Benedikt XVI.

Josef Ratzinger, (původním jménem Roitzinger), nyní do voleb i děkan kardinálského kolegia.

    Joseph Ratzinger narodil se 16. 4. 1927 v Marktl am Inn v Dolním Bavorsku. Jeho otec byl četník, ale pocházel z tradičně farmářské rodiny z Lower Baviera. Maminka byla učitelka. Již od dětství se často museli stěhovat z místa na místo vzhledem k otcovu zaměstnání. Když mu byly 2 roky už žili v Tittmoningu, kde uviděl po prvníkrát v životě kardinála a už tenkrát řekl: „Já budu též jednou kardinálem". Svá mládežnická léta prožil v Traunsteině.

    V novinách Sueddeutsche Zeitung a Sunday Times se objevil článek, že jako student semináře Saint. Michael v r. 1941 ve 14ti letech se stal členem Hitlerjungend. To bylo v době, kdy tam patřili všichni mladí muži celého Německa. Žádost o vystoupení podal ihned po vstupu do semináře. Krátce před koncem války v 17 letech musel narukovat do nacistické armády Wehrmachtu, do pomocné protiletecké obrany a sloužil v německých protileteckých hlídkách, které kontrolovaly oblast Traunstein, kde též otročili nucené nasazení. Před koncem války po pár měsících tam odtud zdezertoval a upadnul do zajetí USA.

    Bohosloví studoval od 1946 – 5, kdy by1 vysvěcen za kněze, tj. ve svých 24 letech.

    Po vysvěcení začal vyučovat teologii a filozofii na Univerzitě v Mnichově a na vyšší škola ve Freisingu. V r. 1953 se habilitoval: získal doktorát z teologie za práci: „Lidé a Boží dům v cirkevní doktríně sv. Augustína" (the People and House of God in St. Augustine/ s doctrine of the Churche). Za 4 léta od r. 1957 si zvýšil kvalifikaci, je univerzitním Profesorem. Přednáší Dogmatiku fundamentalis i specialis na teologické fakultě ve Freisingu, později v Bonu (1959 – 69), v Munsteru (1963 – 66) a v Tubingenu (1966 – 69). Od 1969 Profesor přednáší na univerzitě v Regensburgu. Současně je i Vice Prezidentem této Univerzity.

    V r.1957 docent a hned na to profesor teologie ve Freisingu. Jeho názory zpět směrem ke konzervatizmu ovlivnily levicové studentské bouře v r. 1968. Zastihly ho jako profesora bohosloví na univerzitě v Tubingenu, kde byl radikálními studenty skandalizován a napadán. Tam vyučoval s ním i Hans Kung, (později schizmatik) s kterým měl neustále fundamentální rozpory ve věrouce.

    Z jeho přednášek v Tubingenu v r. 1968 vznikla kniha Einfuhrung in das Christentum, (Úvod do křesťanství tj. angl. Introduction in Christianity), v které hodnotí církev kriticky: „V novověku se církvi nepodařilo zabránit sporům křesťanských národů a ani dnes se ji ještě nepodařilo spojit bohaté a chudé tak, že přebytek jedněch by posloužil k nasycení druhých", uvádí autor. Je to též soubor lekcí o povolání v apoštolské víře.

    Již od r. 1963 se stal známou a uznávanou autoritou, když jako 35letý se zúčastnil 2. Vatikánského koncilu, jako konzultant Kolínského arcibiskupa, kardinála Fringse. V té době patřil mezi nejradikálnější reformisty.

    Další jeho významnou publikací je „Dogma a odhalení" (Dogma and revelation) z r. 1973. To je sbírka eseji, homilii a úvah věnovaných pastorační službě duchovního v praxi.

    Často pak opakoval, že Evropa se musí vrátit ke svým křesťanským kořenům. Mluví plynule deseti světovými jazyky, je znám jako vynikající řečník a jako nejvýznamnější teolog světa.

    V r. 1977 byl papežem Pavlem VI. jmenován arcibiskupem Mnichova a Freisingu a téhož roku 27. června i kardinálem. Ochráncem církevní ortodoxní doktríny, jako Prefekt Kongregace pro nauku víry a řád (předtím Svaté inkvizice) se stal až r. 1981 za Jána Pavla II, protože právě on navrhl v r. 1978 konkláve Karola Wojtylu na papeže. Jedná se o nejvlivnější Kongregaci ve Vatikánu vůbec. Prefekt Kongregace je něco jako Ministr v občanské státní správě. V posledních letech navíc děkan Kardinálského kolegia.

    Konkláve se zúčastnilo 58 Kardinálů z Evropy a 57 ze zbytku světa a za jeho zvolení hlasovalo 100 ze 115 přítomných kardinálů. Benedikt XVI. má na internetu vlastní „fan klub", který sbírá výroky. Mluví deseti světovými jazyky a je výborným klaviristou.

    Je odpůrcem radikálních změn. V r. 1986 tvrdě odmítá respektování homosexuality a označuje ji za morální zlo. Též odmítá feminizmus jako ideologii, která rozbíjí rodiny. Ve funkcí šéfa Kongregace pro nauku víry vedl boj proti „disidentským" proudům v církvi, např. proti stoupencům marxismem ovlivněné teologie osvobození v Latinské Americe.

    Ve srovnání s Janem Pavlem II. je tento Němec méně nakloněn mezi-náboženskému dialogu. Evangelickým církvím podle jeho názoru nemůže být přiznán rovnoprávný statut a katolíky a loni se např. ostře postavil proti členství Turecka jako muslimské země do EU. Dnes je pokládán za konzervativce, ale během zasedání druhého Vatikánského koncilu, který v létech 1962 až 1965, když byl ještě mladý, byl v čele „modernistů", kteří stačili přizpůsobit církev moderní době.

    Jan Pavel II. ho ve své závětí předurčil za svého následníka, možná i z vděčnosti, že on ho navrhla na předcházející konkláve na post papeže.

    Závěrem ještě moc vážná připomínka: V La Saletttě vyslovila panna Maria visionářce Melanii Calvatové v r. 1846 zvláštní poselství, že „Řím ztratí víru a papežský trůn stane se sídlem Antichrista". Celému tomuto „poselství" udělil Svatý otec Pius IX osobně církevní schválení pro tisk.

Josef Ratzinger     Tzn., že to není dogma, ale poselství neobsahuje nic, co by odporovalo nauce Církve!!

    Neboť vše již bylo předpovězeno v Písmu a má se to stát kolem r. 6000 od počátku světa, což je současná doba.
Ale zda právě nyní ta doba už nyní doopravdy nastala, anebo ještě ne, k tomu se já nemohu dovolit vyjadřovat.
Podle proroctví sv. biskupa Malachiáše je Benedikt XVI. (De gloriae olivae) předposlední papež katolické církve. Oliva byla vždy považována za symbol míru. Takže jeho pontifikát by měl probíhat ve světě dost stabilizovaném. Je to doopravdy tak vzhledem už k současnému světa dění? Konkláve volilo starce, aby pontifikát neměl dlouhého trvání, aby se jich na trůně mohlo více vystřídat. Ale když po něm má nastoupit poslední papež Petr Římský II. zřejmě půjde o nějakou transformací, či něčeho zánik. Ale čeho? Církve, světa, nebo půjde o něco úplně jiného?

    Já osobně se domnívám, že celá ta transformace nebude bezbolestná. Že půjde o něco, co bude bolet nejen církev, ale celou lidskou pospolitost na této planetě. Všechno co se v současném světě děje, děje se jakoby příprava na obrovský světový střet. Ale co se doopravdy stane, o tom nikdo dnes nemůžeme mít ani ponětí.

    Další noticka: Někdy se mluví o papežích ofenzivních a defenzivních, anebo o době papežů ofenzivní a době defenzivní. Vysvětlení souvisí s dějinami církve. Především jsou zde myšleny dějiny církve do r. 1848 jako ofenzivní, a pak období 1848 – 1958 představuje léta defenzivní.
Do r. 1848 církev vlastnila „Papežský stát" tj. v podstatě velkou část dnešní Itálie, která od rozpadu říše Římské nebyla sjednocená. Na území dnešní Itálie existovala celá řada drobných knížetství, které mezi sebou vedly války, anebo si některé podmanil někdo jiný z vnějšku. Sám papež byl i panovník a jako takový vydržoval si svůj panovnický dvůr se vším všudy. Též neustále válčil se svými sousedy v boji o větší moc. Od ostatních světských panovníků se lišil, že na hlavě nosil Tiáru (královskou korunu trojnásobnou), která symbolizovala 3násobnou moc: boží, církevní a světskou. Proto si papeži přisuzovali právo udělovat moc světskou všem ostatním světským panovníkům, kteří museli k němu do Říma přicházet se nechat korunovat. Tak to bylo zavedeno od r. 800, tj od Karla Velkého (Carl der Grosse, neb Charlemagne), panovníka obrovské sjednocené Francké říše. Pak revoluční přišel rok 1848, kdy Francouzská únorová revoluce zatřásla celou Evropou, tj. všemi panovnickými trůny na starém kontinentu. Když i Vídeň se ocitla v plamenech revoluce, kancléř Klement Metternich musel odejít, prchnul a císař podepsal konstituci. Občanské svobody v Praze potlačila v červnu těžká artilerie generála Windischgratze stejně, jako v říjnu 1848 bajonety zlomily odpor všech revolucionářů na vídeňských barikádách.

    Neuškodí si zde připomenout, jak z rozbouřené Vídně divokým úprkem si zachraňovali holé životy, včetně strůjce rakouského absolutizmu, všemocného kancléře Klementa Metternicha, či samého panovníka – krále Ferdinanda Dobrotivého, jinak psychického mrzáka. Dvůr uprchl z Vídně nejdřív do Insbrucku a později do Olomouce a potřeboval prosadit na rakouský trůn rozhodnější osobnost.

    S patřičným přispěním Žofie rozhodla rodinná rada povolat do čela 18tiletého Františka Josefa. 2. 12. 1848. proběhl v rezidenci olomouckého arcibiskupa ceremoniál při němž Ferdinand se vzdal trůnu a požehnal svému nástupci: „Buď hodný a Bůh Tě ochrání". Do Olomouce se uchýlila celá vláda, jen parlament si našel vhodný azyl v Kroměříži.

    Uhry pod vedením Lájoše Kossutha po vyhlášení suverenity vydržely vzdorovat Vídni nejdelší dobu a dokonce již žili v euforii, že mají vše vyhráno. V dubnu 1949 po vyhlášení maďarské nezávislosti byl L. Kossuth zvolen prezidentem a podařilo se mu uskutečnit celou řadu pokrokových reforem. Konečně zúčtováni s Uhry trvalo delší dobu a podařilo se ho dosáhnout až pomoci cizí vojenské intervence po korunovací nového mladého panovníka Františka Josefa právě v Olomouci.

    Když Kossuth se jen tak snadno vzdát nehodlal, až 30. 10. 48 byli Uhři poražení u Schwechatu spojenými sily generálů Jelačiče a Windischgraetze. Když Windischgraetz pak obsadil Pozony (Bratislavu), tak Kossuth už nečekal a přestěhoval vládu na východ do vzdáleného Debrecenu a odnesl tam sebou i Korunovační klenoty. Tam se pak nechal zvolit sněmem za Guvernéra. Tím ale jen vyprovokoval mladého císaře k razantnějším krokům, že ten požádal Rusko o bratrskou vojenskou intervenci. Car Alexandr vůbec neotálel a ihned vtrhnul do Uher.

    Ruském carovi taková výzva přišla docela vhod, protože pro něj bylo naprosto nesnesitelné, aby někde v bezprostředním sousedství za jeho humny se volně klovalo revoluční „kukaččí vejce" které už bezprostředně ohrožovalo jeho samoděržaví. Proto ani chvíli neváhal krvavě zúčtovat se vzdorujícími Maďary. V srpnu 1849 vtrhl s mohutnou ruskou armádou do Uher. Kossuth rychle požádal Anglii a Francii o intervenční pomoc, ale marně.

    K prvnímu střetu a porážce Uhrů došlo u Temešvaru, ale k rozhodujícímu utkání obou armád došlo 13. srpna u města Világoše (rumunsky Siri) v provinci Arad (rumunsky Oradea). Tam Uhři utrpěli takovou porážku, která vešla do světových dějin jako symbol pořádného výprsku: Világoš = obrovský výprask. 17. srpna Kossuth uschoval korunovační klenoty do vykopané jámy u Ršavy a sám se pokusil o útěk, ale byl zajat Turky a uvězněn ve Vidině, Šumně a pak v Malé Asii.

    Za ruskou stranu se zde utkal generál Paskevič a za uherskou poražený generál Gorgei. Lájoš Kossuth i po rozhodující porážce vzdoroval i nadále, že ruská armáda pokračovala ve vítězném pochodu až do Budapešti, aby i tam v samém hnízdě znova udeřila naplno, že krvavou porážkou zlomila vzdor zbytku Košuthových rebelů. Záhy byl ustaven zvláštní vojenský tribunál, který ihned na místě tvrdě potrestal všechny, kdo se aktivně podíleli na revoltě. Bylo vyneseno skoro 2 desítky trestů smrti, po kterých následovaly okamžité exekuce. Kossuth byl taktéž odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti „in contumatiam" a 22. 9. 1849 bylo přibito v Pešti jeho jméno katem na pranýř. Nový panovník – 18ti lety mladý Habzburg František Josef nikomu žádnou milost neudělil. Když šlo o moc, to Habzburgové milosrdenství neznali. Kossuth byl pak v r. 1852 z vězení propuštěn na intervencí USA a Anglie, a on se pak uchýlil do Anglie, USA, Sardinie a nakonec do Turína, kde 20.3. 1892 zemřel. Když r. 1867 vydal císař velkou korunovační amnestii, která by byla ochránila i jeho on ji vůbec nechtěl využít.

    Když totální porážka Uhrů byla definitivní a celý národ zpacifikovaný, tak do Budapešti se vypravil na inspekcí sám mladý Habzburg František Josef na koní z Vídně, aby se potěšil nad bezohledně a tvrdě pokořenými Uhry a předvedl se jim, ale především aby z rukou cara Alexandra převzal sám osobně „dárek" - krvavě poražený a pokořený národ uherský. Nikde jsem se nikdy nedočetl, zda při tom ruskému carovi vůbec poděkoval za „bratrskou pomoc", že monarchie mu zůstala celá pohromadě. Že dědičná říše se mu nerozpadla.

    Ale Uhři od té doby mají na Rusy spadeno, a jak to už v dějinách často chodí, že všechny tyto bolestné a nezapomenutelné dramata jim historie neustále zúročuje a opakovaně vrací. V r. 1956 Chruščov taktéž krvavé potlačil pokus další jejich pokus o revoltu jiného druhu.

    Nyní si opět pohrávají a provokují dějiny, že znova si prosí další pořádný výprask. V tomto případě se to týká bez výjimky i nás, že i my se chováme, jakoby jsme si nechtěli uvědomit, že každá chyba v dějinách se draze platí.

    Důsledky pařížské únorové revoluce se bleskově rozšířily i do Italských knížetství, že zasáhly i papežský stát. Tam to byli Giuseppe Garibaldi, vojevůdce a Giuseppe Mazzini, ideolog, agitátor a osobní přítel Lájoše Kossutha, se stali sjednotitelé celé Itálie. Tento proces se mohl uskutečnit jen za cenu mohutného krveprolití. Papežem byl v té hektické době Pius IX. (Giovanni Marie Mastai-Ferretti) 1846 – 78. Nar. 13. 5. 1792 v Sinigaglie. Studium začínal u Piaristů a 1819 byl vysvěcen za kněze. V r. 1827 arcibiskup a 1840 kardinál. Za papeže zvolen po Řehořovi XVI. 16.6.1846 a 19.7. korunovace. 19.7. vyhlásil rozsáhlou amnestii a 14.3.1848 dal zemi novou Ústavu s dvoukomorovým parlamentem. 20. září bylo dobyto město Řím a do té chvíle se stával postupně centrem revoluce, která ho nutila, aby vypověděl Rakousku válku, což on tvrdě odmítl. Revoluční vlnou byl 15. 11. 1848 zákeřně zavražděn státní ministr Pellegrini Rossi na schodech sněmovny.

    Papeži do té doby měli svůj sídelný dvůr v paláci Quirinalis, který se pak stal sídlem hlavy Italského státu - prezidenta. Tento palác buřiči postupně oblehli a když z okna paláce vystrčil hlavu prelát Palma hlavu, byl ihned zastřelen. To byla pro papeže smrtící rána a jen pomoc Bavorského vyslance hrabětě Karla Spaura a hodně štěstí mu pomohlo, že zamaskovanému v přestrojení se mu podařil útěk 24. 11. 1848 z paláce Quirinalis. V tmavé noci uchýlil se tajně do pevnosti Gaety v Neapolsku, kde pobyl do 25. 4. 1850. V Římě byly mezitím vyhlášená republika Itálie.

    Pontifikát tohoto papeže byl velmi plodný i přes tak hektickou dobu, v jaké Pius IX žil. Zřídil 29 arcibiskupství, 132 biskupství, 33 apoštolských vikariátů a 15 apoštolských prefektur. Podařilo se mo obnovit zaniklý patriarchát Jeruzalemský, rekonstrukci církevní hierarchie v Anglii, konkordáty s carským Ruskem a Španělskem. Svolal 1. Vatikánský koncil 18. 6. 1869, který se sešel 8. 12. a trval do 20. 10. 1870, který vešel do dějin dost nechvalně: Zde byl definován nový článek víry - dogma „ O NEOMYLNOSTI PAPEŽE EX CATHEDRA". Zemřel 7. 2. 1878.

    Po Římu Caesarů a papežů začal postupně vnikat Řím lidu. Řím papežů ovládal Evropu a Ameriku, ale třetí „Řím lidu" ovládne postupně celý svět. Řím je hrobem dvou velkých světových náboženství, ale i kolébka úplně nové ideologie, která již stojí před námi.

    Na počátku druhé poloviny 19. století začalo vznikat Italské království, ale postupně republika. Papež Pius IX. byl zbaven nejdřív větší části Papežského státu (1859), a pak přímo i samotného Říma (1870). Francie ztratila jakoukoli možnost dále bránit papeže, protože byla na hlavu poražena Pruskem, které jako vítěz této války v lednu 1871 ve Versailles proklamovalo vznik nového Německého císařství. Na tomto vnějším vojensko-politickém pozadí se konal Vatikánský koncil (1869-70). Ještě nikdo nemohl tušit, že skoro o sto let později bude takový koncil toho jména „Druhý"…

    Z uvedeného je zřejmé, že v r. 1848 začala éra papežů defenzivních, která trvala 110 let až do smrti Pia XII. r. 1958. Papeži pak v nové sjednocené Itálii se prohlásili za vězně Vatikánu, protože ztratili svůj suverénní papežský stát. Tento stav trval do r. 1929, kdy vláda Mussoliního s papežem Piem XI (Achilles Ratti) uzavřela konkordát navázáním diplomatických styků mezi Itálii a Svatou stolici. Papež po 110 letech konečně získal nové suverénní území kolem paláce Vatikán na jedním pahorku města Říma v dnešní rozloze, která zůstala od té doby stále platná a neměnná.

    Druhá světová válka poznamenala církev včetně vztahů papeže s tehdejšími mocnosti. To byla doba pontifikátu Pia XII (1939 – 1958). Ten byl původem za staré vlivné šlechtické rodiny (Eugenio Pacceli). Jeho otec byl konsistoriální advokát sv. stolice a s jeho jménem zůstala celá táto hektická válečná doba se všemi svými klady i zápory spojená. Až po jeho smrti a zvolení Jána XXIII. (Giuseppe Roncali) došlo ke konsolidaci, a možnostem další expanze papežské moci. Nicméně došlo též po Vatikánském koncilu k transformací církve, která zůstane do konce světa posuzovaná mnohými její představiteli jako kontraproduktivní. Ve třetím fatimském zjevení, které ONI neustále tají, má být zmínka, že nadejde doba, kdy MŠE bude z kostelů odstraněná a vyhnána, že bude se muset uchylovat do katakomb. Ono totiž po druhém Vatikánském koncilu NOM (novum ordo missae) už neprezentuje mši podle tradice a učení Ježíše Krista. Proto zbývá si položit otázku, jak se nadále zachová Benedikt XVI. k NOM? I o tom to je: kdo je vůbec Josef Ratzinger?

    Do r. 313 tj. do Milánského ediktu císaře Konstantina církev žila v ilegalitě, byla tvrdě pronásledována v pohanské Říší římské. Uvedeným ediktem získala rovnoprávnost s tehdejším státním náboženstvím – pohanstvím a byly vytvořeny podmínky, že se mohla začít v rámci Říše římské volně rozrůstat a šířit. Nijak neotálela a všechny možnosti, které měla k dispozicí využila natolik, že postupně na sebe strhla i veškerou světskou politickou moc se všemi z toho následujícími konsekvencemi. Jaké důsledky to mělo v celém civilizovaném světě a co všechno se z toho začalo odvíjet, to by už bylo nad rámec tohoto příspěvku.

   
Nyní následuje dodatek od kvalifikovaného teologa paní „Lesné".
R A T Z I N G E R JOSEPH – ALIAS BENEDIKT XVI.
teolog bez víry. Byl prefektem Kongregace víry
a stal se novým papežem

    Motto:
„Pravda už není neměnná vzhledem k člověku, neboť se vyvíjí s ním, v něm a skrze něho"
(sv. Pius X. – Lamentabili, zavržená věta 58)


    Výňatek z téměř zapomenuté encykliky Humanum generis, z 12.8.1950, PP Pia XII.

    „... Kdyby však tito reformátoři měli úmysl pouze lépe přizpůsobit církevní vyučování a jeho metody současným poměrům a potřebám zavedením nového způsobu výuky, pak by nebyl žádný důvod k obavám; nyní však se zdá, že mnozí horliví přímluvci nemoudrého irenismu pokládají také za překážku na cestě k bratrskému porozumění to, co spočívá právě na zákonech a zásadách, které vyhlásil sám Kristus, jakož i na opatřeních Jím učiněných, nebo co tvoří ochranu a oporu čistoty víry; kdyby tyto měly selhat, pak je ovšem vše sjednocené, ale jedině a pouze k zániku.

    Tyto moderní naukové názory, ať již vyplývají z žádostivosti po novotách, zasluhujících, či z chvályhodného úmyslu, nebývají předkládány vždy ve stejné míře ani s touže jasností, ani stejnými slovy, ani se jejich původci vždy beze zbytku navzájem shodují; čemu je totiž dnes jedněmi s mnohými výhradami a rozlišováním spíše skrytým způsobem vyučováno, to budou zítra jiní, ti troufalejší, předkládati veřejně a bez zábran, a sice aniž by u mnohých, hlavně u mladšího kléru, nezpůsobili otřes a neuškodili církevní autoritě. Dodržuje-li se obvykle při zveřejňování knižní formou ještě určitá opatrnost, mluví se již víc bez zábran v písemnostech pro soukromou potřebu, ve skriptech a přednáškách.A bývají takové názory rozšiřovány nejen mezi členy světského a řádového kléru jakož i v seminářích a učilištích, nýbrž i mezi laiky, zvláště mezi těmi, kdož se věnují výchově mládeže. ... Co se týče theologie, vycházejí určití lidé z toho, co nejvíce oslabit naukový obsah dogmat; chtěli by samotné dogma osvobodit od vyjadřovací formy, jaká je ode dávna v Církvi obvyklá a od filosofických pojmů, které mají platnost u katolických učenců, aby v předkládání katolické nauky se vrátili zpět k vyjadřovacímu způsobu Písma svatého a Otců. Chovají naději, že dogma, očištěné ode všech prvků, které podle jejich výroku byly zaneseny do Božího Zjevení zvenčí, mohlo přispět k narovnání, přinášejícímu zisk, s dogmatickým přesvědčením těch, kteří se odloučili od jednoty Církve; doufají nad to, že by touto cestou bylo možné postupně dospěti k oboustrannému přizpůsobení katolického dogmatu a pojetí jinověrců.

    Dále věří, že takovýmto zacházením s katolickou naukou narovnají cestu, na níž by podle dnešních požadavků mohlo být dogma vyjádřeno pomocí pojmů moderní filosofie, ať již imanentismu , idealismu, existencionalismu nebo jiného systému. K tomu by mělo dojít již proto, tvrdí někteří průkopníci, protože podle jejich názoru se tajemství víry nedají nikdy vyjádřit pojmy, které by plně odpovídaly pravdě, nýbrž jen pojmy aproximativními (přibližujícími se pravdě), jak říkají, a stále se měnícími, čímž je pravda sice jaksi naznačena, ale nutně též zkomolena. Proto podle jejich zastávání není nesmyslné, nýbrž zcela nutné, aby theologie nahrazovala staré pojmy novými, podle různých filosofií, jimiž si pomáhá jako pracovními prostředky v běhu času, takže k vyjádření stejných božských pravd vybírá vyjadřovací způsoby, které jsou sice rozdílné a dokonce v určitém vztahu protikladné, avšak přesto, jak tvrdí, znamenají totéž. Proto mají podle nich dějiny dogmat spočívat v reprodukování rozmanitých, postupně mizejících forem, které zjevná pravda na sebe přijala podle různých nauk a názorů, které se v běhu stalí vyskytly.

    Z dosud řečeného jasně vyplývá, že takové přehmaty vedou nejen k tzv. dogmatickému relativismu, ale jej ve skutečnosti již obsahují; podceňování všeobecně běžné nauky a jejího slovního vyjadřovacího způsobu působí na něj ostatně příznivě již více než dost. Každý sice nahlédne, že slovní vyjádření pojmů, jak je užíváno ve školách i samotným Učitelským úřadem Církve, může být zdokonaleno a pečlivěji propracováno; kromě toho je známou skutečností, že Církev neužívala vždy stejných výrazů. Je též zřejmé, že Církev se nemůže vázat na jakýkoliv libovolný filosofický systém, jehož trvání bývá krátkodobé; co oproti tomu bylo katolickými učenci ve vzájemné shodě v mnoha staletích vypracováno, aby se dosáhlo určitého porozumění dogmatu, neopírá se bezesporu o tak vratký základ. Opírá se totiž o principy a pojmy, odvozené z pravdivého poznání stvořeného světa; při odvozování těchto poznatků osvěcuje ovšem lidského ducha, jako hvězda, pravda, zjevená Bohem, díky zprostředkování Církve. Není divu, že určité pojmy tohoto druhu byly všeobecnými koncily nejen použity, avšak i s konečnou platností uznány, takže není dovoleno se od nich odchylovat.

Josef Ratzinger    Proto je nejvyšší měrou nemoudré přezírati, zavrhovati nebo podceňovati mnohostranný a významný výtěžek práce celých staletí, který byl vymyšlen, vyjádřen a pečlivě vyvinut muži mimořádné duševní síly a svatosti pod dohledem Učitelského úřadu Církve, a to nikoliv bez osvícení a vedení Duchem svatým, ke stále přesnější formulaci pravd víry, a tento výsledek nahrazovati pojmy, opírajícími se o domněnky, právě tak jako třpytivé a mlhavé výrazy některé moderní filosofie, které jako polní kvítí dnes vybují a zítra zvadnou; to by vskutku znamenalo učinit dogma klátící se třtinou. Avšak opomíjení slovních a pojmových formulací, jichž se naučili užívati scholastičtí theologové, vede bezděčně k oslabení tzv. spekulativní theologie, které se nepřiznává žádná pravá jistota, protože se opírá theologické rozumové důvody....Právě tak nelze připustit, že to, co se předkládá v encyklikách, nevyžaduje samo žádného souhlasu, jelikož papežové v těchto dopisech nevykonávají nejvyšší moc svého Učitelského úřadu. Jsou totiž prohlášeními řádného učitelského úřadu, o kterém rovněž platí známá slova: „Kdo vás slyší, mne slyší". Velmi často náleží to, co encykliky učí a důtklivě přikazují již nějak jinak ke katolické nauce. Jestliže papežové ve svých aktech vynáší výslovný rozsudek o dosud sporné otázce, pak je všem jasné, že podle úmyslu a vůle těchto papežů tyto už dále nemohou podléhat volnému výkladu theologů. ...

    ...Víme zajisté, že většina katolických učenců, kteří svými výsledky bádání přispívají k dobru universit, kněžských seminářů a řádových společenství, nemá nic společného s těmito omyly, které dnes dílem z touhy po novotách, dílem dokonce z určité přemíry apoštolské horlivosti, jsou veřejně nebo tajně rozšiřovány. Avšak víme též, že podobné nové náhledy mohou vyvolat šalebnou přitažlivost u neopatrných duchů; proto chceme raději bránit počátkům, než léčit zakořeněné zlo.

    Proto jsme tuto záležitost před Pánem zrale uvážili a promysleli, abychom nebyli nevěrni Našemu svatému úřadu, stanovíme jako těžkou povinnost svědomí biskupů a řádových představených, aby s největší pečlivostí dbali o to, aby ani ve školách, shromážděních a spisech nebyly zastoupeny nižádným způsobem taková pojetí, ani aby nebyly jakýmkoliv způsobem předkládány klerikům nebo věřícím.

    Profesoři církevních vzdělávacích ústavů mají vědět, že nemohou vykonávat s čistým svědomím úřad jím svěřený, jestliže s posvátnou pokorou nepřijmou směrnice Námi vydané a nebudou se jimi při vyučování úzkostlivě řídit. Úctyplnou bázeň a poslušnost, kterými jsou povinni ve svém ustavičném úsilí Učitelskému úřadu církve, mají probudit i v srdcích a vědomí svých žáků. Zajisté mají přispívat podle nejlepších znalostí a schopností k pokroku vědy, avšak chránit se též toho, překračovat hranice, které jsme vytýčili k ochraně pravdy víry a katolické nauky.

    Zajisté mají přispívat podle nejlepších znalostí a schopností k pokroku vědy, avšak chránit se též toho, překračovat hranice, které jsme vytýčili k ochraně pravdy víry a katolické nauky. Nové problémy, které budou nadhozeny moderní kulturou a našim pokrokovým věkem, mají zkoumat s pozornou horlivostí, ale i žádoucí opatrností a zdrženlivostí; konečně samozřejmě nemají věřit z falešného irenismu, že je možné přivést zpět do Církve jinověrce a bludem zaujaté lidi po dobré cestě jestliže všem nezprostředkují věrně pravdu, platící v Církvi, bez nejmenšího znetvoření a bez jakéhokoliv škrtání...."


    „Diskretnost" a neústupnost papeže Battistu Montiniho zajistili „nové teologii" nepopiratelnou nadvládu v katolickém světě. Po triumfu ´nové teologie´ ale nedošlo k triumfu katolické víry. Naopak.

    „Nikdy dříve by nemohla být encyklika papeže, ne starší 15 let v krátké době tak zneuctěna právě těmi lidmi, které odsuzovala, jak tomu bylo u „Humani generis".

    (Napsal ve svém díle Der theologische Weg Johannes Paulus II. zum Weltgebetstag der Religionen in Assisi´, str. 42, německý teolog Johannes Dörman)

    Obraz současné situace je ´novým teologem´, jesuitou P. Henricim popisován takto:
„Zatím co teologické učitelské stolice byly obsazeny z ´Consilium´ (pokrokové křídlo modernismu), pochází téměř všichni na biskupy povýšení teologové v posledních letech z řad spoluprvacovníků v ´Communio´(umírněné křídlo stejného modernismu) ... Balthazar, de Lubac a Ratzinger, zakladatelé Communio, se všichni stali kardinály. (30 Tage, prosinec 1991, str. 68)

    Na církevních univerzitách, včetně papežské, se přednáší nauka zakladatelů „nové teologie" a píší se doktorské práce o Blondelovi, de Lubacovi a von Balthazarovi.

    Jeden z nových teologů přímo řídil Kongregaci pro nauku víry, která dříve jako Sv. officium byla nejvyšší kongregací a to kard. Joseph Ratzinger. Budeme-li v něm rozlišovat teologa a prefekta, pak jen pro vhodnost výkladu.V případě, který by nás měl zajímat, není vlastně takové rozlišování dovolené, ať již z důvodu, že se pohybujeme v oblasti víry a ne volných domněnek či proto, že prefekt Kongregace víry bez víry by nemělo smysl. Kniha ´teologa´Ratzingera „Einführung in das Christentum – Vorlesungen über das Apostolische Glaubensbekenntnisch" česky: Úvod do křesťanství – přednášky o apoštolském vyznání víry (dtv, vědecká řada, 1971) je uznávána za jeho hlavní dílo a prodávala se v katolických knihkupectvích. V Itálii se v roce 1986 tato kniha vyšla v 8 vydání u vydavatele Queriniana di Brescia – to není náhodné, neboť toto nakladatelství vydává díla výlučně ´nové teologie´. Úvod do křesťanství je představován v (Ratzingerově) ´Zur Lage des Glaubens´(K situaci víry) takto:
„Dílo klasika, které je stále nově vydáváno, zformovalo celou generaci kleriků a laiků, kteří byli přitahováni katolickým a současně novým klimatem II. vat. koncilu, zcela otevřeného způsobu myšlení." (str. 15-16).
Omezím se jen na několik málo základních úvah, které by měly postačit k tomu, aby poskytly přesný obraz o „teologii" bývalého prefekta Kongregace víry.

   
Velice závažný problém


    Je božskou a katolickou pravdou, která je založena na autoritě zjevujícího Boha (tradice a Písmo sv.) jako i na neomylném Učitelském úřadu církve, že Bůh se v Ježíši Kristu stal člověkem. Druhá božská osoba Nejsvětější Trojice, stejný Bůh jako Otec, přijal lidskou přirozenost, čímž v Ježíši Kristu existují dvě přirozenosti: lidská a božská, které jsou spojeny v jedné božské osobě, tj. tvoří hypostatickou či osobní jednotu. Každý, kdo chce zůstat katolíkem a chce být spasen, musí vyznávat tuto základní zjevenou pravdu, která byla církví vždy a všude předkládána k věření a kterou hájila proti heresím (viz koncily v Efesu, Chalcedonu a 5. koncil v Cařihradu).

    Co ale říct, když bývalý prefekt Ratzinger ve svých knihách „teologie" protikladně vyznává, že totiž v Ježíši se nestal Bůh člověkem, ale člověk se stal Bohem? Čím je podle toho potom Ježíš Kristus pro Ratzingera? Je oním člověkem: „v kterém se projevuje ono definitivní lidské bytí a který právě v tom (!) zároveň je Bohem samým." („Úvod do křesťanství...", str. 136).

    Tím se přece říká, že člověk ve svém „definitivním lidském bytí" je Bohem! V důsledku toho by se Ježíš Kristus stal „samým Bohem" jedině skrze tu skutečnost, že se v něm „projevuje definitivní lidské bytí"!

   
Bůh je člověk, člověk je Bůh


    Problém je ostatně jasně vytyčený samým Ratzingerem a je potvrzen jeho odpovědí. Táže se skutečně:
„Můžeme vůbec nechat rozplynout kristologii (řeč o Kristu) v teologii (řeč o Bohu), nemusíme pak spíše vášnivě reklamovat Ježíše jako člověka, pěstovat kristologii jako humanismus a antropologii? Nebo neměl by jednotlivý člověk právě tím, že jím je zcela a vlastně, být Bohem? – a Bůh být právě vlastním člověkem? Mělo by být možné, aby můj radikálnější humanismus a víra ve zjevujícího se Boha se zde vzájemně setkaly, ba prolnuly se (přešly vzájemně do sebe)?" (str. 149-150).
Odpověď zní, že boj o těchto otázkách, který se v církvi rozvinul v prvních staletích,
„v ekumenických koncilech vedl tehdy k potvrzení (!) všech tří otázek." (str. 150).

    Shrneme-li ústřední otázku, aniž bychom zfalšovali myšlenku autora takto: autentický člověk je přes skutečnost, že je integrálním člověkem, Bohem a v důsledku toho je Bůh autentickým člověkem.

   
„Kristologie", logicky související s herezí


    Celá Ratzingerova „kristologie" se rozvíjí v souvislosti s touto základní tezí a bylo by těžké najít jiné vysvětlení pro jeho tvrzení, která následují ve zhuštěném rytmu v jeho knize „Úvod do křesťanství..." Z nich uvedu ještě tato místa, kvůli poctivosti v dokumentaci – údajně by bylo:

    „Jádro této Janovy kristologie o Synu ... služebnictví už nebude vysvětlováno jako jeho čin, za nímž zůstává stát osoba Ježíše sama o sobě, pronikne do celé jeho existence, takže jeho bytí samo je službou. A právě v tom, že toto bytí jako celek není ničím jiným než službou, je synovstvím. Po této stránce křesťanské přehodnocování hodnot zde poprvé dosáhlo cíle, zde se poprvé konečně stává jasné, že ten, který se zcela oddává službě druhým, úplné nezištnosti a odpoutanosti od vlastního ´já´ ji (existenci) formálně uskutečňuje, že právě tento pravý člověk, člověk budoucnosti, je sloučením (proniknutím - ineinanderfall) Boha a člověka." (str. 161).
„Jeho (Ježíšovo) bytí je čiré uskutečnění „od" a „pro". Ale právě v tom, že toto bytí už není oddělitelné od jeho uskutečnění, spadá vjedno s Bohem a je zároveň vzorovým člověkem, člověkem budoucnosti, skrze něhož bude veskrze viditelný, nakolik je člověk ještě onou budoucí, vně stojící bytostí: jak málo ještě člověk začal být sebou samým." (str. 162-163).
Bylo to „křesťanské prvotní společenství", které uplatnilo Ž 2. na Ježíše – Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe.. Toto užití, jak Ratzinger vysvětluje, směřuje k tomu, aby jen vyjádřilo přesvědčení, že Bůh řekl :
„k tomu, který viděl smysl svého lidského bytí nikoliv v moci a ve svém sebepotvrzení, nýbrž v radikálním bytí pro druhého, ba byl bytím pro druhé, jak ukazuje kříž – že k němu a jedině jemu řekl Bůh: ´můj syn jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe´.
A Ratzinger pokračuje upřesněním:
„Můj syn jsi ty, dnes, na tomto místě (na kříži) jsem tě zplodil" a uzavírá „Idea synovství Božího tímto způsobem a v této formě ve výkladu zmrtvýchvstání a kříže pomocí Ž 2, přešla do přiznávání se k Ježíši z Nazareta." (str. 156)
To by snad mohlo stačit jako ukázka.

   
Postavení na hlavu


    Pro Ratzingera tedy Ježíš není Bohem proto, že je přirozeným Synem Božím, zrozeným z Otce přede všemi věky „zplozený, ne stvořený, stejné podstaty s Otcem (viz Credo), protože jeho osoba od věčnosti sdílí nekonečnou božskou přirozenost a tedy je nekonečně dokonalý, nýbrž je oním člověkem, který přišel „aby se sjednotil s Bohem" a který na kříži ztělesnil „bytí pro druhé", je altruistou skrze trýznění" . Z toho plyne, že od nás a od druhých lidí se liší jen stupněm lidského vývoje, kterého dosáhl, nikoliv propastí, která odděluje Boha od člověka, Stvořitele od tvora. Kristologii církve odmítá Ratzinger jako:
„triumfalistickou oslavnou kristologii,... která nevěděla co si má počít třeba s ukřižovaným a sloužícím člověkem a místo toho si zase vymyslela ontologický božský mýtus" (str. 161).

    Místo toho nastolil Ratzinger „kristologii služby", kterou jak tvrdí, nalezl u sv. Jana a v ní „syn" znamená jedině „bytí získané od druhého" (str.129). Člověk Ježíš, přes svou dokonalou službu, dospěl k tomu, že se „sjednotil s Bohem", zjevuje člověku, že člověk je Bohem (ve zrodu), a proto mezi člověkem a Bohem je podstatná identita. Tím, že komolí i Danta, Ratzinger se domnívá:
„Jakoby nám to připomínalo dojemný závěr Dantovy božské komedie, kde v pohledu na tajemství Boha odkrývá s blaženým údivem v oné ´všemohoucí lásce, která dává tiše a svorně kroužit Slunci a hvězdám´, jeho věrný obraz, lidskou tvář." (str. 135).

Josef Ratzinger    
Nedvojznačné potvrzení


    Že je toto nepochybně Ratzingerovo myšlení, se ještě jednou potvrzuje nedvojznačným způsobem, jak chápe Krista jako „posledního člověka" ve výkladu na str. 167. Zde Ratzinger znásilňuje jinou pasáž Písma – právě u sv. Pavla – když se vůbec nestará o to, že katolická exegese v pasážích, které souvisí s dogmatem musí dbát smyslu, kterého se matka církev vždy přidržovala. Píše:
„A jak jinak potom věci vypadají, když se chopíme Pavlova klíče, který nás učí chápat Krista jako „posledního" člověka (1.Kor. 15,45) jako definitivního člověka, který člověka uvádí do jeho budoucnosti, která spočívá v tom, že není pouhým člověkem, nýbrž je sjednocen s Bohem." A pokračuje pod titulem:

    ´Kristus poslední člověk´: Nyní jsme dospěli k bodu, kde se můžeme pokus souhrnně říci co se míní tím, když vyznáváme: ´...věřím v Ježíše Krista, Syna Jeho jediného...´ Po všem dosavadním budeme smět nejprve říci: křesťanská víra věří v Ježíše z Nazareta jako vzorového člověka – tak lze přece nejspíš věrně přeložit zmíněný Pavlův pojem „poslední člověk".

    Touto malou ukázkou zmíněného prefekta Kongregace víry, bych ukončila výňatky z jeho „Úvodu do křesťanství – přednášky o apoštolském vyznání víry".

   
Mýtus „restaurátora" a zastánce „tradice"


    Jak mohl tento mýtus vzniknout není těžké pochopit. V předmluvě k „Úvodu do křesťanství..." se Ratzinger vyjádřil takto: „Otázka, co je vlastně obsahem a smyslem křesťanské víry, je dnes obklopena mlhou nevědomosti jako sotva kdy předtím v dějinách...." (str. 5)

    Slovo na závěr

    V důsledku učení ´nových teologů´se měl hmotný svět vyvíjet směrem k duchu, duchovní pak - tak říkajíc - přirozeným způsobem k nadpřirozenému a k plnosti Kristově. Tak by se staly jak vtělení Slova - mystické tělo - tak i Kristus ve svém celku - prvky evoluce... Co tedy zbývá v této teorii, která se vzdaluje od našeho Creda tou mírou jak se blíží k hegelovskému evolucionismu.
(Reginald. Garrigou-Lagrange)
?
Dnes už neexistuje žádný boj mezi „liberálními katolíky" a „konservativními katolíky". Konservativní, zkrátka praví katolíci, jsou dnes z oficielního církevního seznamu vyškrtnuti. Boj se odehrává mezi těmi modernisty, kteří chtějí své bludné principy dotáhnout až do konce a „umírněnými" modernisty – není to však boj v pravém slova smyslu je to vzájemné popichování či správněji předstírání stranického zápasu, dalo by se říci divadelní hry!

    Zbývá si položit otázku: kam dospěla nová teologie? Inu, cestou fantasie, bludu a hereze zpět k modernismu, jehož základní bludné učení zní: Pravda je měnitelná zrovna tak, jako člověk sám, „neboť se vyvíjí s ním, v něm a skrze něho."

    Prozatím „musíme zůstat věrni dnešku církve, ne včerejšku nebo zítřku".
(J. Ratzinger, Ke stavu víry, str. 29)

(Z pramenů připravila MiHa)


 
E-mail  j.chromik@quick.cz

Josef Chromík, Hlavní třída 46, 736 01 Havířov 1. ( 596 813 651)





Zpět




Copyright © 2010-2011 chromik.wz.cz. All rights reserved.