bankovního domu Rothschild), čímž připravil podrobení a anexi celého Egypta Anglii. Za svou prioritu považoval boj proti Rusku. Proto dosáhl i přes porážku Turecka v Rusko-Turecké válce 1877-78 na Berlínské konferenci 1878 za pomoci Bismarcka připojení celé řady slovanských oblastí pod TURECKOU nadvládu. Zde je potřeba si připomenout, že tento nejpopulárnější britský státník totálně prohrál dvě koloniální války: Proti Afganistánu 1878 – 80 a nezvládl povstání transvaalských Burů 1880 proti britské nadvládě, co způsobilo pád jeho vlády. Tento aristokrat a významný státník byl též autorem románů: Sybil, Conigsby, Tancred a „Coningsby aneb nové pokolení" :v kterých idealizuje aristokracii, jako ochránce pracujících.
Škoda, že dnešní „loupežníci Afganistánu i jejich děvky", všichni s nulovým rozměrem osobnosti ještě nic nepochopili a nevzali příklad z osobnosti státníka rozměru B. Disraeliho.

a) rodina Russellů

William RussellTato rodina hrála významnou roli nejen v obchodě s opiem na počátku 18. století i v raném stádiu mormonství, nýbrž je také odpovědná za založení tajného spolku Skull & Bones i Watchtower Bible & Tract Society (Svědků Jehovových).
Do bezpečnostního systému iluminátů patří Russellova nadace, která je legální krycí organizací pro tajný řád Skull & Bones. Skull & Bones založil William Russell, který měl živé styky s tehdejším opiovým syndikátem a univerzitou v Yale. Každý rok bylo do této tajné organizace zasvěcováno patnáct nových osob, které zastávaly vlivná postavení v americké společnosti. Většina členů řádu Skull & Bones jsou přímými potomky raných puritánských rodin a mají kontakty na hnutí „Unitarian/Universalist". Tyto rodiny řádu Skull & Bones také časem uzavřely pokrevní svazky s bohatými rodinami jako jsou Rockefellerové a další.
Když se ilumináti dozvěděli o původu Charlese Taze Russella a jeho příslušnosti k třinácti satanským dynastiím, zřídili r. 1881 s finanční pomocí Rothschildů biblovou společnost „Zion’s Watchtower Tract Society" (Traktátovou společnost strážné věže Siónu). Roku 1909 byla založena „Peoples Pulpit Association", která je od r. 1956 známá pod jménem „Watchtower Bible & Tract Society of New York".

Společnost strážné věže (Svědci Jehovovi) má kořeny v zednářství svého zakladatele Ch. T. Russella, kterého lze jasně identifikovat jako templáře nejen pro jeho proslulá „chrámová kázání", nýbrž i podle symbolu na náhrobku. Jeho poslední slova před smrtí zněla: „Prosím, zahalte mě do římské tógy." Pro nezaujatého člověka je zcela nepochopitelné, proč umírající nemá v posledním tažení jinou starost než být zahalen do římské tógy. Pro zasvěceného znalce je to ovšem jasný odkaz: tóga, tunika a mnohý další antická oděv, stejně jako kněžské roucho a efod patří k úborům různých vysokých stupňů amerického zednářstva. Velmi vysoké stupně celosvětového satanismu sice už dávno kontrolují Společnost strážné věže, ale také již pronikly na veřejnost i různé zprávy o kongregaci Svědků Jehovových ohledně rituálního satanistického zneužívání. Oblastmi, kde má Společnost strážné věže silný religiózní vliv a kde se také stále více množí zprávy o satanismu, jsou především jižní Kalifornie, Florida, Karibik, Skotsko, „Bethel-Central" i další místa v New Yorku.

Charles Taze Russell kromě jiného vlastnil také hřbitov v Pittsburghu. Je důležité vědět, že přední satanisté se z různých důvodů stále znovu snaží vlastnit hřbitovy. Za prvé jim dává možnost nepozorovaně odstranit tělo zavražděného při satanistických rituálech, a oběti bývají obvykle pohřbívány pod hroby „normálně" zemřelých, za druhé se s hřbitovy pojí magická síla. Prostřednictvím „Kruhu světla", v němž nahý satanista leží, se snaží nabýt spirituální síly mrtvých. A konečně za třetí potřebují satanisté určité lidské kosti jako třeba lebku a levou ruku; ta jim při vzývání ďábla slouží k rituálním úkonům např. k držení svíce při některých obřadech.

Mocnou skupinou vůdců Společnosti strážné věže jsou tzv. „Rozpolcené osobnosti", pěstující „kult existencí" a mluvící jazykem „enochian", který má také svou vlastní abecedu. Jako okultní jazyk je užíván satanisty na nejvyšších stupních Společnosti strážné věže. Všechny rituály v hlavním stanu Společnosti jsou vedeny v okultní řeči enochian.
Je třeba zde ještě dodat, že se satanskými symboly se setkáváme doslova po tisících v nejrůznějších publikacích Společnosti strážné věže. Avšak i sami vůdci Svědků Jehovových jsou pouhé loutky, kterými z pozadí obratně manipulují neviditelné ruce, a proto také Společnost strážné věže vždy zastupovala a hájila zájmy iluminátů.

Další dějství:
b) rodina Onassisů

Aristoteles OnassisV roce 1928 se vůdčí ilumináti, kontrolující velké ropné společnosti, sešli na zámku Achnacarry a sjednali tam tzv. „Achncarry Agreement" (A. dohodu). Bylo v ní stanoveno, že si mezinárodní ropný kartel rozdělí svět. To je také důvod, proč je třeba benzin z téhož tankeru dodáván nejrůznějším „konkurenčním" čerpacím stanicím v dané oblasti nebo zemi. A jestliže víme, že ropa již v roce 1928 představovala naprostý monopol iluminátů, pak také spolehlivě usoudíme, že byl rovněž iluminátem i Aristoteles Onassis, který stavěl největší tankery na světě.
Aristoteles Onassis byl králem v iluminátské hierarchii. Jeho moc zasahovala do tolika oblastí lidského života, že jej mnozí badatelé považovali za nejmocnějšího muže světa. Patrně si však neuvědomili, že moc je mezi vůdci resp. vůdci iluminátů rozdělená.
Aristoteles „Ari" Onassis skutečně měl celosvětovou moc, ale jen z toho důvodu, že byl součástí okultní hierarchie, která kontroluje náš svět.
Mnozí lidé si myslí, že jeho život byl obklopen tajemstvími a protiklady, ale to neodpovídá pravdě; byl obklopen „kouřovou clonou".

Aristoteles OnassisIlumináti se dělí na sekce drogy/porno, na hospodářsko/politickou sekci, na sekci rituálně/kultovní, globálně komunikační a na sekci kontroly myšlení. Vůdcovské kompetence v jednotlivých oblastech se vzájemně kříží. Aristoteles Onassis pracoval pro ilumináty v oblasti drogy/porno/politika/hospodářství.
"...Jackie Bouvier Kennedy Onassis, s níž se John F. Kennedy oženil, byla spojena s Auchinclossey, skotskou pokrevní dynastií iluminátů. Lze si snadno představit, jaké rodinné svazky tento „clan Auchinclossů" v historii měl: Bundy, Grosvenor, Rockefeller, Tiffany, Vanderbilt, Winthrop a mnoho dalších. Kdyby nebyl John F. Kennedy zavražděn a jeho život se nedočkal tak důkladného probádání, pravděpodobně nikdy by se nám nepoodhalila záclona tajemství a my bychom nepoznali iluminátskou rodinu Kennedyů...." Mezi důvěrnými přáteli Ari Onassise patřili i manželé Peronovi a Onassis udržoval s Evou Peronovou dokonce i intimně - sexuální poměr.

Bylo vypuštěno mnoho dezinformací včetně tvrzení, že některé rodiny iluminátů bojují o kontrolu nad světem, ovšem skutečnost je poněkud jiná. Je sice pravda, že si v mnoha sektorech konkurují, ale ve současně se i vzájemně potřebují a svým tajným náboženstvím jsou spolu těsně spojeni. Problémem badatelů v této oblasti je okolnost, že se obvykle nepřihlíží k satansko-spirituální dimenzi iluminátských rodin. Satanisté věří výhradně a jedině moci, etice nevěří! Existují mocenské boje mezi nejvyššími satanisty, ale takový je prostě způsob jejich života. Satanisté nejvyšších stupňů obvykle neumírají „normální" smrtí; bojovat a vzájemně se zabíjet je součástí jejich náboženství! To však rozhodně neznamená, že nejsou pokrevními bratry a že nespolupracují! Dnes patří rodina (pokrevní linie) Onassisů stále ještě k vůdčím iluminátským rodinám a v hierarchii má nadále velkou moc. Po smrti miliardáře Aristotela Onassise převzaly jeho záležitosti rodiny Rockefellerů a Bundyů.
"...Satanův plán v zásadě spočívá ve vytváření teze a antiteze; proces se neustále opakuje tak dlouho, až je nakonec dosaženo žádoucího konečného výsledku. Z nekonečných bojů chaosu by pak měl povstat nový světový řád, což nám připomíná staré zednářské heslo „Ordo ab chao" (Řád z chaosu). Je-li teze kladivem, pak antiteze slouží za kovadlinu – všechno mezi nimi bude buď zničeno nebo zásadně přetvořeno! K realizování tohoto plánu je zapotřebí tří válek...."

Kdo dnes může číst Platona a jeho dílo "Politheia"?

PlatonPokusme se logicky uvažovat ze stanoviska iluminátů. V dosud diktátorsko-totalitárně ovládané bývalé komunistické Východní Evropě má být nyní zavedena „nezvratná„ demokratizace. Ale co v této souvislosti znamená slovo nezvratně.? Že Sovětský svaz a jeho satelity mají být na věčné časy demokraciemi (když už se jimi jednou staly!)? A že je tím komunismus jako skutečná „diktatura (údajně) proletariátu„ definitivně odbytý, vyšlý z módy, „zhroucený„? Před tím nás ochraňuj Marx! Jakže to náš sionistický iluminát říká ve svém „Manifestu„ z r. 1848? „Už výše jsme viděli, že první krok dělnické revoluce, povýšení proletariátu na vládnoucí třídu, je bojem proti demokracii„ (cit. podle Müllera 1982, str. 312). - Demokratizace je tedy podle zcela věrohodného ujištění prominentního „zasvěcence„ pouze „prvním„ krokem. Co ale potom bude těmi dalšími? Starý řecký filosof Platon stanovil velice zajímavou teorii. V osmé knize svého proslulého díla „Politeia„ totiž říká: „Tyranie přirozeně nemůže vzejít z žádné jiné státní ústavy, než z demokracie; z přehnané svobody bude nejtvrdší a nejzuřivější otrokářství„

Další dějství:

Níže uvedený výňatek o Hitlerovi je z díla Robina de Ruitera "Třináct satanských pokrevních dynastií". To druhé je bulla z r. 1555 PP Pavla IV., která je samozřejmě málo známá a mezi PP bullami – (pokud vím) - není uvedena, samozřejmě. Hitlerův vzestup k moci zaměstnává historiky dodnes. Jak se mohl stát německým kancléřem neúspěšný rakouský malíř s neukončeným školním vzděláním, který to za první světové války dotáhl na pouhého desátníka? Čím si vysvětlit záhadný poměr mezi Hitlerem a jeho protihráči? Při pozorném zkoumání těchto vztahů lze totiž odhalit osobité schéma: kdykoli se Hitler na ten či onen způsob dostal do potíží, dostalo se mu pomoci nejen zvenčí, ale také od jeho nepřátel a protihráčů. Stručně řečeno měl vždy možnost najít z daných obtíží východisko.

„Bylo by podivné, představit si celý národ darebáků: je však neméně podivné, vidět národ, složený výhradně z kupčíků, kteří si nepovažují za čest, že jsou občany státu, jenž jim poskytl pohostinství, ale raději šidí jeho obyvatele.“
( Kant )

baron RothschildMnozí nezávislí badatelé potvrdili, že Hitler byl řízen jinými osobami. Jeho úspěchu můžeme porozumět pouze tehdy, budeme-li se zabývat mocí, která za ním stála, stejně jako cíly, které tato moc sleduje!
Psychoanalytik Walter LangePsychoanalytik Walter Lange a autor knihy „Hitlerova duše" podává důkaz, že Hitler byl potomek (levoboček) vídeňského barona Rothschilda. Existuje tajný dokument vídeňské policie, která Hitlerův životopis zkoumala. Vyšetřování nařídil rakouský kancléř Dolfuss a vedlo k zjištění, že Hitlerova babička Marie Anna Schicklegruberová otěhotněla v době, kdy pracovala jako služebná barona Rothschilda. Když se Rothschild o jejím stavu dozvěděl, poslal ji do nemocnice v jejím rodné obci; tam se narodil Alois Hitler, otec pozdějšího kancléře.
Pokud byl Hitler skutečně spřízněn s Rothschildy, pak musel být také příslušníkem „třinácti pokrevních linií"! Podporovali satanští ilumináte Hitlera na jeho cestě k moci? Mohl počítat s podporou mocných satanských společností?
Pokud nepochopíme, že skutečně mocní v Třetí říši – tedy lidé v pozadí nacionálních socialistů – byli ilumináte, nikdy nemůžeme proniknout do nejskrytějšího tajemství. Nadále zůstaneme v nevědomosti o tom, jak se všechny nitky sbíhají v jediném vrcholku....

horoskop barona Rothschild
Další dějství:

Bez ohledu na PROTOKOLY to vlastně nikdo nepopírá; právě naopak. «Rothschildové – evropská rodina» byl název hojně navštívené výstavy od 9. října 1994 do 27. února 1995 ve frankfurtském Židovském muzeu, ke které tisk již předem psal, že se «tam představí dnes již legendární vzestup MEYERA AMSCHELA ROTHSCHILDA a jeho rodiny ze židovského ghetta ve Frankfurtu až k mezinárodně nejvlivnějšímu finančnímu impériu. Přímo symbolické je místo výstavy; židovské muzeum totiž sídlí v prostorách historického ROTHSCHILDOVA paláce.»

GEORGE ARMSTRONGV jakém rozsahu během pouhých dvou set let dům ROTHSCHILDŮ předstihnul všechny ostatní (židovské i nežidovské) «bankéře», je sice matematicky vykalkulovatelné, ale přesto stejně nepředstavitelné jako šokující. Již v roce 1940 předložil Američan GEORGE ARMSTRONG následující výčet: samotná pařížská ROTHSCHILDOVA banka vlastnila v roce 1848 majetek odhadem za 600 milionů franků, přičemž všechny ostatní pařížské banky dohromady vykazovaly jen 362 miliony. Ještě nesrovnatelně lépe se dařily obchody londýnské ROTHSCHILDOVĚ větvi: NATHAN ROTHSCHILD se roku 1820 pochlubil, že během uplynulých pěti let vzrostl jeho majetek z (přibližně) 3 milionů dolarů na 7,5 miliard, což odpovídá ročnímu tempu růstu o neuvěřitelných 500 procent; to bylo samozřejmě možné jen s pomocí nejšpinavějších burzovních triků v prostředí chaotických poměrů, vyvolaných napoleonskými válkami. Při roční míře růstu od roku 1820 o rozumně předpokládaných jen 10 procentech měl londýnský ROTHSCHILD v roce 1940 již kapitál kolem 20 miliard dolarů. Sotva představitelná částka, říká ARMSTRONG, protože tři největší americké majetky 30. let 20. století - ROCKEFELLERA CARNEGIEHO a FORDA - obnášely dohromady jen asi dvě miliardy dolarů! V každém případě se – stále podle ARMSTRONGA – úroky a burzovními i měnovými spekulacemi nahromaděný kapitál celé ROTHSCHILDOVY rodiny odhadoval v roce 1925 na zhruba 300 miliard dolarů, přičemž asi 100 miliard bylo získáno díky I. světové válce. ARMSTRONG však o tom soudí takto:

«Zdá se to být velice opatrný odhad. Od té doby jsme již měli slušný počet menších válek a dvě velké deprese, totiž katastrofu let 1929-1930 a ROOSEVELTŮV debakl roku 1937, v jejichž důsledku kurs aktiv prudce kolísal. Je tedy pravděpodobné, že rodinný majetek ROTHSCHILDŮ se nyní pohybuje blízko 500 miliard dolarů, což je zhruba dvakrát tolik jako hodnota vlastnictví všech obyvatel Spojených států.»

Po všem výše řečeném tím více zaráží, že obecně není o internacionálním bankovním domu ROTHSCHILDŮ téměř nic slyšet. Je pravda, že na velké jubilejní slavnosti k 250. narozeninám MEYERA AMSCHELA ROTSCHILDA koncem března 1994 si dalo dostaveníčko na «75 členů rodiny z Anglie a Francie» a že se při tomto aktu nejednalo o žádnou vedlejší záležitost, dokazuje i přítomnost tehdejšího spolkového kancléře HELMUTA KOHLA jako slavnostního řečníka. Jinak však ROTHSCHILDOVSKÉ banky jakoby již po více než sto let už žily buď jako stíny, nebo zcela zmizely z obzoru. Nenacházejí se mezi deseti největšími bankovními doby světa, mezi většími je možné objevit jen ve střední části přehledu londýnskou soukromou banku N. M. Rothschild & Sons – a to ještě snad, protože nezveřejňuje žádnou regulérní bilanci. A v každoročně Forbesem vydávaném žebříčku nejbohatších osob resp. rodin zůstávají ROTHSCHILDOVÉ zásadně mimo – a to jak jednotlivci, tak i celá rodina. Jak můžeme právem předpokládat, na vlastní přání, protože jejich majetek by souhrn bohatství všech ostatních alarmujícím způsobem deklasoval; nebo také proto, že by to mohlo vyvolat nežádoucí pozornost netušených rozměrů.

Širokému publiku, které se chce bavit, aniž by muselo myslet, mohou špinavé bulvární tiskoviny jako třeba Neue Revue dokonce namlouvat, že se kdysi bezkonkurenční majetek ROTHSCHILDŮ nedávno prostě rozplynul ve vzduchu. Pak se tam čte následující: «Šli do Londýna, Paříže, Vídně a Neapole a záhy ovládli evropské hospodářství!. Financovali železnice, suezský kanál a velkoprůmysl!, určovali měnovou politiku i devizové kurzy!, vždy věrni zásadě starého: nikdy nic neprozrazovat a už vůbec ne stavy kont, plány nebo soukromé záležitosti.» - Potud dobře. Ale vzápětí zkušený redaktor pouhými třemi větami elegantním způsobem řeší problém, jak hospodářství, měnovou politiku i devizové kurzy Evropy ovládající ROTHSCHILDY nechat náhle propadnout až k naprosté bezvýznamnosti: «Cena za to byla vysoká. Pod sluncem obchodních úspěchů bylo málo osobního štěstí, naproti tomu na stinné straně se brzy začaly rozmáhat pochybnosti, trudnomyslnost i myšlenky na sebevraždu.» - To souhlasí, alespoň částečně. Náš redaktor však pokračoval: «Zdálo se stále beznadějnější dostát přání otce zakladatele i v časech, kdy moc na sebe strhly státní banky?, multikoncerny? zglobalizovaly hospodářství a euro? udělalo směnné kurzy zbytečnými.» - Ano, nejprve Rothschildy a společníky nevybíravým tlakem instalované «národní banky», pak vzdor ROTHSCHILDOVSKÉMU finančnímu monopolu zázračně se odnikud vynořivší konkurence «multikoncernů», a znovu na tvrdý nátlak ROTHSCHILDŮ vytvořené «euro» – to všechno mělo zrovna ROTHSCHILDY obratem ruky zbavit dosavadní moci! Logické, není-liž pravda? Pan redaktor nás přece poučil, že ROTHSCHILDOVÉ měli fatální sklony k sebevraždě. . .

Ale žerty stranou. Kam skutečně «zmizel» téměř geometrickou řadou rostoucí ROTHSCHILDOVSKÝ majetek, který by podle neúprosných zákonů matematiky musel tvořit (a také skutečně tvoří) přinejmenším dvoumístný procentní podíl veškerého světového kapitálu? Ať se nám to líbí nebo ne, odpověď dávají PROTOKOLY ve zde již citované výpovědi: «Budeme mít ko-lem sebe štáb bankovních odborníků, kapitalistů, průmyslníků, a především milionářů. . .» - Ale ještě než se začneme podrobněji zabývat touto nedocenitelnou indicií, nejprve se alespoň krátce podíváme, co z nezměrného ROTHSCHILDOVA impéria nyní vyčnívá na povrchu jako bezvýznamný «vrcholek ledovce». Než se do zkoumání pustíme, necháme se ze zcela nepodezřelého pramene, totiž rabínem ARTHUREM HERTZBERGEM, poučit o dominantním postavení finanční všemocnosti ROTHSCHILDŮ ve světovém židovstvu. Rabín nám nejdříve představuje nesmírně bohatou portugalskou Židovku 16. století BEATRIZ MENDEZOVOU (zvanou «DOŃA GRACIA»), která se usadila v Konstantinopoli: «Její dobročinnost byla skutečně knížecí. Zakládala a financovala synagogy i židovské školy, zařídila španělský překlad bible pro někdejší marrany a každý potřebný našel u jejího stolu místo.» Rabín pak pokračuje: «Jako uznávaná vůdkyně marranů své doby předjímala již DOŃA GRACIA ústřední roli, kterou pak v 19 a na začátku 20. století měli sehrát ROTHSCHILDOVÉ.» - Vzdor rabínově opatrně uklidňujícímu časovému omezení «a na začátku 20. století» není absolutně žádný důvod k domněnce, že by od té doby ROTHSCHILDOVÉ tuto roli postoupili někomu jinému, protože nikdo takový «jiný» není v dohledu!

Zde je nezbytná ještě jedna předběžná poznámka. Přirozeně se netýká pouze ROTHSCHILDŮ, nýbrž všech ostatních «nových finančníků» resp. «nových milionářů», kteří jsou podle definice spojeni s talmudskou ideologií. Přestože někteří rabíni, pokud se uchylují od talmudu, dovolují Židům různými oklikami brát úroky i od svých vlastních souvěrců, «zůstává pravdou, že poskytování bezúročné půjčky Židům se doporučuje jako akt blíženecké lásky, zatímco na druhé straně se doporučuje nežidům úroky co nejvíce zvyšovat. A skutečně také mnohé – i když ne všechny – rabínské autority včetně MAIMONIDESE dokonce doporučují zvyšovat úroky z půjček nežidům tak, jak je to jen možné.»!

Ještě dnes v Izraeli «velice populární» a «v mnoha levných a izraelskou vládou silně subvencovaných» vydáních rabínské učebnice ze Španělska 14. století s titulem «Kniha výchovy» paragraf 545 stanovuje, «že je nám přikázáno požadovat od nežidů úrok, půjčujeme-li jim peníze, a také že nesmíme peníze půjčovat bez úroku», a to vše s následujícím zdůvodněním: «. . . v kořenech této náboženské povinnosti tkví skutečnost, že nesmíme nikomu projevit žádné milosrdenství kromě lidem, kteří znají a uctívají Boha. Pokud se zdržíme milosrdenství vůči zbytku lidstva a prokazujeme je pouze prvně jmenovaným, dodržujeme tím náboženství našeho Boha, budiž jeho jméno pochváleno. Hle, odepřeme-li milosrdenství ostatním, bude naše odměna [od Boha] stejná, jako když jej [skutek milosrdenství] prokážeme členům našeho vlastního národa.»

Další dějství: Vzpomínka na zničení WTC.

LARRY ABRAHAM SILVERSTEIN a jeho švagr BERNAD MENDIK, dva další představitelé téměř bezedného odvětví «obchodu s newyorskými realitami» mezi početnými dalšími «novými milionáři» USA, dohromady vlastníci (již 1986) kolem 360 milionů dolarů. Od té doby již zjevně postoupili do třídy miliardářů, neboť přinejmenším mezitím již sedmdesátiletý SILEVRSTEIN byl znám jako člověk, který si 24. července 2001 na 99 let pronajal newyorské World Trade Center, tedy jen 49 dnů před jeho zničením velmi podivným «teroristickým útokem» za cenu (v přepočtu) sedmi miliard marek. On resp. jeho tři děti si mohli dělat oprávněné naděje na příslušně tučné pojišťovací odškodné. Nebyl ovšem sám: «Prakticky celá newyorská bankovní branže byla napojena na zmíněné financování»! Počátkem roku 2002 se právní spor s dotyčnými pojišťovacími koncerny (mezi nimi i německou (?) Allianz) točil pouze kolem toho, zda má SILVERSTEIN dostat «jen» 3, 55 miliardy dolarů (sic!) nebo dvojitou sumu z pěkných 7, 1 miliardy. . . SILVERSTEINOVI ovšem mohlo být sotva co vítanější než zmíněný teroristický útok, protože dříve či později by WTC muselo být za ohromné peníze sanováno «pro nevyhovující stavební materiál – asbest!»

"...Zdecimování světového obyvatelstva šířením smrtelných epidemií a rozdávání otrávených sladkostí dětem. Odstranění všech osob, které mají nějaké postavení, ale nechtějí spolupracovat. Podstavení a infiltrování případně ještě oponujících vlád. Vyhlazení křesťanství. Zavedení kratšího období masové anarchie. Získání ještě důraznější kontroly nad lidskou činností. Další otřesení světovým hospodářstvím. Vyvolání válek v Jižní Americe prostřednictvím drogových baronů. Bezvýhradná kontrola nad jadernými zbraněmi. Nové konflikty na Blízkém východě. V případě nutnosti jako poslední kroky ke světové diktatuře vyvolání třetí světové války."

Vždyť víme, co nás čeká, předpokládám, že to urychlí, jde jim to opravdu pomalu, vždyť se to táhne nejviditelněji již od francouzské revoluce r. 1789.

Další dějství.

Jeden skvělý rabín píše ve svých tzv. rodinných novinách při příležitosti křesťanských Vánoc o narozeném a později ukřižovaném (oběšenec!) Ježíškovi:
„Je to vlastně štěstí (masel), že tento Oběšenec (talui) přišel na svět. Stará bajka, že Ukřižovaný vyšel ze Židů, má ještě dnes svoji platnost - obraťme si na chvíli pořádek věcí a řekněme si, že Židé tomuto synovi Marie děkují za vynikající profit. Výlohy mají lákavý vzhled a jsou plné žádoucích věcí. A tak mnozí jsou obšťastněni, když nastává svátek narození tohoto „dobromyslného a pokorného", narozeného mezi osly a jim podobnými. Ostatně je pořád lepší mít Vánoce než neštovice, a kdyby s tím panna Maria byla srozuměna, porodit v létě ještě jednoho kluka, takže bychom měli dvoje Vánoce, klidně bych ji přenechal našim Číňanům." (Citováno podle knihy A. Schickedanze: Sozialparasitismus im Völkerleben /Společenský parasitismus v životě národů, Lipsko 1927, str. 102.)

Heinrich HeineHeinrich Heine, který je nám vnucován jako německý básník, napsal:
„Když se rozšlápne taková myšlenková štěnice, zanechává pak po sobě smrad, vnímatelný po tisíc let. Jednou takovou myšlenkou je křesťanství, které bylo rozšlápnuto již před osmnácti stoletími, a nám, ubohým Židům, od té doby stále ještě zamořuje vzduch."

T. j. „Ukřižovaný"!!
Ve vídeňském týdeníku Gerechtigkeit z 28. 12. 1933, který se mi dostal do rukou teprve v polovině března 1935, jsem se dočetl, že rabín Wise (otec nynějšího rabína Wise) popíral, že by tato slova v židovských novinách Deborah napsal. Protože není jisté, že bude do soudem stanovené doby možno provést důkladné ověření těchto rozporných zpráv, sdělil V. soudnímu dvoru v Bernu dopisem z 20. 3. 1935, že „v zájmu naprosté přesnosti tuto pasáž ze znaleckého posudku vypouštím". Uvedený materiál postačuje i bez tohoto citátu.

Další část: Židovské bankovnictví
výňatek z „Konečné řešení pro Evropu.." od J. Rothkranze

Jacques Attali Pro naše účely postačí, když si budeme jako až dosud průběžně vybírat z prakticky nekonečného množství historických jednotlivostí zvláště výrazné etapy na cestě Židovstva k dnešnímu celosvětovému monopolnímu postavení v bankovním sektoru. Že o takový monopol Židovstvo usilovalo od samého začátku a že už jej skutečně má, lze snadno zjistit z axiomu, vyjádřeného v židovském časopisu „The American Hebrew" z 10. září 1920. Píše se tam: „Z ekonomického chaosu stvořil nepokojný židovský duch organizovaný kapitalismus s jeho nejúčinnějším nástrojem, bankovnictvím."
Podpořit a ilustrovat tuto židovskou tezi nám pomůže nikdo menší než Jacques Attali, dlouholetý důvěrný poradce F. Mitterranda a pozdější neúspěšný šéf „Evropské banky pro výstavbu a rozvoj". Attali nás také ušetří možné výtky, že snad čerpáme z „antisemitských pramenů", protože sám je alžírský Žid, jeden ze 150 tisíců takových ve Francii (podle Guy de Rothschilda), a navíc jeho mimořádně důkladná a fundovaná kniha o židovském velkobankéři Siegmundu G. Warburgovi představuje tak bohatý soubor informací, že její údaje jen sporadicky vyžadují doplnění z jiných pramenů. Tomuto dílu o 500 stranách, které vyšlo r. 1985 ve Francii a už následujícího roku také v německém překladu, bylo bohužel ze strany německy hovořících gójů věnováno velice málo pozornosti; neprodané výtisky prvního (a jediného) německého vydání se dokonce r. 1991 vynořily na pultech antikvářů za výrazně sníženou cenu.

Že se četba Attaliho knihy opravdu vyplatí, poznáme už z jejích prvních stránek; jestliže nás výše citovaný lexikon informoval jen povšechnými slovy o tom, že bankovnictví je historicky poprvé prokázáno u starých Babyloňanů, pak Attali již upřesňuje: „Ve znovu objeveném archivu prvního kreditního ústavu v Babylonu, tzv. ‘domu Murashu’, se vedle sedmdesáti židovských jmen nacházejí také smlouvy, rovnoprávně uzavírané mezi Židy a babylonskými obchodníky." - V římské a později také východořímské aneb byzantské říši hráli Židé ve finančním sektoru dominantní roli. Za zvláštní zmínku stojí skutečnost, že v Byzanci byli ONI „pány nad ražbou peněz" a později se stali dokonce i nájemci daní. „V pátém století se Židé začali jako bankéři usazovat také v evropských křesťanských osadách a financovali obchody i ostatní záležitosti klášterů a měst. Řehoř z Toursu připomíná jednoho židovského bankéře jménem Azmentarius, kterému hrabě z Toursu a jeho náměstek dlužili peníze." O křesťanském Západě 11. století Attali píše: „Všeobecně se říkalo, - (s nadsázkou?) - že peníze si lze půjčit jenom u Židů. V mnoha jazycích tehdejší doby se pojem ‘židovina’ významově kryl s výrazem ‘lichvářství’ - tedy ne moc lichotivé slovo."

Nyní přejdeme přes další - byť i velice zajímavé - podrobnosti a budeme se zabývat vlastním rozkvětem bankovnictví v pozdním středověku. „Počátkem 14. století," poučuje nás náš informátor, „vystihli židovští obchodníci správnost své volby Západu před Orientem. Následkem toho se sem také přesunulo těžiště jejich národa. Židé se usazovali především tam, kde byl domovem obchod - v Antverpách, Bruggách, Trevíru, Norimberku, v Benátkách i na všech dvorech: vidíme je jako dodavatele peněz pro expedice iberských panovníků, např. pro výpravu Alfonse III. proti Maurům; je doložen Judah Ebn Ezra jako bankéř krále Alfonse VII.; Joseph Ibn Shoshan jako bankéř Alfonse VIII; Ibn Zadok jako daňový inspektor (špan.: ‘almoxarife’) Alfonse X.; Abraham El Barchilon ve funkci finančníka Sancha IV.; Benveniste de Porta jako bankéř Jaimese I. Aragonského; Judah Halevi a Abraham Aben-Joseph jako ‘generální pachtýři’ králů Karla II. a Karla III. Navarského... V 15. století jsou Židé zvěstovateli nadcházejícího bohatství měst, jako byly Bruggy, Antverpy, Benátky a Janov, a usazují se tam...; přesto však stále ještě hrají velkou roli při španělských královských dvorech. Tak např. Luis de la Cavallerai byl v oné době nejvyšším pokladníkem Jana II. Aragonského; Diego Aria de Avila a po něm i jeho syn byli tajemníky Jindřicha IV. Kastilského; Abraham Senior a pak Isaac Abrabanel byli nejdříve bankéři Alfonse V. ve válce proti Granadě a později se stali finančními poradci Isabelly Katolické," o čemž se ještě později zmíníme. Oficiální dějepis, kterému Sion už dávno nasadil náhubek, cituje při svém líčení rozmachu bankovnictví v 15. století až do omrzení stále tatáž jména: v Německu Fugger a Welser, v Itálii Alberti a Medici, ve Francii Jacques Coeur - tedy samé Nežidy!

Není snad už jenom tohle v jasném rozporu s výše uvedenými skutečnostmi ze židovských pramenů? Přirozeně že ano, nemluvě už o tom, že ani v těchto oficiálně uváděných prvních nežidovských bankéřských dynastiích nelze spatřovat výhradně Nežidy. Např. jméno „Jacques Coeur" je v překladu „Jakob Herz", a okamžitě zní izraelitsky. Židovku jménem Adelheid Herz si jak známo, vyvolil za manželku Carl Rothschild, jeden z pěti synů legendárního Meyera Amschela. Přeměna nápadně židovsky znějících jmen na jména méně „nápadná" je dávnou jejich specialitou v diaspoře. Jestliže je přesto Dauphin-Meunier jiného názoru a uvádí, že: „Jacques Coeur byl horlivý křesťan. Jeho bratr byl biskupem v Luçonu, jeho syn arcibiskupem v Bourges. Ten hrál r. 1448 významnou roli při překonávání velkého církevního schisma, na čemž měl nejvyšší zájem celý křesťanský svět" atd., pak to samo o sobě nedokazuje vůbec nic! Ve Španělsku a v Portugalsku se dostávali pokřtění Židé (tzv. „marrani", neb „moriskos") i do nejvyšších církevních kruhů a přesto zůstávali tím, čím byli před svým pokřtěním. Byl to dokonce jejich promyšlený cíl: pomocí předstírané zbožnosti získat vysoké církevní úřady a z nich pak podkopávat Církev. Sám židovský historik Graetz k době kolem r. 1480 konstatuje, že „velký počet z nich jako vysokých církevních hodnostářů hrál svou roli; mezi nimi bylo několik biskupů židovského původu... Bylo by totiž zapotřebí notné dávky naivity k domněnce, že svůj vztah ke křesťanství opustili jen kvůli ‘nudnému’ katechismu. Mnoho marranů však přirozeně zůstávalo dál ve svém - podle církevního stanoviska - zaslepení, tzn. ve věrnosti víře svých otců."

Ať už národní identita Jacquese Coeura a jeho německých nebo italských velkobankéřských kolegů první generace bude či nebude zjištěna, jisté je tolik, že po jejich bankovních domech jako takových už po staletí není ani stopy. Židé svými schopnostmi se mezitím dostali na vrchol stále se rozvíjejícího bankovnictví a jejich služby byly křesťany ochotně přijímány, takže Graetz může o italských poměrech 15. stol. s hrdostí konstatovat: „Když se město Ravenna chtělo připojit k Benátkám a stanovilo k tomu své podmínky, mimo jiné požadovalo, aby mohlo do Benátek vyslat své bohaté Židy, kteří by tam otevřeli kreditní banku, čímž by se odpomohlo aspoň nejhorší chudobě obyvatelstva. Židovští kapitalisté dostali v mnoha italských městech od knížat nebo městských senátů rozsáhlá privilegia k otevírání bank a peněžnímu obchodování. Mantovský arcibiskup vyhlásil (1476) jménem papeže, že je Židům dovoleno půjčovat na úrok. Pisánský kapitalista Jechiel ovládl peněžní trh v Toskáně." - Ústřední banky tehdy ještě nebyly, stejně jako papírové nebo dokonce účetní peníze, ale právě v době španělské inkvizice byl nepokřtěný Žid Isaac Abrabanel španělským ministrem financí. „Státní příjmy v jeho rukou vzrůstaly; osmiletá činnost v úřadě (1484-1492) nebyla inkvizicí nikdy shledána za odsouzeníhodnou. Abrabanel královskému páru pomáhal svou chytrostí a dobrou radou. Sám prohlásil, že se v královských službách domohl majetku a vlastnictví pozemků a že mu ze strany dvora i grandů byly prokázány mnohé pocty. Jak nepostradatelný asi byl, o tom nejlépe svědčí skutečnost, že vzdor kanonickým zákonům a opakovaným nařízením kortesů o zákazu připouštění Židů do křesťanských úřadů mu katoličtí panovníci svěřili do rukou hlavní nerv státního života, ministerstvo financí - a to před zrakem zuřivého inkvizitora Torquemady!"

Ano, opravdu museli, jak triumfálně konstatuje Graetz, protože Židé se všude (díky zkoncentrovanému kapitálu, získanému pomocí šikovně prováděné lichvy) uměli učinit pro panovníky nepostradatelnými, a pak si na nich následně vynutit bankovní koncese nebo přímo svěření správy státních financí. A kde tomu tak snad ještě nebylo, úplně postačovala chtivost křesťanů po penězích k tomu, aby si židovské bankovní panství nechali líbit, jako např. v anglikánské Anglii koncem 16. století: „Za Stuartů se v Anglii usadil menší počet marranů, kteří zde byli stejně jako třeba v Bordeaux nebo v Hamburku považováni za španělské nebo portugalské křesťany a trpěni pro své bohatství a obchodní kontakty. Nejváženějším z nich byl Antonio Fernandez Carvajal, který vypravoval vlastní lodě a provozoval s nimi zámořský obchod. Když jednou byl obviněn z odpadnutí od víry, žádali nejvýznačnější londýnští obchodníci parlament, aby přihlédl k jeho nesmírnému přínosu pro město, a horní sněmovna se ihned postarala o umlčení žaloby." Vedoucí složkou skutečného bankovnictví se však stali Židé asi vůbec nejdříve v Holandsku. Jak sděluje Dauphin-Meunier, „přišly v letech 1610-1630 do Amsterodamu tisíce z Antverp vyhnaných portugalských Židů, kteří pak zde napomáhali rozšíření obchodního kapitalismu. Především ale zdokonalili a ucelili bankovní techniku. Zaváděli zde také nové živnosti, jako např. broušení diamantů. Roku 1609 městskou správou založená banka byla původně jen bankou depozitní, ale rychle se změnila ve směnárnu a kreditní ústav. Právě díky jí se stal Amsterodam na více než sto let finanční metropolí Evropy." - Potvrzuje to rovněž Jacques Attali: „Amsterodam... se mezitím stal hlavní ústřednou židovského bankovnictví, a to ještě před pádem Janova jako poslední středomořské metropole." - A dále píše: „Ve stejné době hrál ve Versailles další bankéř, hugenot Samuel Bernard, významnou roli u dvora Ludvíka XIV., jehož finančně silně podporoval. Po sňatku anglického krále Karla II. s Kateřinou z Bragançy r. 1662 přišli do Londýna další sefardští židovští bankéři jako Jacob Henriques a Samson Gideon, kteří už tehdy vyměnili Amsterodam za budoucí ‘srdce’ finančního světa."

„Vidím kolem sebe raději národy mohamedánské nebo pohanské víry, než Židy. Jsou to podvodníci a šejdíři. Vykořením toto zlo. Nebude pro ně v Rusku ani střechy, ani obchodu, byť se sebe více namáhali a kde koho podpláceli.“
( Petr Veliký )

Období mezi lety 1700-1760 označuje Heinrich Graetz za epochu „zdivočení" Židovstva. Zde máme jeho zdůvodnění tohoto až překvapivě kritického odsudku: „Smysl Židů pro čest a právo byl v průměru citelně oslaben. Potřeba vydělávat, získávat peníze, byla už tak pánovitým požadavkem, že způsob jejich nabytí se stal lhostejným a vymykal se každé kritice. Z toho vzniklo uctívání mamonu; ne už jen pouhá láska k penězům, nýbrž úcta a respekt před nimi, takže bylo lhostejné, zda pocházejí z nečistých zdrojů. Do té doby poměrně dodržovaná demokratická rovnost mezi Židy, která neuznávala rozdíly stavů, se zcela vytratila v zběsilém tanci kolem zlatého telete. Do vedení židovských obcí se už nedostávali ti nejváženější, ale nejbohatší, a tedy získávali jakousi plnou moc ke svévoli a zpupnosti. Satira z té doby právem pranýřuje všemocnost peněz, kterým se všechno koří: ‘Peníze spojují i rozvazují; povyšují nevědomé do úřadů.’ - Postupující zbídačování obyvatelstva Židy bylo spolupříčinou těchto jevů. Mezi portugalskými Židy v Amsterodamu, Hamburku, Livornu, Florencii a Londýně bylo jen velice málo skutečných finančníků." - Graetz pak dále uvádí řadu jmen a číselných údajů, které zde s ohledem na rozsah neuvádím. Postačí nám konstatovat spolu s Attalim, že počátkem 18. století povstaly v Hamburku a Londýně první, převážně židovské „obchodní banky", které se soustřeďovaly především na výnosné (zálohové) financování a na zámořský obchod. „Tato věřitelská živnost v mezinárodním obchodě a mezinárodním měřítku se pak rozšířila na Ameriku, a to dávno před prohlášením nezávislosti. Tak např. Asher Levy, David Franks a Heyds Salomon financovali vývoz do Ameriky a později také její nezávislost," tedy skutečnost, která v oficiálním spodobnění amerických válek za nezávislost pravidelně chybí...

Vzestup Rothschildova domu, který se stal během necelého století světovým centrem nejen židovských, ale veškerých financí vůbec, se datuje od napoleonských válek a pro svůj význam si jistě zaslouží zvláštního pojednání. Ponechme tedy zatím stranou rothschildovské bankovní impérium a načrtněme si zde především Židovstvem představovaný a podporovaný rozvoj bankovnictví v Německu. Přestože koncem 18. století vypukla v Londýně finanční krize, která svými důsledky zasáhla také Hamburk, „na jiných místech Německa se konsolidovaly a rozvíjely židovské bankovní dynastie v zemi, která právě prodělávala bouřlivý průmyslový rozvoj. Ve Frankfurtu byl tehdejší majetek dynastie Speyer odhadován na 420 tisíc zlatých a tím patřila k nejpřednějším v Německu... V Berlíně založil už r. 1795 svou firmu Joseph Mendelssohn; r. 1789 Salomon Oppenheimer v Kolíně n. Rýnem a rovněž v Berlíně r. 1803 také Samuel Bleichröder..."

Berlín a Frankfurt, vedle Hamburku města s největším podílem židovského obyvatelstva, byla také prvními německými bankovními centry. „Roku 1824 navrhli poprvé berlínští a frankfurtští bankéři zřízení soukromé ‘národní cedulové banky’ při současném rozpuštění Královské banky; podobná žádost byla ve stejné době vznesena ve Frankfurtu, kde ji však městský senát na naléhání (tehdy ještě německé) Obchodní komory zamítl se zdůvodněním, že na navrhované akciové společnosti by se mohli libovolně podílet cizinci a sloužila by pak pouze k ažiotáži (spekulacím)." - Přijetí podobného, převážně židovského návrhu, jehož vzorem bylo zřejmě Patersonovo založení Bank of England, zabránil jen odpor několika prozíravých politiků. Nicolai cituje slova jednoho z nich: „Tolik se zdá být jisté, že takto velkými privilegii vybavená společnost by znamenala věčné upevnění finanční aristokracie, ale stejně tak navždy by to znamenalo vypuzení pozemkové šlechty a celá země by se dostala do úrokového područí několika cizích i domácích spekulantů."

Viditelně koordinovaná propaganda se nyní začala zasazovat o „uvolnění bankovnictví pro soukromé podnikání", čímž bylo přirozeně myšleno vydávání akcií a bankovek. „Všude v provinciích vznikaly ‘soukromé výbory’, které se o zřízení takových bank snažily... že toto ‘hnutí za svobodu bankovnictví bylo v podstatě re-prezentováno židovskými elementy, je zřejmé ze skutečnosti, že jen v Prusku bylo k r. 1861 ze 642 bankéřů 550 Židů, tedy jen 92 křesťanů." - Když byl po židovsky inspirované revoluci r. 1848 a jejích důsledcích pruský stát donucen ucházet se u bank o veliké úvěry, stál Sion již blízko svého cíle: „Hospodářská opatření," říká Nicolai, „prováděl ve spolupráci se všemi velkými finančními Židy ministr financí David Hansemann. Tomu pak přirozeně také odpovídala bankovní politika. Především činností Abrahama Oppenheima byla v Prusku zřízena první akciová banka... Ve stejnou dobu se stát vzdal peněžního monopolu postoupením práva vydávání bankovek na vratislavskou Státní banku a berlínský Pokladní svaz, a současně zrušil normativ pro soukromé cedulové banky."

Jak to pokračovalo dál? „Už tak ochromený odpor v nepřetržitém obranném boji poznamenává celý následující čas. Následkem byla perioda spekulantství 1856-1857, vyvolaná neúměrným vzrůstem počtu akciových bank s cedulovým privilegiem i bez něho, dále pak zaplavení Německa východními Židy, a konečně úplné zrušení koncesní povinnosti pro akciové banky zákonem z 11. června 1870. To všechno uvolnilo cestu ‘gründerství’ a našlo si svůj židovsko-politický výraz v zákonu z 3. července 1869, kterým byla v celém Německu zrušena veškerá ‘konfesijní omezení." - Připomeňme si zde ještě, že roku 1875 pak byla vytvořena „Deutsche Reichsbank" na bázi soukromého kapitálu. Protože tím vydávání bankovek ostatními, většinou židovskými, cedulovými bankami rychle ztrácelo na významu, není příliš těžké uhodnout, odkud pocházel soukromý kapitál této pro forma „státně kontrolované" ústřední cedulové banky! Proto také musíme souhlasit s Nicolaiho shrnutím, které je však vzhledem k faktům ještě poměrně zdrženlivé: „S historicky správným a doloženým zjištěním, že uvolnění soukromého bankovnictví v Německu je odvozeno od židovského vlivu a že koncentrace kapitálu byla prováděna už tehdy stejně jako dnes, máme přinejmenším prokázánu jednu ze spolupříčin tohoto vývoje."

Závislost např. německého průmyslu na jejich bankovním světě se dá prokázat třeba na Maxem Warburgem řízeném hamburském bankéřském domu M. M. Warburg krátce před a během I. světové války: „Roku 1912 vstoupil Max do dozorčí rady koncernu Blohm & Voß, nejvýznamnějších německých loděnic... V témže roce se stal Carl Melchior [Warburgův důvěrný spolupracovník!] členem dozorčí rady Norddeutsche Hütte v Brémách. V průběhu dalších let pak vstupovali další ředitelé Warburgovy banky do dozorčích rad všech německých velkoprůmyslových podniků, které jsou bez výjimky zákazníky této banky, přirozeně včetně rúrské průmyslové oblasti..." - Počet takových postů v dozorčích radách velkoprůmyslových podniků musel jít do stovek, protože vzdor tomu, že židovské banky za Hitlera už r. 1934 „ztratily polovinu svých zástupců v dozorčích radách", čímž byl v tomto mezidobí nastoupený trend dočasně pozastaven, pořád ještě u Attaliho zjišťujeme, že r. 1937! „banka přišla o dalších 80 míst v dozorčích radách", přičemž nějaká si držela stále ještě i r. 1938, kdy přešla nuceně do německé správy!

Z jednoho dalšího, spíše nahodilého sdělení našeho informátora Attaliho ostatně vyplývá, že také holandská ústřední banka se už v druhé polovině 19. století zcela nacházela v jejich rukou: Tehdy totiž ještě mladý Max Warburg odchází v osmdesátých letech za účelem zácviku v oboru bankovnictví k Dreyfusovi do Frankfurtu a pak do banky Wertheim & Gompertz do Amsterodamu. Jednadvacetiletému Warburgovi se r. 1888 podařilo ustavit tuto rodinnou banku za korespondenční banku největší holandské banky oné doby, Nederlandsche Bank," což vymohl u svých učitelů, kteří k tomu v Nederlandsche Bank museli přirozeně mít odpovídající kompetence...

K jakému účelu chtěl židovský finanční svět dostat emitování bankovek za každou cenu do svých rukou, nechá se snadno odvodit z již výše řečeného o moci ústřední banky. S kolínským Oppenheimerem důvěrně spřátelenému bankéři Rober-tu Pferdmengesovi vděčíme za potvrzení této teze, když ve svém r. 1930 zveřejněném díle „Die Wirtschaft der Gegenwart und ihre Gesetze" dal na uváženou toto: „Je obava, že stabilizací hodnoty peněz bude více nebo méně ochromena měnová politika; tím by totiž byly měnové politice uloženy závazky, které by ji zbavily svobody jednání k dosažení stanovených [!] hospodářsko-politických cílů." - Na jaké posvátné „hospodářsko-politické cíle" Pferdmenges konkrétněji myslel, formuloval jasněji ovšem pouze v úzkém kruhu, totiž na jednom zasedání bankéřů v Kolíně: „Zaměřením měnové politiky na stabilitu indexu by zmizely zprostředkovatelské zisky a my, pánové, tyto zisky potřebujeme." - Byl to ostatně tentýž Pferdmenges, kterého jsme už dříve poznali jako finančně-politického „poradce" Konráda Adenauera po druhé světové válce... Nakonec, celý svět si nechává „radit" od mamonu, tak např. v šedesátých letech britský socialistický (!) premiér Harold Wilson osobně od spoluprovozovatele Bank of England Siegmunda G. Warburga. Jako „poradce" amerického prezidenta Reagana k r. 1984 uvádí Schweiger hned tři pány se jmény Friedmana, Stockmanna a Feldsteina. Ani další bývalý prezident Jimmy Carter se v peněžních záležitostech nezříkal „rady" svých souvěrců a povolal si za ministra financí jistého T. Michaela Blumenthala, kterému ještě pomáhal státní sekretář Salomon. Další bývalý prezident „Bill Clinton byl obklopen štábem poradců, v němž se nacházela pěkná řádka specialistů na finanční otázky: Felix Rohatyn, Robert Shapiro, Robert Reich, Paul Krugman, Gene Sperling..."

Podle Jacquese Attaliho „se po povstáních r. 1848 mnoho německých Židů uchýlilo do Ameriky a pustilo se - vedle již tam sídlících Speyerů, Belmontů, Lehmannů a Salingerů - do bankovních obchodů". - V druhé polovině minulého století dostala židovská bankovní síť v USA znovu notný přírůstek, protože v té době „zřizovaly evropské banky své první kanceláře v New Yorku a Bostonu, a ještě další židovsko-němečtí bankéři, přitahovaní americkou bankovní expanzí, sami přijížděli do obou těchto měst: Guggenheimové, Morgenthauové a Lewisonové odplouvali do Ameriky a plni nadějných vyhlídek tam otevírali své vlastní firmy". - Když se dne 1. července 1944 sešla v Bretton Woods velká mezinárodní konference k stanovení (de facto) zlatého standardu US dolaru, byl jejím předsedou přirozeně „zvolen" židovský bankéř Morgenthau.

Jednou z největších akciových bank na newyorské burze byl a je (údajně nežidem Waddillem Catchingsem jako tzv. Investmentfonds) r. 1928 založený institut, který byl však už tehdy obdařen jednoznačně židovsky znějícím názvem „Goldman Sachs Trading Corporation" ukazující i svými dalšími právními formami na institut jistého Marcuse Goldmana z 19. století. Po obrovských ztrátách při pověstném burzovním krachu r. 1929 však tento bankovní dům padl r. 1935 také oficiálně zpět do židovských rukou, jmenovitě do rukou jistého Sidney Weinberga: „Mezi lety 1935 až 1950 Weinberg nejen že uchránil firmu před úpadkem, nýbrž ji přivedl na samotný vrchol její dosavadní historie, a sám si dokonce i mezi cynickými wallstreetskými vlky vysloužil uctivou přezdívku ‘Mr. Wall Street’. - Jeho nástupcem se stal r. 1910 narozený urostlý muž jménem Gustave Levy z New Orleansu, který jak v otřepané legendě skutečně začínal jako poslíček u jednoho provinčního makléře v Louisianě. Jeho mimořádné nadání pro arbitráž a termínové obchody, které sám nazýval ‘exotickými rostlinami ve finančním skleníku’ ho pozdvihlo ke skutečné velikosti, až se r. 1945 stal partnerem firmy Goldman, Sachs & Co. Po r. 1955 byl kdekým považován za ‘největšího manipulátora peněz na Wall Streetu’... Mnozí z jeho 1.400 podřízených ho označovali za bezohledného autokrata. Ve wall-streetských burzovních kancelářích bylo několik tuctů Gustavů, kterým se zkráceně říkalo Gus. Ale kdykoli byla - ať se sympatií, obdivem, strachem nebo nenávistí - oficiálně řeč o ‘Gusovi’, jednalo se o Gustave Levyho a nikoho jiného... Takový byl Gustave Levy; když pak roku 1970 dosáhl šedesátky a jeho firma postoupila na osmé místo mezi wallstreetskými podniky, stále věřil, že ještě nedosáhl vrcholu. Roku 1973 vydal 79 akciových emisí v celkové hodnotě zhruba 5,9 miliardy dolarů a podílel se na dalších 190 emisích v hodnotě 8,7 miliard. K jeho newyorské centrále patří deset kanceláří v různých amerických městech od Bostonu přes Chicago a Dallas až po Los Angeles. Jeho internacionální pobočky už dosahují až do Tokia, a r. 1974 se Levy v doprovodu svého ředitele pro ‘mezinárodní operace’, bývalého amerického ministra financí Henryho Fowlera objevil v Curychu, aby ke svým zahraničním pobočkám připojil také i švýcarskou." - Tak např. v Německu šéf kolínského bankovního domu Salomon Oppenheimer jr. & Cie., Alfred svobodný pán Oppenheim, stal se od r. 1977 také prezidentem düsseldorfské burzy.

Židovská dominance Wall Streetu je příslovečná, a tak se nelze ani příliš divit následující zprávě z r. 1991: „Šéfovi americké cedulové banky Mr. Alanu Greenspanovi, stojícímu už několik dní v křížovém ohni neobyčejně otevřené kritiky, se dostalo výslovné pochvaly Bílého domu. Vzhledem k zájmům politiků to není nic podivného. Podpory se mu však ve stejnou dobu ale také dostalo od finančních expertů Wall Streetu. Většina z nich se staví za to, aby prezident Bush jmenoval Greenspana i na druhé čtyřleté období do úřadu šéfa Ústřední banky USA... Kdyby ho však Bush v úřadu neměl potvrdit, navrhují experti znovu aktivovat jeho předchůdce na postu šéfa banky, Paula Volckera." - Ani Volcker, ani Greenspan (od něhož existují ještě početné varianty jako Grünspan, Grynzpan atd.) nejsou právě příliš anglosasky znějící jména...

A když pak náš informátor Jochen Göbel rok nato skutečně znovu „jmenovaného" Alana Greenspana představil jako „po prezidentovi nejmocnějšího muže Spojených států, jak si šéf cedulové banky nechává rád říkat", pak to bylo vědomé podhodnocení, protože sice může být, že si tak nechává občas říkat, ale především Greenspan skutečně je nejmocnějším mužem USA daleko před prezidentem. Ovšem i jejich šéf cedulové banky hraje jako obvykle jen roli místodržícího, k čemuž se později ještě dostaneme. Že stát Izrael zaměstnává hebrejského šéfa své ústřední banky, není jistě nic zvláštního. Zpozorníme však při zprávě, že guvernér izraelské cedulové banky Jakob Frenkel byl před nástupem svého úřadu v r. 1992 „hlavním ekonomem Mezinárodního měnového fondu (MMF)", a v důsledku toho udržoval „těsné styky se svými protějšky ve všech velkých státech, jakým byl třeba Alan Greenspan znovu prezidentem Bushem jmenovaný za šéfa Federal Reserve Board. Počítá se také s tím, že Frenkel otevře dveře, které byly až dosud pro Izrael zavřené" (pozn: kterépak asi ?), jak bylo svého času ne neprávem kalkulováno.

Ale také rakouská a německá ústřední banka mají, resp. až donedávna měly židovské šéfy. Bývalému prezidentovi rakouské Národní banky Stephanu Korenovi propůjčila exkluzivní zednářská lóže B’nai B’rith v létě 1984 zlatou medaili „za humanitární zásluhy". - Současný šéf banky Thomas Lachs „je synem amerického re-emigranta, důstojníka tajné služby", a jako takový je zcela smysluplně „předsedou společnosti židovského muzea ve Vídni"; kromě toho je při svém ročním příjmu kolem 700 tisíc DM socialista a odborář! Jak vidno, není marranství jedinou formou hebrejského umění přetvářky. To o něco feudálněji se už tváří Helmut Schlesinger, (až do října 1993) prezident německé Bundesbank izraelitského původu: Odborářem není, ale zato je již dvanáct let činný ve „správní radě DG Bank, vrcholovém institutu družstevních bank! (Genossenschaftsbanken)". - Jméno Schlesinger je prakticky výhradně jejich, i když se zatím na to kupodivu nikdo neodvažoval poukázat. Jako doklad existuje úmrtní oznámení z „Allgemeine Jüdische Wochenzeitung", také bývalého významného jejich ministra zahraničí USA Jamese Schlesingera vedle dalších početných příbuzných na důležitých veřejných místech Spojených států.

Další část: Cum nimis absurdum.
Zákony a nařízení určené pro židy žijící v církevním státě
Pavel biskup, služebník služebníků Božích, na budoucí památku věci.

Poněvadž velice nevhodně a nepřiměřeně se stává, že židé, jež jejich vlastní vina podrobuje věčné poddanosti, pod rouškou toho, že křesťanská zbožnost je přijímá a podporuje jejich soužití s křesťany, jsou natolik nevděční a odplácejí nevraživostí, a snaží se nad nimi si koupit převahu a nadvládu; a jak jsme se nedávno dozvěděli, mezi židy v našem Městě i v leckterých městech, územích a obcích svaté římské Církve propukla zpupnost, takže nejen smíšeně s křesťany a blízko jejich kostelů žijí nemajíce žádné vnější odlišné znamení, ba dokonce ve vznešenějších městech, územích a obcích, v nichž žijí, vlastní domy a používají čtvrti a ulice, nejlepší stavení skupují, křesťanské kojné a služebné a služebníky najímají a různé jiné věci k hanbě a pohrdání křesťanského jména troufale provádějí a myslí si přitom, že římská církev je bude trpět vzhledem ke křesťanské víře, jsouce přitahováni vlídností a dobrotivostí Apoštolského Stolce jim prokazované, aby konečně rozpoznali své bludy a dostalo se jim světla pravé katolické víry, přesto setrvávají ve svých bludech a neuznávají, že křesťané jsou skrze našeho Pána a Boha Ježíše Krista učiněni syny svobody, a proto nemohou mít stejný podíl se syny poroby; proto nařizujeme.

(Stručný obsah jednotlivých paragrafů)
Vydáno 14. července 1555
Další část: Vydáno v Tel Avivu v r. 1986 pro Židy v Rusku - výňatek

Bůh nám slíbil vládu nad světem - a my ji máme! Naším úkolem je tuto vládu upevnit. Udržte si všude ve svých rukou prostředky propagandy a informací, tisk, rozhlas, televizi a kino. Musíme i nadále pronikat do stranického aparátu a do řízení státu. Kolem každého problému vytvářejte obecný názor s ohledem na naše národní zájmy! Problém je možno vytvořit z každé hlouposti a naopak! Ani jeden obecný problém není možné nechat bez pozoru. Jestliže nám nepřináší prospěch, brzděte ho nebo nasměrujte proti našim nepřátelům - gójům. Musíme být u počátku všeho, abychom věcem dávali vhodný směr. Buďte za všech okolností vůdci, snažte se být vždy prvními. Vůdčí kvality v sobě pěstujte neustále, využívejte k tomu všech možných drobností, které přináší všední den. V ničem neustupujte, ani v nepodstatných maličkostech, ať už se jedná o místo ve veřejném dopravním prostředku nebo ve frontě v obchodě. V libovolném kolektivu berte vládu do svých rukou a řiďte ji s ohledem na naše zájmy. Administrativní a tvůrčí část výrobního procesu musíme dělat my. Gójové ať zajišťují rukodělnou a materiálně technickou základnu našeho tvoření. Nechť se starají o čistotu pracovišť a chrání plody naší práce. Ať jejich úroveň není vyšší než úroveň hlídače nebo uklízečky. K tvůrčí činnosti je možné výjimečně připustit góje neruského původu. Rusy k tomu nikdy nepouštějte! To buď pro vás vždy poučením. Nebojte se mít pověst nacionalistů! Iluzi internacionalismu nám zajistí existence osob smíšených národností s příměsí židovské krve - nebo v horším případě - představitelé národnostních menšin.

Máte-li možnost, vyberte výhradně Žida. Pokud to nemůžete zajistit, likvidujte raději funkci a místo. Jestliže ani to nemůžete docílit, pak obsaďte funkci Asiatem. Jestliže žádného vhodného nemáte, vezměte Poláka, Ukrajince nebo přinejhorším Bělorusa - ti mají také své nevyřízené účty s Rusy! Když je trochu zpracujete, stanou se vašimi spojenci. Ti všichni jsou ovšem také antisemity ve své vlasti. V Rusku je pro ně výhodnější být internacionalisty. Zajistí si tím potřebnou existenční sféru. Využijte toho! Nebořte otevřeně památky ruské kultury, ale také je neobnovujte. Po letech se samy rozpadnou. A chuligáni a „milovníci starožitností" je už po cihlách roznesou. Tvařte se že to nevidíte, protože jste zaneprázdněni řešením velkých národohospodářských úkolů. Národ bez historie je jako dítě bez rodičů. Všechno začíná znovu a z národa je možné odstranit všechno co je třeba a místo toho vložit do něho naši vlastní představu světa, náš způsob myšlení. Touto cestou mohou být celé národy zbaveny své tváře - napřed je zbavíme historie a tradic, a pak je přetvoříme podle našich představ.

Nepřetržitě bděte nad každým krokem vlivných a perspektivních Rusů. Nedopusťte, aby se sjednotili. Nedopusťte, aby mezi nimi vznikaly přímé kontakty - je-jich spojení musí jít přes nás a s námi!

Tam, kde jsou dva Rusové, musí být alespoň jeden Žid!

Jestliže se nepodaří zablokovat a dát k ledu mladé a perspektivní Rusy, snažte se je alespoň ovládnout: Zvěte je do svých společenství, vytvořte kolem nich uzavřený židovský kruh, zbavte je všech kontaktů a známostí, které jsou mimo vás. Přimějte je, aby si vzali za ženy Židovky a teprve potom jim dejte „zelenou". Nemějte strach, jejich děti budou stejně patřit nám. Jestliže pomůžete v kariéře takovýmto Rusům, přinášíte pomoc naší židovské věci. Od této chvíle je jejich plat naším národním důchodem. Vzhledem k dětem ztratí všechny ohledy ke svému národu a v žádném případě nedokáží být antisemity. Soužití s Židovkou, to je jeden ze způsobů zavlečení talentovaných gójů do sféry našeho vlivu a našich zájmů. Židé, berte si za manželky krásné a zdravé ruské ženy, ať nám dají zdravé potomky, ať zlepšují náš rod.

Každému perspektivnímu Rusovi - židovskou ženu.

Jestliže každý takový Rus potáhne za sebou alespoň jednoho Žida, pak bude o všechny z nás postaráno.
Ostatním Rusům dávejte úplatky, dárky, napájejte je koňakem, vodkou, nebo nejlépe denaturovaným lihem. Za různé tretky prodají všechno - i své Rusko!

A ještě poslední rada. Buďte bdělí! Není již třeba, aby se opakovala španělská inkvizice. Haste v zárodku všechny pokusy, dát nás do protikladu se společností, likvidujte všechny anti-židovské tendence v jejich počátcích, ať už mají podobu jakoukoli. Fašismus není náhodný jev. Vzniká tam, kde jsme podcenili tendence místního národa vládnout si ve své zemi. Fašismus neviditelně existuje ve všech národech. Naštěstí pro nás - různé národy k němu dospívají v různou dobu a pod různými názvy.
Skupujte, ničte a nedopouštějte nová vydání spisů, které odhalují naši strategii a taktiku, a ukazují nás v jiném, než námi vytvořeném světle. Žádný gój si nesmí pamatovat a nesmí znát skutečné příčiny židovských pogromů - v tomto případě smí znát jen naši verzi.

Zvláštní pozornost věnujte tvrdošíjným a nepokorným, kteří se nechtějí sklonit před naším vrchnostenstvím. Rozšiřujte o nich kompromitující pomluvy. Nechť se jich začnou bát i ti, kteří o nich mají dobré mínění a podporují je.

Hlavní je obviňovat - nechť se oni pokoušejí ospravedlnit! Ten, kdo se ospravedlňuje, je už z poloviny vinen!

Je-li to možné, dávejte jejich chování politické zabarvení, obviňujte je z proti-společenského jednání a hospodářské sabotáže. Vyprovokujte je, aby vystoupili proti státní moci - pak je s její pomocí zlikvidujte!

Tvrďte, že buď bude zaveden náš pořádek, nebo nastane úplná dezorganizace.

Tam, kde se chtějí obejít bez nás, musí být chaos, a to na tak dlouho, dokud utýraní gójové nepoprosí, abychom se ujali vlády a zajistili jim klidný život.

Kdo není s námi, je proti nám! Oko za oko, zub za zub! Tak to učil Mojžíš, tak žili naši předkové. A tak také budeme žít i my. Msta je svatá! Hesla křesťanského milosrdenství, smíření a ponížení přenechte hloupým gójům - jsou hodni právě toho!

Když materiálně zesílíme a zbavíme se strachu, sejdeme se čas od času v zemi našich předků, abychom posílili svého ducha, své symboly, víru a jednotu.

Scházíme se proto, abychom se znovu rozešli. A tak na věky věků.



E-mail:  j.chromik@quick.cz

Josef Chromík, Hlavní třída 46, 736 01 Havířov 1. ( 596 813 651)





Zpět



Valid CSS!


Copyright © 2010-2011 chromik.wz.cz. All rights reserved.