Motto:
Jediný způsob jak žít, je přijmout každou minutu
jako neopakovatelný zázrak,
protože ve skutečnosti každá minuta je -
zázrak, který se již nikdy nebude opakovat.

Kolik mám ještě dní, než přijde ten poslední,
jak dlouho budu ještě zpívat a hrát ?
Kolik je na zemi cest? Kterou se mám dát vést?
Nebo už myslet na návrat ?

„Uvědomme si, že si svými současnými myšlenkami budujeme zítřejší svět?"


Moje memoáry, ale především „můj boj".

Úvodem bych chtěl říct, že vyrůstal jsem v rodině a prostředí, kde jsem dostával od dětství do krvi „být vždy především sám sebou". Nikdy jsem netrpěl komplexem méněcennosti nebo potřeby klanět se někomu, žádné autoritě státní ani církevní, žádné osobností ani osobě, fyzické ani právnické.

Jestli by to byl hejtman okresní nebo krajský, ministr, prezident nebo jiný dědičný panovník, jako třeba král či císař, pan farář, biskup nebo sám papež římský či ostatní trapné figurky jako Dalaj – Lama a jemu podobní. Ani žádná instituce, či její grémium, jako ministerstvo nebo biskupství, Královský dvůr nebo Vatikán nevzbuzují ve mne pocit obzvláštní úcty nebo lásky vůči ním. Co mne po nich všech. Vážit si mohu nebo budu každého z nich jen potud, pokud si to on zaslouží svým vlastním přičiněním, především mravním chováním a základní lidskou slušností.

Přesto a s nesmírnou úctou a láskou vzpomínám na všechny své učitele a profesory, muže i ženy, kteří mne někdy všade vyučovali, jako na super osobnosti. Protože oni všichni s láskou formovali mou duši. V mých vzpomínkách všichni byli jedinečné super osobnosti obdařené mimořádně výrazným charismatem. Asi jsem měl obrovské štěstí, jaké asi nebývá dopřáno na tomto světě každému smrtelníkovi.

Od 6ti let to byli nejdřív učitelé české národnosti, kteří museli bohužel v r. 1939 opustit Slovensko. To byla obrovská škoda. Ale politika byla od počátku světa řemeslo velmi špinavé.

Od těch 6ti let jako prvńáčka, pán Samec, v Měšťánce pan Jozef Vášáry (taťka obou hereček), jeho manželka Hermína Schmidová, Helena Vaštíková Janišová, Prof Bábik, Huljak, v Gymnáziu Manželé Šafárovi, Profesoři Gazda, Peter Svatokrížný, Hlavatý, Haša, Andrej Roman, Krasnová Anča, Brychta, Nora Rákoši, na bohosloví Profesuři Maxmilián Chladný Hanoš, Vojtěch Bucko, Magnusek, Karol Ďurček, Štefan Janega, Rosinsky.

V Ostravě na Hornícké Fakultě VŠB Profesoři Václav Štěpánský, Prof. Dr. Ing.Alois Říman, Mydlárčík, Čechura, Slávík, Limberk, Novotný, Sládeček. Před všemi uvedenými i ostatními, na které si tak přesně nevzpomínám se skláním a vzdávám jim všem úctu a poklonu, že oni všichni se přičinili, aby ze mne udělali to, co jsem. Díky Vám všem za všechny Vaše tak vzácné dary. Nech jim je pan Bůh milostivý, odpustí jim pokud je co, a příjme je všechny k sobě do ráje nebeského.

Věkový rozdíl rodičů. Když jsem se narodil (* 1928) mému taťkovi bylo 65 a mámě 29 let. Po ukončení měšťánky jsem odcházel z domu na Gympl do Nitry. Právě v tu dobu měli jsem doma na návštěvě příbuzenstvo ze Žiliny a oni v rámci přátelského rozhovoru se zmínili v čem vidí hlavní důvod, že jsem tak univerzálně nadaným žákem. Někde se to prý dočetli, že právě vysoký věkový rozdíl rodičů je toho hlavní příčinou. V pozdějším věku jsem se dověděl, že i známý čínský filozof Konfucius z 5. století př. Kr. se narodil rodičům s ještě vyšším věkovým rozdílem. Totéž i spisovatel Ernest Hemingwey, autor „Komu zvoní hrana", „Sbohem armádo" a „Stařec a moře". Když se někdy ve společnosti tento problém otevře, někteří přátelé mne pak provokují „Jožko, měl bys nyní zplodit hodně moudrých dětí". Reakce: „jen kde vzít tu mladou maminku". Nejvíce mne rozesmál jiný přítel: Jožko, se zplozením geniálního potomka moc neotálej, vhodné pučící kvítko by se určitě našlo, aby z tak vzácného čmeláka vysálo drahocenné geny.
(Radil: Při problému můžeš přece použit i internetu)

Nicméně nejsem si jist, zda táto filozofie o věkovém rozdílu je dostačující pro interpretací celého fenoménu. Anatomicky lidská buňka jako funkční jednotka obsahuje ve svém jádře chromozomy, jejíž základní složkou je kyselina deoxyribonukleová, DNA protein. Chromatin v její jádře je uspořádán do specifických jaderných struktur chromozomu, nositelů genetické informace. Táto buňka je vždy připravená k dělení. Chromozomy mají dvě základní funkce, řídí v buňce metabolické a diferenciační pochody a připravují další dělení buněk. Během této reprodukce dochází vždy k rovnoměrnému rozdělení chromozomu každé buňky a tím i zachování genetické informace do všech dceřiných buněk. Dále u každého jedince je obrovské spektrum možných kombinací molekul (HLA - Human Leukocyt Antigens resp MHC - Major Histokompatibility Complex), proto neexistují na světě 2 jedinci s totožnými geny MHC resp HLA. Z uvedeného je možno vydedukovat, že sám věkový rozdíl bez správného genetického kódu otce, nebo alespoň jednoho z rodičů by zřejmě nestačil. Tento názor se dá demonstrovat na příkladu Tomáše Masaryka, který měl další 2 mladší sourozence: Martina a Ludvíka. Oba tyto kluky zplodil po svatbě Jozef Mesiarik, (*1836), negramotný čeledín z Kopčan u Holiče (Slovák), jako zákonitý manžel Terezy Kropáčkové (*1826) mámy TGM v manželství se záporným spádem věkového rozdílu. Máma byla starší o 10 let od svého manžela. I proto oba sourozenci TGM měli problém dokončit základní školu. Pak není nic divného, proč v českých dějinách není o nich ani zmínky, jakoby vůbec nikdy nežili. A to je právě o chromozomech a o DNA. Prostě kde nic není (geny), ani smrt nebere.

Lekce za zvědavost (prosinec1949).

Index z bohoslovecké fakulty Místo činu: Bohoslovecká fakulta v Nitře. Společenské klíma doby: Bolestiplné a dramatické. Jednak po prázdninách nám chyběli dva nejkvalifikovanější a nejoblíbenější Profesoři: Filozofie a Historie, kteří během prázdnin (ilegálně) vyemigrovali. Kromě toho během dvou měsíců jsme pohřbili dva nejvýznamnější představitele celé naši diecéze. Sídelný arcibiskup Dr Karol Kmeťko a Významný kanovník Andrej Cviček zemřeli po traumatickým stresu následkem února 1948. Z katedrály Nitranského hradu bylo profesionálně vyloupeno mnoho vzácných zlatých klenotů liturgických, jako kalichy, ciboria a monstrance včetně příslušenství. Byly to převážně vzácné dary od mnoha panovníků, či jiných významných osobnosti dějin. Kanovník A. C. byl po válce místopředsedou Demokratické strany Slovenska a z toho titulu i místopředsedou Parlamentu poválečné ČSR. Předseda této strany Dr Lettrich si zachránil život včasnou (ilegální) emigrací do USA. Náhlé úmrtí tohoto kanovníka zůstalo provždy nevysvětlenou záhadou. Jobové zvěstí se jen předháněly jedna za druhou. Nejnovější právě dorazila, že v sousedním Maďarsku komunisté zas pozatýkali vysokou církevní hierarchii v čele s primasem Mintzentym. Od této události se odvinula moje následující příhoda:

V aule fakulty byla přednáška Dogmatiky Fundamentalis. Profesor byl i vynikající kazatel, který uměl mistrně využívat jazyk, včetně jeho nejjemnějších řečnických fines a gradaci. Po přednášce jsem se přihlásil s otázkou „pane Profesore co nového v Maďarsku". Očekával jsem zmínku o Mintzentym, ale vše bylo jinak. Vznikla dlouhá pauza, jeho kukadla se do mne ostře zabodly, obličej jeho zrudla a postupně nastartoval. „Já zde o Neposkvrněném početí a on co nového v Maďarsku. Tak nekvalifikovanou otázku jsem ještě v životě neslyšel". Pak non stop bez přestávky si udělal vynikající řečnickou exhibicí, až mne až mrazilo v zádech. Využil jedinečnou šanci „nahrávky na smeč", jak srazit Chromíkovi přečnívající hřebínek. Já úplně zbledl a byl jsem stále menší a menší, že nejraději bych se byl schoval někam pod lavici, kdyby to šlo, zatím co pro celou aulu to bylo show k popukání. Po tom všem kdyby mne někdo píchnul, kapíčku krve by ze mne nedostal.

Po odstupu času si toho profesora o to více vážím ve svých vzpomínkách, že mi dal správnou kárnou lekcí, abych se včas vzpamatoval. Na druhé straně, kdykoli jsem se sešel s některým svým spolužákem, alespoň bylo na co vzpomínat a pořádně se též nasmát.

Pokus o přechod hranic. Stručné story. V takovém společenském klimatu, zmocňovala se deprese nejen nás všech žáků a profesorského sboru, ale tohle klíma se plošně rozšířilo i po celém městě. Celá budova, v které jsme žili, bydleli i studovali, včetně všech učeben byla jakoby celá přesycená vibracemi deprese a beznaděje. Za takových okolnosti začal jsem se začal starat, jak z toho ven.

Můj otec měl hodně svých sourozenců a jejich potomků v USA ještě z dob Rakouska Uherska, s kterými jsme po válce obnovili korespondenci. Došlo i k vzájemné výměně fotek všech členů jejich rodin s námi. Postupně se objevily pozvání k ním nejen na možnou návštěvu, ale i mnoho opakovaných příslibů zaplatit mi u nich v USA Vysokoškolské vzdělání jakéhokoli zaměření. Návrhy padaly o Fakultě lékařské, neb Jaderné fyzice, která se stala po válce velmi populární. Problém, jak se dostat ze železnou oponu jsem měl už pár let promyšlen: Jedna naše sousedka z Turzovky byla vdána v Aši a každý rok v prázdninách mne opakovaně zvala tam na návštěvu, že během krátké procházky lesem mne docela snadno převede do Bavor. Tak někdy kolem 10. března 1950 jsem požádal na týden volna domů, za kterou dobu jsem doufal že konečně se mi to podaří. Tak 14. března jsem si koupil jízdenku do Chebu a 15. 3. 1950 ráno tam odtud už pokračoval busem do Aše. V zastávce Hazlov vstoupili do busu SNB: Kontrola OP. Když jsem předložil svůj, hned začal výslech. Kam jedu a proč (zakázané pásmo). Musel jsem vystoupit, odvedli mne na strážnici a tam začaly všechny možné procedury: kontrola osobní a aktovky, písemností, oblečení a obuvi, šacování a svlíkaní do nahá. Nahlíželi s odpuštění i do pr.. Před večerem mne dopravili do okresní věznice Aš na pokoj, kde byly 3 poschoďové postele a ulička vedle max 50 - 60 cm. Tam jsem se dověděl od spoluvězňů, že mám z pekla štěstí, když mne vytáhli z busu. Pokud mne rafli „na čáře", tak bych fasnul bez milosti 2 roky natvrdo. Za 3 dny mne eskortovali spoutaného vlakem do Nitry, místa stálého pobytu. Tam jsem schytal 3 měsíce odnětí svobody a pak další 3 měsíce TNP (tábor nucených práci Nováky).

Zde začíná story MŮJ BOJ.

Báňské projekty v OstravěDějství z r. 1972: Jak si ze mne udělali otroka. V minulém režimu každý, kdo měl špatné kádrové materiály neměl šanci nejen vyštajgrovat (v kariéře), ale ani na slušnou odpovídající mzdu. Já jsem měl ve svých materiálech „černých Petrů" neurekom. Od kádrového původů rodičů atd. Proto všechno jsem musel sloužit přes 14 let za minimum v BPO (Báňské projekty Ostrava). Jakýkoli pokus o návrat do hornického provozu na některou šachtu OKD skončil vždy neúspěšně. V r. 1972 jsem se pokoušel hledat seberealizaci ve státní správě. Po známosti jsem měl slíbeno na Slovensku v Turzovce místo vedoucího odboru výstavby (právě uvolněné) na MěNV, kde v té době ještě žila moje nemocná maminka. Proto jsem podal výpověď ze zaměstnání u BPO podle zákona (1+3 měsíce). Jako odpověď jsem dostal obsílku k Okresnímu soudu Ostrava, že výpověď je právně „nekvalifikovaná" a proto neplatná. Jednání Okresního soudu bylo vůči mojí osobě stručné a razantní, že vše jsem prohrál. Já jsem se hned odvolal, protože měl jsem v záloze známost na Krajském soudu. Tam jsem naopak všechno vyhrál, že se mi otevřela možnost v klidu odejít. V zápětí se ukázalo, že moje radost byla předčasná. Jakmile jsem přijel do Turzovky, dověděl jsem se, že už všechno je jinak.

Z Ostravy tam poslali kurýra s mými kádrovými materiály a dalšími informacemi, podle kterých bych tam směl dělat jedině referenta u technických služeb za 1.800.- Kč. Anebo k lopatě.

Byl jsem úplně volný jako pták, ale zas ve slepé uličce, prakticky bez zaměstnání. Pocestoval jsem světa kraj, hledal práci dále po Slovensku. Navštívil jsem na dole Cígeľ Nováky svého bývalého spolužáka z gymplu, ale na konci znova nic. Pak mi nezbylo nic jiného, než pokorně se vrátit k svým nadřízeným a poprosit je, aby vzali zpátky na milost. Přijali mne a ihned v mojí přítomnosti sepsali smlouvu novou, do které vedoucí nadiktoval klauzuli, že „už nikdy o rozvázání pracovního poměru nepožádám". Podepsáno a zpečetěno. A mohlo se jet dál. Za takových okolností jsem se ocitnul ve slepé uličce jako člověk bez východiska, když mne dokopali až na úroveň úplně bezprávného otroka.

Další dějství: Vzpoura (1976). V tomto roce došlo k dalšímu střetu s nadřízenými kvůli dalším nesrovnalostem vGustáv Husák odměňování. Něco takového se ještě v té budově nikdy nikomu nepřihodilo. Když jsem udělal projekt, kresličky mne odmítly cokoli kreslit. Měly od vedoucího příkaz kreslit pro mne jen když jim předem za to zaplatím z ruky. Bezradnost v patové situaci. Na to mne oslovil vedoucí BSP, že má od vedoucího oddělení pro mne informací, abych jim to zaplatil a on až se vrátí ze sanatoria Vysoké Tatry, tak mi to všechno plně uhradí. Když se skutečně vrátil a objevil se v naši kanceláři, já jsem se ihned na něj obrátil. On začal po mne hulvátský řvát, co si to vůbec dovolují. Protože šlo o nový fenomén, jaký se do té doby ještě nikdy nikomu tam nepřihodil, moje reakce byla emocionálně adekvátní. V tu chvíli jsem pocítil, že něco se ve mne zlomilo. Explodoval jsem. Právě jsem měl uděláno čerstvé kafé, rafnul jsem ten hrnek a nejvyšší silou mu ho hodil na podlahu před jeho nohy tak, že tisíce střepin se rozletělo po celé místnosti, především po jeho kalhotách včetně té kávy. To byl vnější signál vzpoury: „Otrok když se vzbouří, může ztratit jedině své okovy". V tu chvíli jsem si povzdechl „Čas se naplnil". Tento nový fenomén vyvolal ve mne reakcí dalekosáhlých rozměrů. Rozhodl jsem se napsat sáhodlouhý dopis samému prezidentovi a generálnímu tajemníkovi Dr Husákovi.

Poukázal na obrovské nedostatky a chyby v koncepci projektování, v mnoha projektech za miliardy investičních nákladů, které budou mít nedozírné následky. Že existuje reálné ohrožení životů stovek horníků dolu ČSA v důsledku nedostatku větrů v dole. Možnosti výbuchů, udušení či otrávení důlními plyny v důsledku hrubě zanedbané bezpečnosti na dole. Přidal jsem i některé osobní problémy, o kterých zde byla zmínka. Tím byly karty rozdány a mlýny nastartovány. Nikoho konkrétně jsem nevzpomenul, ale uměl jsem pojmenovat události a projekty. V obecné rovině jsem se zmínil o hluboké nekompetentností a neschopnosti celého vedení na všech stupních. Citují úryvek „….Nemáte ponětí, kolik neschopných a nekompetentních kariéristů, pseudoodborníků, alkoholiků a lenochů pracuje na všech stupních řízení".

Ale kdo za to všechno nese odpovědnost, to mne nezajímalo. Ať si viníky vyhledá, pokud někdo bude mít o to zájem. Tím byly karty rozdány.

Další dějství dopis Dr. Husákovi. Dlouho jsem se nikomu ze svých spolupracovníků o ničem ani nezmínil. Asi za měsíc jen jednomu osobnímu příteli, k němuž jsem měl plnou důvěru, ale ten zůstal po mnoha léta jediný do všeho zasvěcený. Ten po přečtení uvedeného dopisu vyslovil metaforu, která se od těch dob traduje o Chromíkovi: „Jozefe, Ty bojuješ proti všem. Ty tento boj nikdy vyhrát nemůžeš. Ale já už jsem se rozhodl. Jedu s Tebou a pojedu s Tebou. Jen nikdy nikomu nesmíš o tom říct". Bylo to ve městě v kavárničce u piva. Pak pokračoval „Jožko, až se to všechno začne řešit, co jsi napsal to bude hrozný rachot". V rámci přátelského rozhovoru se mi zmínil, že prý mám spisovatelský talent.

Pak jsme se pustili do analýzy celého obsahu. Nakonec nám z toho vyšlo, že bych to měl celé zastřešit do jakéhosi širšího rámce. Prostě udělat další dopis, kterým bych to koncepčně zastřešil teprve to všechno dostane glanc. Poslechl jsem a v nejkratším možném čase jsem expedoval Dr Husákovi další dopis. Na oba dopisy jsem dostal odpověď ve formě potvrzení přijetí a příslibu vyřešení celé kauzy. Obě odpovědí existují již zde jako důkaz na jiné webové stránce: Dopis premiéru Grossovi duben 2005 na konci jako důkaz, abych poukázal, jak se chová nekompetentní člověk vysokém postu (bývalý bordelový pasák). On mi neodpověděl, zatím co prezident ano. Po nějaké době začaly navenek prosakovat o Chromíkovi nějaké informace, že někteří přátelé, či známí se na mne obraceli s dotazy, zda jsem psal Husákovi apod. Já jsem na všechny takové otázky odpovídal vždy vyhýbavě podle „ty o kozách, já o vozach". Nejčastěji jsem odpovídal silvestrovským sloganem komika p Holtzmana: „A dědeček je pořád mrtvej že jo". Jiné byly reakce nadřízených. Začali si mne objednávat na nějaká jednání každý týden někam jinam, ale nikdy se nic neuskutečnilo.

Další dějství: Komedie. V jednu pracovní sobotu, (po vzoru ruských „subotníků") vpadnul do naši kanceláře asi v 10 hodin dopoledne vedoucí oddělení (Slovák který vždy mluvil jazykem mix česko-slovensky), obrátil se na mne a sdělil mi razantní příkaz: „Jozefe, z příkazu ved. střediska se k němu ve 12 hodin dostavíš. Budeme Tě tam oba očekávat". U stolu vedle mne seděli další dva spolupracovníci nad nějakým společným úkolem. Já jsem povstal, udělal asi 2 kroky směrem k němu a hlasitě přes celou kancelář odpověděl mu po slovensky: „Miško, a to mňa budete chceť potrtkať oba najednou, alebo jeden za druhým"? Následovaly exploze smíchu a ženské smíchem až zaječely. On vztekem úplně zbledl a výhrůžně zvedl pěst „tebe ten smích brzy přejde!" A vystřelil. Když jsem se tam ve 12 hodin dostavil, přítomná byla jen sekretářka, všechny dveře dokořán pozotvírané a nikde ani živáčka. Ona mi sdělila, že zde skutečně vůbec nikoho není.

Další dějství: Konečně někdy v říjnu si mne doopravdy pozvali na MěV KSČ do zasedačky. To byla budova vedle našeho pracoviště. Vevnitř jich bylo možná přes 30. Všichni členové Výboru KSČ BPO a celé vedení BPO včele s ředitelem podniku a beztak celý MěV KSČ. Cítil jsem se tam jako Kristus před židovskou veleradou a ukřižováním. Chtělo se mi oslovit je hornickým sloganem „je vás tu jako psů a já jsem na Vás sám". Ale tam jsem neměl odvahu. Brzy jsem pochopil, že proti přesile nemám žádnou šancí. O to jim šlo. Rychle mne umlčet a zastrašit.

Ač jsem se bránil seč jsem měl sil, asi po dvou třech hodinách takového vzájemného zastrašování a non-sensu udělali zápis, který jsem jim podepsal s nechutí totálně uštvaný.

Ale po návratu domu jsem ihned poslal Dr Husákovi další úplně krátký dopis, na který jsem dal jako motto citát od Galilejiho „A přece se točí" (Epur si muove). V něm jsem popsal, co všechno se na MěV KSČ se mnou odehrálo, jak brutálně mne zastrašovali a snažili se umlčet a znova jsem potvrdil, že vše, co jsem v obou dopisech uváděl je pravda dokazatelná a mnoha svědky ověřitelná.

Další dějství: (1976) Po vzpomenutém „řešení" na MěV KSČ na druhý den ráno si mne telefonicky pozval ředitel podniku a za přítomnosti dvou svých kádrováků, aby mne zkoušel z trigonometrie (kosínová věta a podobně). Já jsem byl v matice vždy super star, takže to byla moucha. Všechno jsem nakreslil a podrobně vše vysvětlil. Ale všiml jsem si, že on „neměl" na mne a čuměl na to všechno jak padlý z dubu. Já jsem ihned využil situace, vyskočil a totálně ho zdegradoval „Jak Vás tak pozorují Vy stejně nemáte ani ponětí o čem to je, co já všechno já mluvím. Nejdřív by jste si to měl sám zopakovat a pak někomu klást otázky". Nato jsem prásknul dveřmi tak, že málem až futra vyletěly a vystřelil. Vzal jsem ihned PNku na 1 týden a z domu na druhý den jsem mu poslal o tom všem poštou písemný „POZDRAV". Tím jsem ho úplně znemožnil a zesměšnil. Aby ta degradace byla kompletní, kopie jsem po-rozesílal na všechny možné strany. Jeho nadřízeným jednak na GŘ OKD, jednak na všechny možné složky ROH, KSČ. Za dva dny se z toho zhroutil v zaměstnání natolik, že vzal PNku až do Silvestra. Vše co se tam dělo, jsem se dovídal telefonem od kamarádů. Jak mu museli pomáhat vůbec dostat se do auta. Tak 31. 12. 1977 jsme spolu setkali na chodbě a on mne oslovil „jak se máš" se zděšeným pohledem. „Děkují za optání a jedeme stále dál" a usmál jsem se na něj.

Další dějství. Během toho týdne co jsem byl na PNce po odeslání dopisu řediteli, zavolala mne nějaká paní Doktorka psychiatrie z Ostravy a pozvala si mne na vyšetření na konkrétní den a hodinu. Adresu ordinace dala na ulici Osvobození, někde před Hornickou poliklinikou. Já jsem ráno vycestoval, ale během jízdy busem tam jsem si to všechno rozmyslel, že vůbec se nikam nedostavím a vrátil se domu. Zřejmě se domnívali že by ze mne nechali udělat blázna. Tu radost jsem jim neudělal.

Další dějství. Na Silvestra 1976 jsem měl už připraven dlouhý text, v kterém jsem už konkrétně definoval jednotlivé důkazy pro každou kauzu, o kterých jsem psal Dr Husákovi ještě jen abstraktně a koncepčně. Nadešel čas otevřené hry. Konečně jsem vyložil na stůl všechny karty a všechny trumfy. Tím jsem celé nedávné jednání na zasedání MěV KSČ úplně zesměšnil jako trapnou komedii hlupáků. Obsah nebyl nic jiného, než že jsem jim všem nastavil zrcátko, aby se pořádně podívali sami na sebe, jak doopravdy vypadají. Mojí „zasvěcení přátelé" po přečtení to komentovali: „Jožko to jsou tuny dynamitu, co Ty jim posíláš pod prdel. Tím jsi je všechny rozsápal na koňských kopytech". Já jsem ten text ze šmíráku vyťukával na mechanickým psacím strojí (PC ještě nebyly) celou silvestrovskou noc až do rána Nového roku zavřený v ložnici, abych nerušil u televize veselého Silvestra celé rodiny. Když jsem to dokončil, bylo toho textu plných 10 stran psaného nejhustějším možným řádkem a úplně bez okrajů.

Důležité: Během svých konzultací se svými přáteli byl jsem varován, abych se neodvážil obsah již podaných obvinění ještě dále rozšiřovat o další kauzy. Tím bych se úplně znemožnil na úroveň kverulanta, s kterým škoda ztrácet čas. Celou kauzu bych degradoval na nekončící okruh nových a dalších problémů. Dal bych do rukou zbraň, kterou by se mne už jen odstřelili. Této rady jsem se striktně držel po celá pokračující léta. Vždyť stejně se jednalo o baťoh pořádného kalibru.

Další dějství. Začátkem roku 1977 kdy můj „boj proti všem" se dostával stále do vyšších obrátek, dostal jsem od jednoho přítele-pracovníka z GŘ OKD tak vážné varování, že mi až tuhla krev v žilách. Jednou mi telefonem sdělil, že má pro mne velmi důležitou informací a domluvili jsme si schůzku ve městě na pivo, kde začal „Jožko, když přicházíš do práce od busu po ulicích pěšky, anebo z práce na bus, dávej na sebe velký pozor. Snaž se chodit pokaždé jinými ulicemi anebo alespoň po jiné straně silnice a pokud možno nikdy nechoď sám. Vždy se k někomu přidej, nějakému třeba neznámému chodci či chodkyni. Může se stát, že bude na Tebe najíždět auto buď čelně, anebo i ze zadu. Jen se mne pro Boha neptej, odkud jsem se to dověděl". Celé posezení u kafé probíhalo na tohle choulostivé téma, že jsme probírali všechny možnosti a detaily. Byl to jeden z celé řady dramatických zážitků. O některých dalších se zde pokusím alespoň stručně zmínit.

Cena lidského života: Tento člověk celé to přátelství se mnou možná zaplatil svým životem i když tak se to říct nedá, ale co všechno se skutečně událo, tomu nasvědčuje. Jednoho dne mi sdělil že už nepracuje na GŘ OKD, ale na Krajské odborové radě. Že už je něco jako páté kolo u vozu a za pár šupů. Teda i platově sletěl dolu. Asi za 2 měsíce prožil infarkt a následnou nemoc, pak byl v lázních Teplice nad Bečvou, kde jsem ho ještě navštívil. Po návratu z lázní asi za měsíc dva byl pohřeb. Taková degradace člověka, pád kariéry z vysokého postu doprovázená značným hmotným postihem vyprovokuje u každé lidské individuality TRAUMATICKY STRES a od něj se už odvíjí řetěz dalších zdravotních problémů se všemi možnými důsledky. To všechno se s ním odehrálo během r. 1977 ještě před podzimem.

Další dějství: Jednoho den vtrhl jak uragán do kanceláře kde jsem pracoval vedoucí střediska, že dveře za sebou nechal rozlítnuté dokořán přiběhl směrem k mému stolu se vzpaženými ruky a hlasitě jak jen mohl po mne zařval „Jozefe, co Ty robíš?" Bylo to ve chvíli kdy v kanceláří probíhaly i různá jednání s partnery (investory a dodavateli), takže nás tam bylo více než 10 osob. Já jsem mu sice rozuměl, co on tou otázkou myslel, ale odpověděl jsem mu slušně, tiše a srozumitelně název projektu (zadání), na kterém jsem právě pracoval. On vrhl na mne zuřivý pohled, prudké splasknul obě ruce a vystřelil. Po jeho odchodu zavládlo hřbitovní ticho, jen oči všech přítomných na mne upřeně cívěly. Já jsem tiše vstal, omluvil se na WC a tam jsem se zdržel asi 10 minut, abych se nemusel k ničemu vyjadřovat. Prostě počkal, až se v místnosti napětí uvolní.

Asi za 10 dnů jsem se dověděl, že byl někam pozván na kobereček, kde schytal „výprask" ve formě snížení platu. Zřejmě za toho „Černého Petra", co mi do pracovní smlouvy zamontoval: „už nikdy o rozvázání pracovního poměru nepožádám". Já jsem se i o tom zmínil v prvním dopise prezidentovi, jak mne vehnali do slepé uličky bez východiska, a získali laciného „bezprávního černého otroka". Splatil svůj dluh hned mezi prvními. Škatulata se začaly dávat do pohybu. Tento pán byl postižen ještě další hroznou události ve své rodině. Doma v koupelce se mu oběsil 14ti lety syn, když přinesl ze školy zlé vysvědčení. Byt měl v centru Ostravy, ale po tak hrozné tragedii se velmi rychle odtamtud odstěhoval až do Suché. Každá dramatická událost mojí osoby měla v té době někde svou příčinu. Přesto některé události v životě lidí nedají se snadno vysvětlit ani metafyzickými zákony.

Průlom

Další dějství. (1977). Průlom začal asi za 2 týdny po novém roce. Prvním signálem mi byly tváře všech partajních i jiných „papalášů", že při pohledu na mne se jejich tváře úplně změnily.

Dosavadní pohledy pohrdání a výsměchu vystřídaly protažené tváře a vystrašené ksichty. To byl pro mne první signál, že karta se začala obracet a že někde se něco muselo semlít. Během dalšího týdne jsem se dověděl, že ředitel podniku dostal okamžitou výpověď. Někdy v polovině února 1977 zůstal „arbeitslos" (bez zaměstnání) člověk, který byl kdysi kádrovou rezervou na funkcí ministra paliv.

Po jeho odchodu ho po dobu několik měsíců zastupoval hlavní inženýr podniku do července 1977. Ve stejnou dobu postupně opustili své posty i další mojí nadřízení, jako vedoucí oddělení a střediska a byli vystřídání jinými lidmi.

Další průlomy nastaly na pracovišti v celém okolí. Mnozí spolupracovníci ze zaměstnání, kteří si mne v minulosti třeba nikdy ani nevšimli a které já jsem znal sotva jen z vidění začali mne najednou podávat ruku s poznámkou „fandíme Ti, drž se!" Byli to nejen obyčejní řádoví pracovníci, ale i vedoucí různých úrovní, jako členové KSČ i její funkcionáři. Často jsem od nich slyšel „všichni Ti držíme palce. Nedej se!". Někteří se nejdřív kolem sebe rozhlídli, jestli je někdo nevidí a až pak mne podali to „pukrle". Tohle se mi stávalo nejen na chodbách v interiéru budovy či před ní, ale i kdekoli na ulici ve městě. Takového něco mi přidávalo další silu i odvahu. Tohle chování mnohých ještě žijících vůči mojí osobě zůstalo až do dnes a potkával jsem se s tím v jiných zaměstnáních, než jsem odešel do starobního důchodu (VOKD na ČSM Jih a Důl ČSA) v říjnu 1989.

Další dějství: Na moje slova došlo. Ta nejhorší vize se naplnila. Když jsem dne 22. 3. 1977 ráno přišel do práce, ING. LUBOMÍR HÁJEK stál přes 27 let v čele Hlavní báňské záchranné stanice v Ostravě a stal se uznávaným odborníkem v oblasti záchranářství, a to nejen báňského, v celé naší vlasti i v zahraničí. Tragédie v JAS-MOS i její příčiny v mnohém připomínají neštěstí na karvinském Dole ČSA, kde při výbuchu uhelného prachu zahynulo dne 22. 3. 1977 ke konci noční směny 31 horníků a 10 utrpělo těžká poranění. Také zde byly nespotřebované trhaviny volně odpáleny na plechu škrabákového nakladače. zavolal jsem svému příteli na GŘ OKD v docela dobré náladě, byl jsem ihned pokáran: „V revíru je velký smutek. Dnes nad ránem došlo na 10. patře dolu ČSA k mnoha výbuchům přičemž tragicky zahynulo 31 horníků a 10 je těžce raněných po celé sérii výbuchů. Naplnilo se, o čem jsi předem varoval samého prezidenta". Dále mi poradil abych „nic neviděl, nic neslyšel, do ničeho se nepletl a zůstal jen pasivním divákem". Pak bez ohledu na výsledky technických šetření, kde v čem a kolikanásobně selhal lidský faktor, např. že byl proveden volný odpal trhavin na škrabáku, že všechna opatření proti výbuchu uhelného prachu buď neexistovala, anebo byla udělána lajdácky (prachové uzávěry a vystříkávání důlních děl), se staly osudem takového neštěstí. Příčin i následků možná bylo ještě daleko více. Kromě ztrát na životech došlo k obrovským materiálním škodám v důsledku zdevastování důlních děl, výztuže všech ochozů v náraží, vidlic, navazujících překopů i ostatních důlních děl. Prostě další stovky milionů nákladů na opravy vzniklých škod. Až po takové havárii najednou se začala vážně a urychleně řešit i celá koncepce větrání 10. patra. To všechno byly důsledky pochybení neschopného vedení.

Další dějství: Jednání, které se nekonalo. Někdy koncem března 1977 jsem měl domluveno jednání na úseku VOKD (firma dodávající stavební práce pro důl) u dolu ČSA. Když jsem se tam dostavil na domluvenou hodinu, v celé budově (dřevěný barák z dob války) všechny dveře interiéru byly pozotvírané dokořán a nikde ani živáčka. Jen 3 ženské v evidenci a známkovně. Oslovil jsem je dotazem, kde je vedoucí úseku a ostatní pracovníci. Ony odpověděly „všichni jsou na dole. Zde nikoho není". Já jsem se zmínil, že mám s nimi přece domluveno jednání. Reakce: Všichni řekli, že jedou na důl a kdyby je někdo hledal, tak to máme vyřídit. Nic jiného nevíme. Za takových okolností jsem se vrátil s prázdnými ruky na své pracoviště a podal raport svým nadřízeným, co se stalo. Že se bude muset něco vymyslet, jak na to.

Večer jsem zavolal z domu jednomu svému příteli té firmy (jim nadřízenému), co se mi u nich přihodilo. Od něj jsem se dověděl, že někdo z mých nadřízených zavolal telefonem na ten úsek před mým příchodem, do Karviné „pozor na Chromíka. Je moc nebezpečný! On bude s Vámi jednat a za pár dnů o Vás napíše na někam, jací jste tam všichni sami pitomci atd". Protože jsme se spolu znali, on mi pomohl zorganizovat další termín jednání u nás na BPO.

Vstali noví bojovníci: Když jsem začal sklízet i úspěchy své odvahy, po mém boku skutečně „vstali noví bojovníci". Na stejném oddělení pracoval se mnou jeden starší pán Ing. Nezhyba Oldřich *1924 a měl asi 2 – 3 roky po infarktu. Tento pan se během jednoho konfliktu s vedoucím oddělení nervově zhroutil na infarkt, že ho museli odnášet na nosítkách a sanitkou lékařovi. Od těch dob chodil do práce strašně nerad, vždy se strachem, co si zas někdo na něj vymyslí. Míval pak časté PNky (pracovní neschopenku), protože nadřízení ho neustále pranýřovali. Ten kolaps ale zapadl v hluboké zapomenutí. Právě někdy v lednu 1977 byl hospitalizován v Havířovské nemocnici, kam jsem ho zašel navštívit. Během přátelského rozhovoru jsem se mu zmínil, že mám pro něj příjemně překvapení a dal jsem mu přečíst svůj první dopis Dr. Husákovi. Během čtení jsem ho pozoroval, jak se jeho tváře rozjasňovaly radosti, že se našel někdo, kdo se PROTI tomu stavu VZBOUŘIL. Celá jeho nálada se mu natolik pozvedla, že zaraz zrušil PNku a na druhý den se objevil v práci docela zdravý jak rybička a rozzářený choval se jak veselá kopa. Celý rozšafný a vysmáty chodil z místnosti do místnosti s vypjatou hrudí a všade rozdával samé „HA, HA, HA ...Josef ! ! ! bojuje proti všem. A on si myslí, že vyhrá HA, HA, HA". Až mu nebylo rady. Mne tohle jeho chování bylo velmi nepříjemné.

A za pár dnů už i on byl v tom ponořený a hned až po uši. Rozhodl se soudit se zaměstnavatelem za „pracovní úraz - infarkt". Otevřel starou příhodu po dvou či tři létech. Pro soudní řešení byla celá kauza složitá z vícenásobných důvodů. Jednak o události neexistoval žádný zápis u bezpečnostního technika, jednak že právní zástupce BPO JUDr. Jurnikl byl bývalý krajský soudce po r. 1968 propuštěny. Proto každé Krajské stání (byly celkem 3) muselo být po každé relokováno do Brna. On vždy vyslovil nedůvěru Krajskému soudu v Ostravě po poradě se mnou. Absence záznamu na pracovišti u BT musela být právně nahrazená výpověďmi svědků. Zde se ukázala obrovská solidarita všech spolupracovníků, kteří unisono celé oddělení asi 8 osob včetně dvou žen vše u soudu potvrdili. Jen jeden ještě žijící Z. R. si pokaždé na nic nemohl vzpomenout. Všichni svědčili opakovaně dopodrobna celý průběh té události vícekrát v jeho prospěch. Jak se zhroutil na zem do bezvědomí potom, co vedoucí po něm řval, jak smyslu zbavený. To bylo úžasné, jak se všichni stmelili dohromady, aby podpořili nespravedlivě osočovaného, a dali průchod pravdě a spravedlnosti, přestože šlo o boj nerovný „Davida s Goliášem". Tchánem vedoucího totiž byl s. Buchwaldek, bývalý primátor Ostravy a osobní přítel Klementa Gottwalda. Soudy se táhly několik let, protože po zahájení každého jednání na Krajské úrovní byl navrhovatel tázán, zda souhlasí, aby se jednání konalo v Ostravě. Jeho odpověď byla vždy NE. Tak šlo opakovaně znova do Brna. Brno to vždy vracelo okresnímu soudu s konkrétním příkazem, co dalšího je potřeba došetřit a doplnit. V průběhu všech těch šetření byl několikrát pacient hospitalizován a komplexně vyšetřován ve více nemocnicích, např. u sv. Anny v Brně, v Ostravě na Fifejdech, v Havířově, ale i na psycho v Praze, kde mluvil půl dne (dle jeho výpovědí) do kazeťáku mnoho svých životních reminiscencí i na 50ta léta. To pracoval na Kladně jako báňský inženýr v provozu. Když se tam přihodilo nějaké důlní neštěstí, tak začali ho obviňovat ze sabotáže. Jednou večer ho STB odvezli z domu někam do lesa, tam se zavázanými očima přivázali ho ke stromu a takovým způsobem vyslýchali. Po setkání s mojí osobou se najednou přestal bát, ač předtím posera promlouval do kazeťáku vše otevřeně a bez zábran. Tyhle jeho výpovědí a výsledky všech možných lékařských vyšetření byly dodávány soudům na konkrétní jejich požadavky k jednotlivým pojednáním.

Tak probíhalo několik kol až nakonec definitivně konečný verdikt vyslovilo přece jen Brno, kde navrhovatel nakonec všechno vyhrál. Vysoudil sice méně než 5.000.- Kč, ale bylo to především mravné zadost učinění a podnik mu musel vyplatit ihned.odškodnění. Nejdůležitější poučení z celé kauzy vylezlo, že soudní verdikt nepřímo potvrdil neschopnost a nekompetentnost řízení toho pracoviště na všech jeho stupních, kterou nahrazovali mocenskou tyranii. A právě i o tom byla moje stížnost. Škoda, že tomuto člověku nebylo dopřáno dožit se převratu. Umřel už o rok dřív.

Další herec na scéně:

Někdy v lednu 1977 byl neočekávaně pozván další spolupracovník na MěV KSČ na nějaký výslech o mojí osobě. Tento stále ještě žije a těší se dobrému zdraví. Jakmile dostal slovo spustil něco, co ONI neočekávali. Následuje úryvek z existujícího historického dokumentu: „V našem oddělení se vytvářejí stresové situace, rozeštvávání lidí proti sobě, hlídání spolupracovníků apod. Jednou si mne ved oddělení zavolal a sdělil mi, že mě pověřuje jménem výboru ZO KSČ, abych pozoroval veškerou činnost svého spolupracovníka, s kým telefonuje, o čem a co všechno dělá, abych zapisoval a pak mu předával informace. A že kdybych o tom chtěl někde mluvit, že všechno popře. Dne 22. 1. 77 si mne zavolal a sdělil mi, že „Ing Chromík v nějakém materiálu o Tebe napsal odstavec. Je to s Tebou špatné. Hodně záleží na tom, jak budeš bojovat o očistu podniku. To co Ti říkám, je tajné". Když jsem nechápal, o co vlastně jde, odpověděl mi „příjemnou Neděli". Důkaz o této činnosti ved oddělení, která není důstojná socialistického člověka se naskytl při jím organizované podpisové akci proti spoluzaměstnanci. Jediná možnost, jak písemný důkaz o této činnosti získat, bylo podepsat, bez ohledu na to, zda to, co podepisují je pravdivé, nebo není. Byl vyroben dokument na Ing Chromíka, že znevažuje práci ved oddělení a tvrdí o schůzích, že jsou k ničemu. Fakta v tom dokumentu jsou překroucená. Je přípustné zneužívat podřízené pracovníky k takovýmto podpisovým akcím? Nejedná se o zneužití výboru ZO KSČ BPO? Není to nahrávání nekalým živlům …Byl jim organizován druhý pokus o podobnou akci, ale kolektiv odmítl. Jedná se o soustavnou činnost tohoto druhu. Jak se má v takovém prostředí pracovat. Vždyť projektování je tvůrčí činnost a jeho kvalita je podmíněná dobrými podmínkami pro práci. Proto se na rozhodčí komisi, jako na orgán ROH obracím i s těmito záležitostmi, aby byla v co nejkratší době sjednána náprava a bylo vytvořeno pracovní prostředí důstojné kolektivu BSP". Celý tento dokument obsahuje 3,5 strany (2 kopie) a kamarád dal ho i mne. Já jsem to pak poslal jako jednu z více příloh k dalšímu dopisu Dr. Husákovi někdy v pozdější době.

Další dějství. Gól z faulu: Jednou jsem potřeboval vyběhnout promptně do města na GŘ OKD za přítelem. Zašel jsem za ved oddělení s vyplněnou propustkou. Ten mne propustku ihned roztrhal a vyhodil mne. „Nikam Tě nepustím". Já jsem nemeškal a bez bundy okamžitě vystřelil z budovy, že během pár minut budu zpátky. Před budovou jsem potkal manželku toho, co mi tu propustku roztrhal.

Já jsem ještě vyšší rychlostí vše obrátil a byl zpátky. Měj jsem obrovské štěstí, že paní vrátná byla zaneprázdněna spoustou hostů přicházejících do naši budovy a jejich registrací, že mne si nestačila všimnout. Já jsem odpoledne z domu obvolal své známé právníky, abych se o svým novým problému poradil. Dověděl jsem se, že manželka nemůže vstoupit do soudního sporu jako svědek pro právní nezpůsobilost. Táto info měla pro mne cenu zlata. Na druhý den si mne pozval telefonem právní zástupce na konkrétní hodinu. Když jsem se dostavil, byl s ním vevnitř vedoucí oddělení, který mi celou kauzu od samého počátku způsobil. Právník mi sdělil, že jsem včera svévolně opustil pracoviště, tak že bude se mnou zahájeno kárné řízení. Já jsem briskně všechno popřel. „To je lež, jako věž! Kdyby na tom bylo jen zrnko pravdy, byl bych na místě přistižen. Logicky vzato to bych se musel přes vrátnici vypařit hned 2krát, tam a zpátky. Navíc paní vrátná by okamžitě udělala o tom záznam a okamžitě vše o mne nahlásila na vedení podniku. Zde je každému známo, jak je Chromík všade i na vrátnici důsledně kontrolován neustále pod drobnohledem. Už jsem si Vás všech užil dost". Nastalo hřbitovní ticho. Pak vedoucí požádal právníka, že by s ním chtěl mluvit mezi čtyřmi očima. Musel jsem na chvíli vypadnout. Když si mne znova pozvali zpátky, právník byl úplně zelený až se celý chvěl, a vedoucí zas bledý jak vápno. Z uvedené kauzy ONI konečně pochopili, že Chromíka zlomit nebude až tak snadné. Že na něj si jen tak snadno nedosáhnou.

Po převratu jsme se dověděli od pána Klause, že každý gól z faulu, i rukou v kopané je úspěch, když to rozhodčí neviděl. Nakonec, kdyby se to kárné řízení přece jen bylo uskutečnilo, verdikt okamžitého zrušení pracovního poměru by mne určitě neminul. Akorát bych si zkrátil „agonie" asi o 3 – 4 měsíce.

Další dějství: Jednou si pozval ved. střediska mne a ještě 4 další pracovníky koncem týdne a sdělil nám všem, že se zúčastníme v pondělí psycho-technických testů na specielním pracovišti FMPE v Ostravě na výstavní ulici. Když jsme v pondělí ráno přišli do práce, ihned nám oznámil, že všechno je zrušeno, protože tam je nemoc. Nikdo by se nám tam nemohl věnovat. Pak jsem se ale dověděl, že ONI se pokoušeli tam domlouvat, aby ten ústav to udělal tak (nějaký podvod), že by moje výsledky dopadly katastrofálně. Ten ústav jim to briskně odmítl a odpověděl, že oni nejsou firma podvodníků na objednávku. Tohle jsem se dověděl od jednoho již nežijícího spolupracovníka z Albrechtíc, který se v tu dobu znal osobně s paní vedoucí toho pracoviště FMPE.

Další dějství. (1977) pokus zlomit mne pracovně. Dostal jsem zadání na projekt pro ochozy šibíku dolu Doubrava. Zakázka byla, na kterou vůbec nebyly ani hodiny ani peníze. Kdo měl za to nést odpovědnost? Ale termín pouze 1 týden, do kterého bylo potřeba několik profesí, jako strojní, elektro, rozvody vody, stlačeného vzduchu, kolejovou dopravu a podobně. Normálně termín na zpracování takové akce byl cca 2 měsíce. Neznám pracovníka, který by akci přijal a termín dodržel. I já klidně jsem mohl úkol nepřijmout, jak by to udělal kdokoli jiný, anebo vzít třeba PNku.

Jakmile jsem se podíval, o co jde, ihned jsem měl před očima celou situaci v dole. Obvolal jsem zodpovědné kamarády, kteří by se měli podle svých profesí na projektu podílet. Všichni projevili ochotu udělat pro Chromíka vše prioritně i v tak šibeničním termínu. Já jsem jim okamžitě dodal podklady a ještě ten den uspořádal schvalovací řízení s dodavatelem (VOKD) a investorem. To byla doba, kdy mne už fandili všichni spolupracovníci, ale nejen oni ze zásady, že jsem se nedal. Fandili mi zaměstnanci ostatních kontaktních firem. Tak stalo se, že i takový termín jsem bez problému splnil. Mohl jsem se jim na takovou práci vykašlat a vzít třeba PNku, co by udělal asi každý jiný. Ale raději jsem jim ukázal svou identitu.

Další dějství. (1977). Koncem června jsem se dověděl, že někdy v červenci k nám nastoupí nový definitivní ředitel a to začne doba tvrdé normalizace. Pak i já budu muset „držet basu" a krok. Že mám poslední šancí ještě „lacino zabojovat". Abych neváhal pořádně „přitlačit na pilu" a tak se posunul k definitivnímu dořešení své kauzy. Proto jsem urychleně napsal „pozdrav" ještě zastupujícímu řediteli, čím jsem celou situací rychle a prudce vyhrotil. Reakce byla opačná, než jsem očekával. Dostal jsem okamžité zrušení pracovního poměru s datem 6. července 1977, přesně na výročí upálení mistra Jána Husa. Symbolický termín. Já jsem se proti tomu rozhodnutí podal ihned odvolání k Okresnímu soudu. Datum pojednání byl 31. srpna.

Zaměstnavatel si už vůbec nepřál, abych ještě chodil do budovy mezi spolupracovníky. Tak nový Ředitel podniku mne odvezl do úplně nového zaměstnání REKULTIVACE OKR, kde mne představil tamějšímu Řediteli Hlaváčovi, jako nového budoucího zaměstnance. Tam jsem pak chodil s „píchačkou" pracovat do oddělení důlních škod úplně na černo bez dekretu a zdarma (bez mzdy až do dnešního den) až do soudního jednání.

K soudu jsem si najal advokáta JUDr Pechana, kterého mi někdo doporučil. Jednání předsedala paní JUDr Siejová, která společně s mým odpůrcem dělali na mne neustály nátlak, abych já sám podepsal odchod dohodou z BPO. Proto jednání trvalo celé dopoledne, že mne všichni dohromady úplně utahali. Během jednání bylo několik přestávek, během kterých mne měl Dr Pechan přesvědčovat, abych podepsal odchod dohodou. Tenkrát mi nedošlo, že můj advokát „držel basu" společně s odpůrcem, jen aby se mne rychle zbavili. Až natolik jsem byl z toho úplný magor. Takovému tlaku se dá někdy těžko odolat.

Další dějství: Tím jsem prohrál všechno, že nebylo možno se odvolat a musel jsem si hledat nové zaměstnání. Někdy v září 77 našel jsem ho u VOKD DZ 21 v Karviné. Moje pracoviště bylo na dole ČSM Jih v podzemí. Ale už po dvou týdnech si mne sdělili z vedení, že mne musí do konce roku propustit. Od svých přátel jsem se dověděl, že ten příkaz u nich vyřizoval osobně tajemník OV KSČ. Na více intervenci si mne ponechali ještě další 3 měsíce a znova „arbeitslos". A už to vypadalo moc vážně. Vše tomu nasvědčovalo, že Chromík asi bude následovat Pavla Kohouta, Solženicyna či Ščaranského v rámci akce „Asanace". Obracel jsem se 2 krát na FMPE ministra paliv Vlastimila Ehrenbergra s návrhem, že jsem ochoten odejít z ČSSR sám. Z FMPE jsem nikdy nedostal žádnou odpověď, zatím co od prezidenta pokaždé ano. Místo toho mne zavolali telefonem z Odboru pracovních sil ONV Karviná, že mají pro mne práci. Objednali si mne na konkrétní den a hodinu. Když jsem se dostavil, bylo jich tam vevnitř jako psů. Možná i více než 10 a hučelo tam jak v úlu při rojení. Jednoho z nich jsem znal - s. Drabinu, ved pasového oddělení MV a dosud nechápu, co on tam měl pohledávat. Znal mne moc dobře a dával mi vždy najevo, že mne nesnáší. Nízká zavalitá postava, mírně obézní, chůze šmatlavá až kolembavá (ťap-ťap). Dali mi nabídku závozníka u ČSAD. Já začal nechápavě zírat, ale někdo z nich mne okřiknul „anebo k lopatě". V tu ránu se ve mne všechno vzbouřilo. Hned jsem povyrostl, vypjal hruď a udělal známe chlapské gesto vztyčenou pravicí od lokte vzhůru s výkřikem „TAKOVÝHO", vystřelil a prásknul dveřmi, že málem i futra s dveřmi vyletěly. A nejvyšší rychlostí pádil po ulicích na bus zpátky domu. Doma jsem zopakoval, že už to vypadá jednoznačně na emigraci bez pocty. Půjdeme co nevidět het!

Další dějství. Nakonec se ukázalo, že moje reklamace na FMPE nebyly až tak marné. Škatulata se rozhýbaly. Odpověď z ministerstva ani po druhém dopisu nepřišla, ale dostal jsem telefonem pozvánky na odbory kontrolní a kádrový GŘ OKD k vedoucím oddělení: Kontrolního soudruhu Laščenkovi a Kádrového s. Frydrychovi, který mi dal zprávu, že se mám telefonem objednat u ředitele dolu ČSA v Karviné pánu Podhájskému k pohovoru, který mne příjme do zaměstnání. Bylo to zřejmě v pondělí 15 května 1978 před mými padesátinami. Pohovor proběhl v přítomnosti předsedů složek, KSČ A ROH jak to v té době bývalo zvykem. Byl jsem přijat a nastoupil jsem ihned na druhý den do zaměstnání v důlním provozu, o co jsem vlastně usiloval. Tento ředitel mne nikdy v ničem neublížil. Byl to nesmírně slušný člověk. Po jeho odchodu z dolu ČSA další ředitel Němec mi dělal všechna možná příkoří jako na BPO. Ale to už mne nic nezbývalo, než vydržet až do důchodu. Proč se o mne zajímal i odbor kontrolní a co všechno pak zjistil, o tom jsem se už nikdy nic nedověděl. Bylo ještě mnoho dalších a jiných dějství před i po, ale ne všechny se by stály za takovou extra pozornost.

Dějství StB v patách. Jako rodák z Kysuc měl jsem a stále ještě mám tam spousty známých a dobrých přátel, u kterých jsem se rád podle možnosti často zastavoval. Nejvíce jsem chodíval za svým bývalým spolužákem, s kterým jsem strávil ve školních lavicích skoro 11 let. Od školy měšťanské a střední, až po fakultu bohosloveckou v Nitře. V době když byl mým spolužákem v Měšťance v Turzovce, poskytl jsem mu u svých rodičů během zimního období azyl, aby nemusel chodit přes 7 km pěšky ze svého domova přes zasněžené hory. Za tolik let se mezilidské vztahy mezi mladými lidmi stabilizují.

Po zrušení bohosloveckých fakult oba jsme se ocitli u PTP – VTNP, ale každý někde jinde. On narukoval v r. 1950 do Čech do stavebnictví, ale já až v r. 1951 do hornictví do Karviné. V době jeho rukování 1950 jsem já byl ještě ve vězení a v TNP (Tábor nucených práci). Narukoval jsem až v r. 1951 k PTP do Karviné na důl ČSA jako horník. V r. 1953 jsem tam v Karviné podepsal závazek „zůstat v hornictví na stálo", co bylo podmínkou, abych se mohl vůbec dostat do domu civilu.

On se vrátil do svého rodiště, oženil se a zaměstnání si našel ve stavebnictví v Čadci. Tam si postupně postavil svůj rodinný domek kam jsem ho chodil rád navštěvovat. Já jsem ve své nové profesí hornické pokračoval na Karvinsku, oženil se zde a dostal byt v Havířově v r. 1955 a tam bydlím dosud.

Nyní chci napsat o svém velmi pikantním zážitku s STB během jedné takové návštěvy u něj z r. 1969, tj. v době normalizace po srpnové okupací. Mezi Havířovem a Čadcou či Turzovkou (svým rodištěm a mámou) jsem se v těch dobách pohyboval autem podle časových možností (Oktavie z r. 1961).

V těch dobách jsem míval mnoho různých samizdatových materiálů, kterými jsem zásoboval mnoho svých přátel jednak zde ve svém regionu, ale nosil jsem je i na Slovensko jemu.

Jednou se stalo, že u nich nebyl nikdo doma, tak jsem to nechal ve vedlejší chalupě u jeho sousedů, které jsem vůbec neznal. Byla to zalepená velká obálka formátu A 4 hrubo naplněná různými materiály všeho možného druhu, co se mi podařilo sehnat. Podle slovenských zvyků neviděl jsem v tom vůbec žádný problém, protože ze svého dětství si pamatují, jak se na Kysucích vždy žilo. Při nejbližší návštěvě mne varoval, abych to nikdy nechával u cizích lidí, které neznám. Já jsem mu přislíbil, že už vícekrát se to nestane.

Jednoho dne v sobotu odpoledne po cestě z Turzovky od mámy jsem se tam znova zastavil. Seděli jsme odpoledne společně všichni v prostorné kuchyni, jak to tam bývá zvykem. Naše rozhovory se točily převážně kolem politiky, jak se to v té pookupační době v celé ČSSR prožívalo.

Rok 1969 NORMALIZACE. Já naprosto nic netušící jsem se cítil úplně v pohodě, když najednou se rozletěly dveře do kuchyně. To přiběhl někdo z děti a hlasitě zvolal slovo „PALICA"! Pro mne to slovo neznamenalo nic jiného, než slovenský název pro nějakou hůl. V tom momentě ale všechny tváře kolem mne se proměnily v jakési protáhlé obličeje, že podlehly úplné panice a zděšení. V ten moment jsem pocítil, že hlavním problémem a příčinou strachu se stala moje přítomnost. Že oni se mne musí okamžitě zbavit, někam mne schovat.

Připadal jsem si u nich najednou jako v době války kdybych byl partyzán a někdo by vpadnul a zařval „Němci jdou". Nepřeháním, ale myslím, že v celém svém životě jsem neprožil tak napjatou náladu kolem sebe, jako právě v tuto chvíli tam v Čadci u svého nejbližšího přítele. Byl to bez nadsázky traumatický šok o jehož příčině jsem mohl jen abstraktně spekulovat. Z uvedené kuchyně vedly dveře do ložnice, tak kamarád mne tam ihned šoupnul a já jsem si tam mohl sednout jedině do postele. Tiše mi špitnul, že mám zachovat klid, „vydržať a ani netutať". Ještě se stačil zmínit, že jednou mi to všechno celé vysvětli. Postupně jsem tam natáhl oblečený jak jsem byl a též i usnul. Tak jsem v té ložnici přetrval oblečený až do rána. Ráno mne vyzval, že mohu vylézt, ale nálada u nich v celé rodině byla stále „zu grund" napjatá pro mne úplně nepochopitelná. Za tak vynímečných okolností snažil jsem se urychleně vypravit a odejít. Na žádné snídaní jsem neměl chuť ani čas. On mne ještě doprovodil před barák k autu. Auto jsem odemknul, sednul dovnitř že nastartují, ale uviděl jsem za stíračem zastrčený nějaký papírek.

Tak jsem znova vylezl z auta, papírek sebral a rychle přečetl:
Po přečtení ukázal jsem mu to, aby si to i on přečetl. Oba jsme se na sebe mlčky podívali, ale nikdo z nás neměl chuti něco k tomu dodat. Podali jsme si ruce a podívali se vzájemně do očí a beze slova.

Zde je celý ten papírek. Následující text je psaný jazykem nespisovným, nějakým primitivem místní hantýrkou:

AnonymFrantišek Kriegel *10. 4. 1908 Stanislawóv (Polsko) 3. 12. 1979 Praha	český lékař a politik 1934-36 působil na interní klinice v Praze, 1936-39 působil jako lékař v republikánské armádě ve Španělsku, 1939   vězněn v internačním táboře ve Francii,	1940-45 vojenský lékař čínské Rudé armády,	1945-49	organizační tajemník krajského výboru KSČ v Praze, 1948	(únor) zástupce velitele hlavního štábu Lidových milicí, 1949-52 náměstek ministra zdravotnictví,  1952-69	 pracoval jako lékař,  1960-63 poradce kubánské vlády pro zdravotnictví, 1964-65  primář Výzkumného ústavu chorob revmatických v Praze,  1965-69 primář interního oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči.1964-69  poslanec NS, poslanec SL FS, od 8.4. do 31.8.1968 předseda ÚV Národní fronty. Jeden z hlavních představitelů reformního proudu v KSČ koncem 60. let. 21.8.1968 zadržen sovětskými okupačními orgány v budově ÚV KSČ v Praze a deportován do Sovětského svazu, v následujících dnech mu byla znemožněna účast na moskevských jednáních čs. a sov. představitelů, byl mu však předložen k podpisu tzv. moskevský protokol, který jako jediný z čs. strany odmítl podepsat. 18.10.1968 hlasoval v NS proti přijetí smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR. V důsledku svých postojů vyloučen 30.5.1969 z ÚV KSČ i z KSČ, 16.10.1969 zbaven poslaneckého mandátu ve SL FS. V 70. letech činný v opozičním hnutí, 1977 signatář Charty 77.

„Zmizni zo Slovenska ty antikomunista a antisocialista a nechoď rozširovať politiku Grigla (Kriegela) lebo už tak máš toho na rovaši" (česky na kontě).

Je vidět, že to psal nějaký primitiv, že jméno českého politika Kriegel je napsáno jako Grigel a podobně. Nicméně celá táto výstraha byla pro mne úplným traumatickým šokem, jak jsem se již zmínil.

Celý zděšený jsem ihned vlezl do auta znova, nastartoval a odjížděl domů do Havířova nejvyšší možnou rychlostí. Byl jsem z toho všeho zdecimovaný strachem, že po celou cestu jsem se bál, zda mne po cestě ještě nestihne nějaké velké neštěstí. Všechno co jsem právě prožil se mi tak ztrémovanému neustále prohánělo hlavou.

Došel jsem k závěrů, že už dlouho se tam neukážu, ale že musím se dopátrat k meritu slova PALICA.
Nejdřív jsem kontaktoval dnes již nežijícího staršího pána JUC Laca Šušku (*1916) a od něj jsem se dověděl prakticky všechno úplně dopodrobna.

Že slovo PALICA bylo jméno velitele Okresní správy SNB v Čadci, který v tu dobu byl v úzkém přátelském vztahu k uvedené rodině. Jemu byla podřízena i Okresní správa StB v Čadci. Všechno tohle jsem si postupně ověřil ještě u více dalších osob, z nichž mnozí již nežijí. Od každého jsem se dověděl nějaké jiné podrobností a souvislostí odvíjejících se od osoby uvedeného pána Palicu a jeho vlivu na vnitřní události celého Okresu. Ten pan Palica stejně už též nežije. Dožil se ještě převratu v r. 1989 jako starobní důchodce a slepec (na glaukom), ale po něm asi za 5 – 6 let zemřel.

Když jsem se po převratu znova zastavil k rodině svého přítele, nikdo jsme již na celou tu dramatickou událost nevzpomínali. Oni se k tomu už raději nevraceli a já jsem též nechtěl malovat čerty na zeď. V domě oběšence se nemluví o provazu. Proč bych vytahoval staré „kostlivce" ze skříně.

Další dějství. Rok 1981. Zážitek z doby, kdy v Polsku byla SOLIDARITA na vrcholu své slávy. Já jsem pracoval na dole ČSA v Karviné v oddělení přípravy výroby. Přinesl jsem tam do zaměstnání mnohé materiály na téma Polsko Solidarita, včetně podrobných instrukcí JAK ORGANIZOVAT STÁVKY. Půjčoval jsem to mnohým spolupracovníkům a každý mi to slušně vrátil a poděkoval. Samozřejmě, že neobešlo se to bez různých komentářů. Vždyť na to téma, co všechno se v Polsku odehrává, se mluvilo na všech pracovištích. Zde na Karvinsku všichni s napětím sledovali každodenní programy polské televize.

Ale nejvýraznější vzpomínku mám na jednoho vedoucího pracovníka dolu ČSA. Když mi vracel „Jak organizovat stávky", střelil po mne výhrůžným pohledem s poznámkou „že si zahrávám s osudem a pokud to budu ještě dále půjčovat a šířit, může to mít pro mne nedozírné následky". Byl jsem z toho pár dnů ztrémovaný a úplně v šoku. Pak jsem se dověděl od spolupracovníků, že on byl vedoucím ideologického oddělení OV KSČ v Karviné.

Další vzpomínky: Nechtěl bych zde opakovat, co už jednou jsem napsal v diskusi na fóru ČAS o Vánoční návštěvě z Francie v době mohutných stávek v Polsku. Šlo o podnět, zda by Chromík se nepokusil zde v ČSSR zorganizovat stávku horníků. Proto to zde jen znova zopakoval co už visí na webové stránce Diskuse na fóru ČAS (únor 2005).

Totéž platí o mojí návštěvě v budovách STB v Ostravě v r. 1967 a v Karviné 1981.

Ještě zde velmi stručně zopakují další případy, které jsem již taktéž stručně popsal v Diskusi na fóru ČAS. Navštěvoval jsem ještě dalšího přítele z Čadce, s kterým jsem se poznal ještě od PTP, když jsme společně rukovali do Karviné. S ním jsem oba zůstali po celou dobu ve stejných kasárnách na Sovinci. V 80tých létech jsem ho často navštěvoval na jeho pracovišti v SEVAK (slovenské vodárny a kanalizace). Vždy mi udělal kafé a poseděli jsme spolu v přátelském rozhovoru. Po převratu mi řekl, že po každé mojí návštěvě měl ihned návštěvu jinou - od STB. Pak si ho pozvali k výslechu na Okresní správu, jednou si ho tam podrželi u výslechu celou noc až do rána. Nikdy bych nebyl tušil, co všechno se té době u nás dělo.

Další vzpomínky z dob na dole ČSA v Karviné: Určitou dobu jsem pracoval jako revírník na pilíři a můj nadřízený vedoucí úseku byl jeden pan z Karviné. Když jsme se po převratu jednou sešli spolu na schůzí důchodců v Družbě (1992), tak mi sdělil např. kdykoli se v Praze semlelo něco zajímavého, nějaké demonstrace, třeba výročí Jána Palacha, tak v pondělí hned měl na krku návštěvu StB, kteří ho vyzvídali, zda Chromík nebyl v Neděli v Praze. Jeho odpověď prý byla: „Chromík honí důchod. On pracuje v soboty i Neděle. Za ty dva dny pracuje i po 3 směny. To by nemohl stihnout ani vlastní helikoptérou".

Tyhle návštěvy StB kromě něj obešly na šachtě i všechny další vyšší moje nadřízené až po samého ředitele podniku, aby se vyzvídaly něco o mojí osobě.

Nevím, zda je smysluplné zmínit se o odposlouchávání telefonu za minulého režimu a jaké měl kdo s tím zkušenosti. Dvakrát se mi stalo někdy v létech 70tých, že během mluvení telefonem nezaměstnání, někdo (3. osoba mužský hlas) intervenoval do mého rozhovoru razantním výhrůžným způsobem. Pokaždé mne nic jiného nenapadlo, než okamžitě složit sluchátko. Pokaždé jsem dlouhou dobu se snažil vyvarovat volat telefonem osobě, s kterou jsem měl během rozhovoru takovou zkušenost.

Ještě na tohle téma o roku 1968 po okupaci. Někdo k nám do práce přinesl info, číslo telefonu na štáb Rusáků. Měli jsme z toho jen zábavu. Když jsme vytočili číslo a ozval se někdo po rusky, řekli jsme jen 2 slova: IDITĚ DAMOJ! Ale asi za týden dva se ozýval český mluvící hlas s razantní a výhrůžnou odpovědí. Tím hrátky skončily.

Srandíčka ze setkání důchodců: Kdysi jsem se zúčastnil pár schůzek s bývalými pracovníky BPO. Když jeden nás měl narozeniny (*1926 letos bude mu 80) a byl už trochu „pod párou" podíval se na mne začal věštit: „Jozefe Ty půjdeš v r. 2100 na odstřel. Ty umíš ten život tak žít, že radost ze života a optimizmus z Tebe naplno vyzařují. Ty máš rád nás, my máme rádi Tebe a všichni se vedle Tebe dobře cítíme. Tebe budou muset jednou odstřelit, aby se Tě konečně z tohoto světa nějak zbavili".

Filozofický pohled na délku života: jak dlouho člověk může žít. Jak dlouho na tomto světě každý ještě budem? Já jsem přesvědčen o tom, že když každý jedinec nebo každá rozvinutá osobnost se ujme svého úkolu na duchovní nebo transpersonální rovině (poslání, dharmy), pak funguje do té doby, dokud Celek, nebo-li Pleroma potřebuje, aby svůj úkol na tomto světě splnil.

Existují tři možnosti: úspěch prodlužuje život a délka života dopomáhá k úspěchu. Jaká je to cesta, která vede k úspěchu? Musí k tomu mít nejen patřičný talent, ale docela určitě i fyzickou odolnost, silu vůle a schopnost překonávat překážky, stresu-odolnost, atd. Když se totiž podíváme pozorně, ti nejúspěšnější lidé většinou nejsou právě jen ti nejtalentovanější, ale ti, kteří se nevzdali, když narazili na překážky v cestě, na které zákonitě dřív nebo později narazí každý. Proto cesty k vrcholům jsou lemované mrtvolami těch, co nevydrželi a proto ani cíle nedosáhli.

Ale délka života i úspěch jsou závislé též na vesmírných (astrologických) konstelacích. Každé nebeské těleso totiž vyzařuje energii jiné kvality a o tom je astrologie. Proto každý jsme jiný, jiná jedinečná a neopakovatelná individualita. Zapiš své jméno přívětivosti a láskou do srdci všech, se kterými se setkáš a nikdy nebudeš zapomenut.

Vzpomínky pamětníků s odstupem doby. V únoru 2004 mne pozval na oslavu svých narozenin do restaurace bývalý spolupracovník z Havířova, který i přes pokročilý věk (*1925) má neustále vlastní soukromý projekční atelier a těší se stále dobrému zdraví. Tento pan mi chtěl sdělit, že během jednoho pracovního jednání s bývalými pracovníky OKR se zavzpomínalo i na Chromíka a jeho peripetie v BPO. Všichni se při tom shodli, že podle všech možných indicií Chromík zřejmě nemá v celém bývalém soc. bloku rovného kandidáta, který by se uměl tak odvážně vypořádat s celým bolševickým režimem. Že po tolika pádech, šrámech, úderech a ranách, které jsem musel vytrpět, nevzdal, vydržel a nepopustil. Pokaždé znova povstal jak FÉNIX Z POPELE, otřepal se a ještě s větším důrazem vracel úder za úderem až do úplného vítězství. Pro mne tohle byl možná nejvýraznější zážitek celého života.

Signatářem Charty 77 nejsem. Koncem 70tých let a začátkem 80tých jsem dostal pár podnětů, ale jakási intuice mne v tom zabránila. Kdybych se byl stal, možná bych se po převratu podílel na moci politické anebo manažerské, ale dnes už bych určitě nebyl mezi živými. Vím, o čem mluvím.

Setkání s astrologii a astrology: Zvídavost po astrologii jako taková mne „šimrala" někdy od středoškolských let. Jednou v septimě jsem oslovil profesora fyziky na hodině astronomie dotazem o astrologii. Když měl dobrou náladu, zeptal jsem se ho, zda by nám něco řekl o nad rámec výuky, myslím konkrétně o astrologii. Vždyť to není nic jiného, než aplikovaná astronomie. Místo racionální odpovědí schytal jsem „výprask" a výsměch od kamarádů.

Pak v r. 1972 vyhledal jsem si astrologa po prvníkrát v životě, když jsem prožíval v zaměstnání určité krizové období. Jmenoval se Gomolka Emil a bydlel v Orlová Lazy ve starých bytovkách ještě z dob Rakouska Uherska. Navštívil jsem ho doma v tom jeho skromném bytě 1 + 1, obývací kuchyň + ložnice a topení pevným palivem.

Byl to starší pan, velmi slušný a skromný, ale jako astrolog byl dost široce populární. Horoskopy se dělaly na červeném razítku Zodiaku a za pomoci efemerid se do něj všechno muselo nakreslit ručně. PC v té době ještě neexistovaly. Jako astrolog byl skutečně velmi zdatný, zkušený, že dodnes na něj vzpomínám s uznáním, respektem a obdivem. Navíc měl vrozenou intuicí, který je pro astrologa obzvlášť vzácným božím darem. Sdělil mi mnoho zajímavých prognóz o mne i dalších členech rodiny, např. o našem synovi, který v té době měl 17 let a pracoval po vyučení jako řemeslník-elektrikář u Energovodu: Sdělil, že kluk odejde pracovat někam za moře na cizí kontinent. To se uskutečnilo koncem 70tých let. Kluk odešel na montáže cca na 2 roky do Iráku (Saddáma Husajna). Když se zadíval na „kolečko" mého horoskopu, najednou jakoby ním něco škublo, pak se podíval na mne dlouze a soustředěně a pauza. Proto se domnívám, že něco zjistil, ale neměl odvahu mi všechno říct. Pak promluvil jen naprosto ne moc významnou oznamovací větu, že se nerad stýkám s hloupými lidmi. Ve škole jsem se skutečně kamarádil jen těmi nejlepšími spolužáky, protože s ostatními bych si neměl moc o čem povídat. Dále mi sdělil, že mám jasnovidecké vlohy (zřejmě z Jupitera v trinu na Neptuna). Časem to všechno upadlo do zapomnění, až letos 2006 při náhodném kontaktu jiný astrolog (autor více knižních astro publikací) z Vratimova od Ostravy mi to zopakoval. Pána Gomolku chtěl jsem ještě jednou navštívit, ale on už ležel v hospicu mezi čekateli na smrt. Jeho manželka mi dala adresu, tak jsem ho tam navštívil s nějakou pozornosti. Byl rád a měl docela dobrou náladu.

První odbornou přednášku o astrologii v životě jsem si poslechl ještě před převratem v astronomické observatoři Valašském Meziříčí od jednoho českého astrologa z Nového Jičína. Přednáška byla skutečně velmi zajímavá, odborně kvalifikována a patřičně odměněná výrazným aplausem. Po převratu jsem se objednal k němu domů do Jičína. Horoskop (kolečko) už dělal pomocí PC, ale s jeho výkladem byl úplně někde vedle. Řekl mi takové absurdní nesmysly např. že jsem z úplně rozvrácené rodiny, o rodičích žijících v neustálých konfliktech a jiné další nesmysly, že jsem od něj odcházel otrávený a úplně zklamaný. Přesto nechci tvrdit že by jeho kvalifikace nebyla na velmi slušné úrovní, ale pro astrologickou poradu bych nikdy za ním nešel. Schází mu ta správná astrologická intuice, muška trefy do cíle.

Po převratu jsem se rozhodl rozšířit si vědomosti v tomto oboru a udělat si kvalifikací vlastní. Proto jsem se přihlásil na dálkové studium u Pavla Turnovského na HATA (Humanitární a transpersonální Astrologie), o němž je známo, že právě úroveň jeho kurzů je v celé ČR bez konkurence na nejslušnější úrovní z celé série možných nabídek.

Od astrologie k psycho-energetice.

Když už byl celý kurz ukončen a já jsem chtěl si všechny lekce (šmíráky) propracovat znova na čisto, abych měl z nich pořádný skript, něco jako učebnici. To se mi ale už vůbec nepodařilo. Stihl jsem dokončit jeden semestr a druhý začít. To byla doba, kdy PC byly ještě vzácností. Na můj PC se chodila učit celá široká rodina i vnuci tak dlouho, až se někomu z nich podařilo celý obsah HDD včetně Windows a všech ostatních softwarů úplně dočista vymazat. V PC nezůstalo vůbec nic a nepomohlo ani plakat. Tento traumatický stres jsem považoval za varovanou lekcí, že právě astrologii bych neměl brát jako hlavní pracovní náplň (starobního důchodce) pro zbytek svého života.

Neptun trigon Jupiter

Neptun trigon Jupiter - aspekt jasnovidectví



Mnoho lidí si neuvědomuje, že každá nemoc (i stres) je pro nás jakousi školou anebo lekcí, kterou nám dává vesmír na vědomí: zastav se zpytuj svědomí! Někam jsi zabloudil. Hledej svou cestu, nebo svůj smysl života někde jinde.

Za 2 roky jsem prožil další traumatický stres na téma mezilidských vztahů. Ten mne dokopal krůček za krůčkem úplně někam jinam. On mi ukázal cestu novou k psycho-energetice a zdravotnictví. Začal jsem dělat psycho-analýzu sám se sebou. Vše se semlelo v Ostravě odkud jsem jel domů busem. Když jsem v Havířově vystoupil, cestou domů mne oslovila jedna příbuzná osoba: „Jak to vypadáte? Vy domů ani nedojdete. Já Vám pomohu, aby se Vám cestou nic nestalo". Poděkoval jsem, ale nabídku nepřijal. Ovšem tu její poznámku jsem pochopil, jako nastavené zrcátko, jak mne vidí a vnímá svět. Doma naštěstí nikoho nebylo, tak jsem okamžitě vlezl do pyjamas, postele a rozjel vzpomenutou psychoanalýzu. Příčiny, současnost a konsekvence. Až postupně z toho byl soubor „Struktura zvaná člověk a jeho zdraví", který je v mým blogu jako první. Samozřejmě po dalším doplnění a určitých úpravách. Pak mi to zveřejnila i Česká psycho-energetika. Bez onoho stresu bych se nikdy tam nikdy nebyl dostal. Ani bych neměl tušení, že vůbec nějaká česká psycho-energetická společnost u nás existuje. Proto skutečně nepřeháním, že jsem byl doslova dokopán někam úplně jinam, kam bych nikdy ani zavadil: Do české psycho-energetiky.

Zpět k astrologii: Jednou po převratu jsem zjišťoval v Praze na výroční schůzí ČAS adresy nějakých slovenských astrologů. Dostal jsem 3 adresy, ale jen dva mi na dotaz odpověděli. Po vzájemné domluvě s nimi odjel jsem na Slovensko na společnou schůzku s oběma pány najednou. Nejdřív jsme poseděli všichni tři společně v kavárničce a pak si nás vzal k sobě domů jeden z nich. Doma se posadil k PC a chtěl po mne nativitu. Hned si udělal i rektifikací (velmi trefnou) a jeho další výpovědí byly tak trefné, že mi to připadalo, jako by mne znal osobně od dětství. Včetně trefných zásahů i do mého nejbolestivějšího soukromí. Ani jsem netutal. Nejvíce mne namíchnul, že mi řekl, jak dlouho budu žít. Kolik let dožijí. Takovou informací by měl astrolog sdělovat klientovi jen po vzájemné dohodě.

Má vlastní blog „astro tabu" a v něm používá takové formy myšlení a vyjadřovaní, jako by se u něj zastavil čas někdy před 60ti léty. V době Slovenského štátu. Na druhé straně některé jeho další soubory na webu, třeba z astrologie mundánní anebo karmické zasluhují uznání i obdiv. Má tam 8 dílů seriálu „O osudu a předurčení", a velmi zajímavé úvahy „o lidské duši". Též zajímavý horoskop letecké havárie 42 slovenských žoldnéřů, „kanónenfutru" vracejícího se z Balkánu. Kdykoli se stane něco takového kdekoli na světě, to má vždy i svůj metafyzický rozměr a vypovídací schopnost bez ohledu na výsledky z technických šetření. Je to vždy signál, že už někde v samé koncepci řízení (armády) se stala chyba.

Oba tito slovenští astrologové byli pak pozvání na naši schůzku do Ostravy, aby nám něco přednesli. Přišli 9. listopadu.1996. On měl zajímavou přednášku „o astrologii karmické" a jeho mladší kolega „o úloze stálic v horoskopu". Obě přednášky byly velmi zajímavé, kvalifikované a hodnotné a též po zásluze odměněny výrazným aplausem.

Český almanach 2005: „ČA osobností a firem 2005" Who is who (Kdo je kdo) mne oslovil v minulém roce a v 12. 2005 vyšlo nové vydání v kterém je už i Jožko Chromík přivandrovalec do ČR z Kysuc.

Poštovní zásilku od vydavatele jsem obdržel začátkem dubna 2006. Kniha - luxusní verze.
Životopisná a osobnostní encyklopedie. Katalog osobností a firem. K dispozici jsou lexikon publikace, kniha a CD. Životopisy české osobnosti, celebrity, významní lidé i veřejně známi a činný.
Osobní rozhovory. Encyklopedie II. vydání 2005.
Vydavatel Hamaro spol s. r. o. Havlíčkovo náměstí 2. 130 00 Praha 3. Blog: www.ceskyalmanach.cz

Možná ještě vypracují na svůj blog další témata, jako Vánoce a Velikonoce na Kysucich.
Možná se pokusím zvěčnit své milé vzpomínky z dětství na miništrování v kostele od 6ti do 15ti let.
Pak už se budu zabývat prioritně zdravotnictvím po ukončení osmi semestrů Lékařské fakulty U3V na UP v Olomouci, ale i jinými pokrokovými metodami ve zdravotníctví, jako TACHYONOVOU ENERGII a podobně.


Studium na Univerzitě třetího věku






přišlo mi emailem:

Pane Chromíku,

našla jsem Vaše stránky prostřednictvím stránek pana Chvátala.
Až dnes jsem však četla Váš životopis a musela jsem se smát. Najednou jsem viděla, kde jsem úplně stejná, jako Vy. Jen mám to štěstí, že nežiji v komunismu - to už bych byla dávno na nucenejch pracích anebo zavřená někde ve světnici a čekala na konec - anebo v psychiatrický léčebně.
Musím Vám říct, že jsem ráda, že máte svoje stránky, že vůbec žijete a že se podělujete s náma o věci, které bychom bývali zapomněli - jen v rámci převychování.
Ještě jsem nečetla od Vás všechno, ale myslím si, že Vaši andělé stojí pevně za Vámi a "určitě měli plné ruce práce" - ale stejně - jsme jako kapičky vody a když jedna kapka zrůžoví tou nejzářivější růžovou, nemyslím, že by ostatní zůstaly průhledné . Proto Vám děkuji za nás obyčejný lidi sedmdesátých let, kteří se perou s historickými fakty a druhy manipulace ze všech stran, děkuji Vám za Vaše stránky a děkuji za úvahy, se kterými se s námi rozdělujete.

Hodně zdravíčka přeje * * *



E-mail:  j.chromik@quick.cz

Josef Chromík, Hlavní třída 46, 736 01 Havířov 1. ( 596 813 651)





Zpět



Valid CSS!


Copyright © 2010-2011 chromik.wz.cz. All rights reserved.