Jan Pavel II. alias Karol Wojtyla a jeho sociální cítění.

Motto:

  Ústředním bludem theologie Karla Wojtyly, který je zakladatelem jeho ekumenismu a z toho vzešlé cestovní iniciativy a především iniciativy v Assisi, je tento: „Kristus nejen zemřel za všechny lidi/jak říká katolická nauka) nýbrž (a v tom je novota), každý člověk „ať už to ví nebo ne, ať už tomu věří nebo ne“ je od svého počátku, „od prvního okamžiku svého početí“ je ve stavu účinného vykoupení i když si toho není vědom. A to platí pro všechny lidi všech dob a všech míst.
(Citace : Znamení rozporu – rozpomínání na Krista, kap. 11, vyd. Herder, 1979)


   Životopis Karla Wojtyly i jeho strmá kariéra je široké veřejnosti málo známo, málokdo ví, že život mu dala židovská maminka Wanda Katz, jako i všechny důsledky a souvislosti z toho plynoucí. Že ten člověk hned od svého narození byl pod kontrolou lobby své maminky předurčen pro ty nejvyšší posty. Kdyby neměl za sebou tohle mocenské lobby, nikdy by se nedostal dále, než na nějaké posty uvnitř polské katolické církevní hierarchie. Od profesora bohosloví po biskupské až arcibiskupské posty nanejvýš s kardinálským kloboukem a to až někdy v hodně pozdním stáří.

Jan Pavek II   Po válce v r. 1946 byl vysvěcen za kněze a ihned je vysílán na stáže do Říma, záp. Evropy ale i do USA. 28. září 1958 vysvěcen za biskupa a 8. března 1964 intronizace: Krakowski Metropolita ve 44 letech. V r. 1966 byl autorem myšlenky „Dopisu polských biskupů biskupům německým“, co vyvolalo v Polsku velmi nepříznivou odezvu. Dále 26. června 1967 kardinálem už ve věku 47 let a 16. října 1978 v 17:30 papežem. Tedy ve svých 58 letech. Navrhl ho na ten post německý kardinál Josef Ratzinger, nyní do voleb i Děkan Kardinálského kolegia.

   Jako typický Polák se snažil hodně cestovat a i takovým způsobem všemožně využít svého postu k všem možným účelům. My zde na Slezsku moc dobře známe mentalitu všech Poláků. Každý Polák se snaží vždy ze všeho „vydřít maximum, co se jen vydřít dá“. A to u nich platí především o cestování. Jde specielní polsky druh chamtivosti.

   Dále nebude od věci se zmínit, že od zvolení kardinála Montiniho za papeže Pavla VI. existovaly přehmaty voleb během posledních 3 konkláve, tedy i během zvolení Karola Wojtyly za Jana Pavla II. I o tom existují záznamy.

   Docela dobře si dovedu představit, že kdyby Kristus žil, určitě by je všechny z těch jejich paláců, včetně celého Wojtyly, akorát bičem vypráskal, jako to udělal kdysi všem kšeftařům a bankéřům v chrámě Jeruzalémském. Všechny stoly s penězi jim pozpřevracel a všechny je vyhnal s výtkou, „nedělejte zde z chrámu páně peleš lotrovskou“.

   Vatikán se, pod vedením „nových teologů“ mezi které patří i kardinál Ratzinger 1.), snaží bortit a přemalovávat obraz sociálně spravedlivé společnosti, o němž lidstvo snilo, k obrazu církve svaté a zarputile se pokouší odvrátit krizi náboženství. To se projevilo i na papežově pohřbu, majícího charakter ohromné show před zraky celého světa. Ve skutečnosti byla to strašlivá komedie a málokdo se při ní zachoval čestně. Při vší úctě k zemřelému starému muži, kterého během pohřbu neustále tahali jako chcíplého psa sem a tam.

   Během návštěv papeže u nás i na Slovensku (ale i kdekoli jinde) jsme byli svědky, jak se církevní hierarchie dožadovala stále více miliónů na přípravu jeho návštěvy pro předvádění pompézních „komedií“ papeže před naši veřejnosti. Kolik milionů musely stát jen oltáře, každý na jedno použití, jako toiletní papír a kolik těch oltářů se muselo pro každou jeho návštěvu postavit? Kdyby myslel jako Kristus, tak by určitě sdělil, rozdejte ty peníze raději mezi chudých.
Není taktéž obrovský hon za majetky a restituce (např. Národní divadlo-Voršilky a restituce podle Vlka) přímo odsouzeníhodný?

   Přes veškerou jeho oblibu u bigotně věřících jako ochránce slabých je potřeba po pravdě říci, že ON aktivně přispíval k zániku socializmu v Evropě. To se výrazně ukázalo v jeho rodném Polsku podporou hnutí „Solidarita“ a Lecha Walency. Právě tohle pravicoví žurnalisté s potěšením zdůrazňují a poukazují, jakou roli sehrál v podpoře disentu a pokoření komunizmu a nicméně i jeho zásluhy na pádu celého sovětského impéria. List The Daily Telegraf o tom též napsal jeho citát „Strom už byl beztak zetlelý. Já jsem jim jen trochu zatřásl a jablka popadala sama“. Když se chystala demontáž socialistického bloku, k jeho diskreditaci se hodilo všechno.

   Zesnulý papež na jedné straně se přece jen vymkl z mnohasetletého působení církve, že začal tepat zlořády kapitalizmu a budoval si aureolu zastance chudých. Svým protiválečným chrismatem oponoval nejmocnějším imperialistickým válečnickým dravcům planety. Po jeho smrti napsal o něm bývalý německý kancléř Helmuth Schmidt v týdeníku Die Zeit že Jan Pavel II. „měl sice soucit s chudými, ale nepředložil žádný konkrétní návrh pro boj s chudobou, ani nějaké nařízení pro věřící v tomto směru…. Čistota jeho ideologického učení nenabízí chudým žádný chléb“.

Jan Pavel II   O jeho reálném „sociálním“ cítění nevýrazněji vypovídá jeho vztah k latinsko-americké teologii osvobození, která hodlala chudým aktivně pomáhat, nejen hmotně, ale všemožně, třeba i politicky. Zde se z něj vyklubal bezohledný inkvizitor. Jeho pohled na Kongregaci pro doktrínu a víru: že peruánský kněz Gustavo Guttierez a brazilský františkán Leonardo Boff 4) prý kopírují „marxizmus a jeho teze“ a všechny je bezohledně rozprášil (zbavil všech církevních postů a funkcí, aby se již nikdo nikdy ani nevzpomenul pokusit se znova nějakým způsobem pomáhat těm nejbídnějším v rámci nějakého náboženského či sociálního programu). Když si měl zvolit, na kterou stranu se postavit, tak Karol Wojtyla si vybral plutokracii (kapitál), proto stranu osvobození (chudáky, bídáky, uražené a ponížené) tvrdě a bezohledně rozprášil. I takový byl právě zesnulý (Polák-nePolák) Karol Wojtyla. O tom se nejen u nás v Evropě, ale nikde na světě nesmělo psát. Ve všech katolických novinách a časopisech platilo a platí nadále přísné embargo. Proto každý katolík by si měl uvědomit, za koho vůbec Karol Wojtyla „kopal“, a za koho by „kopal“ Ježíš Kristus, kdyby dnes žil.

   V rámci své cesty po Jižní Americe v r. 1988 když přiletěl do Santiaga udělil osobně Chilskému diktátorovi A. Pinochetovi apoštolské požehnání.

   K jeho zásluze patří, že nezapřel slovanskou duši polského vlastence, když v červnu 1998 zaslal z Vatikánu požehnání 1. slovanskému sjezdu v Praze, od něhož se zbaběle distancoval tehdejší prezident Václav Havel a naše vládní garnitura. Dokonce tím způsobil poprask v nejvlivnějších katolických kruzích ČR.

   Taktéž svým vyjádřením k agresivní loupežné válce v Iráku se postavil na stranu práva, pravdy a spravedlnosti, že odsoudil tento mezinárodně protiprávní zločin. Zatím co naše vláda a především ministr Svoboda za KDU ČSL - stranu klerikální, sadisticky nás zatáhl do válečného konfliktu proti zemi spřátelené, která nám nikdy neublížila. Takový způsob vypořádáváni mezinárodních vztahů nemá obdoby v dějinách celé historie lidstva. Navíc utrpěli jsme obrovské ekonomické ztráty kromě nákladů spojených s vedením této zločinné války, že jsme přišli o veškeré naše pohledávky, které nám ta země podle svých možnosti splácela. Možná se ještě dožijeme, že spravedlivý trest ho nemine.

   Více důležitých artefaktů z doby pontifikátu právě zemřelého se udržuje v přísné tajnosti, např. jeho vztah k zednářským lóžím a členstvím katolické hierarchie v nich. Tomu se církev bránila a všichni papežové v minulosti církev varovali před všemi zednáři. Dokonce předchůdce Karola Wojtylu Jan Pavel I. (Albino Lucciani) svou odvahu v tomto směru musel zaplatit životem. Tento nově zvolený papež (anima candida – čistá duše s názory totožnými Ježíše Krista) hned po svém zvolení předložil koncepci své finanční a fiskální politiky, aby všechny banky pracovaly transparentně a všemožně pomáhaly chudým ve všech jejich problémech. A šel ještě dále. Též pověřil státního sekretáře (zděděného po Pavlovi VI.) kardinála Villota 2) vypracováním seznamu všech Vatikánských představitelů, kteří jsou členy lóže zednářů. (Tím si tato čistá nevinná duše podepsala rozsudek smrti). Jakmile mu byl tento seznam předán, dalšího dne se tento nově zvolený papež nedožil, neboť byl zákeřně otráven. Tak celý jeho pontifikát trval jen 33 dnů, proto podle proroctví sv. Malachiáše měsíční papež (de medietate lunae). Jeho Pontifikát trval skutečně měsíc. Po smrti Jana Pavla I. nově zvolený Karol Wojtyla vůbec nepřipustil vyšetření příčin úmrtí svého předchůdce, např. provedením pitvy. Naopak, jakýkoli pokus tohoto druhu odsoudil a přísně zakázal.

   Celou tuhle problematiku studoval a napsal o tom knihu Angličan David A. Yallop „Ve jménu božím? Tajemná smrt 33 denního papeže Jana Pavla I.“. Vyšla v češtině v knižním klubu v Praze 1994.(Já ji mám).

Jan Pavel II   Vatikán se pod vedením Karola Wojtyly stal doslova hnízdem zednářských lóži. Kdo by si chtěl ještě položit otázku, kdo vůbec byl ten právě zesnulý Karol Wojtyla a papež Jan Pavel II a smysluplně na ní zodpovědět „jak ovlivnil uplynulé čtvrť století a komu po celou tu dobu sloužil“, není tak snadné si zodpovědět, když i rituál vyhlašování svatých neváhal změnit na pásovou výrobu. Svaté vyráběl jako Baťa obuv, nebo Ford auta.

   Další zajímavost pokud jde o jeho totožnost existuje specifický pohled i z hlediska astrologického: Karol Wojtyla se narodil za zatmění slunce a zemřel taktéž za zatmění slunce. Za zatmění slunce se narodili např. T. G. Masaryk, císař František Josef, anebo radikální filozof Karel Marx (Mordechaj ).

   Závěrem ještě moc vážná připomínka: V La Saletttě vyslovila panna Maria visionářce Melanii Calvatové v r. 1846 zvláštní poselství, že „Řím ztratí víru a papežský trůn stane se sídlem Antichrista“. Celému tomuto „poselství“ udělil Svatý otec Pius IX osobně církevní schválení k zveřejnění pro tisk: že to není dogma ale poselství a dost příšerné, které neobsahuje nic co by odporovalo nauce Církve!! Na druhé straně ten samý papež Pius IX. schválil kontroverzní až bizardní „DOGMA“ o neomylnosti papeže na prvním Vatikánským koncilu 1870.

   Kromě právě uvedeného poselství z La Salette existuje „Třetí Fatimské zjevení“, v kterém panna Marie sdělila dětem v portugalské Fatimě podobná „Proroctví“ ale mnohém širší, teda i na další témata, na které ale uvrhla Církev od samého počátku přísné embargo. Existují obavy, že zveřejnění takovým prognóz by mohlo způsobit úplné „zděšení a poprask“ v celém světě.
Neboť vše již bylo předpovězeno v Písmu a má se to stát kolem r. 6000 (od počátku světa), což je současná doba. Ale zda právě doba už doopravdy stojí před námi anebo ještě ne, to nikdo si nemůžeme dovolit tvrdit.
V každém případě podle sv. biskupa Malachiáše nově zvolený papež Benedikt XVI. (De gloriae olivae) je předposlední papež církve. Má-li pravdu svět stojí před nějakou obrovskou transformací (konec světa?) možná jen církve. Anebo jde skutečně o něco širšího? Čeho všeho se možná ještě naše generace dožije? To skutečně nevíme. Čiňme pokání, abychom nebyli bolestně překvapení.

   1) Kardinál Ratzinger (nar. 16. 4. 1927), byl Prefektem Kongregace pro nauku víry a řád (předtím Svaté Inkvizice) brzy po zvolení Karola Wojtylu papežem. Prefekt Kongregace je něco jako Ministr v občanské státní správě. Jedná se o nejvlivnější Kongregaci ve Vatikánu vůbec. V posledních letech navíc děkan Kardinálského kolegia.

   2) kardinál Villot, Státní sekretář předchůdce bývalého Pavla VI. kterého si ještě nestačil po svém zvolení vyměnit za svého člověka. Ten ve svém mládí s bídou prolézal u zkoušek. Titul „Státní sekretář„ ve Vatikánu je něco jako předseda vlády v občanské státní správě. Dnes je to Angelo Sodano, kterého zdědil Benedikt XVI. Po Jánu Pavlu II.

   3) K volbě jména: Do r. 532 si papeži ponechávali svá původní jména: Linus, Kletus, Klement, ale v uvedené roce byl zvolen pokorný kněz Merkur, který považoval své jméno za moc pohanské, proto se rozhodl ten stav změnit a přijal jméno Jan II. Po něm jistou dobu se tento stav ještě střídal, někdo tak, někdo jinak. Od papeže Jána XII se tento zvyk stabilizoval jako projev určité symboliky, související s programovým prohlášením nově zvoleného papeže.

   4) Leonardo Boff je katolicky myslitel, bývalý kněz a jeden ze zakladatelů „teologie osvobození“. Podle tohoto latinsko-amerického proudu přišel Ježíš na svět s „preferenci pro bídné a chudé“ a proto by se katolíci měli postavit pro hluboké společenské změny ve prospěch nejchudších a nejnižších vrstev. Leonardo Boff studoval teologii v Mnichově, kde mu byl v r. 1970 udělen doktorát, přičemž jedním z jeho Profesorů byl Josef Ratzinger. V r. 1981 vydal Boff esej „Církev, charisma a moc“, kterou ale Ratzinger už jako Prefekt Kongregace doktríny víry ostře napadl. V roce 1985 Vatikán Boffovi nařídil „Příkaz mlčet“, tj. zákaz vyjadřovat se k teologickým otázkám. Když v r. 1992 vydal Vatikán proti němu další umlčovací dekret opustil Leonardo Boff po mnohaletém působení kněžský stav i svůj františkánský řád a přitom vydal prohlášení „budoucnost lidstva a planety Země je důležitější jako budoucnost institucionální církve“. Zůstal však nadále teologem a aktivním katolíkem. Prakticky podporuje „komunity ze spodu“ (communidades de base) brasilské křesťanské společenství, v kterých žijí tisíce chudých obyvatel země. Tyto společenství jsou dle Boffa praktickým naplněním teologie osvobození. Leonardo Boff se v roce 2001 stal nositelem „Ceny správného žití“ (Right Live lihood Award), zvané alternativní Nobelové ceny. Převzato z internetu Leonardo da Boff: Servitios Kainonia.

Karol Wojtyla - PP Jan Pavel II.
a svobodné zednářství


   Táto část je určená především pro lidí s fundovaným teologickým vzděláním.
Autorem této části je erudovaný teolog paní Lesná, která poskytl tuto přílohu.

Motto: Zločiny, které jsou udržovány v tajnosti, jakoby neexistovaly. Vytáhněte je na světlo, pojmenujte je a zaútočte na ně, zesměšněte je na veřejnosti, v tisku a dalších mediích! Dřív nebo později veřejné mínění je určitě zničí. Joseph Pulitzer nositel Nobelové ceny.

Výňatek z bully In eminenti z 20.4.1884

...

   1. Již jsme se doslechli, že široko daleko a den ze dne sílí některé společnosti, spolky, jednoty, shromáždění, lóže a pokoutné schůzky známé pod jménem svobodných zednářů nebo v různých řečech jinak nazývaných, v nichž se vzájemně sdružují lidé všech náboženství a sekt, spokojující se pouhým zdáním přirozené mravnosti v lóžích, které jsou podle svých řádů a stanov tajné a nedostupné. Tito lidé jsou pak nuceni skládáním přísahy na svou bibli a celou řadou trestů zachovat neporušitelné mlčení o tom, co se v lóžích za tajných obřadů děje. Protože je přirozené, že sám zločin se prokazuje a sám od sebe volá na poplach, proto také vzbudily řečené společnosti či tajné schůzky tak velké podezření u věřících, že vstoupit do těchto lóží je u prozíravých a šlechetných úplně totéž, jako pomazat se znamením špatnosti a zvrhlosti. Kdyby totiž nic zlého nedělaly, neměly by v nenávisti světlo. Vždyť se ta jejich špatná pověst tak rozšířila, že již dříve došlo v mnoha zemích k odsouzení jmenovaných společností světskou mocí a k jejich prozíravému potlačení, protože ukládají o bezpečnost států.

Jan Pavel II   2. My pak, když uvažujeme o těžkých škodách, které jsou z těchto společností nebo tajných shromáždění nejen proti klidu ve státě, nýbrž i duchovnímu blahu duší a nejsou proto slučitelné jak s občanským, tak s církevním právním řádem, a protože nás Boží výrok učí, že musíme bdít v čele rodiny Páně, aby lidé takového druhu jako zloději nepodkopali dům a jeho lišky neusilovaly zpustošit vinici, aby totiž nezkazili srdce prostých lidí a nevinné aby nenápadně neubili, k zatarasení nejširší cesty, která by se odtud mohla otevřít k beztrestnému páchání nepravostí a z jiných nám známých spravedlivých a rozumných důvodů jsme na radu některých našich bratří kardinálů svaté církve římské a rovněž vlastního popudu a na základě své bezpečné znalosti a zralé úvahy stanovili a rozhodli z plnosti apoštolské moci, že právě tyto společnosti, spolky, jednoty, shromáždění, lóže a pokoutní schůzky svobodných zednářů nebo jakkoli jinak se nazývají mají být odsouzeny a účast na nich zakázána. Proto je také touto konstitucí, která nikdy nepozbude platnosti, odsuzujeme a účast na nich zakazujeme.

   3. Výslovně a pod závazkem svaté poslušnosti nařizujeme všem, i jednotlivým věřícím v Krista, ať jsou jakéhokoli stavu, hodnosti, postavení, řádu a urozenosti, ať jde o laiky či duchovní jak světské tak řádové. Rovněž těm, kteří si zasluhují zvláštní, osobité a výslovné zmínky, aby se nikdo pod jakoukoliv záminkou nebo předstíráním neodvážil nebo si nepředsevzal, že se stane členem řečených společností svobodných zednářů nebo jak se jinak nazývají, nebo je bude šířit, prokazovat jim svou přízeň nebo do svých domů, bytů či jinak je přijímat, že dovolí, aby k nim byl připočítáván a s nimi spojován, že se zúčastní jejich schůzek nebo jim poskytne možnost a usnadní, aby mohli být někam svolány. Rovněž přikazujeme, aby jim nikdo v jejich díle nepomáhal nebo jim jinak jakýmkoli způsobem, veřejně či tajně, přímo či nepřímo, sám o sobě či prostřednictvím jiných radu, pomoc nebo svou přízeň neprokazoval, ani aby jiné nevybízel, nenaváděl, nepodněcoval k tomu, aby se stávali členy těchto společností, přidávali se k nim, nebo se zúčastňovali jejich jednání či je jakkoli podporovali a protěžovali. Tato nařizujeme, aby se hleděli úplně zdržovat těchto společností, schůzí, tajných schůzek, shromáždění, lóží nebo pokoutního sdružování, a to pod trestem exkomunikace vztahující se na všechny, kdo jednají proti výše uvedeným zákazům. Tento trest nabývá automatické platnosti bez jakéhokoliv vyhlášení a nikomu, pokud není na smrtelném loži, se nesmí dostat dobrodiní, že tento trest z něho bude sňat, pouze od nás nebo jiného vládnoucího papeže.... “

   Poprvé na toto nebezpečí upozornil Klement XII. r. 1738 v konstituci In eminenti. Jeho konstituci potvrdil a obnovil Benedikt XIV. r. 1751 v konstituci Providas. V jejich stopách kráčel Pius VII. r. 1821 konstitucí Ecclesiam a Christo Jesu. Lev XII. pojal do své konstituce Quo graviora z roku 1825 akta a dekrety předcházejících papežů o této věci a potvrdil je s konečnou platností. Ve stejném smyslu vyzněly i projevy Pia VIII. r. 1829 v encyklice Traditi, Řehoře XVI. r. 1832 encykl. Mirari Vos, zvláště pak Pia IX. ... Znovu na to upozornil Lev XIII. r. 1884 v encyklice Humanum genus.

Vznik zednářství v kostce

   Zednářství vzniklo za jednoho únorového večera roku 1717 v londýnském hostinci „Apple Tree Tavern“ = hostinec u Jabloně - (podrobně dané téma popisuje Jacques Ploncard d´Assac ve svém díle „Das Geheimnis der Freimaurer“ – Tajemství zednářů). Oné noci se několik gentlemanů rozhodovalo o spojení 4 lóží, které navštěvovali. Na první pohled nic neznepokojující, neboť všechny lóže se zabývaly jen světskými obřady.

   Shromáždění z února 1717 bylo výchozím bodem skutečné přeměny těchto lóží. Byl to – jak mnozí říkají – zrod, spekulativní fáze – svobodného zednářství, které trvá dosud. Co se vlastně stalo ¨v tu únorovou noc? Dovíme se to, když si přečteme „Konstituce“ (stanovy), které byly vytvořeny několika účastníky této schůzky. Mezi nimi byli: Dr. Désaquliers a Dr.James Anderson, protestantský teolog. První Konstituce jsou základem spekulativního zednářství. V prvním článku se mimo jiné píše: „Adam, náš praotec, který byl stvořen podle obrazu Boha, Velkého architekta vesmíru, musel ve svém srdci nést vryta svobodná umění, zvláště geometrii, neboť od prvního pádu do hříchu nacházíme tyto zásady v srdci jeho potomků, takže bylo možno během času učinit z nich praktický systém pouček a sice díky pozorování zákona úměrnosti, jak vysvítá z mechaniky. Tak dala mechanická umění příležitost učenci uspořádat prvky geometrie v systém, a tato ušlechtilá, takto organizovaná věda se stala základem všeho umění, zvláště stavitelství a architektury a zároveň užívat a rozvíjet pravidla, která to umožnila.“
(Constitution of Masons, London, 1723, s. 7 – 46).


   Bernard Fay komentuje tyto konstituce takto:
„Stylem, který se podobá bibli, vytvořili autoři jakýsi druh evangelia k použití pro intelektuální a utilitaristickou církev. V tom spočívá novost a odvážnost tohoto textu. ... pro mezinárodní a mravní sjednocení, které se vzdalo řemeslné námahy a usiluje tím o obnovu společenského a morálního řádu, aby zdůvodnilo nový intelektuální řád, je tento racionalistický postoj, zdůrazňující praxi, tato starost o duchovní a materiální pokrok při vyloučení morálního pokroku, mimořádně odvážný. Jedná se o úplnou obnovu duchovních hodnot a o vytyčení samostatných pravidel... Ve starých svobodozednářských příručkách, které vyšly před sloučením, jsme nacházeli na začátku vzývání Trojice a četných světců nebe: byla to tradice katolických cechů a zvyk pocházející ze středověku. Ve svobodném zednářství z r. 1717 už nejsou, což není udivující, vzýváni žádní svatí; proběhla reformace a jsme v Anglii. Není ale ani vzývání Trojice, není ani žádná zmínka ani o Trojici či Kristu. Zcela naopak, tento paragraf se vyjadřuje o „Bohu a náboženství“ opatrně a zároveň odvážně“
(Bernard Fay „La Franc-Maconnerie et la revolution intellectuelle du XVIII.éne siécle“ s. 89).


   a zní takto:
„Svobodný zednář je svým povoláním zavázán poslouchat mravní zákony a jestliže má rozumné pochopení pro umění, nestane se nikdy tupým bezbožníkem ani nenáboženským volnomyšlenkářem. Ačkoli ale měli zedníci dříve povinnost patřit v každé zemi k místnímu náboženství, ať již bylo jakékoliv, s nímž všichni lidé souhlasí (jsou jednotní) přičemž se jim ponechává volba jejich osobního mínění – tak je postačující, že jsme dobří a pravdomluvní, čestní a poctiví lidé, ať již patříme k jakémukoliv rozličnému náboženství či sektě. Tím se stane zednářství sjednocovacím střediskem a prostředkem k vytvoření opravdového bratrství mezi lidmi, bez něhož by zůstali navždy rozděleni.“
(The Constitution of the Free Masons)


   Jaké je tedy toto náboženství „s nímž všichni lidé souhlasí“? Dřívější velmistr Velkého Orientu Francie (bývalý prezident) nás poučuje:
Klást si tuto otázku znamená uznávat revoluční charakter Andersenova textu ... Nejprve Anderson odmítá státní náboženství ... Ale to nestačí... Ponechává každému jeho vlastní názory ... Tak jsou všechna mínění, zvláště náboženská, stejně oprávněná... Takové představy musely mít dalekosáhlé důsledky ... Znamenaly skutečně vytvoření jednoho světového náboženství“.
(J. Mitterand, „La politique des Franc-Macons“, s. 45).


   Svobodné zednářství chce tímto způsobem nově uspořádat svět, když vychází z nového evangelia a novým náboženstvím v centru, v němž „všichni lidé jsou jednoho smýšlení“.
Je to opravdu revoluce, kterou proslulý švýcarský svobodný zednář Quartiere la Tente (1855-1925), popisuje těmito slovy: „Zednářství si zvolilo úlohu, poslání. Nejedná se o nic menšího než o znovuvýstavbu společnosti na zcela novém základě“. (Léon de Poncins „La Franc-Maconnerie d´apres ses documents sécrets“, str. 14).
Aby však bylo možné splnit tento závazek, bylo nutné na prvním místě rozkývat „staré“ křesťanské a monarchistické základy. To zednářství vykonalo pomocí různých revolucí, které přes 200 let vyvolává, nejprve ve střední Evropě, pak v celém světě. Všeobecně bylo, podle Andersenova přání, odmítnuto státní náboženství a údobí odluky církve od státu otevřelo dveře a brány laicismu, indiferentismu (lhostejnosti) a nakonec ateismu. Protože se ale zničí pouze to, co se nahradí něčím jiným, muselo svobodné zednářství jasně předložit povahu tohoto „zcela nového základu“. Udělalo to často, jmenovitě perem zednářských spisovatelů jako André Lebey, Ed. Plantagenet, Albert Lantoine a Oswald Writh jako mluvčímu různých obediencí.

   „Tato falešná mystika se opírá především o princip demokracie: tvrdí se, a to je závěrečný kámen zednářské klenby, že velkým tajemstvím je prý v určitém smyslu objevující se království člověka. Je to tvrzení o přednosti člověka před Zjevením... Člověk, říká svobodné zednářství, je potenciální bůh. Zorganizujeme ho sociálně, mezinárodně, vesmírně a bude se moci vysmát legendárnímu Bohu, který ho pronásleduje jako zlý sen. Je to osvobození člověka vzhledem k božství ... Nárok na držení pravdy, vyjádřit ji naléhajícími dogmaty, které jsou vnucovány víře, odpovídá systému, jehož čas minul ... Bůh je ideál, který nese člověk v sobě. Je nejvyšším řidičem jeho jednání , architektem, který řídí výstavbu jeho mravního bytí... Neseme v sobě boha, který je naším myslícím principem... Zbývá objasnit, zda svobodné zednářství je náboženstvím či nikoliv. Nemělo by být už žádným kvůli tomu, že oltáře jeho chrámů jsou zasvěceny kultu svobody, bratrství, rovnosti? Mějme odvahu označovat se za nábožné a tvrdit, že jsme apoštoly náboženství, které je světější než všechny ostatní!“
(Léon de Poncins „La Franc-Maconnerie d´opres ses documents secrets“, str. 116-19).


   Co by řekli všichni výše jmenovaní papežové v dnešní době, v níž všechny vlády poslouchají rozhodnutí lóží! Slyšíme přesto tu a tam, že svobodné zednářství se změnilo, že si už nezasluhuje odsouzení, kterému bylo v minulosti (než církev otevřela okna a dveře světu) vystaveno. Toto tvrzení je však naprosto falešné! Neboť ještě Jan XXIII. připomenul v roce 1960 římské synodě: „Co se týče sekty svobodných zednářů, nechť si věřící vzpomenou na to, že tresty, stanovené Kodexem církevního práva – CIC, can. 2325 – jsou stále platné“.

Jan Pavel II   Až do předvečera koncilu se tedy zednářství nezměnilo. Také nelze věřit, že by to zednářstvo učinilo od té doby. Změnila tedy církev své stanovisko? Samotní zednáři k tomu říkají následující:
„Římský koncil (II. Vatikán) dal ve svém 2. zasedacím období problesknout pozoruhodnému diplomatickému pohybu v Církvi ve směru ke svobodnému zednářství. Pro vedoucí francouzského zednářství to není žádné překvapení; ti jej očekávali spíše již dávno a věřili, že vidí, ať právem či neprávem, v dílech Aleca Mellora a v přednáškách P. Riqueta (jezuity) první snahy k přípravě duchů“.
(J.A.Faucher – A.Ricker, „Historie de la Franc-Maconnerie en France, str. 478).


   Nové zaměření církve bylo potvrzeno svobodným zednářem Yve Marsaudonem v jedné knize, která se objevila na konci koncilu: „Když se Pius XII. rozhodl, že bude sám řídit velice důležité ministerstvo zahraničí, byl msgr. Montini povolán k mimořádně těžkému úřadu arcibiskupa největší italské italské diecése, totiž v Miláně. Ale kardinálský purpur nedostal. Nebylo to sice nemožné podle církevního práva, ale těžko slučitelné s tradicí, aby tak po smrti Pia XII. nemohl být zvolen za papeže. A tu přišel muž, který stejně jako předchůdce Kristův, se jmenoval Jan a vše se začalo měnit.“
(Y. Marsaudon, L´oecumenisme vu par un Franc. Macon de Tradition, s. 42).

„Jestliže je ještě několik malých ostrůvků, které ve svých myšlenkách nejsou příliš vzdáleny doby inkvizice, zaniknou nutně ve stoupajícím přílivu ekumenismu a liberalismu; jedním z jejich nejcitlivějších důsledků je odstranění duchovních závor, které ještě rozdělují svět. Z celého srdce přejeme úspěch „revoluci“ Jana XXIII. (Tamtéž, str. 26).
Z dosud napsaného vyplývá, že nový postoj církve našel své vyznání v zaměření koncilu. Od roku 1962 zaujal Řím ekumenické a liberální stanoviska, jaká byla již po 250 let vlastní pro zednářství. Zprostředkováním kardinála Bey (Behára) se dostalo zednářům dekretu o náboženské svobodě a tito splatili vlastní vítězství ekumenismu a kolegiality svým potleskem. Byli si nyní jisti nástupem demokracie v církvi a tím všeobecného uskutečnění jednoho světového náboženství.

   Vynecháme Jana Pavla I. a Pavla VI. a zaměříme se na postoj Jana Pavla II.
Myšlenkový svět ještě arcibiskupa Wojtyly, si ještě v roce 1963 přál uznání církví trojice „ Náboženská svoboda, kolegialita a ekumenismus“ a tento svůj ideál bod po bodu sledoval a uskutečňoval.

   Abychom lépe poznali spřízněnost, která tyto tři pojmy spojuje se zednářskou devízou „svoboda, rovnost, bratrství“. Oboje vychází z jedné společné základny a dobře zapadá do filosofického systému, v nichž se „člověk-král“ vzdal dogmat, která ho vázala a stal se pánem svého osudu.
Zde si ukážeme jak byl myšlenkový svět „papeže“ zcela proniknutý touto filosofií a to také vysvětluje jeho řeči o člověku.

   Citace:
„Všichni společně jste neobyčejnou mocí: mocí inteligencí a svědomí... Rozhodněte se podat svědectví o nejušlechtilejší solidaritě s lidstvem, o takové, která se zakládá na důstojnosti lidské osoby. Budujte mír tím, že začnete základem s respektem před všemi lidskými právy, před těmi, které nejsou svázány s materiální a hospodářskou, jakož i duchovní a vnitřní dimenzí jeho existence v tomto světě. Kéž by vás inspirovala tato moudrost.“
(JP II. před UNESCO, DC, 15.6.1980, s. 609)
„Počátek moudrosti je bázeň Boží“ již tedy neplatí!



   „S radostí se setkáváme se členy Trilaterální komise... Chtěl bych vás naléhavě poprosit, abyste pokračovali ve svých snahách a podnicích s dobrou vůlí, bez jakéhokoliv opomenutí morální dimenze mezinárodních vztahů nebo jednání proti ní a učinili vše pro službu lidské osobě ... Kéž Bůh, Stvořitel lidské osoby a Pán života, účinně zformoval váš příspěvek k humanitě a založil ve vašich vlastních srdcích mír...“
(JP II před Trilaterální komisí 17.4.1983 – DC, Nr. 1852, s. 516)


„Pokoj svůj zůstavuji vám, pokoj svůj vám dávám, ne jako svět dává, já vám dávám“.
(Jan 14,27)


   „Milí přátelé! Velmi mne těší, že vás přijímám ve Vatikánu. Jste skupinou vůdců jednotlivých států i mezinárodního, dobře známého židovského sdružení, jehož sídlo je ve Spojených státech, jehož činnost je ale rozšířena do mnoha zemí, včetně samého Říma; je to B´ nai B´rith. Jste také úzce spojeni s komisí pro náboženské vztahy k židovství, kterou právě před 10 lety založil Pavel VI. s cílem, aby podpořila vztahy mezi katolickou církví a židovským společenstvím a sice v každé rovině zájmů, které vám diktuje příslušná naše víra.... Již pouhá skutečnost vaší návštěvy, za níž vám děkuji, je sama o sobě již důkazem pro neustálý rozvoj a prohlubování těchto vztahů. Jestliže uvažujeme o minulosti, o letech před II. vatikánským koncilem a před jeho prohlášením ´Nostra aetata´ a když se pokoušíme vyjádřit práci dosud vykonanou, mám dojem, že Pán pro nás učinil „velké věci“ (Luk 1,49). Jsme proto pozváni, abychom se sjednotili v upřímném díkůvzdání Bohu. ... Skutečně, moji milí přátelé, jak jsem od počátku své duchovní služby často říkal jako nástupce Petrův, rybáře z Galileje, setkání mezi křesťany a Židy není setkání dvou starých náboženství, z nichž každé sleduje dále svou cestu a v minulosti poznalo často těžké a bolestné konflikty. Je to setkání mezi „bratry“ , dialog mezi 1. a 2. částí bible, jak jsem řekl zástupců.m židovského společenství v Německu v Mohuči (11.11.1980). A tak jako se obě části bible od sebe vzájemně liší, ale přesto jsou úzce spojeny, tak je to i s židovským národem a katolickou církví.

   (Promluva při přijetí židovské svob. zed. sekty B´nai B´ rith ve Vatikánu 22.4.1984, cit. z DC, Nr. 1874, s. 509)

   „JPII.“ ukázal po druhé svůj vstřícný postoj vůči svobodnému zednářství, když v roce 1983 zveřejnil nový Kodex kanonického práva (CIC). Ve starém CIC III. část. can. 2325 byla tato slova:

   „Kdo se připojí ke svobodnému zednářství, upadá bez dalšího do exkomunikace vyhrazené simpliciter Apoštolské stolici. ...Témuž trestu jako svobodní zednáři propadají ti, kteří se připojují k podobným sdružením, jež pracují nebo podněcují proti Církvi nebo řádné státní moci.“

   Zmíněný kánon byl změněn a nahrazen novým can. 1374, kde se říká:

   „Kdo vstoupí do sdružení, které dělá intriky proti Církvi, má být potrestán spravedlivým trestem; kdo však takové sdružení podporuje nebo řídí, má být potrestán interdiktem.“ (Z napsaného je zřejmé, že se v nový can. 1374 nezmiňuje konkrétně o svobodném zednářství. Stejně tak nepodržel exkomunikaci ipso facto).

   Obrat nastal velice rychle, takže bezprostředně před začátkem platnosti dne 26.11.1983 uvedla Kongregace pro nauku víry - za prefektury Josefa Ratzingera, (od r. 1981) tuto připomínku:

   „Negativní soud církve o svobodozednářských sdruženích zůstává nezměněn, neboť jejich principy byly posuzovány jako neslučitelné s naukou církve; proto zůstává vstup do těchto sdružení církví zakázán. Věřící, kteří patří k zednářským sdružením, jsou ve stavu těžkého hříchu a nemohou přijmout sv. přijímání. Místní církevní představitelé nejsou oprávněni vyslovovat soud o povaze svobodozednářských sdružení, který by znamenal odchýlení se od předchozího konstatování...“ (DC, Nr. 1965, str. 29). I když tento dokument připomíná, že svobodozednářské zásady jsou stále ještě neslučitelné s katolickou pokoncilní naukou, církev (pokoncilní) již svobodné zednáře neexkomunikuje; jsou pouze považováni za veřejné hříšníky, jako např. osoby, která žijí v konkubináte.O způsobu pohřbu nebylo nic řečeno a ve skutečnosti jsou mnozí z nich dnes veřejně ukládáni do hrobu s požehnáním pokoncilní církve. Tak oznamoval „La Croix“ z 23.5.1985 církevní pohřeb prokurátora Richarda Dupuyho, bývalého velmistra Velkolóže Francie. Tento článek výslovně připomíná, že:

   „tresty, pod nimiž bylo dříve zakázáno poskytovat náboženský pohřeb svobodným zednářům, kteří své příslušnosti v tomto sdružení nelitovali, byly dnes, novým církevním právem zrušeny“.

   Francouzský deník „Le Monde“ z 10.2.1987 nám sděluje, že 7. a 9.2.1987 se konal v Toulouse neohlášený rozhovor o dějinách vztahů mezi katolickou církví a svobodným zednářstvím takto:

   „Všechny lóže byly pozvány...Přišel sám Velmistr symbolické Velkolóže ze Španělska. Mezi 200 účastníky se napočítalo asi 20 duchovních...a určitý počet svobodných zednářů především univerzitních profesorů“.

Závěr

   Skutečnost mluví sama za sebe. Humanistické a liberální zásady, rozšiřované od samého počátku svobodného zednářství - viz výše - v 18. století, dobyly postupně myšlení a to mužů církve! S konečnou platností se prosadily při koncilu. Bylo to „vítězství liberálů“. Od 60. let vystoupila církev s tím, přiblížit se jiným náboženstvím a podpořit „decentralizaci“ ve své vládě. Viděli jsme, kam to vedlo.

   Na žádost Řehoře XVI. zveřejnil v minulém století Cretineau-Joly tajné dokumenty karbonářů: „Ať už by papežem mohl být kdokoli, nikdy nepřijde do tajných společností. Je věcí tajných společností, učinit první krok směrem k církvi, aby zvítězily nad oběma (PP a církví)..Co musíme hledat a očekávat, jako Židé očekávají Mesiáše, je papež podle našich potřeb...Musíme mu zformovat generaci, která je hodná vlády o níž sníme...Jděte k mládeži!...

   Papež podle našich potřeb...revoluce v tiáře a kápi: neprožíváme dnes právě to?

   Může nově zvolený „papež“ prosadit něco jiného a bude mít k tomu vůbec něco jako „politickou vůli“?

  
E-mail  j.chromik@quick.cz

Josef Chromík, Hlavní třída 46, 736 01 Havířov 1. ( 596 813 651)





Zpět




Copyright © 2010-2011 chromik.wz.cz. All rights reserved.