DĚJINY REVOLUCÍ.

    NEJDŘÍV KRÁTKÁ VZPOMÍNKA NA AUTORA NÍŽEUVEDENÉ STUDIE,
PÁNA MIROSLAVA DOLEJŠÍHO,
AUTORA ZPRÁVY „ANALÝZA 17. LISTOPADU 1989“.
(20.11.1931 – 26. 6. 2001)

   Motto:

   „Není pro nás nic nebezpečnější než osobní iniciativa. Když je vybavena silou ducha, může vykonat více než milión těch, mezi které jsme zaseli rozkol. Výchovu akumů musíme řídit tak, aby jim beznadějně klesly ruce do klína před úlohou, která vyžaduje osobní rozhodnutí.“


   „Dokud lidé nepochopí, že každý z nich, jako individualita, má být ovládán jak po stránce mravní tak i duchovní a budou stále hledat jakoukoliv oporu mimo sebe, mimo svoji duchovní a mravní mohoucnost – nemají naději se ubránit. Nabývá na významu individuální obrana, při níž zůstává člověk zcela sám. Má jenom sám sebe a Boha.“
Miroslav Dolejší


Miroslav Dolejší (20.11.1931 – 26. 6. 2001)

   byl v roce 1949 vyloučen ze studií a za trest byl poslán do uhelných dolů, protože v místní klubovně ČSM demonstrativně vyvěsil britskou státní vlajku a ještě téhož roku navázal kontakt se skupinou národně demokratického odboje. V lednu 1951 byl na udání zatčen. Po třinácti měsících vyšetřovací vazby odsouzen Státním soudem v Praze ke 23 rokům vězení za údajnou špionáž. Od svého zatčení byl ve vyšetřovací vazbě bestiálně týrán a mučen. Prošel věznicemi v Ruzyni, na Pankráci, ve Valdicích, a lágry na Vojně, Bytízu, v Ostrově nad Ohří, na Rovnosti …

   Propuštěn byl v roce 1960 na amnestii prezidenta Novotného. V roce 1964 se oženil a v roce 1968 se manželům Dolejším narodil syn. Po sovětské okupaci, na počátku normalizace v sedmdesátých letech, byl propuštěn ze zaměstnání pro svoji činnost K 231. Půl roku marně sháněl místo, pak z „protekce“ začal fárat při stavbě pražského metra. Když se v páté pětiletce začali do Československa dovážet panelárny pro montáž beze skládek, bylo nutné naprogramovat výrobu a řídit ji počítačem. Pro jeho znalost počítačové problematiky se na něj obrátili známí a fiktivně ho zaměstnali v jednom družstvu. Miroslav Dolejší k sobě přibral pár bývalých spoluvězňů, které znal z „basa-projektu“ (pozn. Basa-projekt na Pankráci bylo zařízení ministerstva vnitra, kde vězni s technickým vzděláním pracovali na projektech pro národní podniky). Později se stal vedoucím výpočetního střediska. V roce 1975 na požádání svého známého novináře napsal studii o počítačových systémech. Věcné informace byly kompiláty ze všeobecně přístupných materiálů a veřejných přednášek, ale přesto je 14.6.1976 zatčen a později Městským soudem odsouzen k jedenácti rokům vězení za špionáž. Před soudním jednáním držel tři měsíce protestní hladovku. Propuštěn byl v roce 1985, těžce nemocen, kdy se začaly projevovat následky práce na uranu. V bolševických lágrech a kriminálech strávil celkem 19 let.

   Nedůvěry k oficiálním verzím a politickým legendám se u Miroslava Dolejšího datuje již od padesátých let, kdy se ve vězení setkával s mnoha významnými lidmi a postupně poznával skutečné pozadí oficiálního výkladu politiky … Po listopadu 1989 se pokouší zburcovat veřejnost a vyvést ji z její naivní neznalosti. Jeho hlas však zůstal hlasem volajícího na poušti. Veřejnost prostě ještě k určitým poznatkům nevyspěla a ani o tyto poznatky neměla a zájem, který trvá dosud. A jak bývá zvykem, hněv se obrací na posly špatných zpráv.

   Státní aparát zasáhl po vydání „Analýzy 17. listopadu“ proti Miroslavu Dolejšímu veškerou svojí mocí. Hromadily se žaloby, ve sdělovacích prostředcích byl diskreditován, falešně obviňován ze spolupráce s StB. Tzv. „demokratický“ režim se při umlčování bývalého politického vězně neštítil ničeho – od kontroly a krádeže pošty až k vyslání svalnatého pohůnka …

   Kromě již zmíněné Analýzy, je Miroslav Dolejší autorem několika desítek politických úvah a studií, knihy „Chodbami opuštěnými“, spoluautorem zákona o třetím odboji atd. …

   Miroslav Dolejší se stal symbolem dvou odbojů, třetího protikomunistického a také stávajícího, čtvrtého, vůči zvůli post-bolševických a pseudohumanistických kreatur.

  
Čest jeho památce!



REVOLUCE - PŘEDPOKLADY

MIROSLAV DOLEJŠÍ


  V 11. století vznikala města nejdříve v oblastech kolem Středozemního moře, v jižní Itálii, v jižní Francii a severovýchodním Španělku, brzy nato v Porýní, Nizozemí a severní Itálii. Ve 12. a 13. století se města začala rozvíjet i na území ostatní Evropy. Židé, kteří ve Španělsku zavedli organizovaný obchod a posléze jejich metody začali přejímat nežidé v celé Evropě, měli od počátku převahu nad jinými v tajné kmenové organizaci, výlučně židovské.

   Židovští kupci, kteří zprostředkovávali směnu zboží, vyráběného sedláky a řemeslníky, lacino kupovali a draho prodávali a tím se velmi rychle stávali nejbohatšími obyvateli. Vlastnili domy a pozemky, a protože dováželi suroviny, byli na nich řemeslníci závislí. Proto měli kupci a lichváři ve městech největší vliv a prakticky drželi jeho správu ve svých rukou. Peněžní vztahy ovládaly hospodářský život nejdříve ve městech. Obchod, který přinášel stále více nejrůznějšího zboží, učinil z peněz míru hodnoty. Rozvoj obchodu a zvýšený oběh peněz vyvolaly zájem šlechty o přeměnu naturálních dávek v dávky peněžní. Tato změna rent byla ve většině evropských zemí dokončena ve 13. století. Důsledkem toho bylo, že šlechta začala omezovat vlastní hospodářství, které bylo dosud nositelem veškerých výhod a nezávislosti, a propůjčovala půdu do dědičného nájmu svým poddaným za pevně stanovený plat. To vedlo postupně k odstraňování roboty - v Anglii a ve Flandrech (Belgii) byla robota odstraněna do 14. století a nahrazena námezdní prací. Ve střední Evropě robota sice nepřestala, ale při zmenšeném rozsahu panské půdy se omezovala na několik dnů v roce, zejména o žních. K rozmachu peněžního hospodářství značně přispěl dálkový obchod. Židé zavedli platbu dlužními úpisy a směnkami, půjčovali na úrok. Pro nejistotu záruk a zástav byl úrok vysoký a byl pokládán za lichvu, a při překročení 15 - 20% byl církví odsuzován. Tyto peněžnické způsoby se uplatnily nejdříve v Itálii a odtud se rozšířily do celé Evropy. O jejich italském původu dosud svědčí běžné peněžní a účetní názvosloví: saldo, konto, banka, Lombard, kredit, brutto, netto, loko, franko, atd. Peněžní hospodářství a samospráva vyžadovaly určité vědomosti, a proto města zřizovala světské, necírkevní školy. Po lékařství a právech tak vznikla třetí sféra, jejímž prostřednictvím židé mohli šířit nevěrectví.

   Ve 13. století žilo v Evropě asi 2,5 milionů židů a z toho se jich asi 70% zabývalo obchodem a peněžnictvím. Ve 14. století došlo k procesu s Templáři ve Francii a k útěku jejich zbytků do Anglie, kde se konstituovali jako tajné organizace. V té době už židé ovládali řadu tajných společností, v jejichž řadách bylo velké množství nežidů - zednářské lóže. Tyto spolky byly židovským prostředkem revolucí, zaměřených především proti šlechtě, monarchii a církvi.

   Patrně první z těchto židy organizovaných revolucí, povstání a selských válek byly:

   1357 - povstání generálních stavů v Paříži: bylo vedeno představeným kupecké kelty Etiénem Marcelem. Byla to první pomsta židů za likvidaci templářského řádu. Král musel ustoupit a generální stavy, v nichž měli převahu měšťané, si vynutily, aby jim byla svěřena všechna moc.

   1357 - selské povstání ve střední Francii: povstání bylo nazváno Jacquérie, byla vypalována šlechtická sídla a vražděna šlechta. Povstání trvalo 14 dní a zahynulo při něm 20.000 venkovanů. Vůdce generálních stavů v Paříži byl zabit a vzbouřená Paříž padla.

   1378 - povstání ve Florencii : povstání pomocných dělníků při přípravě příze a barvení vlny, zvaných ciompi. V pouličních bojích povstalci ovládli město. Zrušili daň z mouky, bezplatně ji rozdávali chudým dělníkům, řemeslníkům a podnikatelům předepisovali, kolik sukna se má vyrábět, aby si zaručili práci. Po třech týdnech bylo povstání potlačeno. (Solnohradsko a Tyrolsko

   1381 - povstání ve východní Anglii : povstání bylo připravované a řízené tajnou „Velkou společností“. V čele povstání stál bývalý voják Wat Tyler. Povstalci osvobodili Johna Balla, kazatele, který hlásal učení Johna Wíklefa a táhli na Londýn. Povstání bylo potlačeno šlechtou.

   1520 - 1521 - povstání komunerů ve Španělsku: bylo to povstání městských obcí (comuneros) proti vyděračství lichvářů, z nichž velmi mnozí byli tajní (pokřtění) židé.

   1524 - 1526 - selská válka v Německu : neklid v Německu panoval od konce 15. století a na jaře 1524 vyvrcholil v jižním Německu povstáním. Postupně se vytvořila tři střediska selské války: jihozápadní Německo (Švábsko a Franky), střední Německo (Duryňsko) a alpské země). Nejrevolučnější bylo povstání ve středním Německu, které vypuklo na jaře r. 1525 a které vedl Tomáš Müntzer, který byl v roce 1521 kazatelem v saském Cvikově a téhož roku kázal také v Praze, odkud byl vypovězen když vyzýval Pražany, aby „novou písní dali zaznít husitským pozounům“, a pak pobýval v Duryňsku. Své stoupence sdružoval v tajném spolku a získával je v celém kraji. Po vypuknutí povstání v jižním Německu se pokoušel o organizovaný postup a o vytvoření komunistické společnosti. Hlavním městem jím řízeného povstání bylo město Mülhausen, kde bylo povstání v květnu 1526 poraženo a Müntzer popraven. Nejdéle se povstání udrželo v Tyrolsku, kde vypuklo na jaře 1525 a rozšířilo se do Solnohradska. Vedl je Michal Gaismair. Po ústupu byl zabit na benátském území. V selské válce zahynulo asi 100 000 lidí a několik tisíc vesnic bylo vypáleno.

   1525 - povstání v Čechách : pod vlivem protišlechtického povstání v Německu bylo vyvoláno lidové povstání v Jáchymově, na Chodsku, na panství tepelském, vyšebrodském a jinde. Na Slovensku se až do roku 1526 udrželo velké povstání havířů v báňských městech.

   1534 - Komuna v Münsteru: pod vedením nizozemských řemeslníků, Jana Mathyse a Jana z Leydenu, se vzbouřenci zmocnili vlády v severoněmeckém městě Münsteru a vytvořili komunu. Rozdělili majetek. Po šestnáctiměsíčním obléhání bylo v červnu r. 1535 město dobyto a povstání zlikvidováno. Po pádu Münsteru byli novokřtěnci, kteří se již před tím usadili v Tyrolsku, Nizozemsku a na Moravě, pronásledováni. Novokřtěnci byli stoupenci kazatele Tomáše Münstera. Na jihomoravském mikulovském panství vznikly od dvacátých let 16. století komunisticky žijící obce, které vynikaly zejména v keramické výrobě (tzv. Habánská majolika). Po bitvě na Bílé hoře byli vyhnáni na západní Slovensko, kde časem splynuli s ostatním obyvatelstvem.

   1566 - 1567 - povstání v Nizozemí : po vyhnání ze Španělska se značné množství židů přemístilo do Nizozemí, kde velmi rychle získalo značný vliv nejen v obchodě a peněžnictví, ale i ve státních záležitostech. Bohatství a význam Nizozemí se velice rychle zvětšily. Proti zřizování nových arcibiskupství a biskupství, obsazovaných Španěly a zaváděním inkvizice, iniciovali židé okamžitě silný odpor skrze nižší nizozemskou šlechtu. Vůdcem opozice se stal nejbohatší nizozemský velmož a brabantský místodržitel Vilém Oranžský a katolíci admirál Horn a generál Egmont. Vysoká šlechta ustala v opozici, když dosáhla odvolání místodržitele kardinála Granvelly z Nizozemí v r. 1564 a v opozici zůstala drobná, chudá šlechta. Do tohoto odboje byl r. 1566 vlákán prostý lid a po celém Nizozemí vznikly bouře, namířené především proti katolické církvi. Byly ničeny kostely a kláštery a jejich vnitřní zařízení (tzv. Obrazoborecké bouře). Povstání bylo potlačeno začátkem roku 1567.

   Španělský král Filip II. poslal do Nizozemí svého vojevůdce vévodu z Alby s 10 tisíci vojáky. Horn i Egmont byli popraveni a židé spolu s nekatolíky byli pronásledováni. Na jaře v r. 1572 se vzbouřili námořní géové (námořníci velkého obchodního loďstva severních provincií, patřících převážně židům) a přepadli několik přístavů na holandském pobřeží. Současně bylo vyvoláno povstání v severních provinciích. Obchodníci a židovští bankéři poskytli peníze na postavení žoldnéřského vojska. Čtyři osvobozené provincie si zvolily za místodržitele Viléma Oranžského a vyhlásily náboženskou rovnoprávnost katolíků, protestantů a židů. Roku 1579 se Španělsku podařilo roztrhnout Nizozemí na dvě části. Jižní provincie uznaly španělskou nadvládu, kdežto sedm severních provincií utvořilo tzv. Utrechtskou unii, z níž po sesazení Filipa II. r. 1581 vznikl samostatný stát Spojené nizozemské provincie, v čele s Vilémem Oranžským. Nový stát, nazývaný také podle nejbohatší a nejlidnatější provincie „Holandskou republikou, bojoval se Španělskem o svou existenci až do roku 1648. Nizozemská revoluce byla první vítěznou židovskou revolucí v Evropě a od té doby je Holandsko pod židovskou svrchovaností s první republikánskou vládní formou. Židovská finanční a politická moc ve státě přivedla Holandsko rychle k nebývalé obchodní a kapitálové moci. Amsterodam se stal obchodním střediskem Evropy. Roku 1602 založilo několik holandských firem se židovským kapitálem Východoindickou společnost, která měla výsadní právo obchodovat s portugalskými koloniemi v jihovýchodní Asii a postupně se jich zmocnila - židé nezapomněli Portugalsku svoje vyhnání. Tato společnost byla státem ve státě, neboť měla právo zřizovat jménem Holandska faktorie a tvrze, spravovat území, uzavírat smlouvy s domorodými knížaty a razit vlastní peníze. Holandsko tak ovládlo ostrov v Indickém oceánu (dnešní Indonésii a Cejlon) a území v Africe (Zlaté pobřeží a Kapsko). Později byla založena Západoindická společnost, která se v Americe zmocnila ústí Hudsonu, kde byl založen Nový Amsterodam (dnes New York) a pobřeží Guayany. Židé rozvinuli rovněž obchod s Ruskem a Polskem. Holandské lodě židovských rejdařů zajížděly až do Archangelska a dovážely odtud a z Pobaltí kožešiny, které se staly monopolem židů na celém světě. Dováželo se rovněž obilí, konopí, pryskyřice a dříví na stavbu lodí. V Holandsku se začalo hromadit ohromné bohatství a židovská finanční moc.

   1640 - 1688 - Anglická revoluce : první fáze revoluce 1640 - 1642 začala svoláním parlamentu r. 1640 králem Karlem I. Silná opozice dosáhla zrušení královských soudů a potrestání králových nejvěrnějších rádců. Bez souhlasu parlamentu nesměla být uložena žádná další daň, ke svolání parlamentu nebylo třeba králova souhlasu a parlament se rozpouštěl sám. Venkov se ozbrojoval, přepadal panská sídla. Král opustil Londýn a uchýlil se do severní Anglie, kde s pomocí šlechty sbíral vojsko.

   V roce 1642 vypukla občanská válka, která trvala do r. 1649. Země se rozdělila na královský a parlamentní tábor. Královými spojenci byla šlechta a anglikánské duchovenstvo. Parlament měl oporu zejména v bohatém kupectvu a lidnatých oblastech jihovýchodu. Parlamentní armádu vedl jeden z nejbohatších vlastníků půdy v Anglii, lord Essex, od něhož převzal velení Oliver Cromwell. Jeho armáda v několika bitvách porazila královské vojsko a král uprchl do Skotska, kde byl zajat skotským vojskem a vydán anglickému parlamentu. Byla zkonfiskována půda králových stoupenců a anglikánské církve. Od skupiny presbyteriánů se odštěpili levelleři. Presbyteriáni sdružovali bankéře, velkoobchodníky a novou bohatou šlechtu v naprosté převaze nežidovskou. Levelleři (rovnostáři) si vytvořili vlastní program, žádali republiku a všeobecné hlasovací právo. Cromwellova armáda dobyla Londýn a uchvátila moc. Cromwell potlačil vzpouru v armádě. Vzniklo hnutí městské a venkovské chudiny diggerů (kopáčů), jejímž mluvčím byl Winstanley. Diggeři požadovali rovnoměrné rozdělení půdy a komunismus podle Moora a Campanelly.

   Roku 1649 byl král odsouzen jako zrádce a popraven. Anglie byla prohlášena republikou. Cromwell vpustil do Anglie velké množství evropských židů a emancipoval je. V období 1649 - 1660 vládla diktatura zbohatlíků prostřednictvím parlamentu, z něhož byli vyhnáni presbyteriáni. Vládu držela v rukou důstojnická rada armády, které velel Cromwell. Jeho armáda krvavě potlačila povstání v Irsku, které bylo obsazeno Angličany a irští sedláci byli vyhnáni z půdy. Stejně tak bylo postupováno ve Skotsku a obě země byly připojeny k Anglii. Od té doby se datuje nepřátelství mezi Iry a Angličany.

   Většina židů, která přišla do Anglie z Holandska, začala prosazovat svůj vliv v Anglii. Na ochranu nežidovského obchodu a financí byl v roce 1651 vydán zákon o mořeplavbě, tzv. Navigační akta, který povoloval dovoz zboží do Anglie jen na anglických lodích nebo lodích států z nichž zboží pocházelo. Zákon byl namířen proti Nizozemí, které pak vyvolalo válku, ve které však bylo poraženo, a muselo nový zákon uznat.

   V roce 1653 byla nastolena vojenská diktatura v čele s Cromwellem jako lordem protektorem. Po smrti Cromwella r. 1658 bylo v roce 1660 obnoveno království a na trůn povolán Karel II., syn popraveného Karla I. Po jeho smrti nastoupil na trůn jeho bratr Jakub II. (1685 - 1688). Oba usilovali o obnovu původních anglických poměrů, a proto židovští bankéři a obchodníci vyvolali 1688 převrat, po němž povolali na trůn Jakubova zetě Viléma Oranžského, který byl nizozemským místodržitelem. Obě země tak byly dočasně spojeny a Anglie se stala konstituční monarchií. Státní aparát se dostal do rukou nové statkářské šlechty, bankéřů a velkoobchodníků, mezi nimiž měli naprostou mocenskou převahu židé. Moc měl parlament, který se skládal ze Sněmovny lordů (Horní sněmovny) a ze sněmovny Poslanecké (Dolní). Horní sněmovna byla složena z dědičné vysoké šlechty a z lidí, jmenovaných králem. V Dolní sněmovně zasedali volení poslanci. Její vliv byl rozhodující, protože určovala složení vlády a vláda jí byla odpovědná. V čele vlády stál ministerský předseda, kterého jmenoval král z poslanců strany, mající ve sněmovně většinu. Ustavil se systém dvou stran: thoryů, strany zemědělské šlechty a anglikánského duchovenstva (dnes strana konzervativní) a wighů, strany velkoobchodníků, bankéřů, průmyslníků a nové šlechty, později také strany dělnické.

   Od té doby se židovský vliv začal pozvolna přesunovat z Nizozemí do Anglie, země začala bohatnout a její moc se stále zvětšovala až ke svému vrcholu v 19. století , kdy v době královny Viktorie byl ministerským předsedou žid Disraeli a Anglie se stala světovou velmocí.

   1789 - Francouzská revoluce : v 80. letech 18. století se hospodářská situace Francie rychle zhoršovala. Neúroda, vzpoury a drahota vyvolaly hlad. Obchodní smlouva s Anglií otevřela francouzský trh záplavě levného anglického průmyslového zboží, což vyvolalo nezaměstnanost a další nepokoje. Poklesl obchod, který snížil výnos z daní, státní výdaje byly silně omezeny. Židovští bankéři, kteří krizi vyvolali a jimž nebyly vyplaceny úroky, odmítali poskytovat další půjčky. K výrobní a obchodní krizi se přidružila i krize finanční. Tato krize byla doprovázena krizí duchovní proticírkevním intelektuálním hnutím a hnutím proti mocenské šlechtě.

   Král Ludvík XVI. svolal do Versailles Generální stavy (5.května), které se nesešly od r. 1610 a žádal je o radu na zlepšení financí, ponechávaje si konečné rozhodnutí. Po měsíci jednání se zástupci třetího stavu (obchodníci, měšťanstvo) prohlásili národním shromážděním, které popřelo právo krále zrušit jeho rozhodnutí. K němu se připojila část šlechty a duchovenstva a prohlásilo se pak za Ústavodárné shromáždění, protože se rozhodlo vypracoval francouzskou ústavu. V Paříži se obyvatelstvo zmocnilo zbraní a na radnici vytvořilo revoluční správu.

   14. července 1789 byla dobyta po čtyřhodinovém obléhání Bastila, a byla vytvořena Národní garda. Ve francouzských městech se ujímaly správy volební výbory a byly zřizovány národní gardy. Lid začal plenit panské dvory a zámky. V srpnu 1789 přijalo Ústavodárné shromáždění „Prohlášení lidských a občanských práv“, které mělo být úvodem k vlastní ústavě. Vyhlašovalo svobodu, zrušení stavů, rovnost občanů před zákonem, nahradilo svrchovanost krále svrchovaností lidu, který byl prohlášen za jediný zdroj moci. Francie se stala podle anglického vzoru konstituční monarchií podle ústavy z roku 1791. Byly zabaveny církevní statky a v jejich hodnotě byly vydány dlužní úpisy, jejichž hodnota stále klesala úměrně s jejich množstvím, což znehodnotilo peníze a vyvolalo drahotu (anologie z roku 1920 - 1929). Kněží se stali úředníky, placenými státem.

   V říjnu 1789 byl král jako rukojmí převezen do Paříže. Mimo sněmovnu vytvořili židé prostřednictvím svobodných zednářů a nezávislých tajných spolků poslanecké kluby Jakobínů (podle místa schůzek v bývalém klášteře sv. Jakuba). Do čela jakobínů se postavil zednář Maxmilián Robespierre.

   Šlechtická emigrace získala podporu Rakouska a Pruska k vojenským operacím a francouzské Zákonodárné shromáždění na jaře 1792 vyhlásilo válku Rakousku. Francouzské oddíly byly však v habsburské části Nizozemí poraženy a spojené armády se blížily k hranicím Francie. K ochraně Paříže byli povoláni dobrovolníci z celé Francie a jakobíni inspirovali volbu Komuny Paříže. Robespierre žádal sesazení krále a svolání nového shromáždění, Konventu. Tyto požadavky rozšiřoval lékař Marat ve svých novinách „Přítel lidu“.

   10. srpna 1792 vypuklo v Paříži povstání, byl dobyt královský palác a na nátlak Komuny byla královská rodina uvězněna. 2. září 1792 jakobíni vyvraždili vězně z řad opoziční šlechty, Komuna pod jakobínským vedením se ujímala moci. 20. září 1792 prohlásil Konvent Francii republikou. Jakobíni zaujali v Konventě horní lavice a dostali označení „hora“. Žádali teror proti všem svým odpůrcům, zejména proti šlechtě a duchovenstvu. Jakobíni, podporovaní Komunou, dosáhli odsouzení a popravy krále v lednu roku 1793.

   V oblasti Vendée došlo ke vzbouření proti Komuně, podporované duchovenstvem, šlechtou a Anglií, která se postavila do čela koalice proti Francii. Plenění na venkově ohrozilo úrodu a jakobíni prosadili v květnu 1793 zákon, stanovující přípustné ceny obilí. Umírněnější girondisté se stali opozicí vůči jakobínům a tvořili jednu z alternativních politických možností k průběhu revoluce. V roce 1793 jich už nebylo třeba a tak Komuna vyvolala 31. května ozbrojenou demonstraci proti nim, která přerostla v povstání, jehož výsledkem bylo zatčení girondistických poslanců a ministrů a jejich popravy. Druhé období revoluce trvalo od 10. srpna 1792 do 2. června 1793.

   Ve dnech 31. května až 2. června 1793 jakobíni zcela ovládli Konvent. Proti jejich hrůzovládě vznikaly vzpoury, které zachvátily většinu Francie (Vendée, Bretagne, Toulonu, aj.). V Konventu na sebe strhl veškerou moc „Výbor pro obecné blaho, v jehož čele stál Robespierre. Výbor ustavil mimořádné vládní komisaře, kteří byli vysíláni do departmentů a k armádám, kde zavedli teror a hrůzovládu. Dále byl zřízen „Výbor pro veřejnou bezpečnost“, jehož hlavním úkolem byla likvidace všech protivníků jakobínské diktatury a „Revoluční tribunál“, který v protiprávním řízení posílal odpůrce režimu na smrt. Tato moc se opírala o jakobínské kluby, rozšířené po celé Francii a o revoluční Komuny a výbory. V červenci 1793 byly zničeny všechny písemné doklady o majetkových poměrech před revolucí. Půda, zabavená emigrantům byla rozprodána. Teror způsobil útěk venkovanů, neobdělávání půdy a všeobecný pokles výroby a obchodu, bídu a hlad. V září 1793 vydal Konvent zákon o „Všeobecném maximu“, který stanovil nejvyšší přípustné ceny pro veškeré zboží nutné k životu, a dekret proti lichvě. Revoluční gardy zabavovaly obilí sedlákům. Současně byly stanoveny nejvyšší přípustné dělnické mzdy. Jakobíni zlikvidovali mezi sebou osoby, které požadovaly úplnou volnost v obchodu a v podnikání a ukončení revolučního teroru (březen a duben 1794). Jakobínská hrůzovláda vyvolávala anarchii, a proto v samotném jakobínském klubu bylo zorganizováno spiknutí a 27. července 1794 byl Robespierre a jeho spolupracovníci zatčeni a popraveni. Jakobíni byli pronásledováni a teror pokračoval.

   V prosinci 1794 bylo zrušeno nařízení o maximálních cenách a obnovila se lichva. Na jaře roku 1795 drahota a hlad vyvolaly povstání v Paříži, které však bylo potlačeno. V září 1795 vydal Konvent novou ústavu, která zrušila všeobecné hlasovací právo a zavedla volební census. Volily se dvě sněmovny, dolní (Rada pěti set) a horní (Rada starších). Výkonnou moc dostalo pětičlenné direktorium, které jmenovalo ministry.

   V říjnu 1795 se šlechta pokusila o povstání v Paříži a byla poražena. Druhá vzpoura ve Vendée byla rovněž zlikvidována. V roce 1796 vzniklo velké „spiknutí rovných“, které organizoval Babeauf. Byl to pokus o komunistické zřízení cestou ozbrojeného povstání a instalaci diktatury proletariátu. Babeauf požadoval, aby se veškerý majetek stal jměním celé společnosti (komuny), v níž by existovala naprostá rovnost. Spiknutí bylo vyzrazeno a jeho vůdci popraveni. 9. listopadu 1799 provedl generál Napoleon Bonaparte státní převrat, rozehnal obě sněmovny a direktorium a prohlásil se prvním konzulem s neomezenou pravomocí.

   Za jakobínské diktatury odrazil dělostřelectvem Angličany v Toulonu a byl povýšen na generála. Za direktoria zničil royalistické povstání v Paříži a byl jmenován velitelem francouzské armády proti Rakušanům v severní Itálii, které porazil a přinutil k míru v roce 1797. Dobytou Itálii nemilosrdně vykořisťovali židé, kterým svěřoval její správu. V roce 1804 se Napoleon prohlásil císařem a uzavřel konkordát s papežem. Podporoval obchod a finance židů. Napoleon byl svobodným zednářem a v době své vlády podporoval všemožně židovské záměry nejen ve Francii, ale i na všech dobytých územích. V roce 1814 byl poražen, vzdal se trůnu a byl vyhoštěn na Elbu. Definitivní porážku utrpěl ve své vládě „sta dní“ dne 18. června 1815 v bitvě u Waterloo nedaleko Bruselu. Zemřel v roce 1821 na ostrově sv. Heleny.

   1774 - 1783 - Americká revoluce : když roku 1763 skončila válka Anglie s Francií o Kanadu, anglický král zakázal osídlování krajů na západ od Alleghan a americkým osadám byla uložena kolkovní daň na listiny a noviny. Osady se proti tomu postavily a anglická vláda kolkovní daň odvolala, ale zavedla jiné daně a cla. Následkem byl bojkot anglického zboží - osadníci je přestali kupovat. V prosinci 1773, když přistály v Bostonu lodi Východoindické společnosti s nákladem čaje, osadníci jej naházeli do moře. Anglická vláda zrušila ústavu jedné z osad a uzavřela bostonský přístav. Vůdcové amerického odporu svolali zástupce osad do Filadelfie na kongres, který proti tomuto opatření protestoval a v roce 1774 zesílil bojkot anglického zboží. Anglie to považovala za vzpouru, kterou je nutné zlikvidovat.

   Anglické vojsko se střetlo s kolonisty roku 1775 a vojenské oddíly osadníků a milice, vedené plantážníkem Georgem Washingtonem, vytlačily anglické vojsko z Bostonu. Osadníkům, kteří podporovali Angličany, byla zabavena půda. Kongres ve Filadelfii 4. července 1776 vyhlásil nezávislost amerických osad. Hlavním autorem „Prohlášení nezávislosti“ byl Thomas Jefferson. Prohlášení vyhlašovalo rovnost všech lidí a jejich právo svobodně rozhodovat o způsobu vlády. V srpnu 1776 se v Americe vylodilo početné anglické vojsko. V bitvě u Saratogy r. 1777 zvítězili osadníci a získali otevřené spojenectví Francie, později i Španělska a Nizozemí. Už před bitvou podporovala Francie kolonisty penězi a zbraněmi. Velkou zásluhu na tom měl americký vyslanec v Paříži Benjamin Franklin, zednář, přírodovědec a filozof. V r. 1781 přinutil Washington ve spojení s francouzským loďstvem v Yorktownu hlavní část anglické armády ke kapitulací

   V létech 1782 - 1783 došlo k mírovým jednáním. Anglie uznala samostatnost 13 amerických osad a vrátila Francii a Španělsku část jejich zámořských kolonií. Válka o samostatnost skončila a americké osady se sdružily ve Spojené státy americké (USA).

   Válka způsobila úpadek farmářských hospodářství a přivodila velký státní dluh. Zadlužení farmáři vyvolali r. 1786 povstání, které vedl účastník osvobozovací války Daniel Shays. Povstání bylo potlačeno. V roce 1787 byla vypracována ústava USA, která omezila samostatnost jednotlivých států a posílila moc ústřední vlády. Prvním prezidentem USA se stal Georg Washington. Ústava USA z tohoto roku platí s malými změnami dodnes.

   Prezident je volen na čtyři roky, jmenuje státní sekretáře (ministry) a ústřední úředníky, velí vojsku a reprezentuje stát v cizině. Zákonodárná moc přísluší kongresu, který se skládá ze dvou komor: ze Sněmovny reprezentantů, kde jsou jednotlivé státy zastoupeny podle počtu obyvatelstva a ze Senátu, do něhož vysílá každý stát dva zástupce. Velkou pravomoc má nejvyšší soud, složený z doživotních členů, které jmenuje prezident a schvaluje Senát. Jeho hlavním úkolem je bdít nad zachováváním ústavy. Může změnit kterýkoli zákon, jestliže prohlásí, že odporuje ústavě.

   1820 - revoluce ve Španělsku : ve Střední a Jižní Americe, které podléhaly vlivu Španělska, zvedl proti Španělsku odboj žid Simon Bolivar. Španělsko poslalo proti povstalcům vojsko, ale v lednu 1820 bylo vyvoláno vzbouření důstojníků, které zabránilo nalodění pluků do Ameriky. Povstání ve Španělsku bylo potlačeno, ale povstání v Americe bylo úspěšné a španělské kolonie v Americe se ustavily jako samostatné státy: Mexiko, Argentina, Peru, Chile, Kolumbie a Bolívie.

   1820 - revoluce v Portugalsku : ze stejných příčin bylo vyvoláno povstání v Portugalsku a portugalská kolonie v Americe - Brazílie, se prohlásila nezávislou na mateřské zemi.

   1820 - revoluce v Itálii : svobodní zednáři v Itálii a jimi řízené tajné spolky, zejména Karbonáři (uhlíři, protože se scházeli mezi výrobci dřevěného uhlí v jihoitalských horách) vyvolali vojenské povstání nejdříve v Neapolsku a potom v Piemontě. Rakouská armáda pověřená zákrokem, revoluce potlačila v obou zemích a potlačila i protirakouské spiknutí v Miláně, organizované zednářskými lóžemi.

   1817 - 1832 - revoluce na Balkáně : proti turecké hegemonii bojovali od počátku 19. století Srbové, kteří v roce 1817 s pomocí Ruska dosáhli téměř samostatného srbského knížectví. Srbský úspěch podnítil v r. 1821 povstání Řeků, které trvalo do roku 1829. Židé, zednáři a tajné spolky všude v Evropě organizovali podporu Řeků penězi, zbraněmi a dobrovolnickými oddíly. Roku 1827 podniklo spojené anglo-francouzské loďstvo společně s loďstvem ruským u západního pobřeží Řecka úspěšnou válečnou operaci proti Turecku, po níž následovala rusko-turecká válka v letech 1828 - 1829. Řecko bylo uznáno za nezávislý stát a na nátlak Anglie byl roku 1832 dosazen na řecký trůn zednář, bavorský princ Otto. 1825 - revoluce Děkabristů v Rusku: po zavraždění cara Alexandra I. židy, vzniklo v Rusku bezvládí. Členové tajného politického kruhu, zorganizovaného svobodnými zednáři z řad šlechticů, chtěli vytvořit konstituční monarchii. V den přísahy novému caru Mikuláši I. dne 26. prosince (rusky děkabr) roku 1825, přitáhly na Senátní náměstí v Petrohradě pluky, vedené šlechtickými zednářskými revolucionáři, kteří byli rozhodnuti odmítnout složení přísahy a dožadovat se ústavy. Povstání bylo potlačeno, avšak jejich hesla převzaly politické kruhy, inspirující pozdější bolševickou revoluci v Rusku.

   1830 - červencová revoluce ve Francii : po smrti Ludvíka XVII. roku 1824 se stal králem jeho bratr Karel X., který vyplatil miliardovou náhradu emigrační aristokracii z dob revoluce. V roce 1830 vydal nařízení (ordonance), rozpouštějící sotva zvolenou sněmovnu, zavádějící cenzuru a omezující volební práva měšťanstva. Zednáři a členové mnohých dalších tajných spolků a organizací, postavili v ulicích barikády a dobyli královský palác. Karel X. byl po třídenním boji donucen zříci se trůnu a opustil Francii. Zdržel se nějaký čas v Praze a zemřel 1836 v Gorici. Tato revoluce definitivně zničila postavení a moc křesťanské šlechty ve Francii, neodstranila však monarchii. Židovští finančníci a bankéři dosadili na trůn spolehlivého zastánce svých zájmů Ludvíka Filipa z orleánské větve Bourbonů. Krátce po revoluci byla vypracována nová ústava, která zajišťovala židovským financím a obchodu dostatek záruk moci.

   1830 - revoluce v Belgii : v srpnu 1830 došlo pod vlivem událostí ve Francii ke vzbouření v Bruselu, v němž bylo požadováno odtržení průmyslové Belgie od zemědělského Nizozemí. Královské vojsko bylo odraženo a revoluce se rozšířila po celé Belgii. Téhož roku, 1830, byla vyhlášena nezávislost Belgie.

   1830 - revoluce v Itálii : italské povstání bylo potlačeno rakouskou armádou, ale svobodní zednáři a s nimi spojené tajné spolky šířili hnutí za sjednocení Itálie. Bylo to kupř. hnutí „Mladá Itálie“, vedené svobodným zednářem Giuseppem Mazzinim, který chtěl z podobných tajných spolků, jako „Mladé Německo“ a „Mladé Polsko“ vytvořit zárodek federace liberálních republik „Mladou Evropu“, která měla vést boj o svržení monarchií v Rakousku a v ostatních katolických státech.

   1830 - 1832 - revoluce v Německu : zednářské tajné spolky jako kupř. „Mladé Německo“, organizovaly bouře a povstání v součinnosti se stejnými organizacemi v Itálii a v Polsku. Demonstrace v porýnské oblasti byly v r. 1832 potlačeny společným zákrokem Rakouska a Pruska. Bouře si však vynutily ústavní ústupky.

   1830 - revoluce v Polsku : velké množství židů v Polsku podnítilo vznik rozsáhlých tajných spolků, sdružení a organizací, které vyvolávaly neklid. V součinnosti se stejnými spolky v Itálii a v Německu bylo vyvoláno v listopadu 1830 povstání ve Varšavě, které rychle zachvátilo celé polské království, nebylo však podporováno křesťanským venkovem. Car Mikuláš I. byl zbaven koruny. Povstání bylo roku 1831 potlačeno, polská ústava, sněm a vojsko zrušeno, polské univerzity zavřeny a začalo soustavné porušťování..

   1831 - revoluce v Lyonu : byla to první revoluce v Evropě, která se opírala výhradně o dělnictvo, organizované a řízené tajnými spolky zednářů. Lyon byl střediskem francouzské výroby hedvábí. Výrobci byli pod kontrolou židovských bank, které nutily továrníky ke stálému snižování cen, čímž vyvolaly snížení mezd. To mělo za následek bídu, hlad a vyvolalo dělnické povstání, porážku vojenské posádky a národní gardy. Dělnické organizace byly deset dní pány města, než byly poraženy vládním vojskem.

   1834 - povstání v Lyonu : situace z roku 1831 se opakovala o tři roky později znovu. Povstání už vystupovalo s přesnými politickými hesly a požadovalo republiku. Bylo potlačeno vojskem. Ateistická inteligence vstupovala do nejrůznějších tajných spolků, které do roku 1849 provedly ještě několik pokusů o ozbrojené povstání. Zvláště aktivně se na nich podílel svobodný zednář Blangui. Všechny tyto pokusy byly přípravou na všeobecné revoluce v roce 1848.

   1844 - povstání slezských tkalců : od 40. let 19. století se stávalo Německo střediskem revolučního hnutí. Povstání slezských tkalců trvalo krátce. V manufakturách byly ničeny stroje.

   1848 - revoluce v Itálii : revoluční rok 1848 představoval koordinovaný a programový pokus o revoluce v několika zemích současně. V lednu 1848 došlo ke vzbouření na Sicílii. Vojsko a úředníci byli vyhnáni z ostrova a král donucen zavést novou ústavu. Revoluce se rychle rozšířila po celé zemi, revoluční dobrovolníky vedl Giuseppe Garibaldi, svobodný zednář, jehož programem bylo sjednocení Itálie, odstranění šlechty a moci církve. Revoluce nebyla organizačně zvládnuta, s výjimkou Říma a Benátek neměla žádné vedení, byla potlačena.

   1848 - revoluce ve Francii : předcházela ji programová hospodářská krize v roce 1847, která vyvolala nezaměstnanost a nouzi. Tajné spolky použily liberálů k agitaci za volební reformu. Pořádaly se schůze a veřejná shromáždění., spojená s hostinami účastníků (bankety). Když vláda zakázala 22. února velký banket, byla vyvolána demonstrace, proti které král vyslal vojsko. Byly postaveny barikády a zahájeno povstání, svržena monarchie a král uprchl. Byla ustavena prozatímní vláda. Novinář a socialista Louis Blanc a dělník Albert byli postaveni do čela zvláštních komisí. 25. února 1848 vyhlásila prozatímní vláda Francii republikou. V květnu 1848 se v Paříži sešlo Ústavodárné shromáždění, prozatímní vláda byla nahrazena pětičlenným výkonným výborem. 23. června 1848 vydal výkonný výbor dekret o zrušení „národních dílen“, které zaměstnávaly nezaměstnané. Více než 100 000 lidí se ocitlo bez prostředků. Od 23. do 26. června probíhal boj s vládním vojskem, které tuto revoluci potlačilo. Poté vypracovalo Ústavodárné shromáždění novou ústavu, která zřizovala úřad prezidenta a vybavila ho rozsáhlými pravomocemi. V prosinci 1848 byl do funkce francouzského prezidenta zvolen Ludvík Bonaparte, synovec císaře Napoleona. V prosinci 1851 dosáhl Ludvík Bonaparte prodloužení svých plných mocí na deset let a v roce 1852 se s pomocí důstojníků a finančníků prohlásil císařem jako Napoleon III. To byl počátek tzv. druhého císařství.

   1848 - revoluce v Německu : v roce 1847 byla v Německu (jako předehra) vyvolána těžká hospodářská krize. Finanční kapitál židovských bank byl už v Evropě propojen a postupoval koordinovaně v přípravě revolucí, do níž mělo být strženo všechno obyvatelstvo. Ceny potravin stoupaly a v továrnách byla zastavena práce. Toto schéma postupu se osvědčilo a bylo používáno později všude, zejména v bolševických revolucích. Počátkem roku 1848 bylo všeobecně požadováno svolání všeněmeckého parlamentu, který by měl provést sjednocení roztříštěného Německa.

   Začátkem března 1848, po zprávách o revoluci ve Francii, začaly v některých německých krajích rolnické bouře, a krátce nato vypukla revoluce v Berlíně. Stavěly se barikády a došlo k pouličním bojům, které skončily 19. března, když byl pruský král donucen k ústupkům. Odvolal vojsko z Berlína a jmenoval novou vládu v čele s liberály. V květnu 1848 se ve Frankfurtu nad Mohanem sešel všeněmecký sjezd. Na jednání parlamentu přijeli Marx a Engels, kteří požadovali odstranění šlechty a sjednocení Německa jako republiky. Po likvidaci červnového povstání v Paříži a pádu revoluční Vídně v říjnu 1848 pruský král odstranil z vlády liberály a rozehnal sněm.

   Na jaře 1849 byla ve frankfurtském sněmu vypracována všeněmecká ústava. Německé měšťanstvo nabídlo titul císaře pruskému králi Fridrichu Vilémovi IV., který jej však odmítl, a odmítl uznat ústavu, vypracovanou ve Frankfurtu. Němečtí radikálové a levice vyvolali lidové povstání. Revoluční boje probíhaly v Sasku a Porýní a byly potlačeny pruským vojskem, všeněmecký parlament byl rozehnán, revoluce byla potlačena.

   1848 - revoluce v Rakousku : rovněž v Rakousku, které také již podléhalo vlivu mezinárodních židovských financí, předcházela revoluci hospodářská krize. Na rozdíl od ostatních států bylo postavení Rakouska komplikováno tím, že tvořilo mnohonárodnostní stát, z jehož 37 milionů obyvatel bylo 17 mil. Slovanů, kolem 5 milionů Italů a Rumunů, 8 milionů Němců a 5 milionů Maďarů. Vzhledem k tomu měla revoluce zdánlivě také povahu národnostní.

   Revoluční hnutí začalo v Praze , kde pražští radikálové svolali na 11. března 1848 první veřejnou politickou schůzi lidu do Svatováclavských lázní. Požadovali zřízení českého zákonodárného sboru, odstranění poddanství, svobodu slova a tisku, shromažďování a ozbrojení lidu. Ve Vídni si vynutili odstoupení Metternicha, přinutili císaře ke slibu vypsání voleb do říšského sněmu a slib, že říši bude dána ústava. Delegace uherského sněmu, vedená Lajosem Kossuthem dosáhla zřízení samostatného ministerstva pro Uhry, které mělo svolat ústavodárný sněm. 12. června 1848 vypuklo v Praze povstání, které bylo po pětidenním boji na barikádách a po ostřelování dělostřelectvem potlačeno.

   Nejmohutnější boje byly v Uhrách. Proti samostatné ústavě Uher se bouřili nemaďarské oblasti, zvláště Chorvati. Uherská vláda zřídila vlastní vojsko a byl vytvořen výbor v čele s Kossuthem, který řídil boj proti rakouské armádě. V říjnu 1848 vypuklo povstání ve Vídni, ale do 1. listopadu 1848 bylo zlikvidováno císařskou armádou. Říšský sněm, přeložený z Vídně do Kroměříže, byl v březnu 1849 rozehnán.

   Odpor Maďarů se nepodařilo zlomit a na jaře 1849 prohlásil uherský sněm zemi za samostatný stát. Revoluce byla potlačena v srpnu 1849 s pomocí ruských vojsk. V boji padl i básník a revolucionář Šándor Petöfi. Monarchie odolala. Byla zrušena robota a říše byla nucena se uvolnit kapitálu a průmyslu.

   1863 - polské povstání : po revolucích 1848 - 1849 se stalo Rusko nejsilnější záštitou boje proti židovskému liberalismu a revolucím. Rusko , které si bylo vědomé ohrožení své hegemonie působením židovských revolučních hnutí, žárlivě střežilo ve svých sférách každý příznak změn. Avšak v době zemědělské reformy v Rusku vypuklo nové povstání v Království polském. Jako obvykle mu předcházela hospodářská krize, která podnítila revoluční nálady a vydala Poláky vlivu tajných spolků, které na polském území organizovali židé, jichž žilo v Polsku největší množství ze všech evropských států.

   V lednu 1863 vypuklo v Polsku všeobecné povstání, které bylo dosti pečlivě připraveno. Ustavila se revoluční vláda, složená převážně ze šlechticů. Revoluční organizace a partyzánské oddíly však požadovaly rozdělení statkářské půdy, a proto byly revoluční oddíly rozpuštěny. Povstání trpělo nedostatkem peněz, které polská emigrace nebyla schopna obstarat, a tak bylo povstání v létě 1864 potlačeno ruskou armádou. Mnoho Poláků bylo popraveno nebo posláno do vyhnanství na Sibiř. Místo názvu „Království polské“ byl zaveden název „Území poviselské“ a ruština se stala vyučovacím jazykem na školách.

   1860 - 1865 - americká válka Severu proti Jihu: mezi severem a jihem USA se vytvořily velké hospodářské a sociální rozdíly. Židovský kapitál a banky severu vykořisťovaly farmářský jih, který byl závislý na židovském obchodu s obilím a jinými zemědělskými produkty (bavlna atd.). Židovské banky, které se podílely na obchodu s bavlnou činily plantážníky závislými také na obchodu s otroky. Na severu, kde rychle rostl vliv organizovaného židovského finančního kapitálu, se rychle rozvinul průmysl a zvětšilo se obecné bohatství.

   V roce 1854 byla založena Republikánská strana, do níž vstupovali také farmáři. Jedna z frakcí, tzv. abolicionisté, požadovali zrušení otroctví a zakládali tajné spolky a organizace, umožňující útěk černochů z jihu do Kanady (tzv. podzemní železnice). Mezi nimi byl významnou postavou farmář John Brown z Virginie, který se v roce 1859 stal vůdcem skupiny, která se zmocnila vládního skladu zbraní a pokusila se vyvolat povstání černých otroků na jihu. Jeho malý oddíl byl vládním vojskem rozprášen. Republikáni získali většinu ve Sněmovně reprezentantů a její významný představitel, žid Abrahám Lincoln, byl zvolen v r. 1860 prezidentem USA. Jeho volba vyvolala vzpouru plantážníků z jihu. Koncem r. 1860 a začátkem r. 1861 vystoupilo 11 jižních států z Unie a sdružily se v tzv. Konfederaci., ustavily vládu a zvolily vlastního prezidenta.

   V dubnu 1861 začala válka mezi Severem a Jihem.

   Z počátku si armáda Jihu vedla dobře a dvakrát ohrozila hlavní město Severu Washington. Válka začala být vedena revolučním způsobem, když Lincoln v r. 1862 vyhlásil zákon o bezplatném přídělu půdy na Západě. Na severu bylo v průběhu války odstraněno otroctví.

   V dubnu 1865 vojsko Severu dobylo hlavní město Konfederace Richmond a armáda Jihu se vzdala, krátce poté však byl Lincoln zabit.

   1860 - revoluce v jižní Itálii : v sardinském království (na Sardinii a v Piemontě), kde vládla savojská dynastie, se stal roku 1852 za krále Viktora Emanuela II. předsedou vlády hrabě Cavour, zednář a člen řady tajných spolků, inspirovaných židy. V intencích Mazziniho usiloval o sjednocení Itálie a její podřízení židovské finanční a politické moci a likvidaci církve. K tomu však potřeboval zahraniční vojenskou pomoc, které dosáhl ve Francii, která za odstoupení Savojska a Nizze pomohla Sardinské Cavourově armádě ve válce proti Rakousku, která vypukla na jaře 1859. V červnu 1859 bylo rakouské vojsko poraženo, na čemž měl značný podíl dobrovolnický sbor Garibaldiho. Ihned poté bylo vyvoláno povstání v Parmě a Modeně a obě vévodství se spolu s Toskánskem připojila k Piemontu. Francouzský císař Napoleon III. pochopil revoluční záměry Cavoura a Garibaldiho a přistoupil na mírová jednání s Rakouskem. Podle mírové smlouvy z r. 1859 postoupilo Rakousko Sardinskému království jen část Lombardie s Milánem, kdežto Benátsko zůstalo pod rakouským panstvím.

   Cavour a Caribaldi vyvolali roku 1860 povstání proti neapolskému králi na Sicílii a v květnu 1860 se Garibaldi s dobrovolníky svých oddílů přeplavil na Sicílii a postavil se do čela povstání. Porazil vojsko neapolského krále a ihned podnítil povstání v Neapoli. Po obsazení Neapole měl Garibaldi v rukách diktátorskou moc nad celou jižní Itálií. V roce 1860 byla však jižní Itálie připojena k Piemontu a Garibaldi předal svou moc králi Viktoru Emanuelovi. V roce 1861 bylo v Turíně prohlášeno Italské království v čele s králem Viktorem Emanuelem, který byl svobodným zednářem. Území papežského státu bylo k Italskému království připojeno v roce 1870 po porážce Francie Pruskem a Řím byl obsazen vojsky Viktora Emanuela a stal se hlavním městem Itálie.

   1871 - Pařížská komuna : v únoru 1871 se v Paříži vytvořil ústřední výbor národní gardy, jehož členy byla řada významných socialistů a členů tajných spolků. V březnu 1871 se Národní shromáždění rozhodlo pařížské gardisty odzbrojit, protože policie spolehlivě prokázala chystané povstání a revoluci. Thiersova vláda poslala v noci ze 17. na 18. března 1871 vojsko do Paříže, aby národní gardě odebrala děla. V Paříži bylo vyvoláno povstání a vojáci se připojili ke gardistům. K večeru 18. března 1871 národní garda obsadila pařížské vládní budovy, na které vyvěsila rudé prapory. Vládní moci se chopil „centrální výbor“ národní gardy a vznikla Pařížská komuna. 26. března 1871 byly provedeny volby do rady Komuny. Revoluční většina v Radě byla pro diktaturu malé skupiny revolucionářů podle jakobínské tradice. Komunardi odstranili státní aparát a vytvořili nové orgány. Podniky, jejichž majitelé opustili Paříž, byly dány do dělnické správy, chudina se nastěhovala do paláců a domů bohatých. Přestala se poskytovat peněžitá podpora církvi, kterou duchovenstvo do té doby od státu pobíralo.

   Pařížská komuna vyvolala revoluci v Lyonu, Marseille a Toulouse, kde se rovněž vytvořily Komuny. Vláda byla po revoluci bez vojska , ale během dvou týdnů se jí podařilo vytvořit armádu 40 tisíc vojáků, s nimiž začátkem dubna 1871 zahájila útok na Paříž.

   V květnu uzavřela ve Frankfurtu nad Mohanem s Bismarkem mírovou smlouvu, podle které Německo dostalo Alsasko-Lotrinsko a válečnou náhradu 5 mld. zlatých franků. Za to Bismark dovolil versailleské vládě neočekávaně zaútočit proti Paříži ze severu, kde dosud stála německá vojska 21. května 1871 proniklo vládní vojsko do Paříže a byly vedeny těžké pouliční boje, zvané „májový den“. Část komunardů se uzavřela na hřbitově Pére Lachaise, kde byli postříleni u zdi, která se dosud nazývá „Zeď komunardů“. Dne 28. května 1871 padla poslední barikáda. Asi 30 tis. komunardů bylo postříleno a větší množství posláno do vězení nebo na nucené práce do kolonií. Malé množství z nich uprchlo do ciziny, mezi nimi i E. Portiér, autor „Internacionály“. Pomoc komunardům poskytovala I. internacionála, která Komunu veřejně obhajovala. Pařížská komuna trvala 72 dní.

   Po pádu Komuny bylo několik členů I. internacionály zatčeno a její odbočky v některých zemích byly zakázány. Proto sjezd I. internacionály r. 1872 v Haagu rozhodl o přeložení sídla generální rady do USA. Kongres I. internacionály poté ustanovil vytvoření dělnických politických stran ve všech zemích a o koordinaci jejich revoluční činnosti.

   1905 - 1907 - revoluce v Rusku: v lednu 1905 byla v Petrohradě vyhlášena generální stávka. V neděli 9. (22.) ledna 1905 se tovární dělníci vydali k Zimnímu paláci, ale zasáhlo proti nim vojsko.: asi 1 000 jich bylo zabito („krvavá neděle“). V červnu 1905 došlo ke vzpouře námořníků na černomořském křižníku Potěmkin. Vzbouření námořníci se ho zmocnili a pokoušeli se o spojení se stávkujícími v Oděse, a pak s křižníkem odpluli do Rumunska. V říjnu 1905 byla vyvolána celoruská generální stávka, ustavovaly se sověty, vypukla povstání dělníků a rolníků. Lenin se vrátil z ciziny a připravoval ozbrojené povstání. Prosincová generální stávka v Moskvě přerostla v ozbrojené povstání, které však bylo potlačeno.

   V letech 1906 - 1907 se opakovaly stávky i nová povstání, ale byla postupně potlačována. Revoluce skončila v r. 1907. V průběhu této revoluce byly v Rakousko-Uhersku, Německu, Francii a Itálii vyvolávány generální stávky dělnictva. Dělnické bouře byly vyvolány na Balkáně, v Anglii, USA a v Rumunsku se rozšířilo dělnické politické hnutí. Norští sociální demokraté, podporovaní švédskou sociální demokracií, prohlásili odtržení Norska od Švédska. K menším revolucím došlo v Persii, Turecku a Číně. Byla to jakási generální zkouška před érou bolševických revolucí.

   1917 - bolševická revoluce v Rusku : od konce roku 1916 byly po celém Rusku vyvolávány velké stávky. V prvních březnových dnech 1917 se stávka v Petrohradě změnila v generální politickou stávku, která 11. března přerostla v ozbrojené povstání. 12. března 1917 byla svržena carská vláda a car Mikuláš II. se vzdal trůnu (podle pravoslavného kalendáře, který se zpožďoval o 13 dní, to bylo 27. února). Moc převzaly sověty, kde měli převahu sociální revolucionáři (eseři). Byla vytvořena Prozatímní vláda v čele se židem Kerenským. 16. dubna 1917 se vrátil Lenin z emigrace a vytvořil dvojvládí s bolševiky. Vrchní velitel ruských vojsk Kornilov s vědomím vlády zahájil postup na Petrohrad začátkem září, ale k obsazení města nedošlo. 7. listopadu (25. října) 1917, kdy byl do Petrohradu svolán všeruský sjezd sovětů, bylo Leninovými stoupenci provedeno ozbrojené povstání, vláda byla svržena a moc převzali bolševici. Do února 1918 převzali moc na území celého carského Ruska. Byla vyhlášena diktatura proletariátu a zahájen teror. V březnu 1919 byla v Moskvě založena III. Komunistická Internacionála (Kominterna).

   1919 - revoluce v Německu : 8. listopadu 1918 zrušeno císařství a vyhlášena republika. Německo mělo být bolševizováno. Po celém Německu byly zakládány revoluční rady dělníků a vojáků. Revoluce se ujala komunistická strana, která vznikla ze sociální demokracie už v prosinci 1918 a byla vedena židy Karlem Liebknechtem a Rosou Luxemburgovou, která dříve pracovala v polské sociální demokracii. Vláda vyhlásila osmihodinovou pracovní dobu, slíbila znárodnění továren a rozdělení statkářské půdy. V lednu 1919 vyhlásili dělníci v Berlíně generální stávku, která byla potlačena a při ní byl zabit Liebknecht a Luxemburgová. V dubnu 1919 byla zlikvidována bolševická revoluce v Bavorsku, kde se vytvořila sovětská republika.

   V roce 1919 byla vypracována Národním shromážděním nová ústava a Německo bylo vyhlášeno republikou (Výmarská republika), která trvala do roku 1933, kdy byla předána moc Adolfu Hitlerovi.

   1919 - bolševická revoluce v Maďarsku : v listopadu 1918 byla zrušena monarchie a 21. března 1919 komunistická strana, vedená židem Bélou Kuhnem, vyhlásila Maďarskou sovětskou republiku. Byly znárodňovány továrny a konfiskována statkářská půda, z níž byly vytvořeny státní statky (kolchozy).

   Rumunsko a Československo vyslaly proti Maďarsku vojsko, které však muselo ustoupit hluboko na slovenské území, kde pak byla 16. července 1919 vyhlášena bolševická republika rad, která se udržela u moci tři týdny. V Maďarsku trvala bolševická vláda čtyři měsíce. Byla vojensky poražena a moci se ujal admirál Horthy, který komunistickou stranu zakázal. V Maďarsku bylo obnoveno království, ale místo krále vládl říšský správce, jímž byl Horthy. Vládl od roku 1920 do roku 1944, kdy byl sesazen německými nacisty.

   1920 - bolševická revoluce v Polsku : po polském útoku na Rusko byla polská armáda zatlačena zpět na vlastní území a v oblastech, okupovaných bolševickou Rudou armádou Trockého, židé zakládaly sověty. Po potlačení bolševického pokusu o revoluci se ujal vlády v Polsku maršál Pilsudski. V roce 1923 byly znovu podníceny bolševické pokusy o převrat, ale byly zlikvidovány. V r. 1926 provedl Pilsudski státní převrat, aby zabránil definitivně bolševickým pokusům o převzetí moci v Polsku. Komunistická strana Polska byla od r. 1919 v ilegalitě. V r. 1935 byla vyhlášena nová polská ústava.

   1920 - Jugoslávie : bolševické pokusy o vyvolání nepokojů byly potlačeny a komunistická strana zakázána.

   1920 - Rumunsko : velké množství židů v Rumunsku vyvolávalo nepokoje, sociální bouře, obchodní a hospodářskou krizi . Komunistická strana byla zakázána.

   1920 - Itálie: v létě 1920 byla vyvolána generální stávka, byly obsazeny továrny, vznikaly rudé gardy a na venkově byla zabírána statkářská půda. V roce 1921 byla založena Komunistická strana Itálie, jejímiž zakladateli byli Antonio Gramsci a Palmiro Togliati. Na obranu proti bolševické revoluci byl založen Fašistický svaz, vedený Benitto Mussolinim. Vytvářely se bojové svazky (italsky - fasci di combattimento, odtud název fašismus). V říjnu 1922 byl italským králem Benitto Mussolini jmenován předsedou vlády. Mussolini zakázal komunistickou stranu, a potom rozpustil i ostatní, kromě fašistické, a zavedl v Itálii diktaturu.

   1920 - Československo : v prosinci 1920 byla vyvolána generální stávka, která byla potlačena. V roce 1921 byla založena komunistická strana.

   1920 - Francie: vyvolávány stávky a sociální bouře. Založena komunistická strana.

   1920 - Anglie : stávky, založena komunistická strana.

   1920 - USA : stávky, sociální nepokoje, založena komunistická strana.

   1920 - 1923 - bolševická revoluce v Bulharsku : v červnu 1923 byla svržena bolševická vláda. V září 1923 zavedli bolševici ozbrojené povstání proti vládě. V čele povstání stáli Jiří Dimitrov a Vasil Kolarov. Povstání bylo po dvou týdnech potlačeno. Bolševici a židé byli pak pronásledováni.

   1917 - revoluce ve Španělsku : Španělsko bylo v I. světové válce neutrální a válka mu přinesla zisk, ale současně se vyhrotily národnostní rozpory mezi Španěly, Katalánci, Basky a Galilejci. V létě 1917 byla vyvolána velká generální stávka, která usilovala o svržení monarchie a zřízení republiky, byla však potlačena armádou. V dubnu 1920 vznikla komunistická strana. Vzniklo direktorium generálů, které nahradilo vládu. V direktoriu měl rozhodující vliv generál Primo de Rivera, který rozpustil parlament, odbory a politické strany, zakázal demonstrace a stávky, zostřil cenzuru a v září 1923 vyhlásil v zemi válečný stav.

   1923 - další revoluce v Německu : revoluční tendence byly vyvolány rúrskou krizí. V r. 1922 odmítlo Německo platit Francii pravidelné reparační splátky, což bylo pro Francii záminkou k obsazení hospodářsky významného Porúří svým vojskem, což narušilo celé německé hospodářství. V důsledku toho se v Německu vystupňovala inflace (bylo vydáno velké množství papírových peněz a to vedlo k jejich znehodnocení, protože nebylo kryto úměrným množstvím vyrobeného zboží). Vznikla bída a nezaměstnanost, banky skupovaly továrny, které musely vyhlásit úpadek a dělaly fúze s podniky, které potřebovaly úvěry. Na podzim 1923 došlo ke vzbouření proti francouzské okupaci v Porúří a proti drahotě. Revoluce vyvrcholila v říjnu 1923, kdy se v Sasku a Durynsku vytvořily bolševické vlády (tzv. dělnické). K největšímu boji došlo v Hamburku, kde povstání vedl bolševik Ernst Thälmann. Revoluce bolševiků byla poražena. Anglie a USA se pak postavily proti Francii a donutily ji ustoupit z Porúří. Do německého těžkého průmyslu začal investovat americký a britský kapitál.

   1920 - 1922 - Indie : Mahátma Gándhí, zednář vysokého svěcení, zahájil s pomocí strany Národní kongres , odboj proti Angličanům. Opíral se o náboženské tradice brahmanizmu, organizoval pokojné demonstrace, odmítání práce pro Angličany, bojkot jejich výrobků, neplacení daní a nedbání vnucených zákonů. Proti průmyslové velkovýrobě požadoval návrat k zanikající řemeslné výrobě (ruční tkaní). V létech 1921 - 1922 jeho hnutí vyvrcholilo srážkami s anglickým vojskem v Indii a hnutí bylo potlačeno.

   1921 - 1927 revoluce v Číně : v roce 1912 vznikla v Číně strana Kuomintang, kterou od revoluce v r. 1911 vedl Sunjatsen. V r. 1921 vznikla v Číně komunistická strana, která vstoupila do Kuomintangu jako samostatná složka. Kuomintang ovládal jižní oblast Číny se střediskem v kantonu.

   V roce 1924 se bolševické Rusko vzdalo carských výsad v Číně a nabídlo jí tzv. rovnoprávnou spolupráci. V létech 1925 - 1927 osvobodila armáda Kuomintangu rozsáhlé oblasti střední Číny a po lidovém povstání v Šanghaji jej obsadila. V roce 1925 zemřel Sunjatsen a do čela Kuomintangu se dostal generál Čankajšek, který v roce 1927 zahájil tažení proti komunistům, provedl převrat v Šanghaji a ovládl rozsáhlé oblasti Číny. Komunistická strana pod vedením Mao-Ce-Tunga, Cu-Te a Cou-En-laje přenesla své těžiště do střední Číny, vybudovala tam sověty a Rudou armádu.

   1920 - 1924 - bolševizace Mongolska : v roce 1920 bylo obsazeno ruskými bělogvardějci, ale mongolští bolševici, sdružení v Mongolské revoluční straně zvedli proti obsazení odpor. Trockého armáda Mongolsko přepadla, porazila bělogvardějské vojsko a v červnu 1924 byla vyhlášena Mongolská lidová republika jako bolševický stát.

   1919 - Afganistan : od roku 1880 byl Afganistan pod vlivem Velké Británie. Arabská inteligence a část důstojníků, sdružených v tajné společnosti zvedla proti britské vládě odboj a ozbrojené povstání, které skončilo porážkou britských vojenských oddílů a v srpnu 1919 Velká Británie uznala nezávislost Afganistanu.

   1919 - 1920 - Turecko : po I. světové válce hrozilo Turecku od dohodových mocností rozdělení země. Tajné společnosti, řízené zejména z Anglie a Německa svobodnými zednáři, zvedly odboj proti vládě. V roce 1923 v říjnu byla vyhlášena Turecká republika a jejím prezidentem se stal Mustafa Kemal paša. Cílem převratu bylo dosáhnout eliminace tureckého vlivu na středním východě v arabských zemích, kde se chystalo židovské osídlování Palestiny, proti kterému Turecko Araby podporovalo.

   1921 - Irán (Persie): v srpnu 1919 uzavřel Irán smlouvu s Velkou Británií , kterou se stal de facto britským protektorátem. Proti tomu bylo zorganizováno tajnými spolky povstání, vedené plukovníkem Réza-chanem (v únoru 1921) a Irán se stal samostatným.

   1931 - 1939 - revoluce ve Španělsku: v r. 1930 padla vláda Promo de Rivery a 14. dubna 1931 byla vyhlášena republika. Ve vládě bylo hodně socialistů a svobodných zednářů. Byla vyhlášena pozemková reforma, odluka církve od státu a poskytnuta autonomie Katalánsku. V roce 1933 - 1935 se opět ujala moci protibolševická vláda, proti níž vedla boj komunistická strana, která zvítězila ve volbách r. 1936 a ujala se řízení vlády ve Španělsku. Proti bolševické vládě se postavila Falanga. Vojsko bylo vedeno generálem Francem. V červenci 1936 vznikla na mnoha místech ozbrojená povstání proti bolševické vládě v zemi. Bolševické Rusko organizovalo po celém světě Interbrigády z řad bolševiků. Rusko poslalo zkušené diverzanty, partyzánské velitele a židovské komisaře spolu s důstojníky GPU. Itálie a Německo uzavřely v roce 1936 dohodu „Osa Berlín-Řím“ a začaly podporovat zbraněmi a instruktory vojska generála Franca. Španělské komunisty vedla Dolores Ibarruri, zvaná La Passionaria (holubice). V březnu 1939 obsadil Franco Madrid a bolševická revoluce byla zlikvidovaná.

   1944 - 1947 - bolševický převrat v Polsku: v červenci 1944 převzal v Polsku moc Polský výbor národního osvobození, který vyhlásil v Lublině svůj revoluční program. V srpnu 1944 vypuklo ve Varšavě povstání, které bylo 2. října 1944 německým vojskem zlikvidováno. Koncem června 1945 byla vytvořena z Polského národního osvobození a z londýnské emigrace Vláda národní jednoty a prozatímním prezidentem se stal Bierut. Vláda byla uznána velmocemi a rozhodnutím postupimské konference byla Polsku vrácena území kolem Odry a Nisy. Byla prosazena pozemková reforma a znárodnění.

   Ve volbách v roce 1947 zvítězila komunistická strana (volby byly zfalšovány). Komunistická strana byla v Polsku založena v r. 1918, pak byla rozpuštěna III. Internacionálou (po protižidovských a protibolševických bouřích ve dvacátých letech) a obnovena v r. 1942. Komunisté se spojili s Polskou socialistickou stranou a vytvořili Polskou sjednocenou dělnickou stranu, v jejímž čele stál jako vůdce Wladyslav Gomulka. Revoluci v létech 1944-1947 ještě prováděli samostatně komunisté.

   Během 2. světové války zahynulo přes 6 mil. lidí a materiální škody činily 38% národního jmění. Gomulka byl za Stalinovy éry uvězněn jako sionista. V červnu 1956 došlo v Poznani k protikomunistickému povstání, které bylo zlikvidováno. Zasedání VI. pléna Polské sjednocené dělnické strany v říjnu 1957 zvolilo nové vedení strany v čele s Wladyslavem Gomulkou, který byl krátce před tím propuštěn z vězení a byl vyloučen ze strany jako pravicová úchylka. V roce 1957 komunisté znovu zfalšovali výsledky voleb, které se konaly v ovzduší teroru pod vlivem událostí v Poznani a v Maďarsku. Nové protižidovské hnutí v Polsku vzniklo v létech 1967-1968 a protikomunistické tažení bylo zahájeno v r. 1980-1981, bylo však vojensky zlikvidováno.

   1944 - 1947 - bolševický převrat v Rumunsku: rumunská válečná vláda, která byla spojencem Německa, padla 23. srpna 1944. V nové vládě se stal jejím předsedou Groza a soustavně byl podporován vzrůst vlivu komunistů. Ve volbách v r. 1947 padla monarchie a byla vyhlášena Rumunská lidová republika. Komunisté v Rumunské dělnické straně se ujali moci ve státě.

   1944 - 1946 - bolševický převrat v Bulharsku: 9. září 1944 vyvolali bolševici povstání, podporované pronikající rudou armádou. Povstalci vytvořili tzv. „Vlasteneckou frontu“, která získala ve volbách většinu, odstranila monarchii a vyhlásila Bulharskou lidovou republiku. V r. 1946 se předsedou vlády stal Jiří Dimitrov. Po čistkách v sociální demokracii se tato strana sloučila s komunisty. Bylo provedeno znárodňování a kolektivizace zemědělství (dokončeno v roce 1959). Od roku 1962 až dosud (1988) vládne Todor Živkov.

   1945 - 1948 - bolševický převrat v Maďarsku: ve volbách v r. 1945 získali komunisté jen 17% hlasů a Maďaři očekávali odchod Rudé armády, aby vliv komunistů eliminovali. Byli podporováni církví, především kardinálem Mindszentym. V roce 1948 se komunisté spojili se sociálními demokraty a vytvořili Maďarskou stranu pracujících v čele s Matyásem Rákoszym, který byl za Stalinovy doby odsouzen jako sionista do vězení.

   Maďarsko bylo vyhlášeno republikou v lednu 1946. Ihned byla uzákoněna pozemková reforma, znárodnění veškerého průmyslu, obchodu a dopravy. Po převzetí moci bolševiky byla provedena násilná kolektivizace zemědělství. Roku 1956 vypuklo v Maďarsku protibolševické povstání, které bylo zlikvidováno vojensky ruskou armádou. Moc převzal János Kádár, který provedl čistky a přejmenoval bolševickou stranu na Maďarskou socialistickou dělnickou stranu.

   1944 - 1948 - bolševizace Jugoslávie: bolševici ovládali partyzánský boj, který vyvrcholil osvobozením Bělehradu v říjnu 1944 a do jara 1945 byla německá vojska a ustašovci vytlačeni z celého území. Monarchie nebyla obnovena a v listopadu 1945 byla vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie, složená ze šesti republik. Jejím představitelem se stal Josef Broz-Tito. V r.1948 se Tito odmítl podřídit Stalinovu diktátu a došlo k roztržce mezi Jugoslávií a SSSR.

   K postupnému urovnávání vztahů docházelo od r. 1955. Od r. 1960 se Jugoslávie ocitla v politických a hospodářských potížích, které dodnes (1988) nedokázala vyřešit.

   1945 - bolševizace Albánie: odboj a partyzánská válka byla řízena bolševiky, kteří svoji stranu nazvali Albánskou stranou práce. Od r. 1961 se Albánie orientovala na Čínu.

   1948 - bolševický převrat v Československu: v únoru 1948 podalo třináct ministrů demisi na protest proti svévolnému postupu ministra vnitra Václava Noska při odvolání vyšších důstojníků SNB. Beneš proti všem předpokladům demisi přijal a pověřil sestavením vlády vůdce komunistů Klementa Gottwalda.

   25. února 1948 převzali bolševici moc ve státě. 9. května 1948 byla vyhlášena nová ústava, Gottwald byl zvolen prezidentem.

   27. června 1948 se komunisté sloučili se sociálními demokraty. Byl zahájen teror a politické procesy, od r. 1952 také s komunisty, kteří byli v roce 1963 a 1968 rehabilitováni.

   Nová ústava v r. 1960 vyhlásila Československou socialistickou republiku. V r. 1968 došlo k revizi bolševické politiky, která byla zrušena vojenskou okupací pěti armád Varšavské smlouvy (Rumunsko se nezúčastnilo).

   1948 - bolševizace východního Německa : tato oblast byla od roku 1945 okupována bolševickou rudou armádou. 7. října 1949 byla prohlášena Německou demokratickou republikou a uznána jako samostatný stát. Ze se v r. 1946 sloučila komunistická a sociálně demokratická strana v Jednotnou socialistickou stranu Německa. V červnu 1953 došlo k protikomunistickým nepokojům, které byly vojensky potlačeny. V srpnu 1961 byla v Berlíně postavena zeď, oddělující Západní Berlín.

   1948 - bolševizace severní Koreje : po ukončení války a japonské okupace byla Korea rozdělena 38. rovnoběžkou, na které se zastavily armády USA a SSSR. V severní části země, okupované Rudou armádou, byla vytvořena bolševická strana - Strana práce, která prováděla čistky a teror mezi obyvatelstvem a infiltrovala jižní část země bolševismem. Na jihu vyhlásili Američané v květnu 1948 Korejskou republiku a na severu v září 1948 Rusové Korejskou lidově demokratickou republiku. V čele vlády severní Koreje byl Kim-Ir-Sen, na jihu Li-Syn-man. V létech 1950-1953 obě země spolu válčily. Sever byl podporován SSSR a Čínou, jih USA a státy OSN. Po skončení války se bolševický sever orientoval na Čínu.

   1946 - 1949 - bolševizace Číny : v létě 1946 vyvolali bolševici občanskou válku. Maova rudá armáda, podporovaná Ruskem, chtěla vytlačit Čankajška a bolševizovat Čínu. Čankajškovi poskytly pomoc USA v hodnotě přes 6 mld. dolarů. Bolševická armáda přešla na podzim 1947 do protiútoku za vedení sovětských generálů, a Čankajškova armáda byla poražena. V roce 1948 bylo bolševiky obsazeno Mandžusko a do konce roku 1949 celá Čína. Zbytky Čankajškových armád se stáhly na čínský ostrov Tchajwan (Formosa).

   Bolševická armáda měla 1 300 000 vojáků a byla zcela ovládána a organizována podle sovětského vzoru a vyzbrojena ruskými zbraněmi.

   Tzv. Lidové politické poradní shromáždění vyhlásilo 1. října 1949 Čínskou lidovou republiku, což bylo dosud největším úspěchem židovského bolševismu od r. 1917. V únoru 1950 uzavřely SSSR a Čína smlouvu o přátelství a spolupráci. Součástí tajných úmluv mezi Stalinem a Mao-Ce-tungem byla dohoda o spolupráci k ovládnutí světa během třiceti let. V roce 1958 vyhlásil Mao „Velký skok“ v průmyslu a „lidové komuny“ v družstvech. Byly to velké, vojensky organizované hospodářské celky, v nichž se soustřeďovala zemědělská a průmyslová výroba a které rozdělovaly Čínu na automní kantony, jenž měly nezávisle přežít atomovou válku, na kterou se Mao připravoval.

   Vypuklo povstání v Tibetu, který Čína okupovala a zhoršily se její vztahy k Indii, když Čína okupovala část jejich území. Na jaře 1959 se Mao-Ce-tung vzdal úřadu předsedy Čínské lidové republiky, ale zůstal předsedou komunistické strany. Od r. 1960 nastala roztržka s bolševickým Ruskem - Chruščovova politika koexistence kolidovala s Maovými dohodami o světovládě, a Čína vyvolala rozbroje v bolševickém hnutí. Na jaře vyhlásil Mao-Ce-Tung „Velkou proletářskou kulturní revoluci“ v níž mládežnické „Rudé gardy“ s podporou armády zahájily teror a čistky v komunistické straně.

   1945 - 1954 - bolševizace Vietnamu : Vietnam byl francouzskou kolonií, kterou za 2. světové války obsadili Japonci. V té době vznikla „Liga boje za nezávislost Vietnamu“, která byla ovládnuta bolševiky. 2. září 1945 byl vyhlášen samostatný Vietnam, jehož prezidentem se stal vůdce komunistů Ho-Či-Min. V indočínské válce v letech 1946 - 1954 vedl válku s Francií. Válka skončila Ženevskou dohodou z r. 1954 a území Vietnamu bylo rozděleno 17. rovnoběžkou. Severní Vietnam byl bolševický, jih zůstal nezávislý. Sever infiltroval jižní Vietnam a vedl proti němu diverzní a partyzánskou válku, do níž vstoupily se svojí pomocí USA. S pomocí Číny a Ruska bolševici obsadili celý Vietnam.

   1957 - 1965 - bolševizace Cejlonu: v únoru 1948 se Cejlon stal dominiem Velké Británie. V roce 1957 zvítězila Jednotná lidová fronta, v níž měli silný vliv komunisté. Nová vláda zrušila britské vojenské základny, znárodnila některé obory národního hospodářství a navázala styky s komunistickými státy. Komunistický program vyvolal nepokoje a vláda byla v roce 1965 poražena.

   1962 - komunistický převrat v Barmě: po odchodu Japonců po 2. sv. válce zůstaly dobře organizované partyzánské oddíly, které zahájily boj s britskými vojsky. V lednu 1948 se Barma osamostatnila a vystoupila z Britského společenství. V roce 1962 provedli důstojníci vojenský převrat a ohlásili budování socialismu. Byly vytvořeny dvě bolševicky orientované politické strany: „Strana barmského socialistického programu“, k níž přináleží „Sjednocená dělnická strana“.

   1950 - 1965 - bolševizace Indonésie: Indonésie byla několik století ovládána Holandskem a během 2. světové války byla okupována Japonskem. Během odboje silně vzrostl vliv komunistů, ale po válce se jim nepodařilo usurpovat moc. V srpnu 1945 byla vyhlášena nezávislá Indonézská republika a jejím prezidentem se stal svobodný zednář Sukarno. Po roce 1950 navázal obchodní a diplomatické styky s Čínou a SSSR, znárodnil holandské podniky a zrušil dluh Holandsku. Proti tomuto komunistickému programu vzniklo povstání, které bylo potlačeno a v r. 1959 vyhlásil Sukarno tzv. řízenou demokracii a řízené hospodářství. V září 1965 se Sukarno pokusil o otevřený bolševický převrat, který však byl zlikvidován armádou pod velením generála Suharta, jenž se stal prezidentem. Po protikomunistickém převratu bylo zlikvidováno přes půl milionu komunistů.

   Generál Suharto se narodil v r. 1920 v rolnické rodině nedaleko Djakarty na Jávě. Stal se jedním z prvních důstojníků v armádě PETA, která se za japonské okupace připravovala pod japonskou patronací k boji proti Holanďanům. Po kapitulaci Japonska bojoval Suharto jako velitel roty ve válce o nezávislost. Jako blízký spolupracovník generála Nasutiona, nejvýznamnější osoby mezi vojáky v Indonésii, sdílel jeho antikomusmus. Suharto, jako velitel pluku potlačil povstání v r. 1958 - 1959 na Jižní Sulawesi. V r. 1960 byl povýšen na generála, jmenován zástupcem velitele pozemních sil a pověřen funkcí velitele invazních jednotek pro osvobození Západního Iránu. V této funkci získal slávu a upevnil své pozice v armádě. Později byl jmenován velitelem strategických armádních záloh, připravených k vojenskému zásahu proti Malajsii. V říjnu 1965 se postavil do čela jednotek, které potlačily Untungův pokus o převrat. Na podzim 1965 vystoupil Suharto do popředí indonéského politického života, jeho přítel Nasution zůstává v pozadí. Suharto byl jmenován ministrem-velitelem pozemních sil místo generála Janiho, který byl zabit Untungovými stoupenci. Později se stal náměstkem předsedy vlády, jímž byl prezident Sukarno. Ve vládě ostře útočil proti zbytkům komunistů a 12. března 1966 převzal fakticky veškerou moc v Indonésii, i když ještě formálně byl prezidentem Sukarno.

   1949 - 1953 - bolševický převrat na Filipínách : v dubnu 1946 vláda v USA prohlásila Filipíny nezávislou republikou. Americké armádě byly propůjčeny vojenské základny, proti čemuž vyvolali komunisté vládní povstání v létech 1949 - 1953, které bylo poraženo.

   1957 - 1966 - komunistický převrat v Sýrii : v březnu 1956 se chopila moci socialistická vláda, která v roce 1958 vyhlásila spojení s Egyptem, s nímž vytvořila Sjednocenou arabskou republiku, která trvala do roku 1961. Převratem se chopila moci nekomunistická vláda, která v r. 1961 vyhlásila Syrskou republiku. Komunisté pak v r. 1966 uskutečnili převrat a ustavili komunistickou stranu pod označením BAAS. Pod vedením Hafíze Assáda se stala Sýrie vojensky nejsilnějším komunistickým režimem na středním východě. V roce 1980 usilovala o sjednocení s Irákem, v němž vládne rovněž strana BAAS.

   1959 - převrat v Libanonu : zahraniční vojska byla stažena v březnu 1959 a Libanon vyhlášen nezávislým státem. Téhož roku bylo provedeno protivládní povstání, inspirované Sýrií a moci se chopila tzv. Jednotná národní fronta, v níž měli rozhodující moc komunisté.

   1953 - převrat v Egyptě: v červenci 1953 provedla revoluci skupina „Svobodných důstojníků“. Král Farúk byl vyhnán do exilu a Egypt byl prohlášen republikou a jejím prezidentem se stal Abdul Gamal Násir. Byla znárodněna anglo-francouzská „Společnost Suezského průplavu“ což vedlo k válce v r. 1956. V letech 1958 - 1961 byla zřízena Sjednocená arabská republika Egypta, Sýrie a Jemenu. V r. 1956 byla založena politická strana Arabský socialistický svaz, jehož členy byli rovněž komunisté a silně ji ovlivňovali. V r. 1963 až 1973 vedl Egypt války s Izraelem, který prohrál, což vedlo k Násirovu pádu.

   1954 - 1962 - převrat v Alžírsku : od r. 1954 vedli Alžířané válku s francouzskou armádou na svém území. V r. 1957 byly v Alžíru objeveny zdroje nafty a zemního plynu. Byla ustavena prozatímní vláda Alžírské republiky a francouzský prezident de Gaulle přiznal Alžířanům právo na sebeurčení a v září 1962 byla oficiálně vyhlášena nezávislá Alžírská republika v čele s Ben Bellou. Alžír navázal styky s komunistickými státy a vyhlásil socialistický program. Bylo provedeno znárodnění půdy a továren. Proti bolševizaci byl v červnu 1965 státní převrat a Ben Bella byl sesazen.

   1958 - převrat v Nové Guiney : v říjnu 1958 se Guinea prohlásila samostatnou republikou, vyhlásila neutralitu a socialistický program.; 1960 - převrat v Súdánu : v září 1960 se Súdán prohlásil jako republika Mali a vyhlásil program socialismu, neutrality a styků s komunistickými státy. Z podnětu Guiney a republiky Mali vznikla v roce 1968 Organizace spojených států v poříčí Senegalu, jejímiž členy se staly také Senegal a Mauretánie.

   1960 - převrat v Kongu : od začátku roku 1959 docházelo k vyvolávání demonstrací a k ozbrojeným srážkám s belgickými vojáky. 30. června 1960 byla vyhlášena nezávislost Republiky Kongo a předsedou vlády se stal Patrice Lumumba.

   1957 - 1959 - bolševická revoluce na Kubě : v roce 1952 byla ustavena vojenská diktatura generála Batisty. USA podržely vojenskou základnu Guantanámo.

   26. července 1953 zaútočili povstalci pod vedením Fidela Castra a jeho bratra Raula na kasárna v Santiagu de Cuba. Vzpoura byla potlačena a Fidel Castro odsouzen na 15 let vězení, avšak byl krátce poté amnestován. Vytvořil revoluční program „Hnutí 26. července“ a v lednu 1957 zahájil ozbrojený partyzánský boj ze základny v pohoří Sierra Maestra. Tam přijeli také z Mexika v prosinci 1956 revolucionáři. Dne 1. ledna 1959 bolševická revoluce na Kubě porazila vládu a chopila se moci. Předsedou revoluční vlády se stal Fidel Castro. Byla provedena pozemková reforma, zestátněn zahraniční obchod, orientace na SSSR, který dodával zbraně, poradce, naftu a specialisty na diverzi, kteří připravovali Kubu na rozšiřování revolucí v Latinské Americe.

   25.2.1988 XXXXXXXXX

Dalo by se tak pokračovat dále přes Angolu, Ethiopii, Afganistan, Zimbabwe, Nicaraguu, Chille, atd. Tyto všechny změny, ať již byly provedeny revolucemi či převraty, dokonale posloužily , jak lze velmi názorně vidět z výše uvedených dějinných faktů, úzké skupině lidí, která rovněž připravila změny současné. Tyto změny by se ovšem týkaly pravého opaku - zdánlivému osvobození od komunismu a bolševizmu. Je totiž zapotřebí, aby dnešní Evropa a celý svět byl sjednocen pod jedinou vládou, a to vládou národa, který o tuto vládu usiluje celých 2000 let.

   Dalo to hodně práce a intrik, ale především celých potoků krve lidí všech ras bez rozdílu. Zdánlivě se blížíme ku zdárnému konci této globální koncepce. Vlastně nyní záleží na každém z nás, zda připustíme, aby po vlně záplav, která postihla naši zemi, nastala vlna nejhroznější - vlna globalizmu, která smete z povrchu zemského národní státy a ustanoví světovou vládu. Umožníme jí to?


  
REDAKCE.


   Závěrem Komentář držitele této webové stránky
Pokud zde pan Miroslav Dolejší, autor vyjadřuje své osobní názory na některé historické události, vyjadřuje tím svůj osobní názor, což vůbec neznamená, že držitel této webové stránky se s ním bez výhrad ztotožňuje. Nicméně když žijeme nyní v takové době, když pozorujeme, co všechno se kolem nás v současné době odehrává: jak nezřídka se podílíme jako laciný KANONENFUTR nejrůznějších vojenských akcí – agresivních zločinů, které jsou v naprostém nejhlubším rozporu s nejvlastnějšími zájmy našeho mírumilovného českého národa, který za 12 století celé své historie nikdy se nikdy ničeho podobného proti nikomu nedopustil. Vstup do NATO jako přežitého reliktu studené války je tak neúnosně vysoká cena za pád železné opony, že bude muset být moc rychle pro celý bývalý východní blok znova přehodnocena.

   Nyní staženo z Internetu: Here is a list of the countries that America has been at war withand bombedsince World War II: China (1945-46, 1950-53); Korea (1950-53); Guatemala (1954, 1967-69); Indonesia (1958); Cuba (1959-60); the Belgian Congo (1964); Peru (1965); Laos (1964-73); Vietnam (1961-73); Cambodia (1969-70); Grenada (1983); Libya (1986); El Salvador (1980s); Nicaragua (1980s); Panama (1989), Iraq (1991-99), Bosnia (1995), Sudan (1998); Yugoslavia (1999). And now Afghanistan." Pak následoval Irak a kdo bude na řadě další?.

   Tohle všechno kdysi podnikali Amíci svými síly. Nyní považují nás jako laciný KANONENFUTR kterým budou volně manipulovat za naše peníze ve svůj prospěch. Jak dlouho ještě si to naši představitelé nechají od nich líbit? Připomíná to tak trochu M. T. Ciceróna projev „In Cathilinam“ v římském senátu: „Quo usque tandem abutere Cathilina patientia nostra? Quam diu etiam furor tuus eludet nos?“ (Jak dlouho ještě hodláš Catilina zneužívat naši trpělivost? Jak dlouho ještě svým šílenstvím vydržíš nás dráždit)? Tak nějak odvážně podle vzoru samého Cicerona, nejvýznamnějšího římského státníka a právníka by měli naši představitele oslovit garnituru nynějších šílenců z Washingtonu, zbavených dobrého rozumu, kterým stejně již zvoní hrana i když ONI stále ještě o tom nic nevědí. To ale už není vůbec naše vina. Tolik závěrem k příspěvku od pána M. Dolejšího.

E-mail  j.chromik@quick.cz

Josef Chromík, Hlavní třída 46, 736 01 Havířov 1. ( 596 813 651)





Zpět




Copyright © 2010-2011 chromik.wz.cz. All rights reserved.