P   Ř   E   D   S    T   U   P   E   Ň     S    V    Ě   T   O   V    L   Á   D   Y

Padesáté setkání bilderberské skupiny 3. - 6. června 2004 ve Strese u Lago Maggiore
Doris Auerbachová

Letošní konference bilderberské skupiny skončila ve Strese 6. června. Jak se dalo očekávat, velké německy vydávané deníky se o ní téměř ani nezmínily, přinejmenším nebylo možno zjistit, že by tomu bylo jinak. A to bez ohledu na skutečnost, že na ní i v tomto roce bylo přítomno mnoho vlivných představitelů sdělovacích prostředků, zejména Mathias D. Nass z deníku Die Zeit, Martin H. Wolf z londýnských Financial Times, Donald E. Graham z Washington Post, Gianni Riotta z Corriere della Sera a Hasan Cemal z tureckých novin Milliyet Newspaper. Přitom se ovšem na internetu objevovalo, že sdělovací prostředky v Italii, Francii, Anglii a Holandsku letos zprávy o konferenci přinesly. Účastnil se jí rovněž Juan Luis Cebrian jako zástupce ve Vídni sídlícího Mezinárodního tiskového institutu (International Press Institute). Zpráva tohoto institutu za rok 2002 konstatovala ,,střízlivě, což bylo o to otřesnější", že v onom roce řada národních vlád se dosud bezpříkladným způsobem pokoušela přímo zasahovat do toku informací ve svých státech, potlačovat svobodu tisku a že novináři se na celém světě stali obětmi nájemných vražd. Na tomto stavu se mezitím nic nezměnilo. Měli bychom se proto cítit oprávněni se domnívat, že přinejmenším tento vídeňský institut se postará o to, aby utajování bilderberských konferencí byla učiněna přítrž a veřejnost byla zpravena o úmluvách, jež tam mohly být přijaty. Nestalo se. Tak se v mých očích stává věrohodnost Mezinárodního tiskového institutu pouhou fasádou.

Mlčením zavázaní účastníci této konference ji označují, pokud se o ní vůbec vyjadřují, za soukromé setkání, což, pokud jde o míru pravdivosti, odpovídá přibližně tvrzení, že návrh ústavy EU přináší občanům více přímé demokracie. Pokud jde o informace, které se k nám dostaly, vděčíme za ně hlavně internetovým stránkám Tonyho Goslinga z Anglie a Jamese P. Tukkera z American Free Press. Letošními tématy byly, jak se zdá, vztahy mezi Evropou a Spojenými státy, Irák, jakož i Blízký východ a NATO. Podle Richarda Graevese byla jím, s velkou pravděpodobností léta se vlekoucí otázka "centralizace moci", na níž se nyní urychleně pracuje, což lze s velkou pravděpodobností připsat dohodě, jíž bylo dosaženo na bilderberském setkání. Touto mocí se zatím nedá rozumět nic víc než "nový světový pořádek", který je nám stále nabízen a který je jen jiným označením pro světovládu.

Bilderberští přicházejí ze všech oborů, včetně zpravodajských služeb a vysokých financí. Od samého počátku se usilovalo o to, aby byly k účasti získány osoby, jež se později dostávaly ve svých zemích do špičkových pozic, např. Blair, Clinton, Solana, Bolkenstein, Trichet, lord Robertson, předseda Evropského parlamentu Pat Cox a nyní opět Jaap G. de Hoop Scheffer. Také Kohl a Schröder jsou označováni za bilderberčany. Nikoli náhodou se bilderberských setkání stále znovu účastní komisaři Evropské unie, jako např. Günther Verheugen, který má nyní vypracovat "komunikační strategii", jež má připravit veřejné mínění v zemích Evropské unie na plánované přistoupení Turecka k EU. V této souvislosti je třeba poznamenat, že Evropská unie přiznala na nátlak Spojených států v roce 1999 v Helsinkách Turecku statut uchazeče o členství.

VÁLKY ZA ÚČELEM ZNIČENÍ NÁRODNÍCH SUVERENIT

Předstupeň světovlády neznamená ve skutečnosti nic jiného než destrukci národní suverenity států, což se rovná přenesení jejich moci na hrstku nadnárodních nevolených organizací, jež nejsou nikomu odpovědné. Christopher Booker a Richard North v recenzi knihy Johna Laughlanda "The graet Deception. The Secret Histori of the European Union", uveřejněné v anglickém Spectatoru 29. listopadu 2003, napsali, že válka v Kosovu byla vedena výslovně proto, aby byla zničena suverenita jugoslávského státu, protože její zničení tvoří základní kámen nastolení nového mezinárodního systému. John Whitley ve své zprávě o bilderberském setkání z května 1998 ve skotském Ayrshiru ukázal, jaké mechanismy zvažovali bilderberští už v roce 1996, aby rozpoutali válku v Kosovu. Vůdčí jugoslávské osobnosti také činily odpovědnými bilderberčany za tuto válku, jež vedla k pádu Slobodana Miloševiče. (Viz Jonathan Duffy BBC News Online, http://news.bbc.co.uk/1/hi/magazine/3773019.stm/t-new/

Jak píše Conrad C. Stein, prosazoval myšlenku federální unie spojených sousedících evropských států a jejich zřeknutí se části vlastní suverenity už dávno sám iniciátor vzniku bilderberské skupiny polský jezuita Joseph Rettinger (1888-1960). (Nešlo ovšem o Poláka, nýbrž polského Němce, který těžce nesl obnovení Polska, což znamenalo pro německou Říši a její pangermány nepříjemnou ztrátu polských území původně připojených při dělení Polska k Prusku. Rettingerovy projekty byly už tenkrát nástrojem, jak by bylo možno ve prospěch Němců revidovat výsledky první světové války a vznik národních států ve střední a východní Evropě. - Pozn. překladatele.) Po druhé světové válce byl Rettinger generálním sekretářem Evropské ligy pro evropskou spolupráci, z níž pak vzešlo Evropské hnutí. (Nyní působící i u nás - pozn. překladatele.) Bookerovi a Northovi vděčíme také za upozornění, že v létech 1949-1960 dvě třetiny finančních prostředků, jež mělo Evropské hnutí k dispozici mu poskytla CIA. Další příspěvky Evropskému hnutí pocházely z tajné pokladny amerického ministerstva zahraničí a dostávalo je bruselské ústředí tohoto hnutí od Amerického komitétu pro sjednocenou Evropu, založeného roku 1949. Jeho místopředsedou byl ředitel CIA Allan Dulles. Americká vláda a zvláště CIA a ministerstvo zahraničí (státní departement) hrály tak ve vytváření nadnárodně sjednocené Evropy klíčovou úlohu. Málo je známa také skutečnost, že americká vláda podporovala enormními sumami italskou zednářskou lóži Propaganda Due (P2) v Itálii posléze zakázanou. CIA používala této lóže k tomu, aby v sedmdesátých létech vytvořila v Itálii a dalších státech příznivé podmínky pro opravdovou explozi terorismu.

ANI TROCHU DEMOKRATISMU

Bilderberčan Giovanni Angelli se nechal slyšet: "Naším cílem je evropská integrace. A pokud selžou politikové, budeme úspěšní my průmyslníci." Jsou k tomu na nejlepší cestě, protože vliv mnohonárodních koncernů stále roste. První předseda bilderberčanů, princ Bernhard Holandský přiznal, že "je těžké převychovat národy vyrostlé v nacionalismu, aby si zvykly na ideu, že mají svou suverenitu postoupit nadnárodním organizacím". Neměli bychom přehlédnout, že v těchto slovech není ani zbla demokratismu. Nikterak se princ Bernhard netajil ani tím, že hlavním cílem bilderberčanů je dosadit pomocí OSN k moci světovou vládu a globální armádu. Bilderberčani sice nedisponují žádnou výkonnou mocí, však na to, aby bylo postaráno o koordinování jejich zájmů, které samozřejmě nejsou zájmy našimi, mají mocné národní a nadnárodní nástroje, které národní parlamenty obejdou. V souvislosti s tím, co je označováno jako obcházení parlamentů, je třeba připomenout, že ta část návrhu institucí ústavy Evropské unie, jež je rozhodující pro složení moci, není dílem pracovních skupin Konventu, nýbrž byla více méně nadiktována Giscardem d´Estaing a jím ovládaným předsednictvem Konventu. Pozoruhodný je i doplněk, který je připojen ke jménu člena holandského parlamentu Berta Koenderse, účastníka letošní konference bilderberčanů - "prezident parlamentní sítě Světové banky". Zmínku o takové síti jsem zatím nikde nenašla. Vyvolává to otázku, jestli tato síť nemá spolupracovat s Výborem 133, aby mohl být vytvořen další nástroj lobování ve Světové bance. Výbor 133 upravuje pravomoci členských států Evropské unie při jednání o obchodních otázkách. Usadili se tam zmocněnci transkontinentálních společností. Nepodléhá žádné kontrole; protože ve statutech a smlouvách Evropské unie není nic o tom, co by Výboru 133 bránilo, aby zájmy a hlediska nejdůležitějších nadnárodních společností a evropských finančních kruhů nedostal před každým novým kolem jednání pod jeden klobouk.

Pochybuji, že o tomto Výboru většina členů Evropského parlamentu vůbec ví. Zřejmě také jen velice málo z nich o setkání bilderberčanů vůbec ví.

"CO POTŘEBUJEME, JE JEDNA POŘÁDNĚ VELKÁ KRIZE"

David Rockefeller, který byl i tentokrát jako obvykle na konferenci přítomen, prohlásil už v roce 1994 v hospodářském výboru Spojených národů: "Stojíme na prahu světového přelomu. Aby národy přijaly nový světový pořádek, nepotřebujeme nic jiného než jaksepatří velkou krizi." Jak se takové krize rozpoutávají, mělo by být od té doby každému jasné. David Rockefeller pronesl na konferenci bilderberčanů v Baden-Badenu v červnu 1991 tato další velice výmluvná a co do arogance nepřekonatelná slova: "Jsme vděčni časopisům Washington Post, New York Times, Time Magazine a jiným velkým časopisům, jejichž ředitelé se téměř čtyřicet let zúčastňovali našich setkání a dodržovali svůj slib mlčenlivosti. Bylo by totiž nemožné, abychom svůj světový plán rozvíjeli, kdybychom po celá ta léta byli vystaveni světlu veřejnosti. Za tu dobu svět pokročil ve vývoji a je připraven vyjít světové vládě vstříc. Nadnárodní suverenitě intelektuální elity a světových bankéřů je jistě třeba dát přednost před sebeurčením národů."

"EVROPSKÁ UNIE A SPOJENÉ STÁTY SPOLEČNĚ PRO "NOVÝ SVĚTOVÝ POŘÁDEK „

Řeči německého ministra zahraničí Joschky Fischera, pronesené v listopadu 2002 v Princetonu, je třeba rozumět takto: Fischer nabídl americké vládě rovnoprávné partnerství, aby Německo a USA společně vyhrály boj o "novou světovládu". Tento nový světový pořádek odstraní nedostatky dosavadního mezinárodního pořádku a prosadí pozitivní globalizaci. Musejí při tom být použity všechny prostředky, což znamená, že násilné válečné akce výslovně nejsou vyloučeny. Spíše jde o to, aby byl vojenský potenciál Evropy posílen. Německo a Evropská unie by proto podle Fischera měly dát své politice rozšířený pojem bezpečnosti. Evropské vyzbrojení po stránce kvantitativní stejně jako kvalitativní musí být upřednostňováno. Celá tato zásadní Fischerova řeč je proniknuta oznamováním připravenosti jednat vojenskými prostředky. Podle mého mínění není ničím jiným než výrazem naprostého podřízení Evropské unie cílům hegemoniální moci Spojených států amerických. Je známo, že Fischer usiluje o funkci ministra zahraničí Evropské unie - a tu si musí vysloužit.

International Herald Tribune ze 14. května 2004 necitoval zbytečně, nadarmo tato Fischerova slova: "We need the United States, we need the moral leadership of the United States." (Potřebujeme USA, potřebujeme morální vedení USA). V mých očích už nemohl Fischer klesnout hlouběji. Kde za ta desetiletí po druhé světové válce projevily Spojené státy v zahraniční politice nějakou morálnost? Michel Chossudovsky v přednášce pronesené v prosinci 2003 řekl: "Války v Afghánistánu a v Iráku jsou součástí rozsáhlého vojenského plánu. Doba po skončení studené války se kromě toho vyznačuje mnoha operacemi amerických tajných služeb na území bývalého Sovětského svazu, jež měly v mnoha bývalých sovětských republikách vyprovokovat nebo prohloubit občanské války, jak k tomu došlo v Čečensku (které je součástí Ruské federace), v Gruzii a v Azerbejdžanu. Tajné operace byly v těchto zemích prováděny za účelem získání strategické kontroly nad naftovody a plynovody. Rozvíjení válečné mašinérie Spojených států má posloužit zvětšení oblasti ekonomického vlivu USA." Berlínem požehnaná ustanovení návrhu ústavy Evropské unie, zavazující všechny členy EU, aby zvyšovaly rozpočty na zbrojení, do této politiky zcela zapadají. To všechno pro "mír", který čeká občany Evropské unie.

ZPOCHYBNIT AMERIČANŮM JEJICH HEGEMONII?

Víc než na pováženou je pro mne představa německé zahraniční politiky, která by se pokusila využít útočné války proti Iráku k nastolení "nového přádku" v celé oblasti. Ve strategické studii "Nový pořádek v Iráku v duchu evropských principů" je požadováno "postupné překonání" dosavadních politických poměrů a rychlé odbourání nynějších hranic. Krátce před započetím války proti Iráku prohlásil ředitel Centra pro aplikování politického výzkumu a člen prezidia Bertelsmannovy nadace Werner Weidenfeld, že nadešla příležitost zpochybnit Američanům jejich hegemonii a že Evropská unie, tato vznikající světová mocnost, musí tuto příležitost využít.

Vojenská porážka irácké vlády a okupace Iráku Spojenými státy a jejich spojenci byly zřejmě mlčky předpokládány. To rovněž ukazuje, jak malou důležitost přikládají tyto úvahy obyvatelstvu, ať už jde o obyvatelstvo Iráku nebo obyvatelstvo Evropské unie. Jak se zdá, je v těchto úvahách váha obyvatelstva nulová. Navíc je "nový pořádek", jaký byl vnucen Balkánu, požadován takto pro Asii a Afriku. Že je možno ještě po dvou světových válkách a vzhledem k nynějším třiceti krizovým ohniskům vyslovit takovéto naprosté nehoráznosti, je neuvěřitelné.

Ostatně o válce v Iráku byla řeč už v květnu 2002 na konferenci bilderberčanů v Chantilly v americké Virginii. Účastnil se jí i Donald Rumsfeld. Na jednom z prvních míst programu byl bod o tom, jak by se dala válka proti terorismu využít k tomu, aby bilderberská kontrola světa bez hranic mohla být posílena a zároveň aby bylo možno dosahovat enormních zisků. Bylo tam rovněž řečeno, že válka proti terorismu by se dala využít k tomu, aby se pokročilo v uskutečňování starého cíle, který propagoval už princ Bernhard Holandský, totiž aby se NATO formálně stalo stálou armádou OSN; dalšími body programu byly: otázka možnosti uložit světu daň ve prospěch Organizace spojených národů, dosažení globální kontroly soukromého vlastnění zbraní a ekonomické společenství Free Trade Area of the Americas, které by mělo být prezentováno jako nezbytný krok k odvrácení budoucích útoků. James P. Tucker z American Free Press označuje bilderberčany za pány loutek, za "loutkoherce", kteří ovládají Mezinárodní měnový fond, Světovou banku, skupinu G - 8, NATO, OSN, Spojené státy americké i Evropskou unii.

OSLABENÍ SUVERÉNNÍCH PRÁV - "VZOR" EVROPSKÉ UNIE

Na konferenci ve švédském Göteborku v květnu 2001 jednalo se kromě jiného také o otázce zrušení anglické libry, jakož i o podpoře posílení aliance NATO. Bilderberčanům je ostatně připisován i pád Margarety Tchatcherové za to, že byla proti postoupení suverenity Britanie Evropské unii a proti přistoupení Britanie ke společné měně. Lady Tchatcherová to pak potvrdila v soukromém rozhovoru, který poskytla reportérovi časopisu The Spotlight (č.23 ze 4.6. 2001) Jamesi Tuckerovi. Zatímco v roce 2001 se dostávalo presidentu Buschovi velkého uznání za jeho propagaci oblasti volného obchodu Ameriky (Free Trade area of the Americas) projevovali všichni účastníci konference zklamání nad tím, že Busch odmítl Kjótskou úmluvu, jeden ze základních kamenů kampaně bilderberčanů ve prospěch světové vlády. Vyjádřili však pevnou důvěru, že by Busch mohl být nátlakem přece jen přiveden k tomu, aby nějakou podobu "paktu o globálním oteplování“ podporoval, paktu, který by zlepšil kontrolu Spojených národů nad celým světem. (Viz The Spotlight z 23.6. 2001.) Na této göteborské konferenci bylo rovněž zdůrazňováno, že Kongres Spojených států nesmí vytvářet žádné překážky přistoupení Číny ke Světové obchodní organizaci (WTO). Už smlouva z Nice odstraňuje suverénní práva občanů ve třiceti oblastech, např. při sestavování komise EU, v udělování asylu a v otázkách přistěhovalectví. Návrh evropské ústavy předpokládá vedle předání částí národní suverenity do Bruselu kromě jiného i to, že se členské státy vzdají kontroly nad řízením množství oběživa ve svých zemích, což se rovná ztrátě samostatné měnové politiky. Pokud jde o Anglii, Blair by všechna práva Evropské unii odevzdat nechtěl. Vláda, tvrdí Blair, si zajistí kontrolu nad svou daňovou politikou, nad politikou sociální i nad justicí, jakož i nad politikou brannou a zahraniční. Vzhledem k tomu, že je Anglie součástí angloamerického olejářského panství a spolehlivým spoluhráčem USA v irácké válce, mělo by se to Blairovi podařit. Už teď se všelijak poukazuje na to, že při přijímání evropské ústavy bude jednou z věcí, jež bude vyvolávat nejvíce námitek, ustanovení, že o mezinárodních obchodních smlouvách, například smlouvě o službách GATT, nebude v budoucnu rozhodováno v parlamentech členských zemích, nýbrž přímo na úrovni Evropské unie. Nezdá se, že by si parlamentáři respektive poslanci uvědomovali, co to znamená.

ÚČASTNÍCI KONFERENCE

Na konferenci zvaní komisaři Evropské unie, letos to byli Frits Bolkenstein, Mario Monti, a Antonio Vitorino, se obvykle ke své účasti nevyjadřují. Na seznamu účastníků, o němž nikdy není možno s jistotou říci, že je úplný, objevuje se unijní koordinátor obrany proti teroru Gijs M. de Vries, což bezděčně spojujeme se stupňovanými opatřeními k jeho hlídání. Nelze vyloučit, že pan de Vries, jehož funkce se zdá být zcela nová, dostal nějaké přesné pokyny týkající se Buschovou vládou požadovaného provedení protiteroristických opatření v Evropské unii. Je neuvěřitelné, s jakou tvrdohlavostí a arogancí ponechávají USA stranou, že na vzcházející setbě sebeobrany ve státech Blízkého východu, se samy podílely tím, že se léta paktovaly s tamními utlačovatelskými režimy. - I na této konferenci byl opět Pascal Couchepin, stejně jako v květnu 2002 v Chantilly a v květnu 2001 v Göteborku. Švýcarsko tu zastupovali Daniel Borel ze společnosti Logitech International a Daniel Vasella (účastník konferencí i v létech 2000, 2001, 2002 a 2003).

Pokud jde o Jeana-Clauda Tricheta, prezidenta Evropské ústřední banky, je třeba připomenout, že se v minulém roce spolu s Giscardem d´Esteing účastnil bilderberské konference 15. - 18. května ve Versailles. Předtím byl v roce 1995 na konferenci v Curychu, potom v roce 2000 v Bruselu a v roce 2002 v Chantilly. Po Trichetově a Giscardově návratu byla žaloba na Tricheta, obviněného, že na počátku devadesátých let jako vysoký úředník ministerstva financí neplnil své dozorčí povinnosti a pomohl ke zfalšování bilance bankovního domu Crédit Lyonnais, stažena dne 18. 6. 2003. Jacques Chirac nařídil, aby byl proces s Trichetem zastaven. Trichetova pochybení tak zůstanou možná neobjasněna. Podezření, že možná mohlo Američanům vyhovovat, nese-li šéf Evropské centrální banky na svých bedrech břemeno minulého obvinění, není docela scestná. Staré skandály přece mohou být vždycky znovu vytaženy, aby byla problematická osoba opět "přivedena na správnou cestu", pokud se od ní odchýlila. Ze samotných válečnických osobností byl přítomen jen Richard Perle, vehementní stoupenec války v Iráku, na jejíž přípravě spolu s novokonzervativní sítí léta pracoval. Na předsednictví ve vlivném poradním gremiu "Defence Policy Board" musel ovšem mezitím rezignovat pro svou chamtivost, s níž chtěl ze svého politického vlivu vytřískat rovněž astronomicky vysoké poradcovské honoráře a úplatky. Protože však morálka ani u bilderberčanů, ani v davoském světovém foru (World Economic Forum), kde jsou lidé jako Cheney a Powell, přijímáni se všemi poctami, nehraje, jak se zdá žádnou roli, přítomnost takového muže, jako je Perle, není nijak rušivá, právě tak jako tam neruší ani každoroční přítomnost Kissingerova.

Pokud jde o Johna L. Thorntona, profesora na Tsinghua University, člena Rady pro zahraniční vztahy (Council on Foreign Relations) a předsedu Brookingova Institutu (Brookings Institution) ve Washingtonu, je třeba poznamenat, že Brookingův Institut vyřizuje velice podezřelé zakázky. 19. listopadu 2002 vytvořil oficiální team, který měl pracovat na tom, jak vnutit Haiti "demokracii". Tento team podporoval pak na Haiti ty skupiny, jimž bylo uloženo organizovat opozici proti Aristidovi. Nikoho by nemělo překvapovat, že s tímtéž zadáním pracovaly také International Republic Institute a CIA.

RADA PRO ZAHRANIČNÍ VZTAHY

Protože bildeberské konferenci bylo přítomno celkem šest zástupců Council on Forteign Relations (Rady pro zahraniční vztahy), nemělo by zůstat nepřipomenuto co napsal o tomto gremiu Conrad C. Stein: "Za duchovního" původce Rady pro zahraniční vztahy, založené v roce 1921, je považován Edward Mandell House, o němž se říká, že v létech 1913 až 1921 byl považován za nejmocnější osobnost Spojených států. Jeho cílem bylo dovést Spojené státy k nadnárodnímu socialismu. Členové Rady pro zahraniční vztahy ovládali vládu Spojených států, ale i americký akademický svět, největší americké podniky a obrovské od daní osvobozené nadace (např. Rockefellerova nebo Carnegieova). Většina Američanů o Radě pro zahraniční vztahy nikdy nic neslyšela a stále ještě věří, že má při prezidentských volbách jistou možnost volby. Ve skutečnosti mají američtí občané už více než půl století jen možnost volit mezi dvěma různými členy Rady pro zahraniční vztahy a Trilaterální komise. Kontraadmirál Chester Ward, který byl sám po šestnáct let členem Komise pro zahraniční vztahy, americký národ varoval: „Nejmocnější klika v těchto elitářských skupinách má jen jeden společný cíl. Chce odstranit suverenitu a národní nezávislost Spojených států.“ Člen Kongresu USA John R. Rarick říká o Komisi pro zahraniční vztahy, že je zavázána „jediné světové vládě“; je financována řadou největších, od daní osvobozených nadací a má vliv na finance, obchod, svět práce, vojsko i sdělovací prostředky. Protože má tato komise důvěrné styky s americkým ministerstvem zahraničí, podařilo se jí rovněž dosáhnout toho, že byla založena Organizace spojených národů jako přirozený první stupeň ke světovládě. Druhým stupněm je slučování národů do větších hospodářských a poté politických celků (jakými jsou např. Evropská unie nebo NAFTA). Na třetím stupni pak, podle Raricka, způsobí pokračující slučování větších obchodních bloků povede k tomu, že bloky ztratí svou politickou samostatnost a svrchovanost a poklesnou na pouhé správní obvody. S těmito "myšlenkami" setkáváme se už v roce 1950 v Dullesově knize "War and Peace", kde Dulles říká: "Spojené národy nepředstavují žádný konečný stupeň světového pořádku, jsou jenom základním stadiem. Proto je jejich základním úkolem vytvoření takových podmínek, které vyšší formu organizace umožní." To znamená, že bilderberští prosazují také myšlenku, že idea národní svrchovanosti je zastaralá a zpátečnická. Proti účastníkovi této bilderberské konfarence Irovi Dermotu Gleesonovi, předsedovi Allied Irish Bank Group, probíhá vyšetřování jeho osobně i jeho podniku pro daňové podvody. Ani této okolnosti není třeba přisuzovat žádnou váhu, vždyť přece nyní patří ke strategii koncernů platit málo daní nebo žádné a využít v Evropské unii existujících oblastí s nízkými daněmi a v zemích, do nichž své podniky přemístí, si vymínit možnost pokud možno řadu let trvající osvobození od daní. Toho, kdo by se postavil za infrastrukturu nějakého státu, už dále nezaměstná.

ODPOR NENÍ TRPĚN

I loni se mezi bilderberčany objevil německý spolkový ministr Schilly, který v rozhovoru se Spieglem (č.17) 22. dubna 2002 řekl: "Stupeň ohrožení Spolkové republiky Německo a Němců islámskými bojovníky v podstatě závisí na způsobu a rozsahu účasti německých oddílů v boji proti al-Kaidě. ... Čím více se bude Spolková republika mezinárodně účastnit na boji proti teroru, tím spíše se staneme cílem jeho útoků." To se Američanům asi sotva líbilo, a tak byl údajně znovu pozván, aby mu bylo dáno na srozuměnou, že by měl tento názor poněkud revidovat. Je ostatně nepochopitelné, proč ministerstvo vnitra Spolkové republiky Německo přes obrovský počet nezaměstnaných vypracovává návrh zákona o přistěhovalectví a nikoli zákon o návratu cizinců do jejich zemí.

Obecně vzato je tu otázka, jak se většině politiků podaří v již platných zákonech, které omezují nebo ruší svrchovanost národů a které hrozí připravit občany mávnutím ruky o část naší těžce vybojované demokracie, tyto věci přejít a dělat, jako by byly bez důsledků. Osnovou, jež má umožnit pokračování postupného zbavování občana moci, je tzv. Agenda 21 a GATT. Zdá se, že to tyto politiky nijak neznepokojuje, a budí to rovněž dojem, že žádnou z těchto dvou smluv poslanci a ostatní představitelé lidu buďto důkladně nepročetli nebo nepochopili všechen jejich dosah. Jinak by nemohla "vytrvalost", klíčový pojem Spojenými národy nařízené Agendy 21, která vytváří jednotnou síť všemi národy stejným způsobem prováděných zákonů, nemohla být uplatňována s takovou bezstarostností ne-li ignorancí, jak se to děje. Zda tyto zákony OSN odpovídají struktuře té které země, nehraje vůbec žádnou roli. Nabízí se navíc otázka, do jaké míry se novináři zbavují odpovědnosti za to, co pro občana znamená suverenita státu. Když francouzský poslanec za Vendée vikomt de Villiers v listopadu 2003 mluvil jménem oněch Francouzů, kteří si nepřejí přijetí Turecka do EU a rovněž nechtějí nic slyšet o nějaké federální unii a požadují referendum o rozšíření EU a její budoucí ústavě, sáhl prý podle "Neue Zürcher Zeitung" do "bedny plné molů nostalgie po národních státech a nacionalistické demagogie". Byl to podle mého mínění komentář nejen absolutně arogantní, ale také vpravdě absurdní. Dále bylo v "Neue Zürcher Zeitung" řečeno, že se Villiers v souvislosti s jeho názory na dávno připravovaný vstup Turecka do EU pustil do otázky, jestli chceme vytvořit Evropu nebo Evroasii - čímž uhodil hřebík na hlavičku. Jako kdyby na to neměl právo. Tato otázka hýbe dnes všemi občany EU, kteří jsou už nyní postiženi nahromaděným finančním břemenem způsobeným posledním rozšířením Evropské unie a kteří vůbec nevidí vstup Turecka do EU jako něco příznivého. Nová evropská ústava jim však, jak se zdá, ani v tomto bodě žádné právo podílet se na rozhodnutí v této věci nedá, přestože jim na plné hrdlo ohlašuje další přiblížení Evropské unie občanům.

OBČAN JE ZNEUŽÍVÁN

Nikdo si ostatně nemá dělat žádné iluze. Přinejmenším v jedné rovině funguje OSN už dlouho naprosto hladce, totiž jako vláda nad světem. V zásadě připouští každou válku, ať etnické nebo strategické povahy. Když k válce dojde, najme OSN "mezinárodní společenství", totiž nás, daňové poplatníky, nikoli zbrojní nebo naftový průmysl, abychom zaplatili válečná vydání a mírové a okupační oddíly, obnovu a pomoc uprchlíkům. Přestože západní národy nejsou předluženy o nic méně, jejich vlády tomuto zneužívání krve vážených občanů nekladou žádný odpor. Cítí se svou vládou naprosto opuštěné. Stačí si uvědomit vládnoucí bezuzdnost, která jde tak daleko, že je možné, aby se druhé konference o Afganistanu v Berlíně účastnilo sedm set delegátů z padesáti šesti států. To musí mít za následek, že kromě 6,7 miliard euro, přislíbených Afganistanu pro příští tři roky, se dále ohromně zvětší daňové zatížení německého poplatníka. V této šlamastice, jakou v utrápeném Německu máme a za kterou vděčíme Spojeným státům a jejich "morálnímu vedení", by na takovou konferenci naprosto stlačila pouhá hrstka lidí. Zbigniew Brzezinski, bezpečnostní poradce prezidenta Cartera a jedna z klíčových postav budování sítě al-Kaidy Spojenými státy za války mezi Sovětským svazem a Afganistanem, v rozhovoru s francouzským deníkem "Le Nouvel Observateur" v roce 1998 připustil, že v rozporu s oficiální verzí událostí začala pomoc CIA mudžahedinům už šest měsíců před sovětskou invazí do této země. Výstavba Afganistanu měla sovětskou invazi vyprovokovat. Brzezinski se takto holedbal, že "Rusy vlákal do afganské pasti".

Neměli bychom rovněž přehlédnout, že bilderberská konference se většinou koná krátce před vrcholnou schůzkou skupiny G-8. Bylo tomu tak letos na ostrově Sea Island, bylo tomu tak v minulém roce v Evianu. Kanadský deník "the Gateway" k tomu 4. června napsal: Účelem bilderberských setkání je dosíci neoficiální shody o tom, co pak bude prosazováno prostřednictvím oficiálních vládních orgánů, jako je např. gremium G-8,v tomto případě návrh na přepracování dosavadního ustanovení Evropské unie o nutnosti jednomyslnosti při přijímání jejích rozhodnutí. (To znamená rušení práva veta.)

Poté co Američani v řadě případů svrhli v řadě zemí právě ty prezidenty, kteří chtěli, aby z nerostného bohatství jejich zemí měli prospěch také obyvatelé těchto zemí, a místo těchto prezidentů navázali , kdekoli to bylo možné, spolupráci s diktátory, projevil teď najednou Busch na vrcholném zasedání G-8 přání, aby byla podporována demokracie. Aby se Spojeným státům podařilo tuto jejich novou politiku prosadit, od které si slibují, že jim umožní, aby i nadále udržely cizí surovinové zdroje ve svých rukou, požadují kromě toho, aby řadu demokratizačních procesů financovaly státy skupiny G-8. Jak je vidět, když jde o to, zajistit si přístup k výnosům daní ve státech G-8, nemají Američané ani nejmenší zábrany. I když Schröder neshledává žádnou potřebu rozdělovat dodatečné finanční prostředky, státy skupiny G-8 ještě v tomto roce ustaví "Forum budoucnosti", aby zahájily rozhovory s muslimskými zeměmi, což nemůže znamenat nic jiného, než že "mezinárodní společenství" ve skutečnosti obnoví svoji finanční základnu. Kromě toho si Američané usmyslili, že horu iráckých dluhů, odhadovaných na 120 miliard dolarů, z velké části Iráku škrtnou, přestože ani Rusové, ani Francouzi k tomu nebyli ochotni. Ani v tomto případě se v důsledku toho daňoví poplatníci skupiny G-8 nebudou moci vyhnout tomu, že podstatná část dluhů bude Iráku odpuštěna, přestože má Irák na svém území nesmírné bohatství ropy. A to od nás spolkový rada Couchepin chce, abychom mu uvěřili, že podle jeho přesvědčení hraje takové forum, jako je G-8, pozitivní roli, přesto, že je to role jen formální a G-8 nemá žádnou pravomoc rozhodovat. Takové názory ať si pan rada Couchepin nechá pro sebe.

Ačkoli se v internetu neobjevilo o usneseních letošní konference nic konkrétního, je nicméně zřejmé, že cíl, k němuž bilderberčané směřují, to jest světovláda, je jimi sledován s nezmenšeným úsilím. Nebylo by to tak strašné, kdyby z jejich představy pro nás nevyplývalo, že nepočítají s hlasy národů a že naopak počítají s jejich úplným vyřazením ze hry a jejich podmaněním.

Překlad ze švýcarského týdeníku „Zeit-Fragen“.


E-mail:  j.chromik@quick.cz

Josef Chromík, Hlavní třída 46, 736 01 Havířov 1. ( 596 813 651)







Zpět




Copyright © 2010-2011 chromik.wz.cz. All rights reserved.