Kronika o mém otci Gregorovi Chromíkovi.

    V dosavadních obou knihách, které vydal „Spolok priateľov Turzovky“ je o mým taťkovi toho poměrně hodně, ale všechno to nejdůležitější, co jsem si toho od něj za celý život vyslechl mi tam schází. Vůbec se tomu ale nedivím. Proto jsem se rozhodl vypracovat o něm svůj vlastni elaborát, který dám nejen tomuto Spolku, ale zanechám ho především všem svým potomkům. Jsem moc vděčný tomu Spolku, že právě on mne k takovémuto činu podnítil, že bez něj bych se nikdy nebyl do něčeho podobného odhodlal.

   
Motto: „Směr větru změnit nikdy nedokážeme, ale můžeme natočit plachty tak, abychom vždy dojeli ke svému cíli.“


    Úvod.

Můj otec    Když se objevil tenhle elaborát o mým taťkovi na webové stránce, dostával jsem od některých svých přátel dotazy, proč není součásti té zprávy i nějaká jeho fotka. Než nějakou fotku svého taťku zde pověsím, dlužím vysvětlit určité rodinné souvislosti. Většina fotek nejen mého taťky podlehla zkáze v důsledku požáru, které v r. 1970 zachvátil celou mojí rodnou chalupu. Stalo se to 20. ledna v pozdních nočních hodinách ještě před svítáním, kdy moje máma ještě tvrdě spala.

    Život mámě zachránil docela náhodou řidič autobusu projíždějícího kolem, když už celá chalupa byla v plamenech. Všichni pasažéři toho autobusu řvali: Zastavte, rychle zastavte, tam spí stará babička. Pomůže, kdo můžete. Šofér ihned stopnul svůj bus, vyskočil a násilím vnikl oknem dovnitř, kde už všechny místnosti byly plné kouře a CO. Razantně vytáhl mámu z postele na vzduch v poslední chvíli a tak jí zachránil život. To byla docela šťastná náhoda. Po hasičích ještě nebylo ani stopy. Až on je pak zalarmoval. Než oni k požáru dorazili, z chalupy zbylo už jen vyhořelé rumoviště.

    Já jsem v tu dobu ležel doma v Havířově v posteli nemocen na pneumonii (zánět plic) ve vysokých horečkách a bral tetracyklin. Ráno jsme dostali telegram z Turzovky, co se tam přihodilo. Manželka se tam ihned vypravila a mámu celou vyšokovanou přivezla (přestěhovala) k nám do bytu v Havířově. Mámě v tu dobu bylo 71 let (*24. 12. 1898).

    V chalupě shořelo všechno. Celý interiér, prádlo a šatstvo, ale především hodně vzácných knih po taťkovi včetně spousty různých rodinných fotek staršího data, teda i z jeho mládí.

    Takže takové vzácné fotky třeba i z předminulého století se vůbec nezachovaly. Je mi toho moc líto, že jsem že jsem si je neodnesl – nepřestěhoval včas k sobě do svého bytu do Havířova. Zachovalo se jen něco málo, co jsem si přece jen včas po-přinášel. Na nich je otec už jen jako stařec tak asi po sedmdesátce.

    Když jsem se narodil v r. 1928, taťkovi bylo 65 a mámě 29 let. Měl jsem teda rodiče s velkým věkovým rozdílem. Podobně to měl i známý čínský filozof Konfucius (551-479 př.Kr), u kterého otec v době jeho narození měl 71 a máma též 29 let. Zajímavé srovnání, které má určitou zajímavou vypovídací hodnotu.

    Všechno co jsem zde o svém otci napsal, to jsou jen moje vzpomínky z dětských let, co jsem si zapamatoval z jeho vyprávění asi do svých 14ti let. Od té doby jsem už žil většinou mimo domov v Nitře kromě prázdnin. Nejdřív jako gymnazista a po maturitě jako bohoslovec tamtéž do 15. března 1950, kdy jsem byl zatčen v západních Čechách za pokus o přechod hranic. To už je ale život můj a o tom asi udělám další samostatný elaborát.

    Jeho dětství a mládí:

    Gregor se narodil 12. 3. 1863 (+14. 9. 1952) jako první z mnoha, asi osmi dětí rodičům v 1. Korni, kolonii u Chromíků. Do školy chodil z Korně až do Turzovky. To bylo do církevní školy (budova vedle kostela), kde ještě nedávno bylo sklenářství. Blíže tenkrát nic nebylo. Povinná docházka tenkrát trvala 3 zimy, a i tak to bylo pouze nepatrnou část tehdejší mládeže, jen pro toho, kdo měl protekci.

    Podle školské reformy Marie Terézie měl každý občan monarchie absolvovat Triviální školu, kde se měl povinně naučit 3 předměty: číst, psát a počítat. Maďaři ale ještě cca 100 let po reformě Marie Terezie všemožně blokovali vzdělání Slovenského národa. Aby někdo vůbec dostal šanci získat základní vzdělání, bylo k tomu potřeba mít nějakou protekci, především u církve. Tá měla za panování Habzburgů veškerou moc a ovládala celé mocnářství. Máma mého otce se dobře znala s pánem farářem (byla hluboce nábožná) a ten mohl zařídit a umožnit všechno, teda i vzdělání, komu chtěl. Tak teda ve skutečnosti fungovala školská reforma Marie Terézie v Horních Uhrách Habzburského mocnářství.

    Jako mladý hoch do nástupu na vojnu se taťka živil jako drotár společně se svým otcem. Chodili spolu „po drotárke“ někdy až do pruské či do polské. Zda to bylo tenkrát spojeno i s překračováním státních hranic, anebo tehdy se to tak nebralo, o tom já absolutně nemám ponětí. Možná spolu vandrovali jen uvnitř mocnářství, v kterém se tak jmenovaly některé přilehlé regiony.

    V dosavadních obou knihách, které vydal „Spolok priateľov Turzovky" je o mým taťkovi toho poměrně hodně, ale všechno to nejdůležitější, co jsem si toho od něj za celý život vyslechl mi tam schází. Vůbec se tomu ale nedivím. Proto jsem se rozhodl vypracovat o něm svůj vlastni elaborát, který dám nejen tomuto Spolku, ale zanechám ho především všem svým potomkům. Jsem moc vděčný tomu Spolku, že právě on mne k takovémuto činu podnítil, že bez něj bych se nikdy nebyl do něčeho podobného odhodlal.

Gregor Chromik

    Na vojnu narukoval do muslimské Bosny, do Banjaluky.

    Zajímavé bylo jak v té době vypadal vojenský výcvik. Regruti po narukování byli zřejmě převážně analfabeti a zřejmě ani nevěděli rozeznat pravou od levé. Proto každý voják měl u pochodu ke každé noze přivázáno kousek sena nebo slámy. A během pochodování museli všichni neustále hlasitě opakovat místo levá - pravá: „seno - sláma". Proto musel každý voják mít u postele kousek sena a slámy, aby ráno po budíčku se podle toho mohl každý ustrojit. Odtamtud ho vyslali do pod-důstojnické školy do Korneuburgu u Vidně, odkud odcházel jako desátník (Obrgefrieter) do civilu. Tam vlastně otec získal další vzdělání v jazyku německém. Ta němčina mu zůstala až do smrti prioritou. Když např. v obchodě počítal, tak jsem slyšel, jak si to vždy pod nosem mluvil vždy v jazyku německém. I obchodní korespondenci vedl převážně též v němčině. Bylo to pro něj do konce života prakticky výhodné, že často dělal tlumočníka. Kdykoli se objevil v Turzovce Predmieri někdo mluvící německy, vždy lidé přicházeli k nám pro otce. Nejčastějc to bylo během války, když německé vojska se neustále u nás po Predmieri pohybovaly.

    Před odchodem z vojny do civilu ho verbovali do císařské hradní stráže. Rozmyslel si to, ale nepřijal. Měl v sebe široké podnikatelské plány.

    Kramárstvo a další podnikatelské aktivity:

    Po propuštění do civilu ihned se chytil v Predmieri stavby chalupy, jako obchodu, tenkrát se to zřejmě jmenovalo Kramárstvo. Za první manželku si pojal kuchařku od tenkrát nejbohatšího turzovského Žida Hellera.¨Jak se ona jmenovala za svobodna, nevím a nikdy jsem to jméno vyslovit neslyšel. Otec mluvil vždy jen o nebožce. Taktéž žádné potomky, jako moje sourozence si nepamatují, protože nic nežilo. Ani nevím, zda se jim vůbec něco narodilo. Ten žid Heller měl barák asi v místech dnešní restaurace Artemis (Cvinčeková vila). Před válkou tam ještě stal a byla v něm četnická stanice. V době války nějakou dobu v něm sídlilo též německé vojenské velitelství: Ortzkomando, kde se vydávaly i cestovní povolení. To musel mít každý nás občan, když chtěl někam cestovat. Bez toho nebylo možno ani zakoupit si jízdenku ani na vlak a cestovat. Na všech železničních stanicích byly kontroly jak německé vojenské, tak železniční, že každý po vystoupení z vlaku musel odevzdat mna nádraží jízdenku a prokázat se německým cestovním povolením. I takového něco dnes hodně lidí neví, jako se žilo anebo muselo žít za války. Že ani cestavat se nedalo bez povolení cizích vojenských orgánů.

Rodná chalupa ze srpna 1955, později vyhořela    Aby se na Kysucích či vůbec na Slovensku v těch dobách někdo uživil, musel se starat též o obdělávání půdy, která byla základem živobytí pro každého občana od dávného středověku. Otec ve své době postavil rolnictví na vyšší technickou úroveň, že začal možno první na Kysucích používat umělé hnojiva podle doporučených pravidel z odborných časopisů. Odebíral český odborný časopis, především „Milotický hospodář" a jiné. Aby mohl umělé hnojivá využívat účelně a smysluplně, každou svou parcelu měl změřenou rozlohu v m2 a podle druhu zasetých či zasazených plodin a rozlohy určil množství potřebných hnojiv do půdy, např. draslo, superfosfát (hnojivo fosforečné) a síran amonný anebo čílský ledek (hnojiva dusíkaté). Já si i tyto uvedené hodnoty do dnes pamatují, kolik kterého hnojiva se dávalo pod obilí, brambory, anebo do jiných plodin. Např. superfosfátu 5 dkg na m2 pod obilí, ale pod brambory polovinu i méně. Dusíkatých 2-2,5 dkg, max 3dkg na m2 a drasla podobně. Z tak pohnojených polí byla velká úroda, že v obchodě visel vystavený hodně let klas obilí, že na jedné slámce bylo rozvětveno až 5 klasů a myslím, že to byla pšenice.

    Všechny tahle své vědomosti, poznatky a zkušenosti rád sděloval každému, kdo k nám přicházel do obchodu měl o to zájem. Tak z toho pak objednávali jsme všechny tyhle umělé hnojiva i pro celou řadu našich zákazníků podle předem domluveného množství a dodávali ho všem klientům podle objednávky, že lidé byli s výsledky úrody vždy moc spokojní

    Majitel cihelny a chov prasat.

Před rodnou chalupou- zvětšeno    Jako podnikatel se taťka tenkrát musel v těch dobách všelijakó točit, aby se uživil. Zabýval se širokou škálou různých podnikatelských aktivit. Někdy před 1. světovou válkou postavil v Korní cihelnu. Myslím to bylo někde u Galuščáků a dle jeho vyprávění z cihel té jeho cihelny byly postaveny některé místní veřejné budovy: železniční stanice v Turzovke a myslím že se zmínil i o turzovské faře.

    Až vznik 1. světové války způsobil zastavení výroby cihel, že lidé měli jiné starosti, než něco stavět. Naopak, během války mu lidé začali celé technické zařízení stále více rozkrádat, tak po válce zbytky techniky odprodal do Frýdku Místku nějakému pánu Pěknikovi. To jméno se zapomenout nedá. Přesně si ho pamatují. Jakým způsobem se zabýval chovem prasnic a prasat yorkshiského plemene, o tom jsem od něj toho uslyšel strašně moc. O chovu toho plemene byla doma ještě četná literatura a plno různých obrázku – fotek. Ale že dokonce zveřejňoval inzerát jako nabídku prodeje v roce 1903 s velkou fotkou jedné prasnice v tehdejších Hospodářských novinách z r. 1903, jak jsem si to přečetl v čerstvé knižní publikaci Spolku priateľov Turzovky „Páni majstri". To mne skutečně nesmírně překvapilo. Celá naše rodina se podivila nejvíce tomu, kde vzal tak kvalifikovaného fotografa již v těch dobách, kdy jemu bylo 40 let.

    Jak se v 30tých létech musel obchodník starat o zásobování svého obchodu.

Moji rodiče, já jsem ten malý uprostřed    Když chtěl přivést zboží do obchodu do Turzovky z Čadce, musel si vždy na celý ten den předem objednat formana s koněm do Čadce. On tam cestoval vlakem a s formanem se domluvili konkrétní hodinu před velkoobchodníkem, u kterého který obchodník zboží nakupoval. Otec byl klientem velkoobchodníka Jindřicha Weimanna žida, u kterého musel všechno zaplatit ihned z ruky do ruky a až pak zboží naložit na vůz. Tam kupoval všechny potraviny, jako mouky, ryže, cukr, fazole, hrách, rybí konzervy (karbánátky), bonbony, čokolády, povidla, mák, dále třeba petrolín, kterým se tenkrát svítilo. Elektřina za mého mládí na Predmieri ještě vůbec nebyla.

    My jsme dostali el. přípojku až za Slovenského štátu, ale proudu nebylo dostatek. Žárovka stovka svítila jako „janíček", skoro slabějc než celá petrolejka. Až asi po 22 hodině, když lidé převážně pozhasínali své lampy, začalo to svítit trošku lépe. Uvedené potraviny byly do maloobchodní sítě dodávány jen ve velkém balení, v pytlích po cca 50 kg a až v maloobchodě se všechno rozvažovalo zákazníkům do malých papírových sáčků podle toho, kolik si kdo mohl čeho dovolit koupit. Kilo anebo třeba jen pár deka.

    Dále zde stojí za zmínku, že během dopravy zboží k nám do obchodu se někdy zjistily nesrovnalosti, že při vyložení zboží něco někdy scházelo. Proto byl jediný výklad, že forman si něco někde složil a dělal ze sebe blba. Každý obchodník byl u nakládání svého zboží na vůz, že všechno si sám na místě převzal.

    Náš konkurent v Predmieri, jiný obchodník Anton Srníček byl klientem jiného velkoobchodníka žida z Čadce, pána Lewiho. Jiné druhy zboží, jako např. všechny druhy kůže, vč.kruponů (na podrážky obuvi) i svrškové kůže se prodávaly v Žilině u jiného velkoobchodníka, dalšího žida Mellona. Lůj zas odebíral z Trenčína a to k nám přicházelo vlakem v dřevěných bednách na nádraží. Tam odtud jsme si to museli domu dopravit podle svých možností.

    Stojí za zmínku, že za Slovenského štátu někdy po r. 1939 (myslím r. 1942) se všichni židé postupně vytratili. Někteří stačili včas vyemigrovat, jiní se zřejmě stali oběti holokaustu. Jejich podnikatelské aktivity podlehly „arizaci". Ještě si pamatují, že např velkoobchod Jinřicha Weimanna arizoval nějaký pán Kubinec z Makova. Já jsem ale nikdy v životě neviděl ani jednoho z nich živého osobně. Do Čadce mne na svůj nákup otec nikdy nevzal.

    Vlakem též k nám přicházelo např. i jádrové mýdlo od firmy Schicht z Ústí nad Labem a též i různé margariny (Vitello). To jsem já nezřídka ze železniční stanice dovážel domů buď na vozíku, anebo na sáňkách. To všechno musel obchodník písemně objednávat a pak platit ihned jako dobírku.

    Z vyprávění si pamatují, že např. během 1. světové války sám si vařil i mýdlo pro trh, tj. pro svůj obchod. Jednou jsem uviděl doma jako malý chlapec hustoměry, tak jsem se zeptal co je to a na co je to. Tak tenkrát jsem se to všechno dověděl, že to se používalo. Na měření hustoty při vaření mýdla. Během vaření se muselo neustále kontrolovat, kolik ještě louhu se do té směsi ještě může přidávat a podobně. To všechno je dobře si uvědomit, jak v těch dobách vypadal život, jak se musel každý starat, aby se trochu uživil. Z jakého tuku vůbec to mýdlo vařil, to se už nedovím. Zřejmě z uvedených důvodů se chytil se i pečení chleba. Možná se to týkalo i každého obchodníka z tehdejší doby. Možná, že v té době v důsledku války nebylo v Predmieri, anebo i v Turzovce žádného pekaře? Že by to všechno narukovat? Aby mohl péct, musel mít ve své dřevěnici postavenou pekárnu a pec. To všechno skutečně u nás bylo, i když v době mého mládí již nepoužívala. Když si to dnes uvědomíme, jak se od těch dob za necelých 90 let celý svět změnil, že dnešní generace již nemají ani ponětí, jak se kdysi žilo. Jak vypadal svět tenkrát a jak vypadá dnes.

    Otec včelařem.

Otec v roce 1942    Mimo jiné byl též včelařem myslím skoro po celý produktivní život. V té době, kdy on začínal, to ještě neexistovala možnost něco si pro to někde nakoupit, jako úly, anebo jiné potřebné technické včelařské pomůcky. Všechno si musel na koleně udělat sám podle návodu z tehdejších odborných včelařských časopisů. Měli jsme pro to všechno potřebné zařízení doma, jako „hoblbank", hoblíky a ostatní nářadí, všechno ostatní potřebné. Všeho toho si ještě pamatuje a viděla doma i manželka s kterou jsem se seznámil až po jeho smrti. K tomu je též potřeba dodat, že ten typ úlů, jaký on měl by dnes již žádný včelař nechtěl. Prostě od toho času doba i pokrok i v tom oboru mohutně pokročily. Svět se od těch dob změnil celý.

    Jako turzovský univerzální řemeslník vlastnil všechno možné zařízení a nářadí pro obchod, dále rolnické, včelařské stolařské, klempířské, zámečnické a jiné. Tak se žilo za monarchie, že každý si musel všechno umět udělat sám. Jinak byl ztracen.

    Jako včelař byl ještě v mým mládí předsedou turzovské včelařské organizace (ve 30tých létech). Naši včelaři z Turzovky a Korně ho často navštěvovali u nás doma. V mým dětství byl nejčastějším včelařským hostem u nás pán Staník Adam z Konečné za Klokočovem. Ten se dost často zdržel dlouho do noci, že někdy zůstal i na nocleh. Někdy otec chodíval za některými na návštěvy. Nejvíce i se mnou např. do Korně k Dubačům a Hvizdákovi hajnému. Hodně též prodával a dodával včelařům roje po celém okresu, které jsem pak i já jim nosíval na jejich objednávku do Klokočova, Podvysoké, Korně a na Vyšný Konec.

Turzovka    Z jeho soukromého jeho života.

    Kdy ovdověl a jak dlouho zůstal vdovcem, to se též už nedovím. Vím jen, že po 1. světové válce jako vdovci mu sousedé rodiče namluvili svou dcerku, nar. 23. 12. 1898 (asi z osmi děti) za manželku Marii Barčákovou. Tak jsem dostal mámu. Věkový rozdíl mých rodičů byl málem 36 let. Po 1. světové válce byl u nás velký nedostatek mužů, protože většina mužské populace byla vymordována válkou „za císaře pána a jeho rodinu". O tom vydávají svědectví 2 velké mramorové tabule v Turzovce vedle kostela, kde jsou seznamy jmen padlých na několika sloupcích.

    I to mohlo být příčinou tohoto sňatku. Kromě toho si nyní dnes myslím, že máma do toho šla ráda i proto, že ze služky se tak stala dáma. Musím ale otevřeně říct, že oba moji rodiče žili ve vzájemné shodě a harmonii, že za celý svůj život nikdy jsem neuviděl doma mezi nimi nějaké konflikty či hádky. Alespoň tak jsem to viděl já.

    Každý z nich žil svůj vlastní život plný svých vlastních starostí až natolik, že oba se museli starat od nevidíš do nevidíš a každý měl svůj „rajón" plný starosti. Spolu komunikovali jen když museli řešit problémy společného zájmu, když jeden potřeboval pomoc druhého. Jak jsem již uvedl, otec byl včelař a včelín, jako i celou chalupu si postavil sám jako přístřešek k stodole, která mu tak vytvářela zimní uteplivku. Máma se starala o domácnost, dobytek, záhradu a obdělávání půdy. To ale všechno otec musel financovat, oráčům za poorání, ženským, které máma pronajala na pomocné práce na polích a všechno ostatní. Kromě toho otec byl veřejná osobnost, proto často nebyl doma. Dostával neustále různé obsílky na zasedání takového či onakého orgánu. Pokud byl doma, měl stále nějaké návštěvy, pro které máma zas zajišťovala slušné pohoštění na stůl.

    Tenkrát na Kysucích každá rodina držela dobytek. My jsme měli vždy krávu, někdy 2, prasátko, a někdy též 2 (jedno na zabití a druhé na prodej za peníze), husy, kačeny a hejno slepic, jako fabriku na vajíčka.

    Každá rodina si musela sama vypěstovat na celý rok dostatek brambor, obilí na mouku a šrot pro sebe, prasata i drůbež, zelí na uložení do sudu. V záhradě jsme mívali kromě běžné zeleniny všeho druhu též brambory, mák i sojové boby. Pro vypěstování toho všeho bylo potřeba každý rok pole pohnojit, poorat, zasít nebo posadit, během růstů všechno podle potřeby znova poobdělávat např. brambory a nakonec všechno posklízet. O jeho způsobu využívání nejnovějších vědeckých poznatků při pěstování zemědělských plodin jsem se zmínil již na počátku. Jinak na všech těch prácích v záhradě i na polích jsem se rád i já sám podílel, pokud jsem žil a byl doma v Turzovce. Moc dlouho to netrvalo, protože od 15ti let jsem odešel do Nitry na gympl a to již byl tomu všemu konec.

    Ještě si vzpomínám, jako můj otec měl před 1. světovou válkou nějaké zvláštní sny, kterými tu válku předpovídal. Bylo jich více myslím čtyři, ale obsah všech ostatních si již nevzpomínám. Jen jednoho myslím posledního. Ten prý vyprávěl pánu farářovi v Turzovce na ulici, myslím to bylo Dierovi: že viděl na nebi ze všech světových stran hodně andělů mohutně troubit na velkých troubách, jakoby na poplach. Právě v tu chvíli, kdy si o tom spolu na ulici povídali, přiblížil se bubeník: ra-ta-ta-bum a vyhlašoval všeobecnou mobilizaci. Bylo to prý moc dojemné až emotivní. Tak nějak to tenkrát v Turzovce začínalo. Ještě jsem se ho zeptal, zda i on narukoval do války a bojoval. Ne, odpověděl, protože byl již starý ročník na který se ani mobilizace nevztahovala. To měl obrovské štěstí.

    Politická činnost:

Rodiče    On za monarchie jako veřejný opoziční politický představitel Turzovky, proti tehdejším „maďarónům" (či maďarofilům) organizoval volby poslance slovenské národní strany, který se jmenoval Bartoš. Nevím, kolik takových poslanců slovenských zasedalo v uherském parlamentu, ale myslím, že jich bylo jen pár. Jak získával hlasy voličů, místních lidí korteškou, o tom taktéž jsem toho mnoho z jeho úst vyslechl. To pro dnešního člověka by znělo naprosto neuvěřitelně, jako vymyšlené pohádky. Volební právo tenkrát bylo pouze pro lidí bohaté, kteří vlastnili určité množství nemovitého majetku, hektary pozemků a lesů. Aby dosáhl zvolení našeho slovenského poslance, a „vypéct Maďary" musel švindlovat. Využíval totožnost jmen takovým způsobem, že místo těch bohatých přivedl do volebních místností lidí chudé, kteří se stejně jmenovali a kterých předem musel získat (za předvolební guláš, teda ne zadarmo) jako voliče Slovenské národní strany. Nejvíce zajímavé na tom je pro mne ještě i dnes, že se vůbec tenkrát tak mohlo a dalo švindlovat. Aby tuto slovenskou chudinu získal, bylo potřeba v předvolební kampaní se o ně starat nejen vařením gulášů. Volit se chodilo až do Bytče.

    Na cestu musel objednat koňské povozy v takovém množství, aby tam mohl bezpečně dopravit všechny své „ovečky" různými cestičkami přes Beskydy. A to nebylo vůbec jednoduché. Po cestách měli Maďaři porozestavovány policejné hlídky - žandarmerie, které měly v den voleb překazit dopravu voličů k volbám. To všechno se vědělo, proto otec musel posílat předem zvědy, kteří jim pak mu poskytovali informace, kudy mohou bezpečně jeho povozy pokračovat. Všechno to dnes zní, jako neskutečné pohádky.

    Když pak všechno dobře dopadlo, že celou svou partu přivedl úspěšně do volební místnosti a volby pokaždé vyhrál, dostal od paní Bartošové – manželky právě zvoleného kandidáta za poslance velkou kytici s prezentaci „pane Chromík, vyhráli jsme". A to byla celá velká sláva o vděčnosti. Dnes bych se ho rád zeptal, kolikrát vůbec takové volby vůbec organizoval.

    Dnes si myslím, kdyby byl získal vzdělání vysokoškolské, tj. kdyby byl z rodiny, která by měla na to zaplatit svému dítku takové vzdělání, možná by byl něco jako Tomáš Masaryk. Na druhé straně možná že v tom bylo jeho štěstí. Jinak by mohl dopadnout jako jiný Slovák Milan R. Štefánik.

    Takže osud mu dopřál delší a klidnější život. Často jsem od něj slyšel, že za monarchie byla životní úroveň u nás na Kysucích vyšší, než po válce za Masarykové republiky. I takové věci je dobře vědět. Na druhé straně ale uznával, že rozbití monarchie byl velký krok vpřed především proto, že jsme se konečně vymanili zpod tisícileté maďarské poroby.
historický dokument
Historický dokument z roku 1911:
Povolanie k riadnemu zasadnutiu výboru horového kompossessorátu bývalých urbaníkov obce Turzófalva, ktoré sa bude vydržiavat v kancelarii rychtarskej dňa 18-ho februara roku 1911 popoludni o 3-tej hodine. Klikni vpravo.
(všimněte si podpisu úplně dole - je od Gregora Chromika)



    Sučík starostou:

    Jednou mi řekl můj starší brácha Ján, že náš otec udělal kdysi turzovským starostou pána Sučíka z Korně. Jako předseda politické strany si ho na ten post vytipoval asi ještě před nějakými volbami, protože on sám nechtěl nikdy převzít ve státní správě žádnou politickou moc. Toho pána si tak trochu pamatují, jako vypadal. Byl to pan fyzicky zdatný, mohutnější zavalité postavy a pod nosem nosil takové mohutné vousy, jako německý císař Kaizer Wilhelm - tak zakroucené směrem nahoru na obou koncích. Tak se to tenkrát zřejmě nosívalo, jako módní. Domnívám se, že toho starostu dělal dlouho, za Masaryka i Beneše a možná něco málo i za Slovenského štátu.

    Cesta do USA s celou skupinou Turzovanů, příbuzných i známých:

Matka s Jožkou u prostřed, na kraji příbuzní    Neutěšená hospodářská situace, která tenkrát u nás za Uherské nadvlády existovala (někdy na zlomu století asi 1890 - 1910) podnítila ho pokusit se hledat štěstí v USA. Tak se tam vypravil s celkem početnou skupinou kysuckých krajanů, především svých příbuzných jako sourozenců a švagrů, ale i spoustou dalších zájemců z Kysúc. Odjeli do státu Pensylvania, města Tarentum, kde pracovali v nějakých sklárnách. Postupně po aklimatizaci se porozcházeli po celé Americe. Mnozí se stali postupně farmáři a jiní zůstali pracovat v průmyslu a nikdo z nich se už nikdy do Evropy nepřišel ani podívat.

    On asi po dvou letech se vrátil a po návratu pomáhal vyřizovat všechny jejich zdejší problémy, včetně pomoci vystěhovat zbytky jejich rodin (manželky s dětmi) a i vypořádání zbývajících majetkoprávních záležitosti podle jejich představ. Ještě si vzpomínám, jak ihned po příjezdu tam se musel každý podepsat na nějaké doklady. Naši Kysučané byli mnozí ještě analfabeti, že se „podepisovali" každý podle svých schopnosti. Když přišel na řadu on a podepsal se, tak prý se tí úředníci po sebe podívali vážnými tvářemi s replikou „ten těžkou práci nám dělat nebude"! On se prý jen na to jen pousmál, ale mlčel. I tak kdysi vypadal svět.

    Po druhé světové válce jsme navázali znova kontakty s příbuzenstvem, jeho a sestrou Katkou a bratrem Valentýnem. Oni nám pomáhali, že posílali balíčky především s potravinami (konzervy), časopisy, ale i jinými věci. Na požádání jsem od nich dostal i dva foťáky, jeden na desky a druhý na film. Taktéž na požádání jsem dostal i nějakou literaturu v jazyku latinském, liturgickou i vědeckou filozofickou. Opakovaně dostával jsem od všech pozvání, abych tam přicestoval, že oni mi zaplatí vzdělání tam u nich. Já jsem ale chtěl u nás ještě odmaturovat, ale pak už to nešlo. Nakonec jsem se o to chtěl pokusit v r. 1950 přes kopečky, ale ta cesta mne přivedla už jen do basy.

    Postupně začala psát i další generace, nejvíce dcera od Valentýna Anna. Byla to mladá a krásná paní, maminka tři děti. Její manžel jezdil s náklaďákem. Od ní se mi zachovalo dosud nejvíce dopisů a pamatují si z některých i podrobný obsah. Ta nám naposílala hodně fotek, ale i menší balíčky. Nejvíce nás v těch dobách podporovala otcova sestra Kateřína Ďurkáčová. Ona posílala hodně balíčku včetně i peněz v nich. Po únoru 1948 všechny balíčky přicházely úplně roztrhané a vykradené. Dokonce i jejich americké časopisy byly totálně rozsekány na plošky cca 1 cm2.

    Železniční spoj Čadca - Makov:

    Kromě aktivit politických on se zasloužil o železnici na naši tratí Čadca - Makov. Kolik mu to dalo tenkrát bojů, to by dnes nikdo nevěřil. Musel až k županovi do Trenčína vodit petiční deputace našich občanů z Kysúc, zatím co židovské lobby ve stejnou dobu tam vycestovalo jako kontra-akce, které si nepřálo žádnou železnici. Židé totiž měli v rukou po celé trase svůj řetězec hospod a obchodů, v kterých tehdejší formani utráceli nemalé peníze za pohoštění, pivo a alkohol, či v jejich obchodech za nákupy všeho druhu. Takže nechtěli jen tak zdarma týto profity ztratit. Takže i oni bojovali svůj boj proti do posledního konce ze všech sil. Ale u župana byl otec s celou svou petiční výpravou (deputaci) přijat, přednesl tam nějaký projev, za který mu župan poklepal po rameni a pogratuloval k vítězství: „pane Chromík, zvítězil jste, železnice bude!". Židé na opačné straně místnosti mohli jen pasivně přihlížet, ale své požadavky již neměli komu předložit. Jak tenkrát státní správa pracovala pokud jde o investice, my dnes o tom vůbec nic nevíme. Možná, že celé takové lidové petice byly jen folklórní komedie. O financích, zda jsou, či nejsou se muselo rozhodnout někde jiné již dávno předtím.

    Když jsem tento elaborát ještě ve šmíraku odevzdával v r. 2004 našemu pánu Gajdičiarovi, právě vyšly Kysuce, kde se dopodrobna uvádí i doba, od kdy do kdy celá táto výstavba trvala: Od 8. 4. 1913 do 9. 7. 1914, teda přesně 1 rok a 4 měsíce do uvedení do provozu. A investiční náklad celkem 3,658.000.-korun. Je to úžasné na tehdejší dobu a techniku. Jak to pasuje i to, že skutečně zakrátko skutečně byla mobilizace, kterou vyhlásil císař František Jozef „mým národům". Takže regruti rukovali již vláčkem těsně po zahájení provozu ještě popod „slávo-brány" kterými byl vláček uvítán.

    Něco o rabovkách v Turzovce po 1. světové válce.

    Po 1. světové válce existovala určitá etapa bezpečnostní krize. Starý režim Rakouska-Uhersko se rozpadl i se svými bezpečnostními struktury, ale nově vzniklý stát si ještě nestačil vybudovat své vlastní nové struktury pro udržení pořádku a bezpečnosti: armádu a policii.

    Tento stav využily různé živly zločinců a loupežníků, které se ve skupinách na loupeže. Chodily obyčejně v pozdních večerních anebo nočních hodinách od baráku do baráku, ale především tam, kde předpokládali možnost získat bohatou a lacinou kořist. Tak jednoho dne v pozdních večerních hodinách otec uslyšel, že se mu násilím dobývá do chalupy nějaká početnější skupina, a uslyšel jak se mezi sebou úplně hlasitě domlouvali. Otec byl držitelem zbrojního pasu a měl doma více střelných zbraní dovezených ještě z USA. Na nic nečekal a pootevřenými dveřmi vystřelil do vzduchu více ran a zakřičel i varování „všetkých vás tu ihned postrieľam". Pak již jen slyšel dupot utíkajících loupežníků od chalupy směrem k řece i jejich nějaké výkřiky (ten nám ale dal).

    Něco podobného v Predmieri se též odehrálo ještě v sousedství u krčmáře Matuše Košaričana, který se taktéž poplašnou střelbou ubránil.

    Někdy tyto akce dostaly velmi dramaticky spád. Např. co se přihodilo pod Klokočovem v hospodě u Rajmana, mělo i moc tragické dohry. Ten hospodský pan Rajman měl 2 krásné mladé dcery. Jeho původný dřevěný baráček tam stále ještě stoji, i když žádna hospoda tam dnes určitě není.

    Když i tam jednou banda přes 10 chlapů vpadla, zanechala za sebou celou řadu hrůzných zločinů. Kromě loupeže manželka i obě krásné mladé dcerky se staly obětí násilí všech těch mužů loupežníků. Tento případ se začal přísně vyšetřovat po konsolidaci nového státu a vyšlo najevo dokonce jméno šéfa té bandy: Nějaký Poláček, který v té době pracovat někde v dole na Karvinsku, kam ho přišli zatknout naši četníci ze Slovenska. Ale jakmile vyfáral v kleci z dolu na povrch, někdo mu to bleskově sdělil informaci „žandari tě tu čekají". Ten nemeškal a po vystoupení z klece se okamžitě vrhnul do jámy. Spáchal sebevraždu. To všechno si ještě pamatují z vyprávěni, které ještě dlouho přežívalo mezi místními lidmi.

    V této nekonsolidované době prožil i otec sám jednu nebezpečnou událost v Čadci na Hlavní železniční stanici, kde se ocitnul na pokraji ohrožení života. Čadca byla a je přestupní stanice. Během čekání na další vlakový spoj z Čadce do Žiliny zdržoval se v čekárně. Najednou si všiml, že je obklíčen skupinou kysuckých známých podnikatelů – židů, kteří si ho obklíčili a začali ho postupně tlačit směrem do kouta. Též si všiml, že mnozí měli ruku v kapse, kterou zřejmě svírali střelnou zbraň v pohotovosti. Otec tu chvíli si uvědomoval, že to je snad poslední den a poslední chvíle jeho života. Couval do zadu a díval se jim do obličeje, ale i kolem sebe. Ale štěstí mu přálo. Do čekárny vstoupil jeden jeho přítel, tehdejší Předseda Okresního soudu Čadce „Hlavní služný", jak se mu tenkrát na Kysucích říkalo. Ten jakmile se porozhlédl a ihned vše pochopil, o co se tam hraje. V tu chvíli jen oslovil otce hodně hlasitě „pane Chromík, co vy tu". Načež celá obklopující skupina hned pochopila, že nemá šanci, že rychle tiše se všichni rozešli. Otec s „Hlavním služným" zůstali pak společně až do odjezdu vlaku, protože oba měli stejný směr cesty. Proč se asi to stalo, že po něm tak jeli, nevím. Buď za vybudovanou železnici, anebo jako obchodní konkurenci? To jsem nepochopil a jako chlapec se nikdy nedověděl.

    Založení lékárny v Turzovce:

Matka za svobodna    Další vážný krok mého taťky bylo zajištění lékárny pro Turzovku, ale kdy se to odehrávalo, skutečně nevím. Zda ještě za mocnářství před 1. světovou válkou, anebo až za republiky. Vím jen tolik, že si to vyžádalo hodně úsilí, aby i Turzovka měla svou lékárnu. Nějaké podrobnosti si o tom nepamatují, ale vím určitě, že všechno to bylo vyřizováno výlučně pro pána lekarnika Dvorského, které jsem i já poznal. Proto jsme měli u něj protekci. Když jsme něco doma z lékárny potřebovali a rodiče mne tam poslali, bylo mi vždy s maximální pozornosti vyhověno. Vždy mi pan Dvorský kladl navíc i otázky soukromého charakteru o rodičích a našem domovu.

    Předseda urbárské obce:    Není zanedbatelné, že si pamatují z jeho vyprávění, že byl též předsedou Urbárské obce Turzovka.

    Abych si všechno trochu ověřil pohledem do dějin, navštívil jsem sám archiv bývalého urbariátu v Čadci a dokonce 2 krát: ve čtvrtek 13. června a v pondělí 27. června 2005 abych to všechno sám přesně pozjišťoval. Předsedou byl cca 4 a půl roku a to od 12. července 1925 do 15. 12. 1929. Zvolen byl toho 12. července 1925. Ve volbách dostal 213 přítomných členů volitelů 123 hlasů, pro bývalého předsedu (jeho předchůce) Cisárika Jozefa staršího hlasovalo 90 členů výboru zbývajících a 9 se zdrželo hlasování. Tak otec byl zvolen většinou 33 hlasů.

    Ale za 4 a půl roku tj. 15. 12. 1929 byly další volby, ve kterých byl zvolen za předsedu už někdo jiný, a sice Jozef Rudinsky. Tomu dalo své hlasy 102 členů výboru, otec získal už jen 17 a bývalý předseda Cisárik 26 hlasů. Dále 7 členů výboru se zdrželo hlasováni. Celkem voleb se zúčastnilo 157 členů výboru, teda platných hlasů. Z vyprávění si pamatují něco o hospodaření Urbariátu. Že prý za jeho předsedávání jen urbárská hospoda vykazovala ročně přes 70.000. Kč čistého zisku. Ten Rudinský Jozef, byl též kostelníkem a předsedou Úvěrného družstva (místní turzovské banky) a tím patřil jaksi i k jakési místní aristokracii. Jakmile to převzal funkcí předsedy UO, najednou roční zisky tam poklesly prý na pouhých 4.000 – 5.000.- Kč. Tohle všechno se dá dost těžko z uvedeného archívu ověřit, protože já sám účetnictví ani moc nerozumím a ono všechno je to psáno v starých rukopisech, které jsou pro mne ne dost srozumitelně už jenom k čtení.

    Otec byl celý život člověk nesmírně čestný, spravedlivý a nikým se nedal nikdy uplatit. On byl v té době již dost starý, a ihned rád zrezignoval, když viděl, že někdo se o ten post vážně uchází. Vše tomu nasvědčovalo, že Rudinský Jozef si v té době převzetím funkce předsedy chtěl postavit z celé Urbárské obce jakýsi svůj „Zlatý důl" a všechno mu to docela hladce prošlo. Pokud já jsem ho znal, on byl beze sporu svým způsobem charismatická osobnost a to mu dodávalo před veřejnosti patřičnou autoritu.



Matka    Nicméně možná nebude od věci uvést zde, odkdy a za jakých okolností ten Rudinsky přestal být např. kostelníkem. Jakmile došlo v Turzovce k výměně místního faráře, že starý Točík odešel do důchodu, nový farář Rosa měl neustále podezření, že mu někam moc „uníkají" peníze. Tak začal svého kostelníka trochu opatrně slídit. Tak dlouho, až milého pána přistihl „in flagranti".

    Pak vše řešil okamžitě, že ho ze svých služeb okamžitě propustil a kostelníkem udělal někoho jiného, pána Rajmana. To jsem se dověděl na Turzovce někdy náhodou při své návštěvě domova nejdřív od mámy, jako úplnou novinku. Ono totiž to se pak ihned stalo takovou místní „novinkou".

    Pokus o odstranění nezaměstnanosti:

    Stojí určitě za vzpomínku jeho iniciativa v době velké hospodářské krize ve 20tých a 30tých létech. Psal prezidentovi Masarykovi, že má plán na odstranění nezaměstnanosti bez ohledu na všechno to, co se děje ve všech sousedních zemích, nebo v celém světě. Prakticky to prováděl tak, že si vypůjčil psací stroj kufříkový od ředitele školy z 3. Korně pána Pyška a na tom stroji to chodila k nám psát vždy odpoledne jedna vdova po notářovi z dob monarchie, která to ovládala paní Langová, které to on diktoval. Musel to být zřejmě velký elaborát, protože celé to psaní trvalo několik týdnu. Žádal též, aby mu Praha poslala nějaké experty, kterým by mohl celý ten svůj plán podrobně vysvětlit. Masaryk mu pak odpověděl stručně, aby se obrátil na předsedu vlády Jana Malypetra To byl agrárník a ve slovníku jsem si nyní zjistil, že ten byl předsedou vlády 1932 – 35. Z toho teda je to jasné, kdy se to všechno semlelo. Otec poslechl, ale od Malypetra žádné odpovědi se již nedočkal. Dnešním rozumem úplně chápu, že žádný premiér by neposlal své ekonomické odborníky, či profesory z vysokých škol za nějakým Kysuckým dráteníkem či obchodníkem s kvalifikaci základního vzdělání.

    Obsah toho jeho plánu já jistě nemohu znát, co všechno se mu hlavou prohánělo, ale pamatují se, jak opakoval, že peníze by neměly být podložené zlatem, ale lidskou práci. Dnes to všichni víme, že to samé platilo jak za Hitlera, tak za komunizmu. Dnes taktéž víme, že ani nově navracený kapitalizmus již peníze nemá podložené zlatem, ale též že tento navracený model ekonomické problémy světa řešit vůbec neumí a zřejmě ani nechce.

    Pamatují se ještě, jak se s touto svou iniciativou obrátil na Andreje Hlinku, když tento náš slovensky populární a oblíbený politik přijel před volbami do Turzovky 7. 5. 1935 a pak do Klokočova. Otec se pokusil k němu dostat. V Turzovce se mu to nepodařilo, tak se za ním vybral do Klokočova, kde Hlinka složil mši a po ní měl politický meeting s občany. Potom se otec k němu dostal, ale domů se vrátil úplně rozčarován. Taťka jen co mu začal vysvětlovat co má na srdci, Hlinka se na něj osopil replikou: „A čo chceš Tatry váľať"? Přes tento střet, tj. takové jejich vzájemné hluboké nedorozumění to vůbec otce neodradilo zůstat členem této strany a volit ji nadále.

    Regulace řeky Predmieranky a částečně i Korňanky, jejího dolního konce:

    Ale celá ta jeho iniciativa, jako psaní do Prahy o odstranění nezaměstnanosti nebyla úplně marná. Nějaké výsledky se přece jen do Turzovky dostavily. Přišla regulace řeky Predmieranky a Korňanky, jejího dolního toku. Tak dostalo zaměstnání spousty našich lidí z celých Kysuc.

    Stavby vedoucí hlavní mistr celé stavby se jmenoval Pečiva Ferdinand a byl z Valašského Meziříčí. Během stavby asi po roku si pořídil motocykl Jawa a dojížděl pak na něm. Tak i on se stavbou též „postavil na nohy". Kancelář měl v našem baráku a v té samé místnosti i bydlel i spal, někdy i s celou rodinou.

    Technicky celou stavbu řídil Ing. Drako, který dojížděl z Martina, jednou a někdy i 2krát za měsíc. Pro dopravu toho pána od vlaku (2,5 km) jsme museli vždy zajišťovat auto. Asi to byla velká šarže ve své době. Když jsem začal chodit do měšťanky, tak tam mne vyučovala jeho sestra, jako učitelka zpěvu. Často nám vyřizovala pozdrav od bráchu.

    Byl to pan se šedivou hlavou a jakmile přišel, u nás na stůl roztahoval role papíru - milimetrovou síť a na tom si všechno kreslil. Trasy i nivelety. Kolik lidí bylo zaměstnáno, nemám ponětí, ale možná i více než stovka. Každý týden měli výplaty před našim barákem. Baťův systém. To Ten mistr se postavil na stoličku a vyvolával jména jednotlivých dělníků a dával jim peníze do rukou. Jak to všechno fungovalo, pamatují si toho hodně, co jsem viděl a vnímal jako malý chlapec.

    Děti se vždy snaží dostat tam kde se něco děje a čumět na podívanou. Tak na samou stavbu kolem řeky, ale i na všechno ostatní kolem.

    Všechny kancelářské práce mu dělali jeho synové František a Miloš Pečiva, ale i jeho manželka. Moje máma je všechny stravovala na obědy i večeře. My jako obchodnická rodina jsme též z toho profitovali, protože dělníci u nás si kupovali různé svačinky a pivo či limonády. Na odbyt šly rybí karbenátky, uzená slaninka med i klobásky. Máma posílala i mne každý den do Mudrika pro 2 – 3 kg klobás, z kterých dávala na talířky menší i menší porce. Tenkrát jsme brali každý den též 2 – 3 bedny piva a asi stejně limonád. V jedné bedně bylo 25 piv, či limonád. Nikdy předtím ani potom jsme v obchodě pivo ani nemívali, protože by nešlo na odbyt. Asi 100 metrů od nás byl jiný obchod Srníček Anton a ten taktéž pěkně profitoval.

    Předseda církevního výboru:

    Ještě stojí za zmínku, že otec byl i předsedou církevního výboru a myslím moc dlouho za faráře Karola Točíka a dokonce si myslím, že ještě dávno i před ním za faráře Dieru. Ale právě za toho faráře Točíka se svým předsednickým postem se rozloučil. Proč, co tomu předcházelo a jak se to všechno semlelo je to skutečně až neuvěřitelné. O nebožtících se má mluvit jen pěkně, ale v tomto případě musím nalít trochu čistého vína o panu faráři Točíkovi.

    Vše se odehrálo v souvislosti s výstavbou tehdejší Útulně sv. Jozefa v Turzovce. Moje výpověď bude jistě zjednodušená, protože já v té době jako malý chlapec a co jsem doma uslyšel, to vše jsem vnímal svým tehdejším dětským rozumem. Do stavby měl být zainteresován technicky i hmotně tehdejší oblíbený, moc schopný a kvalifikovaný místní lékař MUDr František Ring. On byl totiž Žid a to asi trochu dráždilo našeho pána faráře Točíka. Ten Ring měl podle výpovědi mého taťky zajišťovat na tu stavbu po známostech z Třince nějaké hutní výrobky (jako stavební ocel a pod) a měl do toho vložit i nějaké své vlastní peníze, zřejmě se jednalo o nemalou částku. Taťka sice se židy míval dost svých potíží a problémů, ale Ringa si jaksi moc vážil. Právě jeho považoval za nejschopnějšího turzovského lékaře a proto byl i našim rodinným lékařem. Nevím, jak často se konaly schůzky církevního výboru, ani jak se taková stavba tenkrát financovala a fakturovala. Ale z vyprávění taťky si pamatují, že na jedné takové schůzi výboru vystoupil pán farář Točík s návrhem, že doktor Ring je Žid, tak my by jsme mu nemuseli zaplatit vůbec nic. Měl použít výrazu, že jsme „neviditelná organizace" a tak on nás nijakým způsobem nemůže donutit, abychom mu něco zaplatili. Na schůzi vznikla delší pauza. Pak otec jako předseda si vzal slovo a důrazně varoval před pokusem o jakýkoli podvod ze strany Církevního výboru, že „celá kauza by se dostala určitě před soud a my, kteří máme být vzorem pravdy a spravedlnosti, budeme postaveni jako obžalování na pranýř hanby a výsměchu. Vše bychom určitě prohráli a hřích či zločin podvodu zůstane na nás jako Kainovo znamení hanby". A to všechno si nechal ihned celým výborem odhlasovat, aby „vše, co je spravedlivé, bylo každému zaplaceno". Tím celá schůze výboru skončila, ale tím skončil i Chromík se svým postem předsedy. Na příští schůzi pan farář Točík už starého Chromíka ani nepozval a nechal zvolit za předsedu jiného člověka.

    Musím k tomu otevřeně říct, že táto historka ve mne zanechala hluboké vzpomínky až do současných dob. Kdykoli jdu kolem té budovy v Turzovce, která se od těch čas pořádně rozrostla, vždy si na to vzpomenu. Po celou dobu svého života rád tuto historku si připomínám a rád ji opakují v každé společnosti vždy ve chvílích, kdy se něco někde odehrává na téma, jak církev neustále něco reklamuje, neustále vznáší další a další restituční nároky někam až do dob před císaře Jozefa II, anebo až po Bílou Horu 1620 a následné konfiskace, či Westfalský mír.

    Ještě další vzpomínka o pánu farářovi K. Točíkovi a mým otcovi. Ještě mám další vzpomínku na vztah otce a Pána Faráře K. Točíka. Ta souvisí s otcovým věkem a sporadickou návštěvou kostela. Když zestárl, chodil do kostela jen 1 – 2 krát do roka. Na velký Pátek odpoledne na „Lamentacie Jeremiáše proroka". Na to jsem chodil sním i já nejradějc. Dále na Vánoce na Půlnoc, anebo na vzkříšení. Jednoho dne dostal otec od faráře Točíka písemnou upomínku, že nechodí do kostela. Chvíli se zamýšlel, ale pak se rozhodl odpovědět též písemně. Co pak on tomu pánu farářovi Točíkovi napsal, to já nemohu vědět. Ale pokud jsem znal jeho mentalitu asi napsal „pane faráři, nás oba bude soudit Bůh. Mne za moje a Vás za Vaše. Proto starejme se každý o to své…". Ale zřejmě i s tím Točíkem to otec uměl, protože jejich vztahy zůstaly trvale korektní, přátelské a slušné. Zřejmě proto i vůči mne byl a zůstal i nadále pan farář vždy moc laskavý a přátelský.

    Můj otec nikdy netrpěl vůči žádné veřejné autoritě či osobnosti církevní ani politické, či jiné nějakým kultem ani komplexem uctívání. Úplně si ho dovedu představit v době návštěv papeža na Slovensku, nebo kdekoli jinde. On by i dnes zůstal vždy chladný a úplně vzdálený jakémukoli způsobu kultovního uctívání každého smrtelníka na tomto světě, bez ohledu na jeho věk, hodnost, šarží či úroveň postu v církevním, politickém či jiném společenském postavení na veřejnosti. Všichni máme svá těla stejná a stejně se o ně musíme starat každý o své, jako já. Jsem rád, že jsem byl vychován v takovém prostředí a právě takovým způsobem. I za to jsem mu vděčný.

Turzovka    Menší zásah do stavby měšťanské školy ve 30tých létech, nyní gymnázium.

    Ještě si pamatují, jak jednou přišel otec ze zasedání nějakého orgánu, ale nevím jakého, kde se opakovaně rozhodovalo o stavbě budovy měšťanky, nynější gymnázium, protože stále neměli na to dost peněz. Tak po dlouhé diskusi vystoupil s návrhem, že řešení zná: Aby se odbouraly zbytečné náklady na drahé přepychové investice, jako parkety z učeben aby se nahradily palubovkami a obložení umyvadel obklady v učebnách a na pisoárech se nahradilo pouze omyvatelně natřenými plochy. A vše bylo ihned přijato a pak se do rozpočtu vešli.

    Neustále sebevzdělávání, cestování:

    Jinak celý život hodně četl převážně odbornou literaturu, jako časopisy ze všech možných oborů, kterými se zabýval, slovenské české ale i německé, zabývající se problémy zemědělství (Milotický hospodář), Včelařství. Slovenský včelař a jiné.

Budova meštianky a gymnázia    První na Kysucích zaváděl hnojení umělými hnojivy podle doporučených receptu z uvedených časopisů. Týto hnojiva sám využíval, ale doporučoval i dalším lidem, pro které je v požadovaném množství objednával a kupoval, protože jsme byli obchodnická rodina. O tom mám od něj stále ve své paměti zachované přesné informace, jak čím (kterým hnojivem) a kolik kterého se má dát do půdy na 1 m2 pod kterou plodinu, jak pod obiloviny, brambory či i něco jiného např. při zahrádkaření. To zřejmě nikdy nezapomenu a jsem ochoten to sdělit ještě dnes, či kdykoli a komukoli. Varoval před přeháněním půdy dusíkatými hnojivy za účelem dosažení vysokých výnosů.

    A měli jsme doma dost literatury všeho druhu, dokonce i s tématikou podnikatelskou, např. o cihelnách, zemědělství, náboženskou, ale i lékařskou dost obsáhlou ze všech oborů.

    Tak během svého života se stal člověkem encyklopedicky vzdělaným a lidé za ním chodívali se radit se svými problémy, ať zdravotními, rodinnými, právními či jakýmikoli obyčejně ve chvílích, kdy se ocitli ve slepé uličce a nevěděli jak dál. Od něj pak odcházeli s novou naději a vždy pak nakonec vyhráli.

    Ve skutečnosti život u nás v rodině vypadal tak, že otec buď neustále nebyl doma, protože stále cestoval. Jednak jako obchodník obstarávat zboží do obchodu z Čadce, Žiliny a dost i Trenčína, anebo odcházel na různé pozvánky (obsílky) na zasedání různých orgánů, v kterých byl členem. Pokud doma byl, buď stále četl, anebo měl nějaké návštěvy svých známých, příbuzných či přátel, anebo osob, které se přišly za ním o něčem poradit. Pokud mu zbyl čas, tak snažil se alespoň krátkou procházkou obejít své záhrady a vždy na nich něco zařídit.

    Soukromý život - poradenská činnost.

    Nemohu zde nevzpomenout, že za ním přicházeli lidé všeho možného druhu, věku, vzdělání, pohlaví, náboženského, či politického přesvědčení vždy ve chvílích, když se ocitli ve slepé uličce, nebo v těžké krizi bez východiska s problémy všeho možného druhu: sociální, zdravotní, mezilidské, právní či i manželské rozepře. Nezřídka v takových chvílích, když viděli jediné řešení v možné sebevraždě.

    Mnozí hosté přišli i z daleka, z Moravy až od Bečvy. Poseděli s tátou vše mu vyložili, porozmlouvali někdy i půl dne a odcházeli s novou naději, že pak vždy vyhráli. Rádi se vraceli, aby mu vyjádřili vděčnost. Nyní si to tak uvědomují, že i to byl obrovský dar boží, který od Boha dostal vzhledem i k svému tak bídnému vzdělání.

    Ještě jsem si zapamatoval jednu sprostou banalitu, kterou mi vyprávěl můj brácha Jan ještě v těch dobách, kdy se skutečně odehrála. V tu dobu to byl hit, že celý Predmier si o tom povídal. Podle něj měl v pozadí sehrát roli poradce jedné místní paní právě náš táta. Bylo – nebylo, teda zda se to doopravdy i stalo, anebo dotyčná osoba se pouze uměla šikovným „švindlem" dostat za šlamastiky před soudním senátem, to se zřejmě nikdy nedovíme. Vše se to odehrálo se to asi v létech 1934-6 a bylo to dokonce zveřejněno i v tehdejších novinách advokáta Hrance „Kysucká truba", kde byly zveřejňovány právě takové komické soudničky. O co šlo: V našem sousedství žila rodina kováře a podkováře Josefa Míčka. Ten měl moc krásnou a fyzicky zdatnou manželku, možná tak do 90-100 kg váhy a 2 děti - kluky: Láďu a mladšího Jožku, který byl mým spolužákem. Ten po válce pracoval jako četník u SNB někde v Svrčinovci. Co se teda stalo: Ona krásná paní, Marie Míčková nakupovala potraviny u žida Mórica Frankla (ten měl i krčmu a pílu v Predmieri) na úvěr, jak to tenkrát bylo běžným zvykem. Když její dluh zřejmě přerostl únosné meze, Móric milou paní Míčkovou zažaloval na Okresní soud v Čadci. Tak paní obžalovaná se dostavila k soudu na pozvání, kde po zahájení byla vyzvána k výpovědí. Ona jakmile dostala slovo, obrátila důrazně se na svého žalobce Mórica s oslovením: „Muric, jo že sem vum nezaplačila? Píču sem vom dala"!

    Vznikla pauza, kdy celý senát se začal propukat smíchem. Nicméně si ji u toho soudu rádi dopodrobna vyslýchali a vyslechli až do jednotlivých detailů, aby si vše čím jak nejlépe vychutnali. Není též zanedbatelné, že prožitek s tak krásnou ženskou (krev a mléko) mu jistě všichni beze sporu museli závidět. Z jejího vyprávění o dobré pobavení nebyla žádná nouze. Vylezlo prý z toho, že si jí pozval do sklepu, kde ji předem mohutně častoval, než se dali společně „do toho". Tak celý Muric odcházel od soudu z jednání nejen s prohrou, ale výsměchem a hanbou. Potom všem bylo toho nejen plný Predmier, ale i v Korni ve škole nejen v naši třídě, ale v celé škole (byl jsem asi druhák) se o tom bavili. Samozřejmě, že můj spolužák, její syn Jožko se v škole dověděl, jak jako jeho máma „vybabrala" se starým Móricem.

    Táto žena - paní Maria Míčková ač selka zůstala až do smrti i jako stařenka stále svým způsobem pro muže milá a okouzlující. Když jsem přicházel jako ženatý s manželkou na Kysuce za svou mámou v šedesátých i sedmdesátých létech, stále měla táto již stará vdova u sebe doma nějakého docela slušného a věkové mladšího fešáka jako partnera. Ona totiž byla celou svou postavou a fyzickým zjevem pro všechny muže takový typ, o které by se dalo říct: „kdyby třeba jen holý zadeček na muže vystrčila, ten i kdyby už mrtvy byl, pták by se mu postavil“. Takže pokud jí ten Móric skutečně a doopravdy v tom svým vinném sklepě přeříz mezi sudy piva, vína a všech možných alkoholů, to muselo být pro něj takové ŽRÁDLO super, na jaké se do smrti nezapomíná. Jiná věc by byla, pokud to šlo jen její rafinovanou ženskou lest, kterou jí poradil (či i vymyslel ?) můj taťka.

Poutní místo Zivčáková    V souvislosti s touto události, bez ohledu, zda vymyšlenou či prožitou chtěl bych zde doplnit celkový imidž selských žen na Kysacích i na celém Slovenském venkově z dob předmnichovské republiky a Rakouska – Uherska ani nemluvě, jejich oblékaní a z toho vyplývající důsledky. Asi přes 90% žen na slovenském venkově se oblékalo jako selky. Chodily v krojích a obouvaly si převážně krpce. Kolik měla taková žena na sebe navlečených všelijakých těch suknic, fěrtuchů, rubášu a všeho možného (jak se to všechno jmenovalo, nikdy jsem si to neosvojil), to neví možná ani sám Bůh. Ale co na tom bylo to nejzvláštnější, že žádná selka nenosila kalhotky, kterým se v té době na Kysúcich říkalo „reformy“. Tento druh prádla nosily jen ženy, které se oblékaly „po městsky“.

    Absence tohoto prádla na venkově to bylo pro všechny selky praktické, protože to umožňovalo kdykoli a kdekoli ihned se vyčurat, aniž by potřebovala hledat toaletu. Takže každá žena (nebo děvčátko), kudy šla třeba po ulici neb v zahrádce a potřebovala se vyprázdnit, tak pouze na chvilku se zastavila, mírně rozkročila nohy, rukou rafla ve předu všechno prádlo, trochu to pozvedla do předu a už vypouštěla pod sebe plným proudem celou kaluž. Po vyprázdnění se normálně pokračovala dále ve své činnosti. To bylo tak každodenním jevem, jako podrbat se třeba za uchem.

    Dále v těch dobách ženy na venkově měly zvyky, že často se zastavovaly na ulicích ve skupinách, aby si probraly mezi sebou různé drby či klevety a během toho se vzpomenutá „paráda“ kolektivního čurání na pokračování stála permanentní řetězovou reakcí. Nikdo se nad tím vůbec nepozastavoval ani nikdo si toho ani nevšímal (jakoby). Dnes o tom už nikdo nemá ani ponětí, jak vypadal svět a jak se žilo zřejmě po celá staletí ve středověku, starověku třeba ještě v dobách říše Římské a zřejmě nejen v Evropě, ale beztak na celém světě. Je potřeba si uvědomit, že kalhoty jako druh oblečení pouze pro muže byly vynalezeny až v pozdním středověku.

    Já si myslím, že každý kolemjdoucí muž nemohl zůstat vevnitř chladný, když my kluci ve věku třeba i do deseti let jsme to vždy rádi nenápadně sledovali, že ani naše dětské hlavičky nezůstaly k tomu úplně chladné. Prostě snažili jsme si představit, jak to tam asi vypadá, odkud celý ten mohutný proud vytéká, že vytváří všechny ty kaluže nejrůznějších velikosti.

    O některých osobnostech místní „aristokracie" a jejich návštěvách.

    Z času na čas se za otcem zastavil již vzpomenutý pan MUDr František Ring. Ten byl do určité míry osobní lékař naši rodiny. Začalo to po 1. světové válce, když máma měla zánět plic, vysoké teploty a kašlal krvi, otec pozval nejdřív MUDr Stanečka, který prý se na mámu ani nepodíval a ihned vyslovil diagnozu „Španělka", teda tehdejší chřipka. Otec mu odsekl „hovno" a ihned pozval Dr Ringa. A od té doby si spolu jaksi vzájemně padli do noty. Dr Ring byl moc sympaticky a příjemný pan, nižší zavalité postavy s černými na krátko střiženými vlasy a nosil brýle s hrubým černým kostěným rámkem. Máma se pak seznámila a skamarádila s jeho manželkou, která se na mámu obracela, aby ji dohazovala služky do domácnosti. To bylo v těch dobách normální, že lékaři si drželi nejen služky nejen pro domácnost, ale někdy i další služky pro výchovu děti (Kindermadel), ale třeba i šoféry k autu.

    Jednou jí máma dohodila nějakou dívku z Rybarého, která pak s panem Doktorem otěhotněla. Následně ji paní Ringová ze služby propustila s tím, že ji svádí manžela. Tento případ mi moje máma povyprávěla až jako dospělému v přítomnosti mojí manželky někdy před svatbou. Takže on ten pan Doktor též nebyl jen čisté neviňátko, ale měl též své za ušima. Před příchodem Hitlera jako Žid stačil včas vyemigrovat do USA. Pozdějc po válce odtud se ohlásil a posílal svým blízkým i nějaké balíčky, zejména léky, o které si požádali. Balíčky přicházely vždy roztrhány a vykradeny, anebo některé se i úplně poztrácely.

    On jako turzovský lékař měl vlastní auto, ale sám zřejmě nejezdil, protože zaměstnával osobního šoféra, kterého mu dělal pan Josef David, ten co bydlel ihned vedle Edušky. Ten byl původem z Moravy někde od Šternberku. Byl to moc hodný, příjemný a široce oblíbený pan. Měli 2 děti, Jarka a Hanku? Jarko byl ministrant, jako já a proto mne často zval k sobě domu, abych nemusel až do Predmiera, když se večer ještě něco konalo v kostele, např. májové pobožnosti atd. Jeho máma, manželka toho šoféra od Dr. Ringa byla též moc hodná, a příjemná, ale i moc krásná paní, takže pan David, otec od Jarka měl moc krásnou, hodnou a příjemnou manželku, která často pomáhala u Edušky při prodeji cukrovinek a všech možných dobrot.

Turzovka    Ještě jedna událost tak trochu o politice:

    Již vzpomenutý Jarko můj moc blízky kamarád a byl ministrantem kaplana Ďatelinku. Po vzniku Slovenského štátu pan farář Točík obrátil se úplně nepřátelský vůči Jarkovi, že Jarko je synek Čecha a proto by již neměl nadále ministrovat v našem slovenském kostele, ale měl by z kostela od oltáře a miništrování zmizet. To se mladého chlapce dotklo moc bolestivě, ale vše vyřešil kaplan Ďatelinka, který se Jarka výrazně zastal a sdělil svému faráři „já si mohu z ministrantů vybrat, koho já chci a vybral jsem si Jarka. Ten byl je a zůstane ministrantem mým, dokud já zde v Turzovce kaplanem budu". Farář Točík se pak odmlčel a pak už s tím přestal. I tak vypadal politika po vzniku Slovenského štátu.

    O místní kysucké aristokraci - MUDr Stanečkovi a advokátu JUDr Hrancovi.

    Tohle je o některých zajímavostech, které jsem si vyslechnul jako malý chlapec od Hanky Slotičky, kamarádky mojí mámy. Ona byla švadlenou v rodině vzpomenutého MUDr Stanečka a trávila tam celou pracovní dobu každý den. Děti často rády poslouchají, co si dospělí mezi sebou povídají. Táto dáma přicházela k nám často pozdě večer na návštěvy za mámou a ony pak spolu trávily dlouhé večery u nás někdy až do hluboké noci. Když obě předpokládaly, že děti již spí rozbalily i některé choulostivé témata. Já jsem se obyčejně zamotal do peřiny a tiše vše si všechno vyposlouchal, že ani netutal dokud jsem nezaspal. Je pravda, že já tu paní nikdy odcházet neviděl. Vždy jsem zaspal dřív, než ona odešla. Jak dlouho spolu vysedávaly a co všechno si spolu ještě stačily povykládat, o tom nemám ponětí. Jedna ze zajímavosti, kterou jsem si zapamatoval z těch dob byla, že mezi pány MUDr Stanečkem s JUDr Hrancem (advokát z Čadce) se vytvořily zvláštní vztahy, že milovali manželky svých partnerů, (anebo si je vzájemně vypůjčovali či vyměňovali). Podle toho, co jsem uslyšel, dokonce jednou se prý někde na ulici mezi nimi odehrála zajímavá scéna. Oba se potkali ve svých v autech, oba zastavili a vylezli ze svých aut a vzájemně si něco moc hlasitě vyříkali. Manželky obou zůstaly vevnitř sedět a tomu všemu jen pasivně přihlížely. Pak oba pánové nasedli zpátky do svých aut a pokračovali v jízdě (každý s manželkou svého soka). Mohlo to být dost zajímavé. Tá Hanka Slotíčka v té době švadlena rodiny pána MUDr Stanečka byla jako součást rodiny žijící v té době v nejkrásnější vile celé Turzovky. Tak měla možnost bezprostředně vidět všechno, co se tenkrát mezi nimi tam u nich doma odehrávalo. Podle toho vyprávění byly tam v té době mezi manžely každodenní hádky a konflikty, že ani o vzájemné fyzické napadání nebyla žádná nouze. Zůstává jen otázka pro úvahy, co bylo dřív, anebo co předcházelo? Zda tak neslušné zacházení vyprovokovalo krásnou manželku k nevěře, anebo konflikty vznikly až důsledkem te nevěry.

    O dalších návštěvách u Chromíků.

    Z místních Turzovanů skoro každý den u nás „zabarvil" i poštovní doručovatel pan Madaj. To byl člověk moc zábavný a hlučný, politické orientace komunista, co na tehdejší dobu bylo co říct. Ten vždy jen co otevřel dveře, vždy místo pozdravu moc hlasitě zavolal „už Kristus bol prvý komunista". Tím chtěl trochu jakoby laškovat s otcem, protože věděl, že otec je Hlinkovec. Ihned si sám sednul a debata se rozběhla na vše možné témata. Máma při tom se starala, aby bylo na stole vždy, jako pohoštění pro hosta, že někdy měl chudák co dělat, aby stihl ještě poroznášet zbytek pošty. V té době za staré republiky i „slovenského štátu" úřední poštu (např. od obecního úřadu, soudů a pod) existovala zvláštní funkce: doručovatel úřední pošty z obecního úřadu, od soudu a státní správy. U nás Na Slovensku jsme mu říkali „boženík". Byl to jakýsi zvláštní kurýr, státních úřadů, a nevím, proč se mu tak říkalo. Táto funkce existovala ještě i začátkem 50tých let. V době mého dětství byl boženíkem pan Smažák. Ten byl u nás též vařený - pečený. Byl to moc příjemný pan. Obličej měl kolem nosu trochu pihovatou, to mu ale neubíralo na kráse. Ten kdykoli přišel s nějakou pozvánkou na zasedání nějakého orgánu a otec byl doma, vždy pěkně na dlouhou dobu u nás „zabarvil".

    Když se měl začít stavět kostel v Klokočově, chodil od chalupy do chalupy výběrčí pan Matuš Čagala s aktovkou a lejstrama. Ten pan měl pod nosem rozštěpený horní rty (zaječí pysk) a mluvil trochu nesrozumitelně, ale moc hlasitě. On se též rád u Chromíků zdržel vždy podle svých možností, protože máma jako dobrá hostitelka se vždy o každého ráda postarala, aby nikdo od nás neodcházel hladový.

    Jeho soukromí a něco o movitém majetku.

    Pokud jde o vztah k penězům otec byl velmi šetrný Z vojenského žoldu si ušetřil na Stříbrné kapesní hodinky, dvouplášťové těžké cibule. Vojnu sloužil v Banja Luce v Bosně a v Korneuburgu u Vídně.

    Byl v USA a tam odtud si přinesl podobné velké kapesní zlaté „cibule", též dvouplášťové překrásně gravírované. Kromě toho vlastnil hodně zlatých prstenů, těžkých a různými drahokamy zdobených a nevím kolik, asi 20 zlatých dukátů, různých velikosti a váhy. Všechen tento svůj majetek rád ukazoval i různým návštěvám, že to má připraveno jako dědictví pro své potomky. Vlastnil i hodně vzácných knih, všeho možného zaměření, spoustu Bibli, ale i moc hrubou Lékařskou knihu asi 1500 stran, kterou si koupil od nějaké podomové dealerky z Brna na splátky již za mého dětství.

    Nakonec umřel v době, kdy jsem byl na vojně v Karviné. Já jsem dostal jen „opušťák" po odpracované směně, abych ho směl přijet pohřbít. Po návratu z vojny jsem žil jinými starostmi, a když jsem si po létech na to vzpomněl, nezbylo pro mne vůbec nic. Kam se všechno dědictví toho druhu podělo, nemám ponětí.

    Při osobních rozmluvách taťka se mnou snažil se mi dávat různé otcovské rady a životní moudrosti: Např: Snaž se, abys udělal každý den alespoň jeden dobrý skutek.

    Nikdy na žádnou ženu nešáhni, abys ji ublížil. Ony dávají životy i nám mužům. Vždy se ku každé chovej slušně a s úctou. My jim musíme být vděční, že je můžeme milovat, ale nikdy bychom jim neměli neubližovat. Kdo je schopen ženě ublížit, to může jen hulvát a zlý člověk.

    Dále dej si pozor na svůj jazyk. Vždy si dobře rozmyslí, než něco řekneš. Je potřeba si vždy dobře rozvážit, kdy se co hodí mluvit, a kdy se co mluvit nehodí. O čem se může mluvit a o čem by se mluvit nemělo. Před kým se co může mluvit a před kým není dobře o tom či onom mluvit. Komu se hodí co říct a komu se co říct nehodí. Za jakých okolností je vhodné mluvit, a kdy je lépe mlčet. Vždy si moc dobře rozmysli, když budeš mluvit na veřejnosti, co chceš říct a proč to chceš říct. Ne marně se říká, kdybys byl býval mlčel, byl bys se býval stal filozofem. Budeš-li se ve svém životě umět v tom dobře orientovat, budeš určitě úspěšným člověkem. V opačném případě můžeš často splakat sám nad sebou, než se to naučíš. Tak dlouho, až se to naučíš.

    Vzhledem k všem jeho osobním vlastnostem, o kterých jsem se zmínil, že s každým jednal vždy s klidem a přehledem, korektně a vyváženě, nikdy nikoho neurazil ani se nedotkl nějak citově bolestivě, je možno říct dnešní terminologii, že on na společensko-kulturní úrovní byl takový svým způsobem aristokraticko-noblesní typ. Nikdy jsem ho neviděl nasranýho, rozčileného nebo vzteklýho. Vždy si zachoval chladnou hlavu božský klid. To já zas takový být skutečně neumím. Nyní trochu metafyziky: Prostě mi to připadá, že on ještě i dnes neustále „za mne kope".

    I když více než půl století není mezi živými, tak mi to připadá, že po celý můj život drží nade mnou svou ochrannou ruku tam někde z vrchu, z druhého břehu dívá se na mne a provádí mne různými klikatými uličkami tohoto života, převážně i bolestivými a plnými různých nástrah, nebezpečí či utrpení. Ale všechno, co jsem prožil, především to těžké a moc bolestivé, zřejmě to tak muselo být. I právě proto si myslím, že on furt „za mne kope". Zemřel 14. září 1952 doma v Turzovce. Nech je mu Pán Bůh milostiv a přijme ho do svého království.

   Celkový pohled do naši rodiny:

    Ještě stojí za zmínku, že máma byla velmi dobrá kuchařka, tak u nás se stravovalo nestále několik osob. Proto máma skoro po celý život vařila za peníze obědy pro všechny možné strávníky, kteří se to u nás objednali. Dosud si pamatují i to, že oběd u nás stál za předmnichovské republiky 6.-Kč. Stravovali se u nás učitelé, nebo jindy mistři od regulacie vodního toku Predmieranky, anebo jiní zástupci různých firem, které tenkrát u nás na Kysucích něco někdy za staré republiky podnikaly.

    Byli zaměstnanci mnohých firem, které měly v našem regionu co dělat. Např. mistři od průzkumných geologických vrtů (bohrunku) na naftu, když se vrtalo u nás v Predmieri či v Korni, anebo též dřevo-měřiči „fatkoři" různých jiných firem, kterým lesní správa prodala z času na čas některé lesy v našem okolí.

    Všichni títo lidé se pak večer rádi u nás scházeli na besedy s otcem, ale dost často i u karbaničení. Tak bylo doma veselo furt. Jindy zas přicházely přítelkyně od mámy na dlouhé večerní besedy, nebo na škubání peří i se svými dětmi, že měli jsme se s kým hrát a zůstalo mi na to hodně milých vzpomínek. Život lidí bez televize, ale i bez radia byl mnohém bohatší a lidé měli k sobě mnohem blíž. To je pouze malá část z bohaté zásoby mých vzpomínek na mého otce, o čem doma mluvil a na co si z dětství ještě pamatují.

   
V Havířově srpen 2005.


E-mail  j.chromik@quick.cz

Josef Chromík, Hlavní třída 46, 736 01 Havířov 1. ( 596 813 651)





Zpět




Copyright © 2010-2011 chromik.wz.cz. All rights reserved.