Ústavní převrat papeže Pavla VI.

(Abbé Raymond Dulac v „Courrier de Rome„ č. 60/1970 – následující článek)


   I. Odhalené smýšlení

Papež Pavel 6.   Nenadálé vyloučení 25 kardinálů z budoucí papežské volby nadekretované osobním „úkazem„ Pavla VI., bude patrně brzy pokládáno za vrcholný bod tohoto zhoubného pontifikátu. Řekne-li se např. „před Motu proprio„ nebo „po Motu proprio„, bude se tím bez dalšího myslit „Ingraveacementem aetatem„.

   Byly sice už před tím vážnější zásahy, ale žádný nebyl prudší a – nebojme se to říci – cyničtější. Žádný dokonaleji neodhaloval smýšlení zasahujícího.

   Osudová shovívavost k holandskému schismatu, zničení sv. Officia, strážce pravověrnosti, zrušení protimodernistické přísahy, svolení k vydání italského překladu heretického holandského katechismu, návštěva shromáždění „ekumenické rady církví„, zplundrování pokladu liturgie, lutheranizace mše, veřejné pocty Lutherovi, zničení řeholního a kněžského života, vytrvalé jmenování liberálních a pokrokových biskupů na uměle uprázdněné stolce po celém světě, všechny tyto činy, z nichž každý sám o sobě by stačil zostudit pontifikát, se mohly dosud jaksi omlouvat záminkou, že to vše zavinila biskupská „kolegialita„, jež se snaží rozložit nejvyšší moc a odpovědnost mezi toho, jenž se nazýval nejvyšším veleknězem a „místními církvemi„.

   Nejvěrnější zastánci římské autority se namáhali zavírat oči při každém tom kompromisu, oddělovat jeden od druhého, vyhýbat se velmi snadnému sčítání, jež by už po třech či čtyřech případech jasně odhalilo zrale připravovaný plán, pečlivě prováděný s chladnou vytrvalostí.

   Je to plán zřídit lidskou církev, přizpůsobenou tomu, co se generální superior Školských bratří opovážil nazvat „pokřesťanskou érou„, je to úmysl vybudovat bez přesných dogmat, s polyvalentními bohoslužbami, jejíž mravouka by se omezila na jakousi anthropologii, její autorita na „službu„ a kněžstvo na sbor kulturních propagátorů.

   Postupné a dávkované podkopávání, zřejmý rozpor mezi činy a slovy, kredo z roku 1968, občasné zaúpění nad „autodestrukcí„ církve, mohlo by od ukončení II. vatikánského koncilu vzbudit domněnku, že Pavel VI. mimoděk pociťuje následky ďábelského koncilu, v jehož dědictví nastoupí a snaží se omezit jeho účinky, aby se zdánlivě zabránilo nejhoršímu, tj. schismatu, které se však zřejmě připravuje shovívavostí k principům, jež je v sobě zahrnují.

   Který katolík by se byl rozpakoval přikrývat sebeprůhlednějším Noemovým pláštěm nahotu tohoto pontifikátu? Sami jsme to dělali dost dlouho a s námi mnoho přátel až do dne, kdy bylo nutno strhnout jeho cáry z roztržené suknice Pána Ježíše Krista. Stalo se to tehdy, když Pavel VI. zavedl nový mešní řád a snažil se zdůvodnit tento počin dvěma neslýchanými projevy z 19. a 26. listopadu 1969.

   To už nestačilo zvírat oči. Bylo by třeba vyloupnout si je, aby se nevidělo v bývalém kardinálu Montinim to, co kdysi prohlásil papež sv. Lev II. o svém předchůdci Honoriovi (626 – 638), schvaluje tak odsuzující výrok VI. ekumenického koncilu (680 – 681): „On neuhasil oheň bludu hned v začátcích, ale naopak jej rozdmýchal svou netečností„.

   Zavádění polyvalentní mše, z počátku jen tápavé a oklikové, tedy působilo jako ohnivá čára, udávající pravý směr všech těch vytáček během šesti let pontifikátu. To pohnulo katolíka jakým je prof. Marcel de Corte, aby prohlásil: „Je konec, navždy konec„. Byl vskutku konec, nikoli věrnosti k Apoštolskému stolci, ale k tomu, který jej přechodně zabíral a zneužíval nejvyšší autority jen k tomu, aby rozmrhal dědictví a podvrátil důvody, o něž se tato autorita opírá. Tato „kouzelnická„ mše byla výzvou k prvnímu zazpívání kohouta. Bylo to první zjevení smýšlení srdcí. Dobře si vzpomínáme na hroznou interpelaci dvou římských kardinálů Ottavianiho a Bacciho.

   Vzrušení jež tento hlas vyvolal v katolickém světě, přimělo Pavla VI. k jakémusi zaváhání. Jeho ovocem byl odklad daný almužnou ubohým tradicionalistům a nejasná výjimka z tohoto „zákona„. To bylo příčinou zdánlivé opravy „Institucio generalis„, která ošálila tolik naivních lidí. Klid, který následoval, byl spíše známkou resignace a únavy. Byl však i projevem očekávání. Jakého? Řekněme nahlas, co si statisíce věřících myslilo a říkalo potichu: Čekalo se na příštího papeže. Bylo to možné bez neuctivosti, neboť sám Pavel VI. často prohlašoval, že se blíží jeho pontifikátu konec a kdo by v tom mohl vidět jen projev jemnocitnosti ztrápeného starce, který vychází vstříc netrpělivým dědicům? Bylo ostatně mnoho jiných znamení, že je to pravda … Tedy se čekalo, jako se čeká na konec všech panování, ale tentokrát s úzkostí, kolik každým měsícem přibývá pro nástupce zřícenin, neboť i oblíbencům, kteří si to někdy potuchu i přiznají, bylo jasno, že tento reformátorský pontifikát byl naprostým nezdarem a že jméno papeže Montiniho zůstane mezi nejnešťastnějšími v dějinách církve.

   Nejshovívavější kritikové dodávali na omluvu, že tento bývalý vedoucí katolické mládeže, zvolený papežem, je zřejmě utrmácen svým úřadem, že jeho vrozená lstivost mnohostranného, ale povrchního ducha nestačí na vyplnění hrozných mezer v jeho kněžském vzdělání. Rychle odbytý malý a velký seminář byl následován bakalářským zvládnutím filosofie a theologie. Zejména se však u tohoto byrokrata projevuje nenapravitelná neznalost a nedostatek prožití duchovní správy, jejímiž všemi stupni naopak prošli papežové jako byl Pius IX. a Pius X.

   Žádný z posledních čtyř papežů nebyl po této stránce tak ubohý. Jeho předchůdci se snažili nahrazovat svoje nedostatky pomocníky z dosud nedotčené kurie, jako byli např. Merry de Val, Billot, Lega, Lai, Ottaviani a ostatní méně známí „poradci„, mezi nimiž Perosi, Le Flech a Tromp zůstávají pro nás symboly.

   Jaká jména lze uvést proti těmto jménům za Pavla VI.? Ti, jež by bylo možno přirovnat k někdejším poradcům, jsou odstaveni. Nikdo se s nimi neradí. Zato je tu inspirátor tohoto končícího pontifikátu: Villot, který zná pastoraci ještě méně než jeho pán, který s bídou prolezl u zkoušek, stín stínu, ale při tom ideální uklidňovatel znepokojeného papeže. Tento Villot, letní společník papežův v Castel Gandolfo, kterého v Římě kde kdo označuje za osnovatele Motu propria „Ingravesaentem aetatem„. Villot kamerlengo, který je pověřen bdít nad „anesthesí„ žijícího papeže, bude mít jenom za úkol přesvědčit se, že vskutku zemřel a už teď je pokradmu připraven nastoupit po něm. Zde přicházíme k záhadě Motu propria. Rozluštiti ji by znamenalo provést druhé odhalení smýšlení Pavla VI., kterážto apokalypsa je vyhrazena andělům, ale je už dost náznaků, aby se pozemští hlídači viděli nuceni volat na poplach a už teď se postavili proti násilí „ohrožující majestát Svaté stolice„.

   II. Jako otcovražda

   Kanonická a theologická stránka „úkazu„ Pavla VI. může většině pozorovatelů uniknout, ale je tu ještě lidský, citový vzhled. Je tu i vzhled náboženský a psychologický, který pomáhá „rozeznat pohnutky„ podle deseti znaků popsaných světci a mistry duchovního života. Prostý rozum a katolické cítění, užívající oněch hledisek, dá i tomu nejprostšímu věřícímu pádnější odpověď než knižní moudrost. Čin papeže Pavla VI. nemůže pocházet z Ducha svatého. Nese čtyři znaky na rukou a na čele, které svědčí o zcela jiném původu. Jsou to: pokrytectví, lehkovážnost, tvrdost a nesouvztažnost, pomineme-li zbrklost.

   1. Čin pokrytecký

   Zákon, který dal sboru kardinálů volit papeže, byl koncilovým rozhodnutím, které potvrzovalo prastarý obyčej. Avšak i ta nejprimitivnější a nejbarbarštější společnost na světě by nepřipustila, aby právo, nabyté z takového titulu a takového držení, mohlo být odňato bez nejzávažnějších důvodů a bez právního postupu úměrného jeho vzniku, i kdyby vůbec bylo možno takové právo odňat. Avšak Motu proprio neuvádí žádný důvod a ten, kterého by se mohl v dobré víře dohadovat, je naprosto neobhajitelný. Je tu tedy motiv jiný, nepřiznaný, protože nepřiznatelný.

   Především tedy: Jaký by byl ten příznivý výklad? Že člověk, jakmile dosáhne věku 80. let, nemá už duševní vlastnosti potřebné k volbě papeže. Avšak i kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to, že se 80 letý člověk nemůže stát papežem. Toto nemůže však Pavel VI. zařídit, protože by to odporovalo ústavě církve, a přece vydává první zákaz. Tedy Pavel VI. svůj vlastní důvod zatajuje. Proč to činí, je věcí jeho svědomí. Jako i v jiných případech, kdy jsme se to báli uznat, postupuje Pavel VI. s maskou na tváři: larvatus prodeo …, tentokrát to však činí s neobvyklou odvahou.

   Ten nepříznivý motiv, který musíme předpokládat, nechceme-li se vzdát zdravého rozumu, motiv, který jsme naznačili v předchozím čísle, označíme dnes jasně? Pod rouškou neosobního a všeobecného zákona chtěl papež Pavel VI. proskribovat jistý velmi přesný počet osob. Proto vytvořil umělou a pokořující kategorii osmdesátníků, aby do ní nenápadně zahrnul kardinály, jejichž vlivu se obával při příští volbě, lidi, kteří ho znají zevně i uvnitř, před i po konkláve v němž byl zvolen sám, lidi, s nimiž se nikdy neradí, protože předem ví, že by byli proti jeho „politice„, lidi, kteří ho přesahují o několik hlav, lidi, z nichž by měl strach i po smrti.

   Proto je odstraní „jménem zákona„. Popraví je suchou gilotinou Motu propria. Výslovně jim vezme právo volit a nepřímo i právo být volen. Co jim zbývá? Podle čl. 5 „jsou nadále členy svatého kolegia„. Ano, jsou členy, ale bez hlavy, bez krve a znehodnocenými, voskovými loutkami do musea. Komu by se snad zdál tento rozbor urážlivý, ať si přečte na konci Motu propria dodatek nazvaný 'dočasná norma': „Nynějším členům, sv. kollegia, kteří dosáhnou v době, kdy tento apoštolský list vstoupí v platnost, osmdesáti let, je dovoleno, přejí-li si to, dále se účastnit s hlasovacím právem plenárních i řádných zasedání rozhodujících členů římské kurie„.

   Přeneseme se přes to „ … je dovoleno, přejí-li si to„, přes hrubost a tvrdost této shovívavé dobrotivosti. Kdyby byla tato dobrotivost upřímná, proč nezachovala 'dočasná norma' právo volit papeže všem kardinálům, kteří měli dosud toto právo a jehož někteří použili po svém osmdesátém roce ke zvolení samotného Pavla VI.? Proč rozhodnutí zbavit je tohoto práva, za předpokladu, že by bylo lidsky a právně obhajitelné, nebylo aplikováno jedině na budoucí kardinály? Nač ta zpětná platnost zákona proti všem lidským právům? Odpověď zní, že tento zákon byl velmi přesně zaměřen k tomu, aby do příštího konkláve neměli přístup Tisserant, Ottaviani, Arriba y Castro, Brown a další mnozí jiní. Jen proti nim, proti závažnosti jejich vlivu v příštím konkláve a jedině proti tomuto vlivu byla vynalezena kategorie „osmdesátníků„.

   Co se týče ostatního, mohou, „chtějí-li„ účastnit se zasedání kurie, účast to, jež bude prakticky bez vlivu, jako se starému generálovi dovolovalo chodit do nejvyšší vojenské rady, ale jen aby si tam hrál na vojáčky. V tom vězí ono zatajování, ale je tak jasné a klidné, že pokrytectví ztrácí své jméno – a stává se cynismem. Neodvážili bychom se napsat to slovo, kdybychom nebyli přesvědčeni, že Motu proprio Pavla VI. je ve skutečnosti jakési „Impulsu alieno„ (z cizího popudu), totiž plněním závazku, kterého se už papež lidsky nemůže zprostit. Dokazují to ostatní známky tohoto činu.

   2. Čin lehkovážný.

   O tom řekl vše kardinál Ottaviani ve svém rozhovoru s novinářem Messagera (26. 11. 1970, str. 1): „Co určitě vzrušilo kde koho, je nezvyklý způsob jakým se přikročilo k revoluci v nejvyšší církevní hierarchii. Je to převrat, který, jak je obecně známo, byl proveden bez předchozí porady s kompetentními osobnostmi, byť i jen z důvodu slušnosti„.

   Takové pohrdání radou ve věci, kde se mělo tolik uvažovat, je pádným důkazem, že pohnutka nevyšla z Ducha svatého. Bylo zapotřebí rady všech a ne se spokojit radou uklidňujícího pochlebníka (až bude třeba, dodáme přesné údaje), jako je státní tajemník Villot, který prý měl účast a snad i zisk na ošemetném kousku, jímž – podle slov kardinála Ottavianiho – „byli puštěni k vodě všichni zkušení a vzdělaní poradcové„.

   Kardinál Tisserant ve svém prohlášení ve francouzské televizi řekl bez obalu novináři, který se ho tázal, nač to rozhodnutí: „Nevím nic papež mi o tom nedal vysvětlení. Nebyl jsem tázán na radu. Myslím, že se chtěl zalíbit všem. Kde kdo si žádá, aby staří zmizeli a mladí dostali jejich místa. Pak je to vše velmi prosté„.

   Ze všech ohledů, které měly zdržet Pavla VI., aby nevyřazoval těch 25 ctihodných a velmi zdatných služebníků církve, podtrhujeme jen jeden, protože se týká papežova příznačného motivu, totiž jeho ekumenismu a lásky k Třetímu světu. Je známo jak národy Afriky, Indie a dálného Východu lnou ke „starým„, k „otcům„. Přesně za týden po Motu proprio řekl Pavel VI. ve svém poselství k asijským národům právě toto: „Zejména nás dojímá smysl pro duchovní hodnoty, který převládá v myšlení vašich mudrců a životě vašeho lidu. Kázeň vašich asketů, hluboký duch nábožnosti, synovská úcta a ctění předků. To vše projevuje prvenství duchovního světa, to vše svědčí o hladu po nadpřirozeném„.

   Pronášeje tato krásná slova k získání asijského člověka Pavel VI. zřejmě zapomněl, na své Motu proprio, na nekrvavou popravu biskupů, arcibiskupů a kardinálů, kteří „přestárli„. Kardinál Tisserant stál v té době vedle papeže. Co si asi myslil? Nechť mi dovolí představit si ho v podobě komandéra z Dona Juana, křičícího před celým světem slova Pia VII. o Bonapartovi: „Comediante, tragediante„. Ale opravuji se. Kardinál si to myslit nemohl. Pavel VI. nehraje střídavé úlohy; brzy si to povíme.

   3. Čin bezcitný

   Monsignore Montini, když byl jmenován milánským arcibiskupem, dostal biskupské svěcení od kardinála Tisseranta. Udělení této svátosti tvoří zvláště posvátné pouto duchovního příbuzenství, hlubší než pokrevní synovství, protože má svůj zdroj v samém srdci věčného kněžství Pána Ježíše Krista. Klidně říkám: Pošle-li svěcenec světitele „na odpočinek„, je to otcovražda.

   Právě tak, ač jiným způsobem, je to otcovražda na kardinálu Ottavianim. Ten přijal za Pia XI. na státním sekretariátu mladého koncipistu, který tam měl pod jeho vedením začít svou skvělou kariéru. Pavel VI. připomněl tu minulost na lichotivě děkovné fotografii, kterou věnoval kardinálovi v den, kdy ho poprvé odstavil pro pokročilý věk, v den, kdy mu odňal nejvyšší úřad sv. Officia. Ubohý, drahý velký kardinál. Postavil si tu fotografii na krb ve svém salonu jako relikvii s nápisem: „Tomu, který byl mým učitelem a jenž zůstane mým rádcem … „.

   Tento něžně milují syn měl podat nový důkaz své vděčnosti kardinálovi, vděčnosti na fotografii. Kardinál se o tom také zmínil novináři z Messagera: „Pokud se týče mně osobně, musí říci: Zatím co jsem jedné straně pokládal za velmi lichotivý titul 'učitele', jímž mne Pavel VI. často nazýval, jest gesto, jímž jsem nyní hozen do starého haraburdí v rozporu s tím o čem se rozepsal ve svém vznešeném vlastnoručním dopise z 20. X. t.r. (měsíc před Motu proprio). Vyslovil v něm své potěšení z mých 80 let s dosti lichotivými výrazy o mé trvalé a každodenní práci ve službách církve„.

   Připomeňme si opět slovo „nesouvztažnost„ a spojme si to s tím,co nás ihned napadlo při „poselství věřícím v Asii„. Zde se setkáváme se čtvrtým znakem, který dovoluje poznat skrytého ducha listu „Ingravescentem„, totiž nesouvztažnost a nelogičnost. To jsme však už poznali z předchozího a musíme se tím opět zabývat, postupujíce od psychologie k theologii a k právu.

   III. Tiara na frygické čapce.

   „ … chceme se zalíbit všem„. Tento úsudek, bez obalu vyřčený děkanem Svatého kolegia, je vysvětlením, ale ne úplným. Zdá se zároveň příliš přísný i mírný. Chce-li se papež Pavel VI. zalíbit „všem„, chce se na prvním místě líbit sám sobě, svým názorům, svému plánu a schvalovatelům těchto názorů a plánů. Nedává proto všechno všem. Jedněm dává fotografie a jiným mistry, jedněm povinnosti a jiným dispense, jedněm promluvy a jiným prebendy.

   Pavel VI. miluje „kde koho„, ale má zvláštní záliby, nebo řekněme, slabosti. Jen si všimněme jeho jmenování a povyšování. Italská církev užasla, když byl sotva zvolen, vzal předsednictví italské biskupské konference kardinálu Sirimu. Španělská církev ke svému pokoření zjistila, že její velký madridský arcibiskup Msgre. Morcillo byl opomenut při jmenování kardinálů, a pak byla dána přednost bezvýznamnému člověku jménem Tarrancon. Ctihodný kardinál Arriba, tarragonský arcibiskup, byl „puštěn k vodě„ a s 25 osmdesátníky, když před několika týdny z úst samotného Pavla VI. byl ujištěn, že mu zůstane stolec primase.

   A ty slabosti pro neblahého Alfrinka, pro vychloubače Suenese, pro Heldera Camaru, skřítka z loutkového divadla. A co oblíbení theologové, ty knihy, které leží na jeho nočním stolu, to vše a všudy „jde doleva„.

   Od roku 1963 do roku 1966 byla alespoň na pohled jakási rovnováhy. R. 1969 byla maska odňata. R. 1970 se Pavel VI. v „Motu proprio„ ani nesnaží „zachovat slušnost„, jak pravil kardinál Ottaviani. Je to už straník, který vládne se svou stranou a chce vnutit příštímu konkláve vůli této strany.

 

    Tady je poslední rozpor v jednání: ten, který chce zastavit životní dráhu v 80 letech, chce život své vlastní strany prodloužit až za hrob (nebo po své demisi). Chce věčně pokračovat ve svém nástupci a svázat církev se svou mrtvolou a to vše ve jménu biskupské „kolegiality„, která podle názoru jejich inspirátorů má růst úměrně k úpadku římské církve, jejího biskupa a jeho senátu. Avšak tato prosazení „kolegiality„ se cynicky vykoná mimo kolegialitu. Tolikrát selhavší velekněz si aspoň jednou poslouží svou osobní autoritou, když se totiž jedná i zničení této autority. Na frygickou čapku si nasazuje tiáru. Jen dotud, dokud nenasadí frygickou čapku celému episkopátu a tiáru hodí do pece, neboť s „Motu proprio„ jsme teprve na začátku procesu. Stydím se opakovat v roce 1970 to, co jsem ohlašoval r. 1960 (v Pensée catholique č. 73) před koncilem, bez prorockého daru, jen už ze zřejmých náznaků organisovaného spiknutí. Vše nasvědčuje, že milánský arcibiskup Montini se tehdy zavázal takovým způsobem, že se dnes už nemůže osvobodit a stává se rukojmím a zajatcem.

   Proces, o němž mluvíme, neúprosný jako tajfun nebo zatmění slunce, pokračuje. Zopakujme si jeho fáze, když už tma zastřela polovinu nebe.

   Biskupská kolegialita je neomylně povolána k tomu, aby rozleptala nejvyšší a monarchickou autoritu římského biskupa, nástupce sv. Petra a nahradila ji zmatenou biskupskou oligarchií, která skončí laickou demagogií. Nakonec přijde desakralizace kněžství. „Věková hranice„ kardinálů je prvním článkem v této nové liturgické reformě. Polyvalentní mše bude následována polyformními kardinály, kteří budou nosit klobouk jako přednostové na dráze svou čepici, totiž jen po omezenou dobu ve službě. „Jen se otočí a už jsou v tahu„ jak praví písnička.

   Dokud byli kardinálové neodstranitelnými členy sboru chráněného neodvolatelným privilegiem, zůstávali nadlidskou zárukou posloupnosti, která se neudržovala „tělem a krví„. Oni určovali osobu, neudělovali úřad ani autoritu s ním spojenou. Byli pouhými články řetězu, které předávají tak, jak je dostali, nic nepřidávajíce a nic neubírajíce, charisma dobrovolně dané od Ježíše Krista jako prvnímu Petrovi.

   Člověk jedinec tu již nic neznamená. Je bezvýznamnější než při udělování svátostí, dávající milost. Jakmile byli vybráni pro jistou osobní zásluhu, vstoupili kardinálové do kolegia, jehož výsady jsou nedílné dobro, což je činí rovnými mezi sebou. Individuální vlastnosti senátora pak mizí, je už jen senát. Je to tak pravdivé, že sv. Pius X. potvrzuje starý předpis Klimenta V., ustanovil v roce 1704 (konstituce Vacante sede„ čl. 29):

   „Žádný kardinál nemůže být nijak vyloučen z aktivní a pasivní volby nejvyššího velekněze pod záminkou nebo z důvodů jakékoliv exkomunikace, suspense, interdiktu nebo jiné církevní překážky„.

   Motu proprio Pavla VI. naopak bere jen pro stáří kardinálů právo volit, které nemůže být zrušeno ani exkomunikací. Jakmile by se však v oblasti tohoto privilegia začal brát zřetel na zcela nahodilou a subjektivní otázku věku, nic by nemohlo zastavit libovůli. Především by nijak nevadilo aby se věková hranice stále snižovala na 70, 60 let atd. Dále by nebylo důvodu, proč by nemohli být z konkláve vyloučeni třeba kardinálové s pleší.

   Když se začne manipulovat s privilegiem, a to s privilegiem tak důležitým, žádné „omezení„ se neudrží. Zvolna se dospěje k nápadu Pellegrinovu (Turin) nebo Suenesovu, totiž k volbě volitelů, volených při každém konkláve, jakýmsi senátorním delegátům, k mini-kardinálům v pulovru, jako je Danielou. A kdo by je delegoval? A z jakého pověření? A jaký by byl papež, zvolený takovým stádem? Takový sbor by brzo sám sebe považovat za původní zdroj papežské autority. Kromě udělení autority by si činil nárok na její kontrolování a jednoho krásného dne by ji omezil na tolik, že by svého papeže donutil k odstoupení.

   IV. Proti ústavnímu převratu Pavla VI.

   Církev zažila od roku 1966 tolik změn, že vyloučení kardinálů se jeví jako malá episoda. Pavel VI. mění režim kardinálského sboru jako změnil barvu ornátů. Proč ne nucené odstupování biskupů? Což nemuseli „odstupovat„ kalendářní světci? Proč by se nedal Tisserant do pense, když musel „vypadnout„ sv. Jiří?

   To tedy ne. Je nutno vidět a říci to včas. Motu proprio z 21. X. 1970 je státní převrat. Kardinálský sbor se tomu musí vzepřít co nejdříve. Jde tu o jednotu církve, kterou přísahali hájit „až do prolití krve„. Právo volit nejvyššího velekněze nelze vzít jedinému z kardinálů, aby se nebralo celému sboru. Je to výsada odměny, jež se stala získaným právem. Celá kanonická tradice je zde naprosto jasná: „Výsada, jež odměňuje, se převádí na výsadu, jíž je dosaženo cestou dohody, a proto je právě tak neodvolatelná„. (Suarez).

  
„Courrier de Rome„ č. 60/1970
Poznámka: zkratka NOM značí Novum ordo missae, nový mešní řád.

E-mail  j.chromik@quick.cz

Josef Chromík, Hlavní třída 46, 736 01 Havířov 1. ( 596 813 651)





Zpět




Copyright © 2010-2011 chromik.wz.cz. All rights reserved.